Dokument Kairos 98 č. 3/1999
Iniciativa Kairos 98 ve svém programovém dokumentu slíbila,
že bude uveřejňovat rozličné dokumenty, zvláště k tématům, která jsou aktuální.
Kairos 98 se nechce vyhýbat ani takovým z nich, která jsou poměrně komplikovaná
a pro mnohé bolestivá. Návrh zákona o tzv. registrovaném partnerství (podle
současného návrhu jde o partnerské soužití osob téhož pohlaví) probudil i v
římskokatolickém prostředí nové diskuse o homosexualitě, o jejích příčinách, o
tom, zda a kdy je homosexuální chování možné považovat za hříšné, o vztahu
bible, křesťanské tradice a současných křesťanů k tomuto jevu. Iniciativa
Kairos 98 přispívá do diskuse touto úvahou, která odráží názory nejen
podepsaných signatářů, ale také hlediska některých našich homosexuálních bratří
a sester.
Svědectví Písma
Některá místa v bibli mohou na první pohled podporovat
domněnku, kterou sdílí mnozí křesťané, že se tyto pro křesťany směrodatné texty
vyslovují jednoznačně proti homosexualitě a homosexuálům. Jde o místa
starozákonní (např. Gn 9, 1-11; Lv 18, 22; 20, 13) i novozákonní (např. Ř 1,
26-27; 1K 6, 10). Podstatné ovšem je to, že se „v bibli nikde výslovně nemluví o
pohlavním životě dvou osob stejného pohlaví, který je výrazem lásky mezi nimi".[1]
Jde v nich o homosexuální jednání „volbou" a o odsouzení sobeckého
zneužívání sexuality, znevažování lidské důstojnosti, násilí nebo prostituce. U
často uváděného citátu z Listu Římanům se jedná zcela evidentně o „rozmary
heterosexuálů, kteří zanechali přirozeného styku se ženami".[2]
U těch, kteří využívají tato biblická místa jako důkaz proti
homosexualitě jako takové nebo homosexuálně orientovaným lidem, se často jedná
o nedorozumění nebo nepochopení biblického poselství. Lze navíc tvrdit, že při
výkladu Písma, který bývá používán proti homosexualitě, se jedná o čtení bible,
jež je v mnoha případech možno označit za jednostranné, ba za fundamentalistické.
Rádi bychom v této souvislosti připomněli dokument Papežské biblické komise
Výklad bible v církvi z roku 1993, který doporučuje rozličné metody výkladu,
ale naprosto odmítá fundamentalistický přístup. Ten charakterizuje takto:
.Fundamentalistický přístup (. . .)
nabízí zbožné, ale iluzorní výklady (. . .)
Fundamentalismus, aniž by to řekl, vyzývá k určitému druhu sebevraždy myšlení.
Vzbuzuje klamnou jistotu, neboť nevědomky zaměňuje lidské hranice biblického
poselství s jeho božskou. podstatou."[3]
Domníváme se, že právě používání a zneužívání zmíněných textů
proti homosexuálně orientovaným lidem zřejmě vyplývá z fundamentalistické četby
bible, která rezignuje na odpovědnou a namáhavou práci s textem.
Současné vědecké poznání
V současné vědecké literatuře[4]
se homosexualitou většinou rozumí trvalá citová a erotická
preference osob stejného pohlaví. Jde o celoživotní nezvolený stav; s
biologickou predispozicí k homosexualitě se člověk s největší pravděpodobností
již rodí. Vedle genetických vlivů je tato predispozice vytvářena hormonální
nerovnováhou, toxickými či jinými vlivy, například stresem v těhotenství.
Lékaři a psychologové dnes rozlišují mezi sexuální orientací a sexuálním
chováním a sebeprožíváním (např. někteří homosexuálové vstupují pod tlakem
společenských norem nebo z touhy po dítěti do manželství, což většinou
neznamená, že jsou v takovém manželství šťastni). Nelze samozřejmě podceňovat i
psychosociální vlivy, zvláště během raného dětství, především však u
disponovaných jedinců. Homosexualitu nelze v podstatě „získat" špatným výchovným
a sociálním působením. Homosexualita byla navíc vyřazena z Mezinárodní
klasifikace nemocí, která v naší zemi vstoupila v platnost v roce 1994.
Seriózní sexuologická bádání prokazují, že sexuální orientace je lékařskými
prostředky v podstatě nezměnitelná. Často se vyskytující „lidové" názory (např.
„homosexualita je nemoc, která se dá spolehlivě léčit, např. vstupem do
manželství nebo léky") tedy nejen nerespektují základní uvedená rozlišení, ale
prokazují neznalost ohledně základních lékařských a psychologických poznatků a
informací, běžně dostupných.
