Jste zde

Reformní hnutí v rakouské katolické církvi

Každá událost, každý fakt či konkrétní situace má svou historii, své pozadí, svou minulost, vývoj a průběh. Mluvit dnes o reformních hnutích v Rakousku bez onoho dějinného kontextu by bylo příliš jednoduché a laciné. Než se tedy dostanu k těm již snad všude známým čtyřem reformním hnutím, dovolte mi vrátit se nejdříve několik desítek let zpět a připomenout si tu dlouhou cestu časem, než to ovoce ze stromu, na kterém teď dozrálo, vezmeme do svých rukou.

Rakousko je tradičně katolická země. Více než 600 let zde vládl rod Habsburků, který bedlivě dbal na zachovávání katolické víry. A když i tu hrozilo šíření protestantských myšlenek, jak se to stalo v Německu, Švýcarsku, v Čechách nebo jinde, Habsburkové udělali všechno pro to, aby převládl katolicismus. A Habsburkové se s protestanty nijak nepárali. Ještě Marie Terezie (1717-1780) vysídlovala Horní Rakousko a protestanty nemilosrdně „přesázela" do oblasti dnešního Rumunska i jinam. Už jen tyto akce, vládní propagace a šíření jedině správného náboženství, by samy o sobě mohly stačit - a historikové se k nim stále vracejí - k vysvětlení dnešní náboženské situace, především fenoménu odchodu z katolické církve. Protože když budete někomu servírovat k obědu a k večeři pořád to samé jídlo a vykládat o tom, jak je zdravé, jednou se vám to jídlo zprotiví, začnete ho odmítat a budete se domáhat něčeho jiného. Podobný jev, vyvolaný zpětnou reakcí, v Rakousku nastal.

Rakousko je zemí lidí dbajících na kulturu a určité tradice, jejichž součástí, jakýmsi druhem náboženského folklóru, se stal i tradiční katolicismus. Snad nikde jinde v Evropě nebylo kdysi tolik klášterů jako právě zde, nikde nestojí tolik kostelů, převážně barokních, a nikde se nekomponovala duchovní hudba za takové podpory panovnického dvora. Dnes je Rakousko vzorem země, která dokáže perfektně prodat svou kulturu i tradice umocněné nádhernou přírodou. „Žít z cestovního ruchu" - to charakterizuje dnešní Rakousko. A tak vydává stát nemalé částky na opravy kostelů, klášterů i jiných církevních budov. Ano, je to i turistická atrakce.

V zemích západní Evropy nastal již v šedesátých letech 20. století velice čilý náboženský ruch. Nový duch začal vát dávno před začátkem II. vatikánského koncilu. Ve Francii se objevili dělničtí kněží, pracující jako dělníci a úředníci; v německy mluvících oblastech se k diskusím o reformě scházeli teologové - vzpomeňme např. Memorandum německých teologů z 9. února 1970, které podepsal i Josef Ratzinger, tehdy mladý profesor teologie. Dnes už zřejmě zapomněl, za jaké reformy byl ochoten bojovat. Jen o pár měsíců později, 7. listopadu 1970, se teologové sešli znovu, aby Memorandum doplnili a upřesnili - připomeňme si stručně šest nejzajímavějších požadavků:

1. Knězem je možno být i při jiném, hlavním zaměstnání. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně hlavním pracovním poměrem.

2. Knězem je možno být jen na určitou dobu. Kněžská služba se nemusí nezbytně vykonávat do konce života.

3. I světský člověk může být duchovním. Kněžská služba se nemusí nutně spojovat se sociálním stavem.

4. Člověk může být knězem i bez akademického titulu. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně orientována vědeckým směrem.

5. Kněz nemusí žít v celibátu, může být i ženatý.

6. Knězem může být nejenom muž. Kněžská služba nemusí být nezbytně rezervována jenom mužům. (Hans Küng: Zradené proroctvo, str. 44-47)

Ale vraťme se do Rakouska. Jak nedávno vzpomenul prof. Walter Kirchschläger v rozhovoru pro rakouskou televizi, hlavní hybnou silou byla na začátku II. vatikánského koncilu čtveřice osob: kardinál Franz König z Rakouska (1905-2004), kardinál Julius Döpfner z Bavorska (1913-1976), kardinál Josef Frings z Kolína nad Rýnem (1887-1978) a teolog Karl Rahner (1904-1984), kterého si Franz König vzal s sebou jako poradce, přestože v té době již měl Rahner zákaz publikovat a sám se divil tomu, že ho König chce mít u sebe. Této čtveřici se podařilo hned na úplném začátku koncilu změnit jeho tok. Aggiornamento Jana XXIII. nejen podpořili, ale přímo vyprovokovali celé koncilové shromáždění k tomu, aby začalo otevřeně diskutovat o skutečných problémech církve a o tom, kde a v čem je potřebné, aby se církev změnila.

Kardinál König byl po návratu do Vídně oslavován téměř jako hrdina a Rahner opět dostal povolení publikovat. Rakouská církev byla nadšená. Začaly se konat místní, diecézní synody, diskutovalo se, a začala se realizovat koncilová usnesení. Lidé byli opravdu zapálení; v té době se stali známými a populárními mnozí kněží - faráři, kteří prosazovali reformy radikálním způsobem. Jedním z nich byl např. dodnes žijící Helmut Blasche ze Schwechatu u Vídně. V plánu bylo zřízení tzv. živých komunit, Basisgemeinden, ve kterých by se lidé navzájem znali, věděli jeden o druhém, takže pokud by měl někdo problémy, církevní společenství by mu pomáhalo. Kněží měli aktivity zastřešovat, úkoly však měly být rozděleny mezi členy společenství. V té době euforie dostali zelenou všichni, kdo se cítili být povoláni v církvi něco dělat či říkat. Tak se začaly aktivovat nejen dynamické, otevřené skupiny věřících, ale i takové, které se dnes označují jako „konzervativní", např. Hnutí Legio Mariae anebo společenství Opus Dei, které začalo působit na území Rakouska právě v době kardinála Königa. Když mu tehdy někdo vyčítal neschopnost udržet si přehled a to, že dal dovolení působit takovým hnutím, dostal odpověď, kterou kardinál vyslovil už dříve: „To, co nechal Bůh růst ve své zahradě, já nemám právo zničit." Byla v tom jeho tolerance a velkorysost, se kterou přijímal vše nové.

Euforická situace se vyvíjela dál a v roce 1977 se již otevřeně mluvilo o Basisgemeinden v Rakousku - o základních společenstvích. Takové společenství se zásadně odlišovalo od farnosti. Zatímco farnosti se rozkládaly na velké ploše a zahrnovaly možná stovky lidí, v základních komunitách šlo o společenství s omezeným počtem členů. Nemělo jich být více než 70, tak aby každý z nich měl přehled o druhých, znali se jménem; když někdo onemocněl, ostatní ho navštěvovali, když ztratil práci, pomáhali mu najít novou. Kněz byl ve společenství katalyzátorem, přinášel eucharistii, avšak nebyl nad ostatní vyvýšen. Rozdíly mezi klerikem a laikem byly zredukovány na minimum, hlavními tahouny komunity byli aktivní laici. V roce 1977 působilo ve Vídni takových fungujících základních společenství deset, dnes existují snad ještě dvě. Jiné jsou ve městech Dornbirn, Landeck, Innsbruck a na jiných místech.

V roce 1983 se uskutečnil rakouský národní katolický sjezd - Katholikentag. Bylo definováno nejenom to, co tvoří podstatu křesťanského společenství, ale také kladen důraz na šíření Basisgemeinden:

- respektovat tradici, ale zároveň ochota přizpůsobit se moderní době;

- rozdělení pracovních úkonů mezi více lidí, aby již nebyl za všechno zodpovědný jen kněz;

- hledání nových forem existence - základních společenství.

Rok 1983 byl důležitý ještě z jiného důvodu: poprvé přijel do Rakouska papež. Kardinálu Königovi bylo již 78 let, a protože již dříve požádal papeže o možnost odstoupení z úřadu pro vysoký věk a papež jeho žádosti zatím nevyhověl, očekával, že se tak stane alespoň nyní, při papežově návštěvě Vídně. Jako vzdělaný, dialogu otevřený člověk předpokládal, že si o tom ve vhodném okamžiku s papežem promluví, a že řeč přijde i na jeho možného nástupce. Papež však rozhovor s kardinálem odkládal na pozdější dobu. Když pak takový moment nastal a kardinál měl dojem, že by mohl s papežem mluvit, ten jej odbyl slovy: „Netrapte se tím, všechno bude brzy vyřešeno." Kardinál již dále nenaléhal a čekal, až se papež nebo někdo z vatikánské kurie sám ozve. (Je veřejným tajemstvím, že to byl právě kardinál König, kdo navrhl a prosazoval volbu kardinála Wojtyly za papeže.)

