Jste zde

Reformní hnutí v rakouské katolické církvi

Každá událost, každý fakt či konkrétní situace má svou historii, své pozadí, svou minulost, vývoj a průběh. Mluvit dnes o reformních hnutích v Rakousku bez onoho dějinného kontextu by bylo příliš jednoduché a laciné. Než se tedy dostanu k těm již snad všude známým čtyřem reformním hnutím, dovolte mi vrátit se nejdříve několik desítek let zpět a připomenout si tu dlouhou cestu časem, než to ovoce ze stromu, na kterém teď dozrálo, vezmeme do svých rukou.

Rakousko je tradičně katolická země. Více než 600 let zde vládl rod Habsburků, který bedlivě dbal na zachovávání katolické víry. A když i tu hrozilo šíření protestantských myšlenek, jak se to stalo v Německu, Švýcarsku, v Čechách nebo jinde, Habsburkové udělali všechno pro to, aby převládl katolicismus. A Habsburkové se s protestanty nijak nepárali. Ještě Marie Terezie (1717-1780) vysídlovala Horní Rakousko a protestanty nemilosrdně „přesázela" do oblasti dnešního Rumunska i jinam. Už jen tyto akce, vládní propagace a šíření jedině správného náboženství, by samy o sobě mohly stačit - a historikové se k nim stále vracejí - k vysvětlení dnešní náboženské situace, především fenoménu odchodu z katolické církve. Protože když budete někomu servírovat k obědu a k večeři pořád to samé jídlo a vykládat o tom, jak je zdravé, jednou se vám to jídlo zprotiví, začnete ho odmítat a budete se domáhat něčeho jiného. Podobný jev, vyvolaný zpětnou reakcí, v Rakousku nastal.

Rakousko je zemí lidí dbajících na kulturu a určité tradice, jejichž součástí, jakýmsi druhem náboženského folklóru, se stal i tradiční katolicismus. Snad nikde jinde v Evropě nebylo kdysi tolik klášterů jako právě zde, nikde nestojí tolik kostelů, převážně barokních, a nikde se nekomponovala duchovní hudba za takové podpory panovnického dvora. Dnes je Rakousko vzorem země, která dokáže perfektně prodat svou kulturu i tradice umocněné nádhernou přírodou. „Žít z cestovního ruchu" - to charakterizuje dnešní Rakousko. A tak vydává stát nemalé částky na opravy kostelů, klášterů i jiných církevních budov. Ano, je to i turistická atrakce.

V zemích západní Evropy nastal již v šedesátých letech 20. století velice čilý náboženský ruch. Nový duch začal vát dávno před začátkem II. vatikánského koncilu. Ve Francii se objevili dělničtí kněží, pracující jako dělníci a úředníci; v německy mluvících oblastech se k diskusím o reformě scházeli teologové - vzpomeňme např. Memorandum německých teologů z 9. února 1970, které podepsal i Josef Ratzinger, tehdy mladý profesor teologie. Dnes už zřejmě zapomněl, za jaké reformy byl ochoten bojovat. Jen o pár měsíců později, 7. listopadu 1970, se teologové sešli znovu, aby Memorandum doplnili a upřesnili - připomeňme si stručně šest nejzajímavějších požadavků:

1. Knězem je možno být i při jiném, hlavním zaměstnání. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně hlavním pracovním poměrem.

2. Knězem je možno být jen na určitou dobu. Kněžská služba se nemusí nezbytně vykonávat do konce života.

3. I světský člověk může být duchovním. Kněžská služba se nemusí nutně spojovat se sociálním stavem.

4. Člověk může být knězem i bez akademického titulu. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně orientována vědeckým směrem.

