Cestou ke katolické ústavě

Sestavte ústavu pro katolickou církev, tak zněly pokyny, který v době druhého vatikánského koncilu (1962-1965) vydal papež Pavel VI. Ve skutečnosti jsou ovšem nespočetné prvky takové ústavy obsaženy v různých církevních dokumentech vydávaných po dlouhá staletí. Navíc už dnes máme v rukou nikoli nevýznamné části psané ústavy, jež jsou součástí Kodexu kanonického práva z roku 1983. Tato „částečná ústava" však netvoří celek a není v ní ani zmínky o demokratickém sdílení zodpovědnosti v té míře, jak se to už v minulosti praktikovalo v mnoha správních a řídících strukturách katolické církve. Druhý vatikánský koncil vyjádřil vizi a uvolnil tak energie, které formují stále se rozšiřující hnutí usilující o sepsání, přijetí a prožívání skutečné Ústavy katolické církve. Tato ústava by měla být naplněna duchem Ježíšova evangelia osvobození a lásky a současně by měla být přizpůsobitelná nejzralejším správním zásadám, jež máme na prahu třetího tisíciletí k dispozici. Následující stránky obsahují „Návrh Ústavy katolické církve". Tento návrh byl vypracován na základě evangelijních hodnot, církevních dějin a teologie, kanonického práva, dokumentů druhého vatikánského koncilu, „Základního církevního práva" (Lex Ecclesiae Fundamentalis), jehož vypracování inicioval roku 1965 papež Pavel VI., Kodexu kanonického práva z roku 1983 a zkušeností z oblasti občanského ústavního práva posledních dvou staletí. Ústava obsahuje rovněž seznam práv a zodpovědností, který pochází z „Charty práv katolíků v církvi", jež vznikla po celosvětových konzultacích na půdě „Společenství za práva katolíků v církvi" (Association for the Rights of Catholics in the Church, ARCC). Tato charta je zase z části založena na „Všeobecné deklaraci lidských práv", kterou v roce 1948 přijala Organizace spojených národů. Ústava, jež je zde předkládána, byla po rozsáhlých zkoumáních a zevrubném promyšlení sepsána Společenstvím za práva katolíků v církvi (ARCC). Byla předložena mnoha jedincům i organizacím včetně Evropské sítě pro práva v církvi (European Network of Rights in the Church) - a nyní Mezinárodního hnutí My jsme církev (International Movement We are Church, IMWAC) - a následně mnohokrát přepsána a upravena. Nicméně nelze pochybovat o tom, že cílem navrženého znění ústavy je rozpoutat diskusi, která nepochybně potrvá dlouho a bude hluboká a všeobecná. Teprve potom bude možné, aby ústava začala být přijímána jako užitečný nástroj podpírající správu a vedení katolické církve. Bude třeba, aby tato diskuse mohla těžit ze zkušenosti a moudrosti takových profesních i jiných skupin, jako jsou ústavní právníci, odborní politologové, znalci kanonického práva, teologové, církevní historici, faráři, biskupové, papežové, obchodníci, sociologové, psychologové, učitelé, apod., stejně jako rodiče, mládež, senioři, ženy, muži, zkrátka a dobře příslušníci katolické církve všech kategorií. Rádi bychom se také poučili ze zkušeností příslušníků jiných církví, které v rámci své vlastní správy vyvinuly rozmanité formy sdílení zodpovědnosti a demokratických struktur. Rádi bychom se poučili z jejich pozitivních i negativních zkušeností. Snad nejdůležitější změnou, která se musí uskutečnit, aby se katolická ústava stala skutečností, je však změna vědomí či mentality katolíků, laiků stejně jako kleriků. Katolickou tradici a katolické společenství je třeba vidět a zažívat jako živoucí zdroj smysluplnosti, celosti a svatosti života, jako něco osvobozujícího, zač vyspělí křesťané pociťují patřičnou zodpovědnost. To zahrnuje vyspělé sdílení nárokovaných práv a přijímaných zodpovědností, anebo krátce řečeno, podíl na demokracii v rámci ústavy. Proto ARCC a IMWAC vyzývají: a) Aby pozornost všech katolíků, organizací i skupin byla zaměřena k hluboké a všeobecné rozvaze, důkladné diskusi a posléze k činnosti založené na ideách, principech a konkrétních formách katolického sdílení zodpovědnosti, demokratického katolicismu a jeho ústavy. b) Aby všechny konstruktivní návrhy, jak tuto ústavu