Uběhly další dva roky, nic se nedělo, a tak v roce 1985 znovu požádal papeže o možnost odstoupení z funkce. Mezitím odjel na přednáškovou cestu do USA. Při návratu, ještě během cesty z Ameriky, se z rádia dověděl, že papež jmenoval nového vídeňského biskupa, Hermanna Groera. Pro Königa to byl dvojnásobný šok. On, člověk usilující celý život o komunikaci a transparentnost v církvi, se musí z druhé ruky dovědět o jmenování svého nástupce, aniž by byl sám požádán o rozhovor a možnost vyjádření. Zadruhé, Groer byl zcela neznámý člověk, a to málo, co se o něm vědělo, bylo, že z každé dosavadní funkce utekl a vzdal se jí. Kdysi působil jako světský kněz, této funkce byl na vlastní žádost zproštěn a stal se vychovatelem v přípravném semináři pro budoucí adepty kněžství v Hollabrunnu. Tam také došlo ke zneužívaní studentů, což ale na veřejnost proniklo až později. Ostatně odtamtud Groer také odešel a vstoupil, již v pokročilém věku, k benediktinům do Götweigu. A zde si jej papež sám vybral jako nástupce na arcibiskupský stolec do Vídně. Přitom z toho, co proniklo na veřejnost, je známo, že Groer na žádném seznamu možných kandidátů pro jmenování biskupem nefiguroval. (V 80. letech se ve věcech církevních angažovala rakouská Lidová strana ÖVP, bohužel někdy až moc, a kriticky se vyjadřovala na adresu kard. Königa a jiných reformních kněží. Prý toto její stanovisko nepřímo vyvolalo potřebu světit za biskupy Římu oddané kněze.)

Teprve nyní, po tolika letech, se veřejnost dozvídá nové informace o tom, jak volba Groera proběhla. V nedávno vydané knize Helmuta Krätzla, Königova bývalého pomocného biskupa, Mein Leben für eine Kirche, die den Menschen dient (Můj život pro církev, která slouží lidem) je poprvé uveřejněn list, který Krätzl napsal papeži a v němž líčí situaci v Rakousku a také zklamání věřících z jmenování Groera vídeňským biskupem a Krenna jeho pomocným biskupem (str. 71-76). O existenci tohoto listu se prakticky nevědělo, a jak sám biskup Krätzl řekl, dlouze zvažoval, jestli ho má nyní vůbec uveřejnit. Nakonec se rozhodl pro publikaci, aby na sklonku svého života ukázal, že tehdy nemlčel, že byli i jiní, kteří nemlčeli, ale jejich hlasy byly z Říma umlčeny. Na list, který byl napsán v přátelském duchu, mu papež stručně odpověděl prostřednictvím státního sekretáře kardinála Casaroliho až za čtyři měsíce, ubezpečil ho, že Svatý otec bere jeho list v úvahu a modlí se za něho.

Kardinál König byl touto novou situací a hlavně způsobem, jak se o jmenování Groera dověděl, hluboce zasažen. Z jeho nejbližších kruhů proniklo na veřejnost, jak trpěl. Přesto si až do smrti zachoval velikost a charakter. Nikdy na veřejnosti nekritizoval ani papeže, ani nově jmenovaného biskupa. Za zmínku stojí jedna zdánlivá maličkost. Když slavil v kruhu přátel, kněží i laiků, své 90. narozeniny, jedním z hostů, kteří pronesli slavnostní přípitek, byl i jeho bývalý spolužák ze semináře, kněz Jantsch. Všechny šokoval, když řekl: „Franzi, přeji ti brzkou a hlavně dobrou smrt." Mohli bychom říci, jaká je to nehoráznost, a pochybovat, jestli je ten člověk při zdravém rozumu, když při oslavě narozenin pronáší takovou větu. Každý však tehdy věděl, co tím myslí. Jak těžce kardinál König trpí tím, co všechno musel ve svém pokročilém věku zažít. Nikdo v Rakousku s takovou nominací nepočítal a bylo evidentní, že Groer se ani svým způsobem jednání, ani promluvami, ani ničím jiným Königovi nevyrovná. Věřící začali dávat stále více najevo svou nespokojenost s tím, co se stalo. Podotýkám, že se to událo ještě před propuknutím aféry se sexuálním zneužíváním studentů Groerem. Když pak v roce 1987 došlo k dalšímu jmenování nového pomocného biskupa pro Groera, jímž se měl stát Kurt Krenn ze St. Pöltenu, všechna v té době aktivní hnutí v rakouské církvi - mládežnická skupina Jungschar, Cursilio, Aktion 365, kněží, Männerbewegung, Basisgemeinden i všech 23 děkanů z Vídně - se pokoušelo Krenna přemluvit, aby svěcení na biskupa nepřijal. Proti jeho jmenování se psaly petice. Nic nepomohlo, papež jej jmenoval proti vůli lidu.

To, co se přihodilo v den svěcení ve vídeňském Stephansdomu, již vešlo do dějin, ale málo lidí o tom ví, protože se o tom nemluví. Toho dne se konal „Schweigemarsch" - od Heldenplatzu před Stephansdom šel tichý protestní průvod asi dvou tisíc katolíků proti svěcení Krenna. Pak se stalo něco, co nemá obdoby. Lidé si lehli před vchod do katedrály, aby do ní Krenn nemohl vstoupit. Když policisté viděli, že vchod je zatarasen ležícími těly, zvedli Krenna nad hlavu a přenesli ho opatrně nad těly protestujících dovnitř.

Policie - proti vůli věřících, nad jejich těly - přenesla budoucího biskupa do katedrály. Kdysi, na počátku křesťanství, se stávali biskupy adepti per exclamation - aklamací, svobodnou volbou lidu - a zde byl někdo vysvěcen na biskupa proti vůli lidu. Jistě si dovedete představit, co tato skutečnost v Rakousku a v celém světě způsobila. Od tohoto okamžiku začala být vůči hierarchii vnímavá a kritická i ta část rakouských věřících a občanů, které až doposud bylo jedno, co se děje. Při každé další nominaci na úřad se již děly podobné protestní akce běžně: při jmenování biskupa Klause Künga ve Vorarlbergu křičeli lidé: I my jsme církev, i my máme právo, aby bylo slyšet náš hlas, nebo při jmenování Georga Edera v Salzburgu, kdy se šířily hlasy za „otevřenou církev", ve které je možno říci svou věc nahlas, nebo touha po „cestě naděje", jak skandovali lidé v St. Pöltenu.

Tyto biskupské nominace lidi podráždily natolik, že se začali v různých zemích Rakouska spojovat a vytvářet kritické skupiny. Sice počtem malé, neměly žádnou společnou platformu, ale existovaly. K vzniklo Forum - sdružení různých seskupení: Kirche ist Gemeinschaft (Církev je společenství), 9. Mai (v Holandsku vzniklo hnutí 8. květen, tak aby se ta čísla nepletla), Regenswurm (Dešťovka) - alespoň smysl tohoto hnutí vysvětlím: „My jsme ti, co žijí v hovně (doslovný překlad slova Dreck) a v odpadcích, my tvoříme humus, ze kterého vyroste nová církev." Všechna tato hnutí se pak sjednotila a nazvala se Offene Kirche Österreich - Otevřená rakouská církev. Od osmdesátých let se hnutí začalo šířit za rakouské hranice do Německa, Belgie, Holandska, Francie, Španělska, Portugalska, dokonce i do komunistického Maďarska - zde byl hnacím motorem piaristický kněz Györgi Bulanyi v katolické akci Bokor - hořící keř a Československa, kde tuto novou, otevřenou církev šířil dosud žijící tajně svěcený biskup Fridolín Zahradník. Nové hnutí sílilo a rozšiřovalo se nejenom co do počtu členů, ale i zemí.

Wir sind Kirche!

Pak přišel rok 1995, kdy jako bomba zapůsobila zpráva, jež se objevila v týdeníku Profil (26. 3. 1995), kde jakýsi Josef Hartmann prohlásil, že byl před lety zneužíván nynějším arcibiskupem Groerem, který v té době působil v semináři jako duchovní. Reakce církve byly samozřejmě radikálně odmítavé, avšak bomba již byla hozena a zkázu, kterou šířila, nebylo možné zastavit. Kardinál Groer (1919-2003) mlčel, a i když odstoupil, nikdy se k ničemu nepřiznal a své tajemství si odnesl do hrobu.

Z té doby si pamatuji jednu veřejnou diskusi v televizi, které se zúčastnil pomocný biskup Kurt Krenn a tehdejší generální vikář Helmut Schüller, který veřejně, před kamerou a před celým rakouským národem Kurta Krenna vyzval, aby také odstoupil. Něco takového se v Rakousku ještě nestalo. Jenže důsledkem tohoto vysílání nebylo to, že by odstoupil Krenn, ale že Helmut Schüller byl zbaven funkce generálního vikáře. Situace uvnitř církve se tím vyhrocovala stále víc. Na tuto dobu mají snad nejhorší vzpomínky bývalí učitelé náboženství na školách (jak známo, v Rakousku se náboženství vyučuje i na středních školách). Tři z nich - Thomas Plankensteiner (dnes krajský školní inspektor v Tyrolsku), Marta Heizerová (dnes penzistka a zástupkyně představeného WSK, bývalá asistentka na teologické fakultě ve Vídni) a Bernadette Wagnleitnerová (dnes žije v ústraní, již není aktivistkou), kteří se znali z různých protestních akcí, tlak již nevydrželi a o neúnosném stavu katolické církve začali mluvit i s jinými lidmi. Podnětem k tomu byla celkem banální reakce manželky Thomase Plankensteinera, když po vypuknutí skandálů se zneužíváním mládeže přicházel domů znechucený a frustrovaný, že nemůže ve výuce náboženství pokračovat, protože mu třída neustále klade otázky, jak je možné, že kněz zneužíval mladé studenty: „Nenaříkej pořád, začni něco dělat!" A on opravdu začal. Při setkání s Martou Heizerovou a Bernadettou Wagnleitnerovou si připomněli, jak v roce 1989 při pádu komunismu ve Východním Berlíně lidé křičeli: „My jsme národ!" Inspirováni touto akcí, rozhodli se založit podobné hnutí uvnitř církve, právně fungující společenství, a dali mu název My jsme církev, Wir sind Kirche. Prvním krokem v historii tohoto nového právního seskupení bylo vyvolání církevního referenda - Kirchenvolksbegehren. Výraz „begehren" má kromě „referenda" ještě dvojí význam: muž, kterému se líbí určitá žena a on by ji rád získal - er begehrt die Frau - po ní touží, ale zároveň ji také žádá o ruku. Kirchenvolksbegehren tedy znamená, že církevní neboli Boží lid po něčem touží a zároveň žádá - po svobodě božích dětí, po větší svobodě, která je stejná pro všechny, nejenom pro biskupy a hierarchii.