5. Kněz nemusí žít v celibátu, může být i ženatý.

6. Knězem může být nejenom muž. Kněžská služba nemusí být nezbytně rezervována jenom mužům. (Hans Küng: Zradené proroctvo, str. 44-47)

Ale vraťme se do Rakouska. Jak nedávno vzpomenul prof. Walter Kirchschläger v rozhovoru pro rakouskou televizi, hlavní hybnou silou byla na začátku II. vatikánského koncilu čtveřice osob: kardinál Franz König z Rakouska (1905-2004), kardinál Julius Döpfner z Bavorska (1913-1976), kardinál Josef Frings z Kolína nad Rýnem (1887-1978) a teolog Karl Rahner (1904-1984), kterého si Franz König vzal s sebou jako poradce, přestože v té době již měl Rahner zákaz publikovat a sám se divil tomu, že ho König chce mít u sebe. Této čtveřici se podařilo hned na úplném začátku koncilu změnit jeho tok. Aggiornamento Jana XXIII. nejen podpořili, ale přímo vyprovokovali celé koncilové shromáždění k tomu, aby začalo otevřeně diskutovat o skutečných problémech církve a o tom, kde a v čem je potřebné, aby se církev změnila.

Kardinál König byl po návratu do Vídně oslavován téměř jako hrdina a Rahner opět dostal povolení publikovat. Rakouská církev byla nadšená. Začaly se konat místní, diecézní synody, diskutovalo se, a začala se realizovat koncilová usnesení. Lidé byli opravdu zapálení; v té době se stali známými a populárními mnozí kněží - faráři, kteří prosazovali reformy radikálním způsobem. Jedním z nich byl např. dodnes žijící Helmut Blasche ze Schwechatu u Vídně. V plánu bylo zřízení tzv. živých komunit, Basisgemeinden, ve kterých by se lidé navzájem znali, věděli jeden o druhém, takže pokud by měl někdo problémy, církevní společenství by mu pomáhalo. Kněží měli aktivity zastřešovat, úkoly však měly být rozděleny mezi členy společenství. V té době euforie dostali zelenou všichni, kdo se cítili být povoláni v církvi něco dělat či říkat. Tak se začaly aktivovat nejen dynamické, otevřené skupiny věřících, ale i takové, které se dnes označují jako „konzervativní", např. Hnutí Legio Mariae anebo společenství Opus Dei, které začalo působit na území Rakouska právě v době kardinála Königa. Když mu tehdy někdo vyčítal neschopnost udržet si přehled a to, že dal dovolení působit takovým hnutím, dostal odpověď, kterou kardinál vyslovil už dříve: „To, co nechal Bůh růst ve své zahradě, já nemám právo zničit." Byla v tom jeho tolerance a velkorysost, se kterou přijímal vše nové.

Euforická situace se vyvíjela dál a v roce 1977 se již otevřeně mluvilo o Basisgemeinden v Rakousku - o základních společenstvích. Takové společenství se zásadně odlišovalo od farnosti. Zatímco farnosti se rozkládaly na velké ploše a zahrnovaly možná stovky lidí, v základních komunitách šlo o společenství s omezeným počtem členů. Nemělo jich být více než 70, tak aby každý z nich měl přehled o druhých, znali se jménem; když někdo onemocněl, ostatní ho navštěvovali, když ztratil práci, pomáhali mu najít novou. Kněz byl ve společenství katalyzátorem, přinášel eucharistii, avšak nebyl nad ostatní vyvýšen. Rozdíly mezi klerikem a laikem byly zredukovány na minimum, hlavními tahouny komunity byli aktivní laici. V roce 1977 působilo ve Vídni takových fungujících základních společenství deset, dnes existují snad ještě dvě. Jiné jsou ve městech Dornbirn, Landeck, Innsbruck a na jiných místech.

V roce 1983 se uskutečnil rakouský národní katolický sjezd - Katholikentag. Bylo definováno nejenom to, co tvoří podstatu křesťanského společenství, ale také kladen důraz na šíření Basisgemeinden:

- respektovat tradici, ale zároveň ochota přizpůsobit se moderní době;

- rozdělení pracovních úkonů mezi více lidí, aby již nebyl za všechno zodpovědný jen kněz;

- hledání nových forem existence - základních společenství.

Rok 1983 byl důležitý ještě z jiného důvodu: poprvé přijel do Rakouska papež. Kardinálu Königovi bylo již 78 let, a protože již dříve požádal papeže o možnost odstoupení z úřadu pro vysoký věk a papež jeho žádosti zatím nevyhověl, očekával, že se tak stane alespoň nyní, při papežově návštěvě Vídně. Jako vzdělaný, dialogu otevřený člověk předpokládal, že si o tom ve vhodném okamžiku s papežem promluví, a že řeč přijde i na jeho možného nástupce. Papež však rozhovor s kardinálem odkládal na pozdější dobu. Když pak takový moment nastal a kardinál měl dojem, že by mohl s papežem mluvit, ten jej odbyl slovy: „Netrapte se tím, všechno bude brzy vyřešeno." Kardinál již dále nenaléhal a čekal, až se papež nebo někdo z vatikánské kurie sám ozve. (Je veřejným tajemstvím, že to byl právě kardinál König, kdo navrhl a prosazoval volbu kardinála Wojtyly za papeže.)

