Jste zde

Rakousko píše církevní dějiny

Začnu zcela banální, všední situací. Začátkem listopadu sedím v čekárně u lékaře ve Vídni. Otevírám noviny a než začnu číst, zarezonují v mých uších slova, která právě vyslovila jedna z přítomných žen na adresu své sousedky: „Víte, já tomu Schüllerovi velice fandím. Ne že bych byla přehnaně věřící, nechodím do kostela každý den, ale tomu, co říká, rozumím a držím mu palce." Její sousedka reaguje: „Je nejvyšší čas, aby se něco začalo dít, jinak ztratí církev úplně všechny své členy. Ta zkostnatělost ducha, neschopnost otevřít se, to neustálé bazírování na něčem, co nemá s biblí nic společného, to je vrchol arogance a zpupnosti... A to si sama sobě říká, že je prý církev Kristova..." Nevěřícně kroutím hlavou, kde všude narážím na debaty lidí o tom, co činnost farářské iniciativy (PI) v Rakousku způsobila. Nyní se však do řeči s ženami nepouštím, protože už mě volají do ordinace.

Pomocná lékařka mého doktora je tu nová, ještě jsem u ní nebyl. Vzájemně se představujeme. Mluvíme zatím o běžných věcech, ne o mé nemoci. Zajímá se o to, co dělám, a tak jí po pravdě vysvětluji, že pracuji v nemocnici, ale že jsem také vystudoval teologii a že se mi toto studium v nemocniční práci hodí. Zajímá se ještě víc a chce vědět, jakže to je s tou mou teologií, a tak jí znovu podle pravdy odpovídám. Lékařka je mi sympatická, nemám důvod usekávat rozhovor a začít o svých nemocech. Když uslyšela, že jsem kdysi působil jako kněz, ale nyní již toto povolání vykonávat nemohu, protože jsem se oženil, táže se mě: „Víte, jaká je nejnovější statistika reakcí lidí na farářskou iniciativu v Rakousku?" Mohl bych odpovědět, že ano, že vím, protože se o to velice zajímám, ale protože bych rád věděl, co mi to vlastně chce říct, vybídnu ji: „Co konkrétně myslíte?"

Klidným hlasem mi vypočítává, kolik procent Rakušanů PI schvaluje, kolik procent kněží je na její straně, jaké procento věřících je pro zrušení povinného celibátu atd. To všechno jen tak z hlavy, až ji musím pochválit: „Jste dobrá, že si to tak dobře pamatujete." Ona na to: „Jsem věřící, s manželem a dětmi chodíme do kostela, a tato problematika mě už dlouho zajímá. Naše děti totiž nechtějí chodit na mši kvůli knězi, cizinci, kterému není rozumět a který navíc nedokáže komunikovat s lidmi. Ale co můžete očekávat od takového biskupa jako je kardinál Schönborn? Pochází ze šlechtické rodiny, jeho nejbližší přátelé také, a když slouží mši, jde mu o co největší nádheru, pompéznost. Kdyby mohl, vrátil by církev zpátky do středověku, kdy platil trojúhelník Bůh, papež na špici, monarcha a šlechtici pod ním, a teprve potom, úplně dole, obyčejný lid..." Zírám, zírám, zírám... co všechno se jen v tento obyčejný den neplánovaně dovídám!

Bylo úterý 8. listopadu 2011. Kterékoliv rakouské noviny byste tento všední den vzali do ruky, spatřili byste na titulních stranách i uvnitř rozsáhlé texty informující o tom, jak farářská iniciativa pokračuje. O předcházejícím víkendu - 5. a 6. listopadu - se totiž konalo v Linci setkání kněží PI, svolané proto, že od výzvy kněží k neposlušnosti dne 29. června 2011 uplynuly již více než čtyři měsíce. Výzva způsobila mocnou reakci vídeňského kardinála i papeže. Formulace „výzva k neposlušnosti" prý zavání rozkolem. Následoval rozhovor kardinála s představitelem PI Helmutem Schüllerem, pak ale všechno ze strany hierarchie najednou utichlo. Kněží z PI začali mít oprávněný dojem, že Vatikán a vedení církve v Rakousku zvolily starou, osvědčenou cestu: cestu mlčení, tutlání, nereagování, nediskutování. Tak to dělalo vedení církve v historii již mnohokrát. Namísto toho, aby její představitelé naslouchali, co že se to po nich chce, namísto toho, aby začali diskutovat, argumentovat, raději mlčeli a s autoritou svého úřadu nařizovali „pokorným ovečkám", co mají dělat. Proti požadavkům PI nemůže vedení církve použít ani biblické, ani teologické argumenty, ale ani argumenty ze života prvních křesťanů a prvotní církevní tradice. Jediný triumf, který vedení v rukou má, je šach-mat disciplíny. A argumentovat dnes disciplínou, příkazem či zákazem, je velice chabé, ba kontraproduktivní. Tak raději mlčí.