Referendum proběhlo ve dnech 3. až 25. června 1995 a podepsalo jej více než 500 tisíc katolíků, téměř 10 procent všech rakouských věřících. I když v té době již existovaly počítače, začínali členové hnutí z ničeho - rozesílali programy protestních akcí poštou, používali obyčejný papír, lepili známky. Ze strachu před možnými represemi ze strany církevní hierarchie - referendum podepsalo také mnoho kněží, řeholníků i řeholnic - byly všechny vyplněné formuláře uloženy v sejfu jistého notáře v Innsbrucku. Šlo tehdy o pět požadavků:

  • právo spolurozhodovat při volbě biskupa,

  • zrovnoprávnění žen v církvi

  • zrušení povinného celibátu

  • pozitivní hodnocení sexuality

  • radostná zvěst (Frohbotschaft, evangelium), nikoliv hrozby (Drohbotschaft)

Velice stručně shrnuto - k založení hnutí My jsme církev přispěly tři fenomény:

  • celkový vývoj v církvi po II. vatikánském koncilu

  • propuknutí aféry kardinála Groera

  • svěcení biskupa Krenna, od něhož nejpozději dochází již k aktivní revoltě

Církevní reformy nelze delegovat. Touha po reformě vzniká na konkrétním místě jako reakce na stagnující nebo zpátečnickou situaci. Hnutí jde o vytvoření celkově nového obrazu církve jako společenství plnoletých, svéprávných, nezávislých osob. Slovy Hanse Petra Hurky: „Potřebujeme najít nový výraz pro naši víru - vrátit se k tomu, co je pro církev podstatné: být živým a funkčním společenstvím (...), naučit se přijímat mínění jiných, ať jsou konzervativní nebo progresivní, nedělat žádné rozdíly mezi muži a ženami, všem dát možnost zastávat funkce, pokud se na ně cítí a jsou schopni je zastávat."

Někdo může namítnout: ale vždyť o toto jde i nynější církvi.

Hans Peter Hurka však říká: „Když jí o to jde, tak ať to dělá, my jí v tom nebudeme bránit, právě naopak, budeme se z toho těšit, protože to je i náš cíl."

My jsme církev (Wir sind Kirche, WSK) má v Rakousku asi 1500 členů, z toho je asi stovka kněží. Prvním představeným byl novinář Hubert Feichtelbauer (1998-2004), druhým je Hans Peter Hurka. WSK vydává vlastní časopis, je řízeno grémiem. Za každou rakouskou diecézi je jeden člen + kronikář a představený.

Nyní pár slov k ostatním reformním hnutím, které WSK zastřešuje, i když podle Hanse Petra Hurky tomu tak přesně není. Je dokonce trochu skeptický. Z množství reformních hnutí velkou radost nemá a spíše si myslí, že by se všechna tato hnutí měla spojit v jedno jediné, protože čím více jich bude, tím více bude narůstat tlak ze strany hierarchie rozdělit je, rozbít... Povšimněme si těchto hnutí:

  • Priester ohne Amt (POA) - Kněží bez úřadu (70. léta)

  • Laien-Initiative - Laická iniciativa (Dr. Peter Pawlowsky, 2009)

  • Pfarrer Initiative (PI) - Farářská iniciativa Helmuta Schüllera (2006)

Kněží bez úřadu

V Rakousku žije kolem 700 kněží suspendovaných kvůli rozhodnutí oženit se. Celkově zde působí kolem 3200 kněží. Ne všichni ze suspendovaných jsou členy tohoto dobrovolného sdružení. Je mnoho takových, kteří po odchodu z kněžství nechtějí mít s církví a biskupy nic společného. Ti, kteří členy jsou, se na různých místech Rakouska občas setkávají, ve Vídni pravidelně každé druhé úterý večer. Setkání začíná společným sloužením mše, pokaždé jiný kněz připraví texty ke čtení, zpěvy, homilii a navrhne nebo vede liturgii. Po mši následuje dlouhé, někdy až do půlnoci trvající agapé. Ve skupině, do níž chodím já, je mnoho vzdělaných kněží, kteří kdysi působili jako profesoři teologie, později vystudovali jiný obor, většinou psychologii, a dnes pracují jako psychoterapeuti. Tito kněží, toužící po oficiální kněžské službě, se vyjadřují k různým otázkám v církvi, jejich hlavní cíl je však prostý: poukázat na nesmyslnost povinného celibátu.

Laická iniciativa

Laickou iniciativu tvoří neklerikální členové církve - ať již muži nebo ženy. Jejich hlavní touhou je „deklerikalizace" církve a podstatně širší zapojení laiků do liturgicko-eucharistické činnosti: příprava bohoslužeb slova, kázání, vedení liturgie tam, kde nejsou kněží, rozdávání svátostí. Když 19. června minulého roku vyhlásili „Neposlušnost papeži", provedli to tímto prohlášením:

  1. V každé bohoslužbě vyslovíme ve společných modlitbách prosbu za uskutečnění církevní reformy. Bereme vážně slova Písma: Proste a bude vám dáno. Před Bohem platí právo svobody slova.

  2. Lidem dobré vůle nebudeme bránit v tom, aby přijali eucharistii. To platí především pro rozvedené a znovu vdané či znovu ženaté, rovněž pro členy jiných křesťanských církví, a v některých případech i pro ty, kteří z církve vystoupili.

  3. V neděli a ve svátky nebudeme celebrovat více mší a nebudeme povolovat sloužení mší kněžím na cestách nebo kněžím, kteří jsou pro místní shromáždění cizí. Je lepší samostatně zorganizovaná a slavená bohoslužba slova než liturgické divadelní hry.

  4. V budoucnu budeme označovat slavení liturgie božího slova s rozdáváním hostií jako „nekněžskou eucharistickou slavnost". Takovým způsobem naplníme neděli v této době nedostatku kněží.

  5. Zákaz kázání pro kompetentně vzdělané laiky a učitele či učitelky náboženství budeme ignorovat. Právě v těžkých dobách je potřebné ohlašovat slovo boží.

  6. Budeme se zasazovat za to, aby každá farnost měla svého vůdce: muže nebo ženu, ženatého nebo svobodného, ve funkci úřední - na plný úvazek, nebo jako dobrovolníka. Nebudeme podporovat slučování farností, ale zasazovat se za nový kněžský obraz.

  7. Budeme využívat každou možnost k tomu, abychom se veřejně zasazovali za připuštění žen ke svěcení, stejně jako za povolení, aby ženatí kněží mohli sloužit mši. Považujeme je totiž za dar - za kolegyně a kolegy v duchovní službě lidem.

Nevím, co bych ještě k těmto bodům dodal. Nedávno jsem napsal text, který byl také uveřejněn v časopise Getsemany: Rakousko píše církevní dějiny. To malé Rakousko je opravdu zdrojem naděje pro mnohé. Když jsem se na Štědrý den potkal na jedné vídeňské ulici s dr. Richardem Pickerem, ženatým knězem, kdysi profesorem teologie, nyní dosud činným psychoterapeutem, i když je mu již 80 let, řekl mi: „Petře, jsem tak rád, že jsem se na stará kolena dožil toho všeho, co se teď v Rakousku děje. Kdyby mi někdo řekl - podívejte, církev umírá, tak mu odpovím, že neumírá. Právě všechna ta hnutí dobrovolníků, laiků, lidí bez privilegií usilujících o reformy jsou pro mne znamením, že církev žije..."

Farářská iniciativa

Proč existuje farářskou iniciativa? Helmut Schüller z několika teologických důvodů uvádí tyto tři. (Je to doslovný záznam z jeho vystoupení v bratislavském teologickém fóru 16. ledna tohoto roku, který jsem tlumočil a zároveň si nahrával):

Ve farnostech cítíme stále větší rozkol mezi tím, co prožívají věřící, a tím, co po nás žádá hierarchie. Ve farnostech potkáváme upřímné, hledající lidi, nevybíráme si je - všichni mají své vlastní problémy a otázky na adresu církve. Ty chceme s nimi řešit. Pokud vůbec ještě někde žije duch II. vatikánského koncilu, tak je to, myslím, právě ve farnostech.

Dokument II. vatikánského koncilu Gaudium et spes (Radost a naděje) hovoří o třech bodech: Impuls comunia - církev je společenství všech věřících bez rozdílu. Toto společenství má být charakterizováno kolegiálností - nejen mezi biskupy a papežem, ale hlavně kolegiálností laiků s biskupy, laiků s hierarchií.