Uběhly další dva roky, nic se nedělo, a tak v roce 1985 znovu požádal papeže o možnost odstoupení z funkce. Mezitím odjel na přednáškovou cestu do USA. Při návratu, ještě během cesty z Ameriky, se z rádia dověděl, že papež jmenoval nového vídeňského biskupa, Hermanna Groera. Pro Königa to byl dvojnásobný šok. On, člověk usilující celý život o komunikaci a transparentnost v církvi, se musí z druhé ruky dovědět o jmenování svého nástupce, aniž by byl sám požádán o rozhovor a možnost vyjádření. Zadruhé, Groer byl zcela neznámý člověk, a to málo, co se o něm vědělo, bylo, že z každé dosavadní funkce utekl a vzdal se jí. Kdysi působil jako světský kněz, této funkce byl na vlastní žádost zproštěn a stal se vychovatelem v přípravném semináři pro budoucí adepty kněžství v Hollabrunnu. Tam také došlo ke zneužívaní studentů, což ale na veřejnost proniklo až později. Ostatně odtamtud Groer také odešel a vstoupil, již v pokročilém věku, k benediktinům do Götweigu. A zde si jej papež sám vybral jako nástupce na arcibiskupský stolec do Vídně. Přitom z toho, co proniklo na veřejnost, je známo, že Groer na žádném seznamu možných kandidátů pro jmenování biskupem nefiguroval. (V 80. letech se ve věcech církevních angažovala rakouská Lidová strana ÖVP, bohužel někdy až moc, a kriticky se vyjadřovala na adresu kard. Königa a jiných reformních kněží. Prý toto její stanovisko nepřímo vyvolalo potřebu světit za biskupy Římu oddané kněze.)

Teprve nyní, po tolika letech, se veřejnost dozvídá nové informace o tom, jak volba Groera proběhla. V nedávno vydané knize Helmuta Krätzla, Königova bývalého pomocného biskupa, Mein Leben für eine Kirche, die den Menschen dient (Můj život pro církev, která slouží lidem) je poprvé uveřejněn list, který Krätzl napsal papeži a v němž líčí situaci v Rakousku a také zklamání věřících z jmenování Groera vídeňským biskupem a Krenna jeho pomocným biskupem (str. 71-76). O existenci tohoto listu se prakticky nevědělo, a jak sám biskup Krätzl řekl, dlouze zvažoval, jestli ho má nyní vůbec uveřejnit. Nakonec se rozhodl pro publikaci, aby na sklonku svého života ukázal, že tehdy nemlčel, že byli i jiní, kteří nemlčeli, ale jejich hlasy byly z Říma umlčeny. Na list, který byl napsán v přátelském duchu, mu papež stručně odpověděl prostřednictvím státního sekretáře kardinála Casaroliho až za čtyři měsíce, ubezpečil ho, že Svatý otec bere jeho list v úvahu a modlí se za něho.