Na titulní straně novin Die Presse je fotografie vesnice, na jejímž pozadí je na louce umístěn velikánský billboard - z jedné strany plakátu shlíží fotografie Helmuta Schüllera, na druhé straně se vyjímá namalovaný kostel a uprostřed stojí: Helmute, podporujeme vaši „neposlušnost". Úvodní článek má titulek Kněží varují před vznikem reformní zácpy. V dalším obsáhlém materiálu na titulní straně jsou uveřejněny statistiky, které sestavil známý pastorální teolog Paul Zulehner ve spolupráci s televizí ORF. Vycházel z průzkumu, v němž bylo v průběhu uplynulých měsíců dotazováno 500 kněží (v pastoraci působí v Rakousku přes 3500 kněží). Podle statistiky vzrostl počet kněží, kteří PI podepsali, na 72 procent, a až 68 procent kněží se obává, že Vatikán bude chtít všechny požadavky ututlat, zahrát do autu. Noviny citují také kardinála Schönborna, který jako by chtěl konflikt ztlumit, zmírnit, a nepřímo naznačuje pro požadavky PI pochopení. Kardinál považuje rozevření nůžek - čili narůstající rozpor mezi vedením církve v Římě a konkrétní, místní církevní praxí za „normální věc". Říká: „My biskupové máme pocit, že jsme v Římě málo pochopeni, a kněží z PI mají pocit, že jim jejich biskupové málo rozumějí."

Téhož dne o pár hodin později ve známé a oblíbené televizní relaci na náboženské téma Kreuz und Quer jde kardinál ve své vstřícnosti vůči PI ještě dál, když řekne: „Církev byla vždy otevřená reformám - ecclesia semper reformanda - je třeba se zamyslet nad tím, jakou váhu máme požadavkům farářské iniciativy přisoudit."

Jde o krok vůči PI naoko vstřícný, já však začínám mít dojem, že vedení římské církve takticky přechází do protiútoku vůči reformním hnutím. Ostatně na setkání mládeže v Madridu papež použil slova „My jsme církev", jako by si je půjčil od stejnojmenné kritické skupiny. Nechci však nikomu z vedení církve podsouvat falešnou, neupřímnou taktiku, ale budu doufat, že papež i vídeňský kardinál jsou ochotni a schopni naslouchat, s jakými požadavky se na ně PI a všechna ostatní reformní hnutí obracejí.

Vstřícnost kardinála Schönborna, jeho - diplomaticky řečeno - až do této doby umírněně smířlivý tón v reakci na PI vychází zřejmě, jak upozorňuje prof. Zulehner ve svém článku v Die Presse z 8. listopadu na 27. straně, i z toho, že již jeho předchůdci, kolegové z rakouské biskupské konference, vyjádřili ve společném listě z roku 1980 souhlas s tím, že když zkušený „pastýř" rozhodne, že rozvedené osoby, které se později znovu oženily či vdaly, mohou přistoupit ke svátosti smíření a ke sv. přijímání, má jim to být umožněno. Rozhodnutí bylo publikováno za éry kardinála Königa, který se dodnes těší v celém Rakousku nesmírné oblibě. Třebaže bylo později papežem Janem Pavlem II. kritizováno v listě Familiaris consortio, nebylo nikdy zrušeno. Schönborn velice dobře ví o problematice rozvedených a znovu sezdaných. Koneckonců i on sám pochází z rodiny rozvedených rodičů. Navíc ve statistice, kterou uveřejnil prof. Zulehner, se vyjádřilo téměř 90 procent všech dotazovaných kněží pro možnost umožnit rozvedeným přistupovat ke sv. přijímání.

Studie prof. Zulehnera ukazuje, že se nejedná ani tak o konflikt Helmuta Schüllera s kardinálem Schönbornem. Kněží z PI vidí problém mnohem širší a vícedimenzionální: jde o propast mezi praxí většiny církevních společenství a vedením církve, mezi současným životním stylem a evangeliem, a ještě více tím, co církev hlásá. Je třeba se zamyslet nad tím, že většina dotazovaných kněží vnímá jen malý rozdíl mezi životem lidí a požadavky evangelia, zato však vidí velký rozdíl mezi lidmi a církví jako takovou. Přitom se zdá, že nemalá část tohoto rozporu mezi lidmi a církví již není kryta evangeliem. Výzva PI chce proto přivést církev blíže k evangeliu a zmenšit tak propast mezi církví a dnešním člověkem.