Impuls pastorační blízkosti. Jedná se o pastorační přiblížení se člověku dnešních doby. Už na samém začátku Gaudium et spes se píše: Radost a naděje, ale i utrpení lidí by měly být radostí, nadějí, ale i utrpením církve.

Impuls pokřtěných - povolání pokřtěných. Je to jakoby znovuobjevení II. vatikánského koncilu, který dlouhá léta připravovali pionýři laického apoštolátu - tisíce a tisíce neznámých, avšak aktivních laiků. II. vatikánský koncil jasně řekl, že pokřtění mají samostatné, vlastní, plnohodnotné postavení. Na laicích stojí celá církev. Avšak všechny tyto tři impulsy jsou dnes ve velkém nebezpečí.

Za prvé. Pokud comunio má být správně pochopeno jako společenství shromažďující se kolem eucharistie - centrem společenství je eucharistie -, právě tento střed je v nebezpečí, protože máme nedostatek kněží. Nejedná se pouze o communio jednotlivce, tak jak říkají biskupové, že lidé mají nasednout do auta a jít tam, kde je mše či kněz. Jaká to jen je strašně ubohá představa o eucharistii. Pro náš je eucharistie duchovním modelem společenství - vztahu společenství s Kristem, společenství mezi námi, dělení se mezi sebou a hlavně rozdělování se s chudými. Eucharistie není jen slavnost společenství, Eucharistie je zároveň i program společenství.

Za druhé. Pastorační blízkost je také v nebezpečí, protože kněží je málo a mají stále větší území na starosti. Jen jednou za čas se tam slouží mše - jak může kněz či farář poznat problémy lidí, jejich radosti, jejich naděje, ale také jejich starosti a trápení, když tam nežije a pokaždé slouží mši někde jinde? Z faráře se stal řidič z povolání. Já jsem se nestal knězem proto, abych byl aktivním členem rakouského autoklubu, ale abych byl co nejblíže k lidem. Říkám to jako humorný příklad, ale věc je velmi vážná. Pastorace blízkosti, pastorace solidarity, pastorace spolu-žijícího života s jinými je ve velkém nebezpečí. A takto se vzdalujeme stále více od obrazu Krista, který chtěl byt s lidmi a chtěl jim pomáhat řešit jejich situační problémy.

Za třetí. Činnost pokřtěných je v nebezpečí - moc v církvi mají jen konsekrovaní, jako kdyby hierarchie měla z pokřtěných strach a viděla v nich jen nepřátele. Nevidí v nich nositele božího ducha, ale jen nositele ducha doby a světa. Pokud by se měli pokřtěni laici více spolupodílet, spolurozhodovat s klérem, viděla by v tom hierarchie nebezpečí proniknutí ducha světa do toho, co je podle ní, hierarchie, světem božím. Příklad: farní rady. I když se scházejí s farářem, nikdy nemohou převálcovat faráře, farář má prostě stále pravdu, i když je v absolutní menšině.

Vedení církve se bojí dát pokřtěným laikům větší moc, protože se bojí, že by mohli na zasedáních farních rad přehlasovat faráře. Když jsem ještě spolupracoval s kardinálem Schönbornem, chtěli jsme tyto praktiky změnit a pokoušeli se vytvořit koncept nové spolupráce farářů s farním radami na principu rovnocennosti, aby farář už neměl tak velké kompetence, jako dosud. Jenže informace o tomto našem úmyslu se dostala do papežské nunciatury ve Vídni. Náš koncept nebyl ještě ani sepsaný a papežský nuncius už považoval za nutné reagovat. Dva a půl řádky dlouhým pokynem zakázali tento náš ještě ani nenapsaný koncept publikovat. Jednou z dodnes nezodpovězených otázek zůstalo, jak se vůbec tato informace dostala k uším papežského nuncia. Na tomto příkladu však vidět, že ti, kteří mají odpovědnost a moc v církvi, mají obrovský strach už i jen z malých možných změn. Z hlediska do sebe uzavřeného systému je však logické a důsledné takto jednat - udusit na samém začátku jakýkoliv pokus, který by mohl zpochybňovat existenci tohoto systému. Jak víme, tyto systémy mají staleté zkušenosti. Jakékoliv snahy nahradit faráře laikům ztroskotávají na paragrafu č.. 517 kodexu církevního práva, podle kterého ten, kdo řídí, moderuje a slaví svátosti, může být jen a jen konsekrovaný kněz. A právě v takové situaci potřebujeme nutně charisma pokřtěných, kteří se jako takoví osvědčili ve světě a mohli by být nejen skvělými vůdci společenství, ale i vy­sluhovateli svátostí. Velmi nutně je potřebujeme! To je teologické pozadí existence naší farářské iniciativy.

Komentáře

Za plný seminář se nestydím, i když záleží na motivaci seminaristů.
Ani za svědky víry. Ani si nemyslím, že jsem liberál...
Ani mi nevadí, že je někdo "konzerva", když je plná víry.
Ale vadí mi agresivní konzervy a arogance moci,
která "zbožně" učí pokoře a přitom ji často schází.
Hromada § vzdálených od Evangelia. Vznešené bohoslužby bez církve /společenství/ Víte,
jak se sloužila mše, když bylo více farářů pohromadě?
Že biskupové nosili 12m dlouhé vlečky. Víte, co se učilo o k. církvi? V USA ještě nedávno /pyramida/. Spousta zcestných věcí, třeba taky
"Kdo by položil život za Ježíše, ale nebyl katolicky pokřtěn, nebude spasen"
Kolik "zbožných" pověr, ale kdo to mohl kritizovat?
Tyto všechny nesmysly, jsou už doufám za námi a nebudeme se k nim vracet...
A když si přečtete 3x NZ a budete nad tím trochu přemýšlet,
příjdete na to, jak jsme mu vzdálení, odvolávájíce se na Tradici, ale ta nejstarší, a podstata věci, nás nezajímá...
Buďte rádi, že dnes můžeme trochu mluvit...

"Ale vadí mi agresivní konzervy a arogance moci, která "zbožně" učí pokoře a přitom ji často schází."

To mně vadí taky. A agresivní a nepokorní liberálové vám nevadí?

Tak či tak, přijde mi trochu jednoduché vše nevhodné či "nemoderní" jedním šmahem odsoudit jako pověry, a hodnotit vše minulé dnešníma očima.

Jestliže by snad byl problém (ne)společenství ve vznešenosti bohoslužeb, kde jsou prosím ty davy, když už 40 let je toto většinově passé?

Kladete sugestivní otázky, ale na některé se nedá odpovídat, protože není zřejmé, co tím vlastně myslíte.

V NZ si každý může vyčíst leccos. To ale ještě nic nevypovídá o absolutní Pravdě nebo věcech, které NZ vůbec neřeší, ale které přitom dnešní člověk řešit potřebuje.

(Jinak tradice byla v jistém smyslu dřív než NZ. A pokud liberálové někdy argumentují v tom smyslu, že jediné správné je to nejstarší, pak by měli respektovat vše staré konzistentně, jinak to nepůsobí věrohodně. Zkuste ale nějakému takovému liberálovi přečíst např. něco z Korinťanům.)

Proč myslíte, že váš názor je lepší než oficiální nauka Církve?

Mimochodem, kdyby právě liberálové nerozmělňovali integritu Církve svými výpady proti celibátu, mužskému kněžství, čistotě, nebylo by o to více sil a prostoru na podstatu věci?

Tomáš Mosler

A agresivní a nepokorní liberálové vám nevadí?
-Agresivita se mi nelíbí, ale je to i trochu problém
definice, či zaškatulkování, co si kdo představuje.
Význam slova je velmi široký...

Tak či tak, přijde mi trochu jednoduché vše nevhodné či "nemoderní" jedním šmahem odsoudit jako pověry, a hodnotit vše minulé dnešníma očima.
-Určitě, vše je třeba chápat v kontextu doby. Ale musíme
pořád přemýšlet, zda to pořád platí i dnes a zda se tím
nevzdalujeme od Evangelia.

Jestliže by snad byl problém (ne)společenství ve vznešenosti bohoslužeb, kde jsou prosím ty davy, když už 40 let je toto většinově passé?
-to asi není tak jednoduché, ale nemyslím si, že toto je ten důvod.
Nejsem historik, ale myslím si, že si to církev "nadrobila" počátkem průmyslové
revoluce, kdy vznikaly velké sociální problémy. A starostí papeže bylo dogma o neomylnosti. A mám zato, že bylo tak neomylné, že další koncil tu definici upravoval.
Provedením, mi tridentská bohoslužba nepřipomíná Poslední Večeři. Určitě je tam
snaha, aby to bylo dostatečně svaté, ale nemá jít víc o společenství okolo stolu?
Myslím si, že dnešní církevní hierarchie se víc podobá lídrům a kněžím starého zákona,
než apoštolům kolem Ježíše.

Kladete sugestivní otázky, ale na některé se nedá odpovídat, protože není zřejmé, co tím vlastně myslíte.
-Aby se více přemýšlelo

V NZ si každý může vyčíst leccos. To ale ještě nic nevypovídá o absolutní Pravdě nebo věcech, které NZ vůbec neřeší, ale které přitom dnešní člověk řešit potřebuje.
-My katolíci, a myslím, že není ani moc farářů /jsou i výjimky/, s písmem
neumí moc pracovat, což je škoda. Místo toho máme hromadu §.