Kardinál König byl touto novou situací a hlavně způsobem, jak se o jmenování Groera dověděl, hluboce zasažen. Z jeho nejbližších kruhů proniklo na veřejnost, jak trpěl. Přesto si až do smrti zachoval velikost a charakter. Nikdy na veřejnosti nekritizoval ani papeže, ani nově jmenovaného biskupa. Za zmínku stojí jedna zdánlivá maličkost. Když slavil v kruhu přátel, kněží i laiků, své 90. narozeniny, jedním z hostů, kteří pronesli slavnostní přípitek, byl i jeho bývalý spolužák ze semináře, kněz Jantsch. Všechny šokoval, když řekl: „Franzi, přeji ti brzkou a hlavně dobrou smrt." Mohli bychom říci, jaká je to nehoráznost, a pochybovat, jestli je ten člověk při zdravém rozumu, když při oslavě narozenin pronáší takovou větu. Každý však tehdy věděl, co tím myslí. Jak těžce kardinál König trpí tím, co všechno musel ve svém pokročilém věku zažít. Nikdo v Rakousku s takovou nominací nepočítal a bylo evidentní, že Groer se ani svým způsobem jednání, ani promluvami, ani ničím jiným Königovi nevyrovná. Věřící začali dávat stále více najevo svou nespokojenost s tím, co se stalo. Podotýkám, že se to událo ještě před propuknutím aféry se sexuálním zneužíváním studentů Groerem. Když pak v roce 1987 došlo k dalšímu jmenování nového pomocného biskupa pro Groera, jímž se měl stát Kurt Krenn ze St. Pöltenu, všechna v té době aktivní hnutí v rakouské církvi - mládežnická skupina Jungschar, Cursilio, Aktion 365, kněží, Männerbewegung, Basisgemeinden i všech 23 děkanů z Vídně - se pokoušelo Krenna přemluvit, aby svěcení na biskupa nepřijal. Proti jeho jmenování se psaly petice. Nic nepomohlo, papež jej jmenoval proti vůli lidu.

To, co se přihodilo v den svěcení ve vídeňském Stephansdomu, již vešlo do dějin, ale málo lidí o tom ví, protože se o tom nemluví. Toho dne se konal „Schweigemarsch" - od Heldenplatzu před Stephansdom šel tichý protestní průvod asi dvou tisíc katolíků proti svěcení Krenna. Pak se stalo něco, co nemá obdoby. Lidé si lehli před vchod do katedrály, aby do ní Krenn nemohl vstoupit. Když policisté viděli, že vchod je zatarasen ležícími těly, zvedli Krenna nad hlavu a přenesli ho opatrně nad těly protestujících dovnitř.

Policie - proti vůli věřících, nad jejich těly - přenesla budoucího biskupa do katedrály. Kdysi, na počátku křesťanství, se stávali biskupy adepti per exclamation - aklamací, svobodnou volbou lidu - a zde byl někdo vysvěcen na biskupa proti vůli lidu. Jistě si dovedete představit, co tato skutečnost v Rakousku a v celém světě způsobila. Od tohoto okamžiku začala být vůči hierarchii vnímavá a kritická i ta část rakouských věřících a občanů, které až doposud bylo jedno, co se děje. Při každé další nominaci na úřad se již děly podobné protestní akce běžně: při jmenování biskupa Klause Künga ve Vorarlbergu křičeli lidé: I my jsme církev, i my máme právo, aby bylo slyšet náš hlas, nebo při jmenování Georga Edera v Salzburgu, kdy se šířily hlasy za „otevřenou církev", ve které je možno říci svou věc nahlas, nebo touha po „cestě naděje", jak skandovali lidé v St. Pöltenu.

Tyto biskupské nominace lidi podráždily natolik, že se začali v různých zemích Rakouska spojovat a vytvářet kritické skupiny. Sice počtem malé, neměly žádnou společnou platformu, ale existovaly. K vzniklo Forum - sdružení různých seskupení: Kirche ist Gemeinschaft (Církev je společenství), 9. Mai (v Holandsku vzniklo hnutí 8. květen, tak aby se ta čísla nepletla), Regenswurm (Dešťovka) - alespoň smysl tohoto hnutí vysvětlím: „My jsme ti, co žijí v hovně (doslovný překlad slova Dreck) a v odpadcích, my tvoříme humus, ze kterého vyroste nová církev." Všechna tato hnutí se pak sjednotila a nazvala se Offene Kirche Österreich - Otevřená rakouská církev. Od osmdesátých let se hnutí začalo šířit za rakouské hranice do Německa, Belgie, Holandska, Francie, Španělska, Portugalska, dokonce i do komunistického Maďarska - zde byl hnacím motorem piaristický kněz Györgi Bulanyi v katolické akci Bokor - hořící keř a Československa, kde tuto novou, otevřenou církev šířil dosud žijící tajně svěcený biskup Fridolín Zahradník. Nové hnutí sílilo a rozšiřovalo se nejenom co do počtu členů, ale i zemí.

Wir sind Kirche!

