Jste zde

Papež v Česku

autor: 

Mediální scéna v České republice žila návštěvou papeže.

Zabývám se sociologií náboženství. Je to obskurní disciplína, která normálně zajímá jen studenty, když potřebují zápočet. Tři týdny před příletem Benedikta XVI. do Prahy se však najednou vzedmula vlna zájmu: volali a psali mi novináři, ptali se na to či ono, chtěli ode mne texty, dokonce i do televize bych se mohl jít ukázat, kdybych měl čas a chuť. Média naší ateistické země najednou skloňovala církev ve všech pádech.

Sto dvacet tisíc věřících na letišti v Brně, padesát u svatého Václava ve Staré Boleslavi. A přesto nakonec hlavní zpráva na iDnes večer v den papežova odletu zní: několik desítek lidí na Václavském náměstí protestovalo proti papežské nauce o kondomu. Organizovali to podle všeho homosexuální aktivisté, kterým Vatikán nabízí beztak jen celibát, kondom nekondom. Demonstranti rozdávali ochranné prostředky a nabádali kolemjdoucí, ať je nafukují k prasknutí, aby prý „praskly jako katolická dogmata". Velkou část účastníků kondomového dýchánku tvořili novináři. Kdyby přišlo novinářů ještě více, mohla to být zpráva týdne: tolik lidí se jen tak nesejde.

Ale virtuální realitu pro média vytvářeli i sami katolíci. Na dvě diecéze byl v době brněnské mše uvalen interdikt, zákaz konání řádných nedělních bohoslužeb. Aby donutili věřící jít na mši na letiště. Biskupové potřebují sobě i národu ukázat: Ještě tady pořád jsme a musí se s námi počítat. Myslím si, že kdyby zákaz mší nevyhlásili, nebyl by pokles počtu poutníků dramatický, ale mnoho starších lidí, kteří se už nemohli trmácet na letiště, by nepřišlo o svoji nedělní eucharistii.

Když však odmyslíme různé mediální inscenace, co nám křesťanům papežova návštěva přinesla? Papež se i u nás ukázal jako myslitel a věřící člověk, jeho promluvy stály za poslech. Setkal se v přátelském duchu s představiteli jiných církví a hovořil „o důležitosti ekumenického dialogu v této zemi, která tolik vytrpěla následkem náboženského rozdělení v období třicetileté války" (závěrečný ceremoniál na ruzyňském letišti). Na druhou stranu však působil dojmem papeže minulosti, dojmem návratu před Jana XXIII.: skoro královská pompa, ochota k dialogu jen po jisté pevně dané meze, konzervativní teologie i liturgie. O té posledně jmenované více v článku Pavla Hradilka, který se věnuje analýze papežských mší.

Kromě toho, co bylo na papežské návštěvě vidět, je zajímavé i to, co vidět nebylo. Nikdo kromě přátel kondomů neprotestoval ani nenavrhoval změny, a ti určitě ke katolické církvi nepatří. Je opravdu česká církev tak spokojená s dosavadním kurzem? Má vše, co potřebuje? Bojí se od papeže něco chtít? Je katolíkům jedno, kdo nastoupí po kardinálu Vlkovi, stačí jim jistota, že to bude někdo poslušný a konzervativní? Anebo ti, kterým to jedno není, už zčásti odešli a zčásti rezignovali?

Hlavní článek tohoto čísla Getseman se ovšem nezabývá papeži, ale anglikánskou liturgií. Otiskujeme delší analýzu Davida R. Holetona Dnešní anglikánská bohoslužba hodinek. Anglikáni jsou jediní reformovaní, kteří si zachovali „bohoslužbu hodin", jak se tomu říká v katolické tradici, a je zajímavé sledovat, jak si ji - počínaje arcibiskupem Thomasem Cranmerem v 16. století - adaptovali.

A na konec upozorním na starokatolický dokument Společenství s Římem je již myslitelné. Od myslitelného k reálnému bude ještě dlouhá cesta, ale Pán nás povede.