(Jinak tradice byla v jistém smyslu dřív než NZ. A pokud liberálové někdy argumentují v tom smyslu, že jediné správné je to nejstarší, pak by měli respektovat vše staré konzistentně, jinak to nepůsobí věrohodně. Zkuste ale nějakému takovému liberálovi přečíst např. něco z Korinťanům.)
-Tradice byla vždy a narážela. Už v listech se to "třelo" mezi křesťany
ze židovství a z pohanství kvůli tradici. A tak to je po celé dějiny křesťanství.
Nejen ve starém zákoně se kamenovali proroci, ale po celé dějiny
/nemusí to být vždy smrt../. Souhlasím, vždy je těžké odhadnout ten správný směr.
Ale "jen" tradice není dogma.

Proč myslíte, že váš názor je lepší než oficiální nauka Církve?
-Otázkou je, co je oficiální nauka. Nyní je vidět snaha u některých kruhů
se vrátit před II VK. Navíc česká církev, vlivem komunismu je 40 let pořád
pozadu, tak, co je jinde "normální" se zdá u nás "mimo" /jistě, konzervativci jsou
všude, ale u nás je posun.../.

Mimochodem, kdyby právě liberálové nerozmělňovali integritu Církve svými výpady proti celibátu, mužskému kněžství, čistotě, nebylo by o to více sil a prostoru na podstatu věci?
-Tak tohle, si myslím před NZ neobstojí a ani před tradicí. Celibát,
když bude opravdu dobrovolný, proč ne. 1200 let byl nepovinný, dalších 400 let
trvalo, než byl všude realizován.
Ale ani dnes není všude /Afrika/ Vatikán dělá, že to nevidí.
Ženy ve službě fungovali. /Tohle mne dřív nijak nezajímalo, ale když tak všichni
křičí... Nedávno jsem potkal farářku ČSCH. Když potkáte člověka plného víry, tak vám
to vytře zrak, i když to je husita, či evangelík... / Pak uvidíte, že to jde.
Sice to není "to pravé katolické", ale víte jak dopadlo to velké množství lidí,
kteří nebyli Izraelci? Myslíte, že dnes se nemůže stát, že jiné křesťanské církve
nás "nepředběhnou"? Víte, kolikrát se o tom píše v Písmu?
To si opravdu myslíte, že vše stojí na celibátu? To si opravdu myslíte,
že 1 Tim 1-4 je úlet? Znám pár mužů, kteří jsou věrohodní a řádně
vychovali své děti. Někteří mají kromě VŠ i teologické vzdělání. Proč by nemohli být vysvěceni a vypomáhat a třeba 2x do měsíce ve farnosti? Nezdá se vám to dostatečně "svaté"?

Nyní jen stručně ke kousku...

"To si opravdu myslíte, že vše stojí na celibátu? To si opravdu myslíte, že 1 Tim 1-4 je úlet?"

- Prosím, považujete pro diskusi za korektní podsouvat mi něco, co jsem neřekl? Povinný celibát je pro mě z celkového pohledu (a v kontextu toho, co např. chtějí dotyčná hnutí) jen malý problém (minimálně v tom smyslu, že nejde o dogmatiku), mně osobně spíš zarážejí jiné věci.

Svěcení ženatých na kněze (svatba a pak svěcení) si teoreticky dovedu představit, co si představit nedovedu, je ženění kněží (svěcení a pak svatba). Přitom právě tuto "širší" variantu uvedená hnutí chtějí. Máte nějaký biblický důvod pro TOTO?

Mimochodem, je podle Vás úlet 1 Kor 7:32-33?

"Znám pár mužů, kteří jsou věrohodní a řádně vychovali své děti. Někteří mají kromě VŠ i teologické vzdělání. Proč by nemohli být vysvěceni a vypomáhat a třeba 2x do měsíce ve farnosti?"

- Takovým přeci nic nebrání stát se už dnes trvalými jáhny? Je to v něčem "nevhodné"? Pokud nemohou vypomáhat jako kněží, nebudou "raději" vypomáhat nijak?

"Nezdá se vám to dostatečně "svaté"?"

- Nerozumím, k čemu přesně tu "svatost" vztahujete. Knězem se přeci člověk nestává na základě zásluh, samotného vzdělání či výchovy dětí.

Tomáš Mosler

"To si opravdu myslíte, že vše stojí na celibátu? To si opravdu myslíte, že 1 Tim 1-4 je úlet?"
- Prosím, považujete pro diskusi za korektní podsouvat mi něco, co jsem neřekl? Povinný celibát je pro mě z celkového pohledu (a v kontextu toho, co např. chtějí dotyčná hnutí) jen malý problém (minimálně v tom smyslu, že nejde o dogmatiku), mně osobně spíš zarážejí jiné věci.
-- Nechci nic podsouvat, chtěl jsem jen na to upozornit...

Svěcení ženatých na kněze (svatba a pak svěcení) si teoreticky dovedu představit, co si představit nedovedu, je ženění kněží (svěcení a pak svatba). Přitom právě tuto "širší" variantu uvedená hnutí chtějí. Máte nějaký biblický důvod pro TOTO?
-- Nemám, ale nemám taky žádný zákaz. Připadá mi to ale proti přirozenosti.
Německá biskupská konference si dělala průzkum, jak to je u nich s celibátem.
Já si nepamatuji čísla, tak nechci plácat. Ale byl jsem překvapen, rozlišovali
dočasnou známost a trvalý vztah. Rozhodně bez celibátu by to bylo menší pokrytectví.
U nás průzkum nedopadl taky slavně.
Je ale síla, když už má někdo 2 děti s jednou ženou a navíc učí.
/Vadí mi to pokrytectví, nejen u dotyčného ale hlavně u představených/ zatloukat
a zatloukat. Jak by to bylo jednoduché - oženit se.

U pravoslavných řeholníků mohou kdykoliv do kláštera přijít a kdykoliv odejít.
/Kněží, tak jak píšete/
Nepovažoval bych za zradu farářovat třeba jen několik let, ale za přednost.
U katolíků je tradice velmi "zažraná". Pamatuji se, i moje žena, která je odjinud, že jsme slýchávali, jak každý, kdo odešel ze semináře a oženil se, že pak byl celý život
nešťastný. Věřím tomu, kdo nebyl silná osobnost, že byl. Všichni se naň dívali skrz prsty.
To není rozhodnutí pro/proti Kristu, ale sloužit společenství. Ale to se dá vždy...
Spíš je to problém tradice, než teologický /to jsem slyšel od biskupa/, ale ty přední, už není tak slyšet, kariéra udělá svoje.... Nechci se nikoho dotknout, věřím i tomu, že je někdo poctivý. Proto si myslím, že už nyní je potřeba o tom mluvit a postupně - třeba dle potřeby uvolňovat, aby přechod nebyl pro některé tak bolestný. U nás se zazdilo zapojení ženatých kněží z podzemní církve. Jednoho jsem znal a to byl svědek.... /A oficiálnímu zdůvodňování nevěřím..../

Mimochodem, je podle Vás úlet 1 Kor 7:32-33?
--To bych si nedovolil tvrdit. Tento verš je ale hodně známý, o něm se mluví,
mnou uvedený si musíte vyčíst sám... Apoštol taky rozlišuje, co říká on a Ježíš.
Ale předchází verš 31 a následuje 1 Kor 9:5 . Neučí se taky,
že první křesťané očekávali brzký konec světa?

- Takovým přeci nic nebrání stát se už dnes trvalými jáhny? Je to v něčem "nevhodné"? Pokud nemohou vypomáhat jako kněží, nebudou "raději" vypomáhat nijak?
--to máte pravdu, vypomáhat mohou, ale mám od mala takový pocit, že jáhen téměř nic neznamená a že má malé možnosti. Když pak chybí kněz ve farnosti, sám nic nemůže.
Je nějaký odhad, kolik kněží bude u nás/v Evropě za 10 let?

"Nezdá se vám to dostatečně "svaté"?"
- Nerozumím, k čemu přesně tu "svatost" vztahujete. Knězem se přeci člověk nestává na základě zásluh, samotného vzdělání či výchovy dětí.
--to bylo trochu ironicky. Znám pár lidí, kteří by to "nepřekousli", že je ženatý...

Tak jsem včera poslouchal přednášku z Rožmitálu....Ještě Vám chci říct, že
tradice občas přehluší i Písmo. Když budete číst, na ledacos přijdete sám. Václav Vacek je vynikající biblista.
JM

Chtěl jsem napsat k tomu ostatnímu (co jsem prve neodpověděl), ale zatím tedy ještě k celibátu, resp. (protože celibát nepovažuji za nejzásadnější "problém" církve) k oblasti Bible a tradice atd.

"Máte nějaký biblický důvod pro TOTO?
-- Nemám, ale nemám taky žádný zákaz."

- Dobře, a z toho něco vyplývá? Kristus taky nezakázal otroctví, i když o něm věděl. Na druhou stranu je tam mnoho ostřejšího, co se dnes tak "nebere". Jinými slovy, nemělo by být vodítkem i něco jiného než jen to, jak moc to či ono je nebo není "nevysloveně nezakázáno" v Bibli?

"Jak by to bylo jednoduché - oženit se."

- A co třeba "Jak by to bylo jednoduché - opustit kněžství." (Nebo se na něj vůbec nedávat.)
(To prosím jen řečnicky, nemám rád formulace, jako kdyby ten či onen problém "musel" mít jen jediné řešení, nejlépe takové, kde člověk nemusí nic obětovat nebo se nijak přemáhat.)

