K čemu je dobrá „Ústava katolické církve“?

Zveřejňujeme návrh Ústavy katolické církve, ačkoli jsme to původně neměli v úmyslu (již vyšel v českém překladu v Teologickém sborníku 2/99). Podnětem nám byla příloha Katolického týdeníku Perspektivy 4/99, kde je návrh ústavy ostře odsouzen spolu s iniciativou Kairos 98 a jejími signatáři. Samotný text dokumentů iniciativy Kairos 98 ani návrhu Ústavy katolické církve zde však zveřejněn není. Čtenáři dnešního oficiálního katolického tisku se tak trochu ocitají v pozici čtenářů oficiálních deníků roku 1977, kteří se o tehdejší Chartě 77 směli dozvědět kdeco, jenom ne samotný její text. Proto návrh Ústavy přetiskujeme v plném znění, aby byla dostupná i dalším zájemcům. Současně připojujeme krátké zhodnocení některých nejčastějších námitek, které se v souvislosti s ní objevují.

Nejčastější námitky proti ústavě

Ústavou dochází k vyprázdnění „duchovního rozměru" církve, je nebezpečí, že se stane pouhým charitativním spolkem.

Ústava katolické církve není, ani nechce být nějakým zajímavým a podnětným programovým čtením. Pouze vytváří rámec, aby církev mohla plnit své základní poslání svěřené Kristem - hlásat evangelium v této době.

Ústava je zbytečná.

Pokud vše v církvi funguje, pak jistě ano. Bohužel tomu často tak není, pod „boží vůli" se dá schovat všelijaká lidská svévole.

Církev není svojí podstatou demokratická.

V tom je část pravdy. Není skutečně vytvořena vůlí lidí, ale Ježíšem Kristem. Ovšem její struktury jsou dobově podmíněné a demokracie je dnes nejpříhodnější s ohledem na její poslání v současném světě.

Ústava je proti autoritám.

Naopak ústava autority předpokládá a vyžaduje jejich určitou kvalitu. Možná některé požadavky, např. příslušné vzdělání, budí u nás nevoli, protože většina biskupů těmto požadavkům nevyhovuje.

O pravdách víry nelze hlasovat.

Lze a děje se to. Hlasování (např. na koncilu) je mnohem přiměřenější prostředek než nechat rozhodovat úředníky kongregací.

Kdy bude pociťována potřeba ústavy?

Až dojde k pravděpodobnému rozčarování z výsledků „sněmu katolické církve". Mnozí lidé se nyní poctivě účastní diskuse sněmovních kroužků. Jakmile zjistí, že z jejich úsilí mnohahodinových diskusí díky sněmovnímu řádu nic nezbude, buď budou mlčet, nebo zatrpknou a již nebudou chtít mít nic s takovou institucí společného. Nebo ti zodpovědnější budou hledat cesty, jak nové myšlenky prosadit. V tom jim může pomoci právě koncept tohoto návrhu ústavy. Obdobná byla v minulých letech situace v řadě zemí.

Jakmile se lidé setkají s postfeudálními mocenskými praktikami, jako je např. bezdůvodné přeložení faráře a zjistí, že jejich názor není respektován.

Jakmile budou lidé nuceni platit megalomanské projekty (např. pastorační centrum v Hradci Králové, biskupské sídlo v Ostravě) a budou hledat cesty, jak podobným akcím předejít.

Když lidé pocítí důsledky neřešení vleklých problémů, za které je odpovědná autorita, budou hledat cesty jak autoritu „povzbudit" či vyměnit. Např. nízká úroveň absolventů pražské teologické fakulty je způsobena ze značné části neschopností autority zjednat nápravu (absence koncepce, vnitřní nejistota, chybějící mezilidská komunikace).

Efekt ústavy si nelze idealizovat. Některé jiné církve v naší zemi demokratické zřízení mají, a přesto se jeho efekt nejeví být příliš velký (jako např. CČSH). V jiných se demokratické zřízení osvědčilo (např. ČCE). Do čela se tak dostávají osobnosti lidsky zralé, všeobecně respektované a k dané službě způsobilé. Očekávat se dá růst zodpovědnosti jak báze církve, tak hiearchie.