Druhým tématem, jež uvádí prof. Zulehner, je přežití farních společenství. Drastický nedostatek kněží v Rakousku způsobil, že se shora plánuje slučování farností a vytvářejí se velké „studené" struktury. Přitom se nebere ohled na ještě zbývající, i když malá společenství ani na vytíženost kněží. Věřícím se fakticky nařizuje eucharistická abstinence, zatímco na druhé straně papež i biskupové neustále mluví o tom, jak je důležitá eucharistie a jak právě eucharistie má být centrem křesťanského společenství. Pro římské kuriální vedení je zřejmě přijatelnější připustit infarkt církevních společenství než změnit cokoliv na obraze kněžského povolání a povinného celibátu. Proti tomu je 72 procent dotazovaných kněží: „Nedělní slavení eucharistie je pro křesťanské společenství mnohem větší dobro než dobro bezmanželského života kněží."

Výzva k neposlušnosti chce tedy umenšit nynější napětí větším nasazením laiků a umožněním vykonávat úřad ženatým kněžím (79 %); dále povolením činnosti kněžím, kteří kněžství vykonávají jako vedlejší činnost při jiné stálé pracovní činnosti (75 %), a umožněním kněžství žen (50 %).

Zdálo by se, že požadavky kněží z PI rakouskou společnost a církev rozpolcují. Vůbec tomu tak není, právě opak je pravdou. Jak rakouská společnost, tak i církev a kněží s PI stále více sympatizují. Sledoval jsem již nesčetné diskuse v televizi i v rozhlase a musím říci, že jsem fascinován jak velkým zájmem veřejnosti, tak i pozitivním dojmem, jaký kněží při těchto debatách vytvářejí. A mýlil by se ten, kdo by si myslel, že se všech těchto diskusí zúčastňuje Helmut Schüller. Nevím, je-li to taktikou PI posílat na diskuse vždy jiné kněze, v každém případě je to geniální krok. Ukazuje se totiž, že ostatní kněží z PI jsou také zapálení, vzdělaní, vyzařují charisma a šarm, protože hovoří ze srdce. Na každé veřejné diskusi vystupují v kněžském kolárku. Vyčítat jim rebelanství, jak jsem to již párkrát zaslechl z úst některých slovenských či českých duchovních osob nebo i bigotně konzervativních věřících zde v Rakousku, by byl fatální omyl a nesmysl. Těmto kněžím jde o věc. Jde jim o to, šířit v dnešním uhoněném a v oblasti hodnot dezorientovaném světě obraz milosrdného Krista. Že se to hierarchii nelíbí, je problém hierarchie. Alespoň ta rakouská zatím nedokázala poslat k diskusi žádného loajálního kněze, jemuž by se podařilo publikum přesvědčit nebo jeho aplausem potvrdit věrohodnost svých argumentů vůči kněžím z PI. Biskupové, kardinálové i papež si mohou jen zbožně přát, aby měli ve svých řadách tak zapálené, vzdělané a charismatické kněze, jako jsou kněží z PI.

Na setkání v Linci pronesl Helmut Schuller také tuto významnou větu, která se již stala mottem, principiální myšlenkou hnutí PI: „Cílem naší iniciativy zde v Rakousku není dosažení dialogu mezi biskupy a námi. Jde nám o to, aby vedení církve s respektem k autoritě našich společenství začalo konečně vést komunikaci s božím lidem."

Jsem přesvědčen, že rakouská církev píše novodobé dějiny. Nesmírně fandím Helmutu Schüllerovi a kněžím z PI. Ztotožňuji se rovněž s výrokem vídeňského pomocného biskupa Helmuta Krätzla: „Nadešel čas, aby se konečně spojili všichni reformně smýšlející biskupové světa." Církev je na zemi pro lidi, aby jim ukazovala cestu k Bohu, a ne aby jim cestu k Bohu hatila a barikádovala snůškou příkazů a zákazů, jak to kdysi vyčítal Kristus všem zbožným a vzdělaným farizeům. Rakouská církev se ptá sama sebe, co má dělat - nejenom proto, aby nadále a za každou cenu zůstala misionářskou, důvěryhodnou a vůbec věrohodnou, ale především proto, aby živé poselství evangelia - radostná zvěst - bylo opravdu živé a radostné! I kdyby hierarchie měla tak jako již mnohokrát „převálcovat" toto reformní hnutí i všechna další, neustále se rodící a množící hnutí na všech kontinentech světa, mělo by to pro ni samotnou velice nepříjemné důsledky - výčitky svědomí, že své vůdcovské postavení povýšila nad volbu více poslouchat Boha než lidi. A hlavně by musela něco radikálního změnit na svém způsobu života a myšlení, aby již nemusela být druhým trnem v oku a pod neustálou palbou za to, že vodu káže a víno pije.