"Spíš je to problém tradice, než teologický /to jsem slyšel od biskupa"

- Ale není každá teologie tradice (resp. i naopak)? Jinak přesně tuto formulaci jsem již slyšel od jiného člověka (i s tou odvolávkou), ale nerozumím, jaký to má význam. Chci říct - já jsem zase četl od shromázdění biskupů Presbyterorum ordinis 16. Co teď?

"Proto si myslím, že už nyní je potřeba o tom mluvit a postupně - třeba dle potřeby uvolňovat, aby přechod nebyl pro některé tak bolestný."

- Podobně: co s těmi, kdo takovou potřebu uvolňovat nemají? Jejich názor je špatný? Nelze mít církev s celibátem povinným a zároveň s celibátem dobrovolným. (A tak to platí pro všechno - celibát je jen příklad, to je pro mě opravdu jen okrajová záležitost.) Co pak?

"Tento verš je ale hodně známý, o něm se mluví,
mnou uvedený si musíte vyčíst sám..."

- No, já to vidím s tou známostí spíš naopak.

"Ale předchází verš 31 a následuje 1 Kor 9:5"

- Nevidím souvislost s celibátem. Pokud tam žádná není, to už také můžete stejně tak odkázat na jakýkoliv jiný verš.

"Neučí se taky, že první křesťané očekávali brzký konec světa?"

- To už mi přijde (učí se, že křesťané...) trochu vzdálené tomu, co mě zde zajímá (Bible nebo církev říká, že...)

"to máte pravdu, vypomáhat mohou, ale mám od mala takový pocit, že jáhen téměř nic neznamená a že má malé možnosti."

- Pokud vím (možná se pletu), tak může víceméně všechno kromě proměňování a zpovídání.

"Je nějaký odhad, kolik kněží bude u nás/v Evropě za 10 let?"

- Možná je, četl jsem tuším něco o Americe, ostatně můžet zapátrat na internetu. Ale myslím, že to bude úbytek, stejně jako ubývá katolické populace. Je žádán dostatek kněží, ale přitom si na druhou stranu vemte, jak se za posledních několik desítek let snížila velikost katolických rodin. Neřeší se snahou měnit meze pro kněžství tak trochu jen následky? (Řešení následků bez - nebo dříve než - řešení příčin nemůže dlouhodobě dobře fungovat.)

"Ještě Vám chci říct, že tradice občas přehluší i Písmo."

- Ale nezáleží i na úhlu pohledu? Přijde mi, že najednou se z tradice dělá hrozný strašák, jako kdyby až do dnešní doby nežil žádný "správný" katolík a teprve nyní se na to "káplo". Byli katoličtí laici před sto lety méně dobří, protože je třeba vůbec nenapadlo pochybovat o výlučně mužském kněžství?

Jinak, nejsem pro nějakou přetahovanou mezi tradicí a Písmem, ale tak či tak má svou váhu oboje, ne jen jedno nebo jen druhé.

Mimochodem, tradice byla dřív než Nový zákon (a kromě toho jeho rozsah byl definován zvnějšku), není pak to zlehčování tradice trochu paradoxní? (Jak jste přišel na to, které knihy patří do Nového zákona?)

"Když budete číst, na ledacos přijdete sám."

- No já nevím, nemusíte se mnou mluvit, jako kdybych Bibli v životě nevzal do ruky. :) Jinak kdyby to bylo tak jednoduché ( = jako kdyby ten, kdo čte, musel přijít na to samé co Vy), asi by ve světě nebyla taková řádka církví? Jednoduché to tedy zřejmě není, ale proč - zde v kontextu iniciativ v článku - usilovat o posouvání katolické církve k protestanství? (Resp. o rychlejší posouvání, než jaké se děje "samo".)

Pozn. Je mi jasné, že je v KC co zlepšovat. Ale cestu vidím v jistém smyslu hlavně v rovině kvality. (Apoštolů také bylo jen 12.)

Tomáš Mosler

Naše argumentace jsou mnoho slov a každý se drží ve své rovině, psát pořád dokola delší a delší texty a vysvětlovat souvislosti, které se opakují nebudu. Presbyterorum ordinis 16 jsem jen zběžně prolistoval. Spousta věcí je hezky napsána, ale dnes jako tenkrát se někteří lidi snaží vše udělat strašně vznešené a svaté ale pak podstata věci mizí. Z Vatikánu to vše vypadá jinak.
Až něco prožijete nebo potkáte třeba nějakého řeholníka, věrohodného svědka, který prošel vězením a pracoval na stavbách, přitom je vzdělaný /a neoženil se/ tak budete možná zaskočen, co bude říkat.
Zařazení NZ biblický knih bych zase s tradicí tolik nespojoval. Bylo to v době, kdy se ještě vědělo, co tam patří. A pro starý zákon jsou zase daná jistá kritéria. Ani se tradice samotné nebojím, ale záleží na kontextu. A vidíte, stejně si nerozumíme.
A k těm biblickým textům, katolíci mají docela problém. Protože se tváří, jak všemu rozumí, ale není to pravda. Až potkáte nějakého písmáka, budete se divit. Neříkám, že se biblistika na TF neučí, ale myslet nad tím v souvislostech, dle nedávných seminaristů tam ještě není. A dobrých farářů, kteří rozumí Písmu, je dle mne velice málo. Evangelikální církve nás usvědčují. A přitom je to zajímavé. A já se ptám, proč nám to nikdo neřekl?
Ani bych moc nesrovnával teologii s tradicí. Určitě se ovlivňují, ale teologie má být nadřazená...
Církev Adventistů je mladá církev a má už svou tradici. Ale na nich se mi líbí, že nic neberou jako „dogma“ a pořád přemýšlí, co je hloupost, co mělo svůj význam v určité době, v čem pokračovat, co změnit /teď nemám na mysli dogmata/...
Zajímavá je taky patristika, ale jak jsem zjistil, i ta je dvojí. Každý si z ní vybere „to svoje“.
Narazil jsem i na papeže, který tvrdí něco jiného /zásadního/ než jeho předchůdce.
Část věřících si myslí, že za vše může II.VK, část si myslí, že je potřeba daleko razantnější změny.
Jestli se děje nějaké posouvání „samo“, ve směru jak píšete, tak to je jen dobře, ale zase nebudete se mnou souhlasit, já vnímám nyní snahu vracet se zpět. KC se musí natolik posunout včetně státu Vatikán, až bude úplně „normální“ z hlediska Evangelia a lidství. Už jsem to přirovnával ke staré izraelské náboženské společnosti. Zase se mnou nebudete souhlasit, ale dnešní struktura církve mi taková připadá. Mimochodem, myslíte si, že jsou dneska lidi jiní? Kdyby přišel Ježíš dnes, kdo si myslíte, že by ho přijali? Myslíte si, že by tradice před ním obstála? Myslíte, že by hned zamířil do paláců? Já se docela bojím, jak by to dopadlo. Jako tehdy, největší problém jsou ti „zbožní“ .
Co je vlastně podstatné na křesťanství? Jak tam zapadá celibát? Stydím se za to, jak naši biskupové
vyběhli se skrytou církví. Protože mnozí byli ženatí? Nebo se báli osobností, které se nedali zlomit?
Nebo se báli Vatikánu? /Oficiální řeči znám, znám taky ty neoficiální/
Ale radši už končím, protože mne napadají jen samé otázky, které se těžko dají svázat do §. Když jsem byl mladší, tak jsem taky všemu věřil, co se „učí“....
Jsem rád, že nepovažujete aspoň celibát za zásadní. A ke kněžství, stejně jako ke křesťanství, patří svědectví Evangelia. A tam nahoře je celkem jedno, jak to naplňujete......

"Zařazení NZ biblický knih bych zase s tradicí tolik nespojoval. Bylo to v době, kdy se ještě vědělo, co tam patří"
- Což ale právě i to vědění není tradice? Jinak, 300 let (než se to definitivně rozhodlo na koncilu) - nechci tehdejší generace pamětníků přeceňovat, ale opravdu myslíte, že jen tak po paměti věděli, že to a to jo a třeba Tomášovo evangelium ne?

"Evangelikální církve nás usvědčují."
- Proč je pak ale evangelikálních církví tolik? Rozumějí Písmu lépe než KC, ale zároveň každá jinak? Je-li Pravda jen jedna, jak to jde dohromady? (Nebo pokud by jinakost nebyla na překážku, proč by měla vadit zrovna jinakost - z pohledu ev. církví - u KC?)

"A já se ptám, proč nám to nikdo neřekl?"
- Neřekl co?

"Jestli se děje nějaké posouvání „samo“, ve směru jak píšete, tak to je jen dobře"
- Proč je podle vás apriori dobře posouvat se k protestantství?

"já vnímám nyní snahu vracet se zpět."
- Nevím přesně, co tím myslíte.

"KC se musí natolik posunout včetně státu Vatikán, až bude úplně „normální“ z hlediska Evangelia a lidství."
- Co to znamená? Kdo to definuje (kromě Boha) tak, abyste věděl, že to je "normální"?

Myslíte, že lze přijít (teď na okamžik pro potřeby dotazu vypustím úlohu Magisteria a dogmatiky) na "definitivní správné řešení" a že by se na něj mělo přijít právě dnes (spíš než někdy jindy, pokud někdy), jako kdyby jednou provždy?

Je z hlediska Evangelia a lidství "normální" otroctví, nebo ne?