vylepšit, byly předkládány písemnou formou (viz adresa níže). Mějme však přitom na paměti, že nám jde o ústavu, a nikoli o kompendium veškeré teologie nebo žádoucích zákonů. Proto musí její text zůstat stručný a omezit se jen na zásadní principy, struktury a procedury. c) Aby všichni katolíci, organizace i skupiny využili všech kreativních možností, kterými by mohla být dále šířena a zveřejňována idea, principy a konkrétní formy demokratického katolicismu a ústavy. Může se tak dít prostřednictvím článků či dopisů čtenářů uveřejňovaných v denním tisku, v časopisech a v bulletinech, na přednáškách a v učebnicích, v kázáních, v učebnách, na vlnách rozhlasu a televize, anebo elektronickou poštou či s využitím internetové sítě World Wide Web. d) Aby všichni katolíci vybízeli své faráře, ať nečekají, až dojde k akci shora či zdola, a místo toho raději sami okamžitě zahájí proces, do něhož se zapojí všechny části jejich farnosti za účelem sepsání „farní ústavy", podle níž pak bude farnost spravována. Kodex kanonického práva z roku 1983 nic takového žádným způsobem neomezuje. Vše má v rukou farář, který k iniciování celého procesu nepotřebuje žádná povolení. Je sice pravda, že nově příchozí farář by nemusel ústavu svého předchůdce respektovat, avšak věci by už byly uvedeny do pohybu a bylo by těžké tento pohyb zcela zastavit. To by platilo zvláště v tom případě, kdyby farní ústavy přijalo a úspěšně uvedlo do praxe více farářů. Není pochyb, že úspěšně sepsaná farní ústava by měla velmi kladný vliv také na jiné farnosti a na celou diecézi. e) Aby všichni katolíci vybízeli své biskupy, ať nečekají, až dojde k akci shora či zdola, a místo toho raději sami okamžitě zahájí proces, do něhož se zapojí všechny části jejich diecéze za účelem sepsání „diecézní ústavy", podle níž pak bude diecéze spravována. Kodex kanonického práva z roku 1983 nic takového žádným způsobem neomezuje. Vše má v rukou místní biskup, který k iniciování celého procesu nepotřebuje žádná povolení. Navíc je zde zářivý příklad „Diecézní ústavy" biskupa Johna Englanda z Charlestonu v Severní Karolíně (1820-1842), o němž se dá prohlásit, že byl vůbec nejvýznačnějším biskupem v dějinách amerického katolicismu. Je sice pravda, že nově nastolený biskup by nemusel ústavu svého předchůdce respektovat, avšak věci by už byly uvedeny do pohybu a bylo by těžké tento pohyb zcela zastavit. To by platilo zvláště v tom případě, kdyby diecézní ústavy přijalo a úspěšně uvedlo do praxe více místních biskupů. Není pochyb, že úspěšně sepsaná diecézní ústava by měla velmi kladný vliv na farnosti diecéze i na ostatní diecéze. f) Aby všichni „řeholníci a řeholnice" využili svého zvláštního charismatu, který mají z dlouhé a intenzivní zkušenosti se stanovami, s ústavou, s demokratickými strukturami, s dialogem a se subsidiaritou jakož i se strukturní obnovou všech řeholních společenství, která proběhla během několika roků po druhém vatikánském koncilu, a aby použili toho charismatu tam, kde Všeobecná církev potřebuje pomoc a podporu, aby rozuměla tomu, že takovéto demokratické zásady rozvíjejí a prohlubují křesťanství. Každé řeholní společenství ať svědomitě uváží, jak může ve všeobecné církvi dále zprostředkovat tyto své zkušenosti a vědomosti o demokratických strukturách a jejich duchu ve svém apoštolátě. A dále, každé řeholní společenství by mělo vytvořit pracovní skupiny s jinými řeholními společenstvími, jakož i se skupinami laiků a kněží. Cesta k psané a přijaté „Ústavě katolické církve" bude bezpochyby dlouhá, svízelná a pravděpodobně plná prudkých zatáček. Stále rostoucí počet katolíků je však toho názoru, že právě tudy je třeba se brát. Ti z nás, kdo toto přesvědčení sdílejí, mají nyní nejen výsadu, ale i zodpovědnost pospíchat po této cestě dál, třebaže my sami už k jejímu cíli dojít nemusíme. Profesor Leonard Swidler, katedra religionistiky, Temple University, Philadelphia, PA 19122, USA. Tel. 215-204-7251, fax 215-204-4569, e-mail dialogue@vm.temple.edu, web http://astro.temple.edu/~arcc.