V době psaní těchto řádků proběhla světem zpráva o rozhodnutí švýcarské nadace Herberta Haaga udělit cenu za rok 2012 kněžské iniciativě Helmuta Schullera. Předání ocenění lidem bojujícím za svobodu v církvi, které je dotováno částkou 10 tisíc eur, proběhne 22. dubna 2012 v Lucernu. V minulosti cenu obdržely osobnosti jako Hans Kung nebo Eugen Drewermann. V roce 2011 byla udělena in memoriam brněnskému tajně světícímu biskupovi Felixi Maria Davídkovi a někdejší československé skryté církvi.

Ať žije reformní duch farářské iniciativy!

Komentáře

A jako první budou držet palce členové anglikánského ordinariátu, v závěsu za nimi milióny věřících z Nigérie a dalších afrických zemí, kněžské bratrstvo sv. Petra a já nevím kdo ještě, umírnění budou navrhovat kompromis-hierarchie žádná opatření nepřijme a místní společenství to do svých rukou nevezmou, tak trochu čekání na zázrak, což je sice projevem silné víry, jenže co když žádný zázrak nepřijde?

Je to opravdu rebelie, i když ne všichní v ní jedou patrně vědomě. Kdo poněkud zná dějiny Církve, vidí, že jde o něco, co se příčí nebi, sv. otci, tradici... Mám obavu, aby Rakousko nepsalo dějiny apostáze od víry skrze zmatené kněze. A také mne mrzí (pokud ovšem text koresponduje s realitou), že Církev v Rakousku nepostavila proti této akci, přibližující se schismatu, kněze s ráznou odpovědí - intelektuálně na výši.

Jan

Výrazy jako "rebelie" a "Církev... s ráznou odpověďí" poněkud připomínají slovník a praktiky minulého režimu. V úvaze o "příčení" postrádám odkaz na bibli a Ježíšovo "kde jsou dva neb tři..." , a v konextu s tím vyjádření k otázce "wer ist Kirche?"
Adam

Rebelie se vám možná nezdá, ale působí na vás slova "Výzva k neposlušnosti" a obsah této výzvy jako projev respektu obecně, či vůči učitelskému úřadu? Nemůže být v jistém smyslu rozdíl mezi neposlušností a rebelií tak trochu pouze sofistika?

Modleme se za nového papeže. Modleme se za nového papeže, který by provedl reformu církve. Nepotřebujeme papeže, nehybnou sfingu navlečenou do rouch starověkých panovníků, potřebujeme papeže v civilu, jako byl Ježíš. Nepotřebujeme starce nad hrobem, potřebujeme člověka v plné síle, jako byl Ježíš, když veřejně vystupoval. Nepotřebujeme papeže jako hlavu státu, jako ani Ježíš nebyl hlavou státu. Ježíš chodil, učil, uzdravoval. Tito papežové už nechodí, vozí je jako opice, jejich učení je učení právníků, encykliky, které nikdo nečte. Jejich učení je mrtvé, bez života. O uzdravování ani nemluvě. Potřebujeme, aby se na Petrův stolec dostal takový "Gorbačov", vzal si důtky a Vatikán rozehnal. To církev potřebuje. Za to se modlím.

Modleme se za nového papeže! Ale pevně a jasně ctěme a poslouchejme papeže tohoto. Jeho svatost, Benedikta XVI. Nástupce papeže blahoslaveného Jana Pavla II.(doufám, že bude jednou prohlášen za Velikého a Učitele Církve:). Santo subito (včera bylo pozdě...)
...
Modleme se za papeže, který vyhlásí článek víry, že Maria vždy Panna je Spoluvykupitelka lidského rodu, a Prostřednice všech milostí! Modleme se za papeže, který se bude třeba modlit "v jazycích". Třeba i za papeže, který bude vkládat ruce na nemocné a oni se budou uzdravovat. Na duchu, na duši i na těle. Duch a Nevěsta možná nyní volá: Přijď!....Nastane Petr Druhý Římský?...(pokud toto je vše Vůle Boží)
...
Nevím. Nejsem prorok. Ale nyní je "Petr těchto dnů" - Benedikt XVI. Náměstek Kristův.

Johannes