"Myslíte si, že by tradice před ním obstála?"
- Záleží na tom, co myslíte tou tradicí? Na spekulativní otázky kolem nereaguji, znám jen svou duši a nechci si tu hrát na arbitra zbožných a "zbožných" v případě cizích lidí. Hříšníci jsou v palácích i mimo paláce.

"Co je vlastně podstatné na křesťanství?"
- Můžete (si) odpovědět? Co když si za tím "podstatným" každý člověk představí jinak velkou množinu?

"Jak tam zapadá celibát?"
- Do extrému vzato, jak tam zapadá cokoli, co požaduje rakouská iniciativa?

Na druhou stranu, jaký je důvod pro to myslet si, že nemůže být podstatné i to pověření od Krista pro Petra (se všemi následky z toho plynoucími)?

P. S. Jen technicky - uvítal bych, kdybyste odpověděl konkrétně k dotazům. Váš styl se mi jeví poněkud "široký". Nic proti, každý jsme nějaký, ale pokud zde diskutujeme nad určitými body, je to pak trochu nepřehledné, pokud souběžně přidáváte další věci, případně není zřejmé, co vlastně sdělujete ("tak budete možná zaskočen, co bude říkat" - no, to je možné, ale bylo by dobré nejdříve vědět, co že to [v našem kontextu] předpokládáte, že by měl "zaskakujícího" říkat).

To by možná spíš stálo za nějaký samostatný ucelený článek o tom všem, co vám vadí. Ono se to pak - z hlediska tématu a konkrétních bodů - celé trochu rozpadá do všech stran, což podle mě není úplně ideální ani pro prezentaci Vašeho pohledu, ani pro zjištění té či oné reakce. Díky.

"Zařazení NZ biblický knih bych zase s tradicí tolik nespojoval. Bylo to v době, kdy se ještě vědělo, co tam patří"
- Což ale právě i to vědění není tradice? Jinak, 300 let (než se to definitivně rozhodlo na koncilu) - nechci tehdejší generace pamětníků přeceňovat, ale opravdu myslíte, že jen tak po paměti věděli, že to a to jo a třeba Tomášovo evangelium ne?
°°°°Máte pravdu, že i toto byla „určitá tradice“, ale asi bych Bibli tradicí nenazýval. Jsou tam i jiné prvky, než že se to nyní „nosí“ Jakmile se zapsala, tak se neměnila. Tradicí bych nazval třeba nošení kolárku. Asi 200 let? “°°°°
"Evangelikální církve nás usvědčují."
- Proč je pak ale evangelikálních církví tolik? Rozumějí Písmu lépe než KC, ale zároveň každá jinak? Je-li Pravda jen jedna, jak to jde dohromady? (Nebo pokud by jinakost nebyla na překážku, proč by měla vadit zrovna jinakost - z pohledu ev. církví - u KC?)
°°°°Pozor na slovo církev, má víc významů a často to mate. Řekl bych to takhle: jako je stvoření různorodé, tak jsou i projevy víry. Všude jsou lidi, kteří jsou ochotni druhé přijmout nebo zavrhnout. Pochopit/nepochopit, ale třeba i přijmout.... Církev chápu spíš jako farnost/sbor. Když vezmete katolíky, tak si všimněte, jak jedna skupina třeba nesnáší Halíka.. Jsou si víc vzdáleni, než třeba s - dosaďte si někoho... Znám asi 4 evangelikální církve a dost těžko je od sebe rozlišuji, jak jsou podobné a opravdové. Mají svou „alianci“ a . jsou sjednoceni v Kristu. A při troše dobré vůle, by to šlo i s KC. A dál to nechci rozebírat°°°°
"A já se ptám, proč nám to nikdo neřekl?"
- Neřekl co? °°°°Až budete chodit na biblické hodiny k evangelikálům, tak pochopíte. Asi nejlepší jsou adventisté, ale záleží na lidech. A vůbec se nemusí probírat sporná místa. Třeba SZ. A když potkáte někoho s pochopením... A to myslím ve vší vážností. Část života jsem strávil ve městech HK, PA, Zlín, kde bylo hodně farářů. Znám i výjimku, ale moc farářů, co umí s Písmem pracovat, není. Co jsem se naposled ptal /asi 5 let/, ani na KTF. Většinou se pracuje jen s nějakým aspektem. Ale analyticky myslet a udělat syntézu, která do sebe zapadá.... Když mne přesvědčíte, že lžu, budu jen rád... Katolíci mají spoustu § katechizmu, ale zase se musím zeptat: Myslíte si, že to stačí?°°°°
"Jestli se děje nějaké posouvání „samo“, ve směru jak píšete, tak to je jen dobře"
- Proč je podle vás apriori dobře posouvat se k protestantství?
°°°° Nám se to tak nyní zdá. Jejich víra je víc „písmácká“. Ale kam směřoval IIVK? Protestanti měli opravdovou radost, že se to u nás pohnulo dopředu. Snad si nemyslíte, že to bylo před loncilem lepší?°°°°
"já vnímám nyní snahu vracet se zpět."
- Nevím přesně, co tím myslíte. °°°°Před IIVK Vy ty snahy nevidíte? /°°°°
"KC se musí natolik posunout včetně státu Vatikán, až bude úplně „normální“ z hlediska Evangelia a lidství."
- Co to znamená? Kdo to definuje (kromě Boha) tak, abyste věděl, že to je "normální"?
Myslíte, že lze přijít (teď na okamžik pro potřeby dotazu vypustím úlohu Magisteria a dogmatiky) na "definitivní správné řešení" a že by se na něj mělo přijít právě dnes (spíš než někdy jindy, pokud někdy), jako kdyby jednou provždy?
Je z hlediska Evangelia a lidství "normální" otroctví, nebo ne?
°°°°No není, ale nemyslíte, že hlavně křesťanství přispělo k jeho zrušení, i když Ježíš o něm moc nemluvil? A kolik papežů se otroků zastalo? Nebo biskupů v USA? K té „normálnosti jsem myslel minimálně dotáhnout II VK a pak některé věci, třeba – uctívání ostatků. Taky jsem už psal o starostech Vatikánu a začátkem průmyslové revoluce. Dál to nebudu rozebírat.... “°°°°
"Myslíte si, že by tradice před ním obstála?"
- Záleží na tom, co myslíte tou tradicí? Na spekulativní otázky kolem nereaguji, znám jen svou duši a nechci si tu hrát na arbitra zbožných a "zbožných" v případě cizích lidí. Hříšníci jsou v palácích i mimo paláce.
°°°°Normální by mi připadalo, kdyby papež, vzhledem ke své národnosti, navštívil některý koncentrační tábor. Líbání střevíce už naštěstí není. Vám připadalo normální? Kdyby papež přiletěl turistickou třídou, přišel by mezi lidi na palubě, jako to dělal Ježíš. Copak ho vždy doprovázela ochranka římských vojáků? Mimochodem, kolikrát byl u Vás ve farnosti biskup? Jeden docela sympatický farář mi docela vážně řekl: musí shánět peníze. A já, Karkulka, jsem si myslel, že má hlásat evangelium. Možná jich je málo? /biskupů ne peněz?/ Srovnával by jste Vašeho biskupa s apoštolem Pavlem? Nepřipadají vám spíš jako papaláši, než jako pastýři? /Ano, jsou i výjimky/ Dnes mi vadí, že přibývá vatikánských kardinálů, kteří jsou vzdáleni problémům. Taky mi nesedí oslovení papeže. I tak věřím, že se najdou lidé spravedliví... Bez těch otázek to prostě neumím....°°°°
"Co je vlastně podstatné na křesťanství?"
- Můžete (si) odpovědět? Co když si za tím "podstatným" každý člověk představí jinak velkou množinu? °°°°Tohle snad má většina křesťanská církev nadefinovaný +/- podobně.°°°°
"Jak tam zapadá celibát?"
- Do extrému vzato, jak tam zapadá cokoli, co požaduje rakouská iniciativa?
°°°°A proč to tam nezapadá? Protože se Vám to nevejde do škatulky? Čemu to odporuje? Co podepsal v mládí Ratzinger? Myslíte, že to bylo teologicky „ujeté“? Nebyl jediný teolog, který to podepsal. Ty TF nikdo nezrušil. Když Vatikán neustále ignoruje výzvu po desítky let a čeká, že to odezní , tak se nedivte, že vyhlásí neposlušnost. Přečetl jsem si znovu těch 7 tezí. No, ty farářky Vatikán nepřekousne. Bez nich by byla větší šance. Ale nic tam ujetého není. Má to hlavu a patu. A jestli to neodpovídá §, tak to je problém těch §. Ty teze jsou snad docela vedlejší proti podstatě křesťanství. Tak proč se na některých věcech tak lpí a neřeší se věrohodnost církve? To nedělá celibát. °°°°
Na druhou stranu, jaký je důvod pro to myslet si, že nemůže být podstatné i to pověření od Krista pro Petra (se všemi následky z toho plynoucími)?
°°°°Články psát nebudu. Rád bych, aby se víc přemýšlelo. Co je podstatné a co není.
Když to shrnu na závěr 1100-1200 let s dobrovolným celibátem. Dalších 400 let „přechodné období. V Africe /nevím v jaké míře/ se kněží žení z kulturních důvodů a Vatikán dělá, že to nevidí. V Brazílii zoufale málo kněží. Ubylo by sexuálních skandálů, /rozvod by se řešil odchodem z veřejné činnosti/. Jak říká jeden jezuita, když se 50 let modlí za nové kněze a nejsou, asi „se dělá“ něco špatně. Je potřeba jednat a něco dělat jinak. Tridentská bohoslužba to nevyřeší....
To „zapomenutí“ mi není moc jasné. Já si velmi vážím biskupa Václava Malého Co řekne, má vždy hlavu a patu a nejsou to jen zbožné fráze. Nejsem teolog. Většinou se jedná jen o mé postřehy.
Biskupové by měli být mnohem víc mezi lidmi. Centrální moc není dobrá. Teď nemyslím papeže. Nejhorší je dle mne ten vatikánský aparát, který je vzdálen od života a přibývá tam kardinálů viz http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=1033 °°°°

A já se ptám, proč nám to nikdo neřekl?
- Neřekl co? °°°°Až budete chodit na biblické hodiny k evangelikálům, tak pochopíte.

