Hlásání morálky, selhání ducha

Ani hlásat morálku není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Nedávno to při­pomněly dvě zprávy v novinách.

Populární režisér pan Renč natočil sérii drastických reklam, propagujících slušné chování na silnicích. Vysílaly se v televizi, a pan Renč pak platil za bojovníka proti pirátským řidičům. V srpnu pak způsobil nehodu, podle všeho pod vlivem alkoholu, z místa činu ujel a ještě zapíral.

V Německu zase odsoudili popovou zpěvačku paní Benaissovou za ublížení na zdraví. Ačkoli sama předtím propagovala takzvaný bezpečný sex v kampani určené mládeži, svým několika intimním partnerům nesdělila, že trpí nemocí AIDS, nepoužívala ochranu a jednoho z milenců nakazila.

Není náhoda, že katolická církev vyhlašuje za světce - tedy také za příklady správného života - pouze své již zesnulé členy. Sama totiž má také dost zkušeností se selháními svých vlastních profesionálních moralistů, kleriků. A nejde jen o způsob, jakým někteří kněží řídí auto nebo vstupují do intimních vztahů. Existují selhání z hlediska celkového mravního zdraví církve mnohem závažnější, protože neomluvitelná lidskou slabostí vůči obyčejným pokušením těla. Jsou to selhání ducha: touha po moci, zaslepený fanatismus, nezřízená ctižádost a pýcha. Nejděsivější důsledky mívají v pro­středí násilnických, diktátorských, zločinných režimů.

Selhání ovšem může mít různé stupně a různé motivy. Objevují se zde kněžské postavy až satanských, antikristovských rysů, jako byli třeba pražský nacistický udavač Franz Werner Bobe, velitel ustašovského koncentráku Miroslav Filipović nebo Gottwaldův pohůnek Josef Plojhar. A jsou tu také - asi v ještě větším počtu - osoby, jež lze současně označit za pachatele i oběti systému, lidi tísněné, rozporuplné, váhající a lavírující. V tomto čísle Getseman se budeme věnovat především jim. Přinášíme část objevné studie Tomáše Benedikta Zbranka o kolaborantské kněžské organizaci Pacem in Terris, a dá se z autorových zjištění usoudit, že většina jejího členstva a dokonce i někteří vůdcové patřili právě do této kategorie.

Jaké z toho všeho plynou důsledky pro hlásání morálky? Snažme se ji podporovat spíše osobní snahou o dobrý život, rozumovými argumenty i příkladem oficiálních i neoficiálních svatých, kteří jsou lepší než my. A hlavně je křesťanství více výzvou k obrácení a lásce než k morálce či dokonce moralizování. Bez lásky k Bohu a bližním je beztak každá morálka vyprázdněná, planá, svazující, hrozí zvrhnout se každou chvílí ve svůj pravý opak.

Další téma je rovněž římskokatolické: takzvaný laik v církvi. Známé téma, které se v Getsemanech již několikrát objevilo: Řím „laiky" čím dál víc potřebuje i k zajištění samotného církevního a teologického provozu, a přitom zároveň se stále více děsí, aby se nakonec nevyprázdnilo takzvané svátostné kněžství, pro které by už nezbylo skoro nic vlastního, jedinečného. Přečtěte si článek Marie Clary Lucchettiové Bingemerové.