Pak přišel rok 1995, kdy jako bomba zapůsobila zpráva, jež se objevila v týdeníku Profil (26. 3. 1995), kde jakýsi Josef Hartmann prohlásil, že byl před lety zneužíván nynějším arcibiskupem Groerem, který v té době působil v semináři jako duchovní. Reakce církve byly samozřejmě radikálně odmítavé, avšak bomba již byla hozena a zkázu, kterou šířila, nebylo možné zastavit. Kardinál Groer (1919-2003) mlčel, a i když odstoupil, nikdy se k ničemu nepřiznal a své tajemství si odnesl do hrobu.

Z té doby si pamatuji jednu veřejnou diskusi v televizi, které se zúčastnil pomocný biskup Kurt Krenn a tehdejší generální vikář Helmut Schüller, který veřejně, před kamerou a před celým rakouským národem Kurta Krenna vyzval, aby také odstoupil. Něco takového se v Rakousku ještě nestalo. Jenže důsledkem tohoto vysílání nebylo to, že by odstoupil Krenn, ale že Helmut Schüller byl zbaven funkce generálního vikáře. Situace uvnitř církve se tím vyhrocovala stále víc. Na tuto dobu mají snad nejhorší vzpomínky bývalí učitelé náboženství na školách (jak známo, v Rakousku se náboženství vyučuje i na středních školách). Tři z nich - Thomas Plankensteiner (dnes krajský školní inspektor v Tyrolsku), Marta Heizerová (dnes penzistka a zástupkyně představeného WSK, bývalá asistentka na teologické fakultě ve Vídni) a Bernadette Wagnleitnerová (dnes žije v ústraní, již není aktivistkou), kteří se znali z různých protestních akcí, tlak již nevydrželi a o neúnosném stavu katolické církve začali mluvit i s jinými lidmi. Podnětem k tomu byla celkem banální reakce manželky Thomase Plankensteinera, když po vypuknutí skandálů se zneužíváním mládeže přicházel domů znechucený a frustrovaný, že nemůže ve výuce náboženství pokračovat, protože mu třída neustále klade otázky, jak je možné, že kněz zneužíval mladé studenty: „Nenaříkej pořád, začni něco dělat!" A on opravdu začal. Při setkání s Martou Heizerovou a Bernadettou Wagnleitnerovou si připomněli, jak v roce 1989 při pádu komunismu ve Východním Berlíně lidé křičeli: „My jsme národ!" Inspirováni touto akcí, rozhodli se založit podobné hnutí uvnitř církve, právně fungující společenství, a dali mu název My jsme církev, Wir sind Kirche. Prvním krokem v historii tohoto nového právního seskupení bylo vyvolání církevního referenda - Kirchenvolksbegehren. Výraz „begehren" má kromě „referenda" ještě dvojí význam: muž, kterému se líbí určitá žena a on by ji rád získal - er begehrt die Frau - po ní touží, ale zároveň ji také žádá o ruku. Kirchenvolksbegehren tedy znamená, že církevní neboli Boží lid po něčem touží a zároveň žádá - po svobodě božích dětí, po větší svobodě, která je stejná pro všechny, nejenom pro biskupy a hierarchii.

Referendum proběhlo ve dnech 3. až 25. června 1995 a podepsalo jej více než 500 tisíc katolíků, téměř 10 procent všech rakouských věřících. I když v té době již existovaly počítače, začínali členové hnutí z ničeho - rozesílali programy protestních akcí poštou, používali obyčejný papír, lepili známky. Ze strachu před možnými represemi ze strany církevní hierarchie - referendum podepsalo také mnoho kněží, řeholníků i řeholnic - byly všechny vyplněné formuláře uloženy v sejfu jistého notáře v Innsbrucku. Šlo tehdy o pět požadavků:

  • právo spolurozhodovat při volbě biskupa,

  • zrovnoprávnění žen v církvi

  • zrušení povinného celibátu

  • pozitivní hodnocení sexuality

  • radostná zvěst (Frohbotschaft, evangelium), nikoliv hrozby (Drohbotschaft)

Velice stručně shrnuto - k založení hnutí My jsme církev přispěly tři fenomény:

  • celkový vývoj v církvi po II. vatikánském koncilu

  • propuknutí aféry kardinála Groera

  • svěcení biskupa Krenna, od něhož nejpozději dochází již k aktivní revoltě

Církevní reformy nelze delegovat. Touha po reformě vzniká na konkrétním místě jako reakce na stagnující nebo zpátečnickou situaci. Hnutí jde o vytvoření celkově nového obrazu církve jako společenství plnoletých, svéprávných, nezávislých osob. Slovy Hanse Petra Hurky: „Potřebujeme najít nový výraz pro naši víru - vrátit se k tomu, co je pro církev podstatné: být živým a funkčním společenstvím (...), naučit se přijímat mínění jiných, ať jsou konzervativní nebo progresivní, nedělat žádné rozdíly mezi muži a ženami, všem dát možnost zastávat funkce, pokud se na ně cítí a jsou schopni je zastávat."

Někdo může namítnout: ale vždyť o toto jde i nynější církvi.

Hans Peter Hurka však říká: „Když jí o to jde, tak ať to dělá, my jí v tom nebudeme bránit, právě naopak, budeme se z toho těšit, protože to je i náš cíl."

My jsme církev (Wir sind Kirche, WSK) má v Rakousku asi 1500 členů, z toho je asi stovka kněží. Prvním představeným byl novinář Hubert Feichtelbauer (1998-2004), druhým je Hans Peter Hurka. WSK vydává vlastní časopis, je řízeno grémiem. Za každou rakouskou diecézi je jeden člen + kronikář a představený.

Nyní pár slov k ostatním reformním hnutím, které WSK zastřešuje, i když podle Hanse Petra Hurky tomu tak přesně není. Je dokonce trochu skeptický. Z množství reformních hnutí velkou radost nemá a spíše si myslí, že by se všechna tato hnutí měla spojit v jedno jediné, protože čím více jich bude, tím více bude narůstat tlak ze strany hierarchie rozdělit je, rozbít... Povšimněme si těchto hnutí:

  • Priester ohne Amt (POA) - Kněží bez úřadu (70. léta)

  • Laien-Initiative - Laická iniciativa (Dr. Peter Pawlowsky, 2009)

  • Pfarrer Initiative (PI) - Farářská iniciativa Helmuta Schüllera (2006)

Kněží bez úřadu

V Rakousku žije kolem 700 kněží suspendovaných kvůli rozhodnutí oženit se. Celkově zde působí kolem 3200 kněží. Ne všichni ze suspendovaných jsou členy tohoto dobrovolného sdružení. Je mnoho takových, kteří po odchodu z kněžství nechtějí mít s církví a biskupy nic společného. Ti, kteří členy jsou, se na různých místech Rakouska občas setkávají, ve Vídni pravidelně každé druhé úterý večer. Setkání začíná společným sloužením mše, pokaždé jiný kněz připraví texty ke čtení, zpěvy, homilii a navrhne nebo vede liturgii. Po mši následuje dlouhé, někdy až do půlnoci trvající agapé. Ve skupině, do níž chodím já, je mnoho vzdělaných kněží, kteří kdysi působili jako profesoři teologie, později vystudovali jiný obor, většinou psychologii, a dnes pracují jako psychoterapeuti. Tito kněží, toužící po oficiální kněžské službě, se vyjadřují k různým otázkám v církvi, jejich hlavní cíl je však prostý: poukázat na nesmyslnost povinného celibátu.

Laická iniciativa

Laickou iniciativu tvoří neklerikální členové církve - ať již muži nebo ženy. Jejich hlavní touhou je „deklerikalizace" církve a podstatně širší zapojení laiků do liturgicko-eucharistické činnosti: příprava bohoslužeb slova, kázání, vedení liturgie tam, kde nejsou kněží, rozdávání svátostí. Když 19. června minulého roku vyhlásili „Neposlušnost papeži", provedli to tímto prohlášením:

  1. V každé bohoslužbě vyslovíme ve společných modlitbách prosbu za uskutečnění církevní reformy. Bereme vážně slova Písma: Proste a bude vám dáno. Před Bohem platí právo svobody slova.

  2. Lidem dobré vůle nebudeme bránit v tom, aby přijali eucharistii. To platí především pro rozvedené a znovu vdané či znovu ženaté, rovněž pro členy jiných křesťanských církví, a v některých případech i pro ty, kteří z církve vystoupili.