-- Ale já pořád nerozumím, o čem mluvíte. Podívejte se ještě jednou na kontext Vašeho původního dotazu a napište, jaká INFORMACE vám nebyla řečena. Vůbec to tam (ani tady) neuvádíte.

Katolíci mají spoustu § katechizmu, ale zase se musím zeptat: Myslíte si, že to stačí?°°°°
-- Ale to jsou otázky... Nestačí, ale ani to není jen tak do větru. A ono by místo § stačilo znát všechny koncily a encykliky, ale přeci jen je v tomto ohledu katechismus jako základní přehled katolické tradice (a tím opravdu nemyslím tradici o kolárku) a teologie praktická věc. Nejsem si jist, zda ta forma není až moc démonizována (a zda tak se s vaničkou nevylévá i dítě). Stěžovat si na § v katechismu mi přijde podobné jako stěžovat si na existenci čísel veršů v Bibli. Ani jedno nemůže za to, co se tam i tam píše. A pokud Vám vadí katechismus jako takový, tak svou výhradu můžete říct rovnou, bez těch §.

Snad si nemyslíte, že to bylo před loncilem lepší?°°°°
-- Záleží na tom, o čem mluvíte. Například v počtu kněží to evidentně lepší bylo.
Další najdete např. zde
http://olrl.org/misc/jones_stats.shtml

já vnímám nyní snahu vracet se zpět.
- Nevím přesně, co tím myslíte. °°°°Před IIVK Vy ty snahy nevidíte? /°°°°

-- "Zpět" a "před IIVK" jsou v jistém smyslu synonyma. Jak jsem napsal, nevím přesně, co tím myslíte. Jediné co mě napadá, je Trident, ale ten nepovažuji za vracení se "zpět", ale alternativu (nikdo jej nikomu nevnucuje; krom toho ani samotný IIVK nedefinoval mši tak, jak ji dnes známe, takže bych byl opatrný). Pokud máte něco jiného, prosím buďte konkrétní.

Je z hlediska Evangelia a lidství "normální" otroctví, nebo ne?
°°°°No není

-- No vidíte. A řekl byste snad proto, že bylo špatné hledisko Evangelia, kterému otroctví nevadilo? A pokud to nejde jen tak rozlousknout, nemyslíte, že se nedá jen tak určit ani cokoli jiného, co by bylo přesně to "normální" dle Vašich představ?

K té „normálnosti jsem myslel minimálně dotáhnout II VK
-- Hm, tomu úplně nerozumím. Výše jste psal o jednom z textů II VK, že jste ho jen přelétl a (nepřímo) že je vznešený (což jsem pochopil jako negativní vyjádření). Tento koncil přinesl texty, jimž ani nevěnujete plnou pozornost a jež implicitně označujete za vznešené, a Vy teď o tom samém koncilu píšete, že ho chcete dotáhnout? Není to trochu nekonzistentní? Nebo ta vznešenost nakonec až tak nevadí?

Ale jinak by mě zajímalo, co brání II VK dotáhnout, resp. co konkrétně není dotaženo. (Jak jsem již napsal, II VK také potvrdil platnost celibátu.)

"Co je vlastně podstatné na křesťanství?"
- Můžete (si) odpovědět? "Co když si za tím "podstatným" každý člověk představí jinak velkou množinu? °°°°Tohle snad má většina křesťanská církev nadefinovaný +/- podobně.°°°°

-- Já se ale neptal, jak podobně to má kdo nadefinované, ale zda si můžete odpovědět - co je vlastně podstatné na křesťanství. Jinak třeba otázka predestinace či sola scriptura mi nepřijde jako +/- podobné - přitom ale pro pohled na spásu je to celkem důležité.

°°°°A proč to tam nezapadá? Protože se Vám to nevejde do škatulky? Čemu to odporuje?
-- Prosím, jaké škatulky...? Já přeci také nepíšu, že se Vám do škatulky nevejde to či ono. Opravdu tento styl otázek považujete za patřičný pro věcnou diskusi?
K zapadání viz níže u "Ty teze jsou..."

Nevím, proč to brát jen v rovině "odporuje". Píšete o tom, co je podstatné na křesťanství. Je na křesťanství podstatné vše, co něčemu neodporuje? Podle mě ne. Pokud podle vás ano, fajn, ale pokud by jediným klíčem byla pouze tato argumentace, pak byste měl tolerovat i řadu věcí, které vám vadí - ani ony často ničemu neodporují (například Trident nebo nesvěcení žen).

Co podepsal v mládí Ratzinger? Myslíte, že to bylo teologicky „ujeté“? Nebyl jediný teolog, který to podepsal.
-- A tím je snad prokázáno, že je to správné nebo jediné řešení? Proč by to měl být lepší teologický názor než ten, který má Ratzinger dnes? Proto, že se vám tamten víc líbí?

Ty TF nikdo nezrušil.
-- Pokud pominu, že to Memorandum z února 1978 se netýkalo dogmatiky - jaké fakulty jmenovitě máte na mysli? Měli by snad rušit kvůli devíti teologům (kteří ono Memorandum podepsali) z osmi různých měst zrušit všechny příslušné fakulty? To myslíte vážně? (I kdyby byl nějaký zásadní problém, může v první řadě být odebrána kanonická mise.)

(Trochu mi přijde, že se jeden nezavděčí. Dovedu si představit, že kdyby ty fakulty z nějakého důvodu skutečně zrušili, vytýkal byste zde, jak KC zpátečnicky zavírá školy. Opravdu z toho, že k zavření nedošlo, chcete vyvozovat důkaz toho, že jde o nejlepší řešení?)

Když Vatikán neustále ignoruje výzvu po desítky let a čeká, že to odezní, tak se nedivte, že vyhlásí neposlušnost.
-- No to já se divím. Proč by měl Vatikán automaticky reflektovat nějakou výzvu, resp. proč by ignorování mělo být důvodem k neposlušnosti? Nebylo by poctivější, pokud je pro dotyčné neposlušné KC tak hrozná, kdyby šli do jiné církve nebo si založili nějakou vlastní? Neposlušnost je jen polarizace. Je kuriózní (ovšem hlavně tragické), že ti samí, co tolik usilují o ekumenismus, nemají problém s vnitřní nejednotou.

"Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! [...] Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat." (Židům 13:7, 18a)

Ty teze jsou snad docela vedlejší proti podstatě křesťanství.
-- V tom se shodneme. Ale právě proto - pokud se netýkají podstaty křesťanství, proč se jimi vůbec zabývat? Proč se rakouská iniciativa nebo WSK nevěnují tomu skutečně podstatnému?

Tak proč se na některých věcech tak lpí a neřeší se věrohodnost církve? To nedělá celibát.
-- Viz výše. Stejně tak bych mohl napsat "To nedělá možnost ženění kněží." - Tak bychom se ovšem nikam nedostali.

Myslíte, že je skutečným problémem KC údajná nevěrohodnost např. kvůli nesvěcení žen? Pokud ano, je KC od počátku nevěrohodná (protože neměla žádné kněžky)? Pokud ne, nevězí tedy příčina nevěrohodnosti v něčem jiném, co by se skutečně mělo řešit?

Jak říká jeden jezuita, když se 50 let modlí za nové kněze a nejsou, asi „se dělá“ něco špatně. Je potřeba jednat a něco dělat jinak.
-- S tím souhlasím. Ale nevím, proč by jinak měl být zrovna celibát nebo svěcení žen. Není např. možnost ženění kněží pouhým řešením následků, ne příčin? Kněží se nemohou ženit asi 1.500 let a nezdá se, že by kvůli tomu byl někdy dříve jejich nedostatek.

Krom toho, jak jsem již napsal, dokud dotyčným rak. a něm. iniciativám vadí nedostatek kněží, ale přitom odmítají kněze, kteří jsou k mání, působí to divně.

Co třeba pro začátek mít kvalitnější teologické školy a mít v katolických rodinách více dětí, tedy posléze i více kněží? (Srovnejte to s postojem některých katolíků ke Gaudium et Spes 51 - i to je II VK.)

Pro zajímavost pro srovnání doporučuji např. toto:
http://econ.ucsd.edu/~elib/pews.pdf
Na str. 19 (Figure 1) srovnání porodnosti katolické / protestantské země
Catholic - Ireland, Italy, Portugal, Spain
Protestant – Denmark, Norway, Sweden, UK

Tridentská bohoslužba to nevyřeší....
-- A nová mše snad ano? Není to náhodou trochu mimoběžná záležitost? Moc bych uvítal méně šťouchanců, které fakt ničemu nepomůžou. Díky.

Stránky