K formě liturgie svátostí

Nový řád liturgie svátostí usiluje o to, aby všechna znamení, která provázejí příslušné boží i lidské konání, představil a zhodnotil. Na rozdíl od předkoncilního myšlení, kterému pro platnost nějaké svátosti stačilo minimum, totiž matérie a forma, tedy znamení a k němu příslušná forma udělování, jsou nyní u svátostí stanoveny „hlavní prvky“, které musí při slavnosti zřetelně vystoupit do popředí. Jen v případě nouze je možné, například při křtu, pouze polít křtěnce vodou se slovy „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Tedy to, co bylo dosud nazýváno matérií a formou, je pro normální slavnost svátostné liturgie pouze částí hlavních prvků. Pro svátost manželství jsou uváděny následující hlavní prvky: bohoslužba slova se zvěstováním Božího slova, sňatek se slavnostní žehnací modlitbou nad nevěstou a ženichem, eucharistická slavnost s přijímáním eucharistických darů a jako „vyvrcholení“ vzájemný slib a prohlášení snoubenců za manžele.

U jednotlivých svátostí se přitom hledají různé způsoby, jak úžeji spojit to, co právně platí jako forma udělování, s ostatními podstatnými znameními liturgické slavnosti. Nejdůležitější je anamneticko-epikletická modlitba, tedy modlitba díkůčinění a chvály s modlitbou prosby o Boží spásné jednání v Duchu svatém. V této modlitbě, která patří ke každému svátostnému slavení, se ve znamení slova aktualizují boží spásné činy a obec prosí Ducha, aby se naplnily v této konkrétní slavnosti.

Změna významu znamení se zvláště výrazně ukazuje na příkladu svěcení kněží. Po staletí bylo považováno za podstatné znamení předání pateny a kalicha a pronesení slov formule: „Přijmi dary lidu pro slavení oběti. Pomysli na to, co činíš, řiď se tím, co uskutečňuješ, a spravuj svůj život podle tajemství kříže.“ Tato slova, která byla dříve považována za rozhodující pro přijetí svátosti svěcení, dnes patří pouze k vysvětlujícímu ritu. Jádro svěcení spočívá ve vkládání rukou biskupa a v konsekrační modlitbě, kterou biskup přitom říká, která je právě anamneticko-epikletickou modlitbou. Text této modlitby pak obsahuje věty, které sice mají zvláštní význam, které ale už není možné označit technickým pojmem „formule“: „Dej svým služebníkům kněžskou důstojnost. Obnov v nich ducha svatosti. Dej, Bože, aby byli věrní svému úřadu, který přijímají z tvé ruky, jejich život ať je pro všechny povzbuzením a vzorem“.

Při křtu je dodržena dosavadní indikativní forma „Já tě křtím...“, přesto však náleží k centru křestní slavnosti „Chvála a vzývání Boha při svěcení křestní vody“, tedy anamneticko-epikletická modlitba, v níž je teologicky rozvinuto dění při křtu. K důležitým prvků také patří trojí vyznání víry v Otce, Syna i Ducha svatého.

Pomazání nemocných jako světící modlitbu používá modlitbu ke svěcení olejů. Používá-li se olejů svěcených biskupem, pak je stanovena děkovná modlitba, která zachovává anamneticko-epikletický charakter. Také zde je pomazání čela a rukou provázeno vysvětlujícími slovy, která ale souvisejí s ostatními znameními slavnosti.

Při svátosti pokání je sice jako při křtu dodržena indikativní formule „Dávám ti rozhřešení...“, zároveň však je začleněna v návaznosti na čtení z Písma, vyznání, dostiučinění a modlitbu věřících – tyto prvky mají vysvětlit, že se při pokání jedná o liturgickou slavnost – do následující anamneticko-epikletické modlitby, která se říká při vkládání rukou kněze: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na znamení odpuštění hříchů poslal svého Svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Struktura modlitby je zřejmá: výpověď o usmiřujícím spásném Božím jednání skrze Krista v Duchu svatém vůči světu a prosba o tento dar Boží i pro tyto kajícníky tady a teď.

Při biřmování říká biskup při pomazání čela biřmovance křižmem ve formě kříže: „Přijmi pečeť Ducha svatého“. Bezprostředně před tím ale říká se vztaženýma rukama anamneticko-epikletickou modlitbu, v níž vyznává Bohu – Otci, že tito křesťané již přijali křest. V této modlitbě pak prosí o seslání Ducha svatého.

Vždy je tedy to, co bylo dříve označováno spíše technickým pojmem udělovací formule, nějakým způsobem přiřazeno k děkovné a prosebné modlitbě, nebo je s ní dokonce spojeno. Tato modlitba ve znamení slova vysvětluje význam příslušného symbolického jednání. Tak sice zůstala zachována slova vysvětlující jednotlivé svátosti, byla však rozšířena přímluvnými prvky a prosbou k Bohu o jeho spásu.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 56-58, přeložil Ondřej Bastl.