Je nám známa činnost křesťanských skupin, především
zahraničních, které nerezignovaly na možnost změny sexuální orientace z
homosexuální na heterosexuální a snaží se své „klienty" „léčit" psychologickými
a psychoterapeutickými metodami. Mezi používanými metodami těchto skupin
nechybí ani modlitby za uzdravení a charismatické projevy. I když cítíme velký
respekt k božímu působení, na nějž se tyto skupiny rády odvolávají, přece jen nemůžeme
považovat tuto cestu za bezproblémovou. Zdá se nám, že činnost těchto skupin
někdy může být pouhým pokusem o neúspěšné a často poněkud násilné, byť dobře
míněné spojování současných církevních směrnic s velmi komplikovanými životními
osudy.
Současný postoj římskokatolické církve k homosexualitě a
potřeba změny
Katechismus katolické církve v 6. článku o šestém přikázání
hovoří o čistotě a homosexualitě. Nejdříve (can. 2357) mluví o tradici, která „představuje
homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť" a která „vždy prohlašovala, že
homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené" a „odporují přirozenému zákonu".
První odstavec o homosexualitě hovoří jasně a jednoznačně: „(Homosexuální
úkony) v žádném případě nemohou být schvalovány."[5]
Ve druhém odstavci (can. 2358) Katechismus však přece jen poněkud
zmírňuje velmi tvrdé stanovisko, když uvádí, že „nezanedbatelný počet mužů a
žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu
z nich je to zkouška. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem.
Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace.
Takové osoby jsou povolány naplnit boží vůli ve svém životě.
. ."[6]
Co to znamená „naplnit boží vůli", vysvětluje Katechismus dále: homosexuální
osoby jsou podle jeho nauky povolány k čistotě, tj. mají se blížit křesťanské
dokonalosti prostřednictvím sebeovládání. Nauku Katechismu jen doplňují a
potvrzují i jiné oficiální dokumenty, např. prohlášení Persona humana, vydaná
Kongregací pro nauku víry.
Jakkoli oceňujeme to, že tyto dokumenty do značné míry
rozlišují homosexuální orientaci od jiných homosexuálních projevů a jakkoli
obsahují pozitivní výzvy k citlivému přijímání homosexuálních osob (pro
homosexuály může být však urážlivé i použití výrazu „soucit"), přece jen se nám
současný výklad nezdá zcela uspokojující. Jako problematické vidíme odvolávání na
starou, byť v jiných směrech úctyhodnou tradici, jejíž představitelé přece jen
nemohli znát současné lékařské poznatky a moderní výklady biblického textu -
jako problematické tedy vidíme i užití výrazů „vnitřně nezřízené" a „odporující
přirozenému zákonu" aplikované na homosexuální orientaci. Ze zkušenosti též
víme, že požadavek na úplnou sexuální abstinenci je velmi náročný a v mnoha
případech nesplnitelný. To jsou tedy oblasti, v nichž by se měli angažovat
odborníci z katolických kruhů a pokusit se znovu formulovat určité principy s
respektem k tradici i současným poznatkům.
Úkoly křesťanů vzhledem k homosexualitě a homosexuálně
orientovaným lidem
Zdá se nám, že v českém katolickém prostředí převládají
postoje a názory blízké fundamentalistickému vidění. K významné změně mohou
přispět takové studijní a osvětové programy, které by kněžím i laikům umožnily lepší
orientaci v dané problematice. Myslíme si proto, že by bylo dobré začít pracovat
na zásadních materiálech, které by nejen informovaly kněze, zejména zpovědníky,
které by ale také poskytovaly solidní pastorační základ, na němž by mohla
stavět nejedna kněžská nebo občanská iniciativa, která by se ráda věnovala
homosexuálně orientovaným skupinám. Nemůže být pochyb o tom, že tyto materiály
musí vznikat v úzké spolupráci s těmi, jichž se bytostně týkají. Cílem by však
neměla být práce s homosexuály jako určitou zvláštní minoritou, ale jejich
integrace do křesťanského společenství. Vybízíme a prosíme jednotlivé kněze,
především ty, kteří se věnují náročné zpovědní praxi, aby přistupovali k lidem
s homosexuální orientací s maximální možnou tolerancí a ohleduplností. Pokud
jim jejich svědomí nedovoluje tolerovat určité sexuální chování, pak je namístě
vědět o těch spolubratřích, kteří mají s homosexualitou zkušenosti a
problematiku znají natolik, že jim nedělá potíže se orientovat v
nejrozličnějších případech a dovedou poskytnout svou radu či pomoc. Biskupům i
kněžím si dovolujeme připomenout zásadu, že hlásání morálky není v prvé řadě
upozorňováním na to, co je hříšné a zakázané, nýbrž v prvé řadě zvěstováním
evangelia. Jak to vyjadřuje přední rakouský moralista Hans Rotter: „Nejprve
musíme zvěstovat, že Bůh miluje člověka, že se nad ním slitovává, že také
odpouští jeho hříchy, . . . že Bůh není Bohem
soudícím, nýbrž Bohem, který pomáhá a uzdravuje. Pouze tam, kde je toto
pozitivní poselství skutečně chápáno, pochopí věřící člověk, jakou nepravostí
je odpovídat na boží lásku jednáním bez lásky."[7]
Vybízíme a prosíme všechny věřící, aby se pokusili změnit své
smýšlení podle evangelní výzvy, aby neodsuzovali jinak sexuálně orientované
spoluobčany a spoluvěřící. Je zde zapotřebí trpělivé studium a seznámení se s problematikou.