  3. V neděli a ve svátky nebudeme celebrovat více mší a nebudeme povolovat sloužení mší kněžím na cestách nebo kněžím, kteří jsou pro místní shromáždění cizí. Je lepší samostatně zorganizovaná a slavená bohoslužba slova než liturgické divadelní hry.

  4. V budoucnu budeme označovat slavení liturgie božího slova s rozdáváním hostií jako „nekněžskou eucharistickou slavnost". Takovým způsobem naplníme neděli v této době nedostatku kněží.

  5. Zákaz kázání pro kompetentně vzdělané laiky a učitele či učitelky náboženství budeme ignorovat. Právě v těžkých dobách je potřebné ohlašovat slovo boží.

  6. Budeme se zasazovat za to, aby každá farnost měla svého vůdce: muže nebo ženu, ženatého nebo svobodného, ve funkci úřední - na plný úvazek, nebo jako dobrovolníka. Nebudeme podporovat slučování farností, ale zasazovat se za nový kněžský obraz.

  7. Budeme využívat každou možnost k tomu, abychom se veřejně zasazovali za připuštění žen ke svěcení, stejně jako za povolení, aby ženatí kněží mohli sloužit mši. Považujeme je totiž za dar - za kolegyně a kolegy v duchovní službě lidem.

Nevím, co bych ještě k těmto bodům dodal. Nedávno jsem napsal text, který byl také uveřejněn v časopise Getsemany: Rakousko píše církevní dějiny. To malé Rakousko je opravdu zdrojem naděje pro mnohé. Když jsem se na Štědrý den potkal na jedné vídeňské ulici s dr. Richardem Pickerem, ženatým knězem, kdysi profesorem teologie, nyní dosud činným psychoterapeutem, i když je mu již 80 let, řekl mi: „Petře, jsem tak rád, že jsem se na stará kolena dožil toho všeho, co se teď v Rakousku děje. Kdyby mi někdo řekl - podívejte, církev umírá, tak mu odpovím, že neumírá. Právě všechna ta hnutí dobrovolníků, laiků, lidí bez privilegií usilujících o reformy jsou pro mne znamením, že církev žije..."

Farářská iniciativa

Proč existuje farářskou iniciativa? Helmut Schüller z několika teologických důvodů uvádí tyto tři. (Je to doslovný záznam z jeho vystoupení v bratislavském teologickém fóru 16. ledna tohoto roku, který jsem tlumočil a zároveň si nahrával):

Ve farnostech cítíme stále větší rozkol mezi tím, co prožívají věřící, a tím, co po nás žádá hierarchie. Ve farnostech potkáváme upřímné, hledající lidi, nevybíráme si je - všichni mají své vlastní problémy a otázky na adresu církve. Ty chceme s nimi řešit. Pokud vůbec ještě někde žije duch II. vatikánského koncilu, tak je to, myslím, právě ve farnostech.

Dokument II. vatikánského koncilu Gaudium et spes (Radost a naděje) hovoří o třech bodech: Impuls comunia - církev je společenství všech věřících bez rozdílu. Toto společenství má být charakterizováno kolegiálností - nejen mezi biskupy a papežem, ale hlavně kolegiálností laiků s biskupy, laiků s hierarchií.

Impuls pastorační blízkosti. Jedná se o pastorační přiblížení se člověku dnešních doby. Už na samém začátku Gaudium et spes se píše: Radost a naděje, ale i utrpení lidí by měly být radostí, nadějí, ale i utrpením církve.

Impuls pokřtěných - povolání pokřtěných. Je to jakoby znovuobjevení II. vatikánského koncilu, který dlouhá léta připravovali pionýři laického apoštolátu - tisíce a tisíce neznámých, avšak aktivních laiků. II. vatikánský koncil jasně řekl, že pokřtění mají samostatné, vlastní, plnohodnotné postavení. Na laicích stojí celá církev. Avšak všechny tyto tři impulsy jsou dnes ve velkém nebezpečí.