Ježíšova výzva: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni" je v těchto případech zcela na
místě. Jako politováníhodné musíme označit takové výroky našich předních
politiků hlásících se ke křesťanství, kteří neváhají urážet své bližní, a
nenaplňují tedy ani nauku Katechismu. Dále prosíme věřící, kněze nevyjímaje,
aby se za vhodných okolností nebránili sdělit svou sexuální orientaci, protože
toto důstojné a čestné sdělení může napomoci žádoucímu procesu přijetí a
smíření. V křesťanském prostředí, kde je velmi silně vyvinuta mentalita, která
je výrazně proti odlišné sexuální orientaci, dochází často k nedůstojnému
zamlčování a potlačování homosexuálních tendencí. To nevede a ani nemůže vést k
tomu, aby jednotlivci přijali sami sebe a církev jako svůj opravdový domov.
Podpora zákona o tzv. registrovaném partnerství (partnerském soužití
osob téhož pohlaví)
Na závěr bychom rádi sdělili, že po seznámení s návrhem
zákona o registovaném partnerství (partnerském soužití)[8]
nevidíme jediný důvod, proč by tento zákon neměl být - samozřejmě
po určitých zpřesněních a zdokonaleních - Parlamentem České republiky přijat.
Domníváme se, že tento návrh neohrožuje zákony o rodině a rodinu jako
společenskou instituci. Zákon o registrovaném partnerství (partnerském soužití)
není možné pokládat za něco, co by napadalo základy naší společnosti, co by
podkopávalo hodnoty, na nichž tato společnost stojí. Naopak, domníváme se, že
tento zákon může přispět ke stabilitě partnerských vztahů homosexuálů, k řešení
jejich ekonomických problémů, a může též snížit rizika přenosu HIV/AIDS a snížit
psychiatrickou nemocnost v těchto skupinách osob. Je navíc možné, že tento
zákon stabilitu rodinných vazeb posílí, neboť ubude nešťastných svazků „rádobyheterosexuálů".
Těm, kteří pociťují vážnou obavu z ohrožení rodinných hodnot založených na
početí a výchově dětí, připomínáme, že návrh obsahuje následující pasáž: „Osobám,
které uzavřely smlouvu o partnerském soužití, nemůže být nezletilé dítě svěřeno
do společné výchovy ani do společné pěstounské péče. Rovněž je vyloučeno
osvojení dítěte jako společného a ustanovení obou osob, které uzavřely smlouvu
o partnerském soužití do funkce poručníků."[9]
Zákon o registrovaném partnerství pouze umožňuje homosexuálně
orientovaným lidem, aby žili důstojněji svůj život. To zaslouží nikoli
křesťanské odmítnutí, ale křesťanskou podporu, kterou tímto jednoznačně
vyjadřujeme.
Jiří Hanuš, Hana Holcnerová, Ivan O. Štampach, Dagmar
Křížková
[1] Křesťané a
homosexualita. L+G Logos, Praha 1995, s. 10
[2] tamtéž
[3] Výklad bible v
církvi. Dokument Papežské biblické komise z 15. dubna 1993. Český překlad Praha
1996, s. 60.
[4] Viz. Zvěřina J.:
Lékařská sexuologie, Praha 1994; Brzek A. - Pondělíčková-Mašlová, J.: Třetí
pohlaví? Praha 1992; Freund, K.: Homosexualita u muže, Praha 1962; Stehlíková,
D. - Procházka, I. - Hromada, J.: Homosexualita, společnost a AIDS v ČR, Praha
1995. Ze zahraniční literatury je doporučeníhodná kniha Gramick, J. - Furey,
P.: The Vatican and Homosexuality (Reactions to the Letter to the Bishops of
the Catholic Church on the Pastoral Care of Homosexual Person), New York 1988.
[5] Katechismus
katolické církve. Zvon, Praha 1995, 6. článek, II. kapitola, odstav5
ec nazvaný Čistota a homosexualita, s. 574.
[6] Tamtéž.
[7]Hans
Rotter: Proč tak mnohé už není hříchem. In: Dialog-Evropa XXI, č. 4/ 1994, s.
33 Sněmovní tisk 124/0:
[8] Návrh zákona o
partnerském soužití osob téhož pohlaví a o změně a doplnění některých zákonů.
[9] Tamtéž, s. 3.
Poslední komentáře