Za prvé. Pokud comunio má být správně pochopeno jako společenství shromažďující se kolem eucharistie - centrem společenství je eucharistie -, právě tento střed je v nebezpečí, protože máme nedostatek kněží. Nejedná se pouze o communio jednotlivce, tak jak říkají biskupové, že lidé mají nasednout do auta a jít tam, kde je mše či kněz. Jaká to jen je strašně ubohá představa o eucharistii. Pro náš je eucharistie duchovním modelem společenství - vztahu společenství s Kristem, společenství mezi námi, dělení se mezi sebou a hlavně rozdělování se s chudými. Eucharistie není jen slavnost společenství, Eucharistie je zároveň i program společenství.

Za druhé. Pastorační blízkost je také v nebezpečí, protože kněží je málo a mají stále větší území na starosti. Jen jednou za čas se tam slouží mše - jak může kněz či farář poznat problémy lidí, jejich radosti, jejich naděje, ale také jejich starosti a trápení, když tam nežije a pokaždé slouží mši někde jinde? Z faráře se stal řidič z povolání. Já jsem se nestal knězem proto, abych byl aktivním členem rakouského autoklubu, ale abych byl co nejblíže k lidem. Říkám to jako humorný příklad, ale věc je velmi vážná. Pastorace blízkosti, pastorace solidarity, pastorace spolu-žijícího života s jinými je ve velkém nebezpečí. A takto se vzdalujeme stále více od obrazu Krista, který chtěl byt s lidmi a chtěl jim pomáhat řešit jejich situační problémy.

Za třetí. Činnost pokřtěných je v nebezpečí - moc v církvi mají jen konsekrovaní, jako kdyby hierarchie měla z pokřtěných strach a viděla v nich jen nepřátele. Nevidí v nich nositele božího ducha, ale jen nositele ducha doby a světa. Pokud by se měli pokřtěni laici více spolupodílet, spolurozhodovat s klérem, viděla by v tom hierarchie nebezpečí proniknutí ducha světa do toho, co je podle ní, hierarchie, světem božím. Příklad: farní rady. I když se scházejí s farářem, nikdy nemohou převálcovat faráře, farář má prostě stále pravdu, i když je v absolutní menšině.

Vedení církve se bojí dát pokřtěným laikům větší moc, protože se bojí, že by mohli na zasedáních farních rad přehlasovat faráře. Když jsem ještě spolupracoval s kardinálem Schönbornem, chtěli jsme tyto praktiky změnit a pokoušeli se vytvořit koncept nové spolupráce farářů s farním radami na principu rovnocennosti, aby farář už neměl tak velké kompetence, jako dosud. Jenže informace o tomto našem úmyslu se dostala do papežské nunciatury ve Vídni. Náš koncept nebyl ještě ani sepsaný a papežský nuncius už považoval za nutné reagovat. Dva a půl řádky dlouhým pokynem zakázali tento náš ještě ani nenapsaný koncept publikovat. Jednou z dodnes nezodpovězených otázek zůstalo, jak se vůbec tato informace dostala k uším papežského nuncia. Na tomto příkladu však vidět, že ti, kteří mají odpovědnost a moc v církvi, mají obrovský strach už i jen z malých možných změn. Z hlediska do sebe uzavřeného systému je však logické a důsledné takto jednat - udusit na samém začátku jakýkoliv pokus, který by mohl zpochybňovat existenci tohoto systému. Jak víme, tyto systémy mají staleté zkušenosti. Jakékoliv snahy nahradit faráře laikům ztroskotávají na paragrafu č.. 517 kodexu církevního práva, podle kterého ten, kdo řídí, moderuje a slaví svátosti, může být jen a jen konsekrovaný kněz. A právě v takové situaci potřebujeme nutně charisma pokřtěných, kteří se jako takoví osvědčili ve světě a mohli by být nejen skvělými vůdci společenství, ale i vy­sluhovateli svátostí. Velmi nutně je potřebujeme! To je teologické pozadí existence naší farářské iniciativy.

Komentáře

Já nevím, jak to mám vysvětlit. Když čte Písmo katolík, tak si myslí, že všemu rozumí nebo taky ne, dle obtížnosti. Taky jsem to tak dělal. Vzdělanější katolík vám dokáže víc vysvětlit, nějaké souvislosti, něco z historie, tehdejší tradice atd.... Když vám bude číst a vykládat Písmo evangelikál, bývají ty znalosti hlubší, souvislosti širší, najde víc úrovní v textu. Ale hlavně systematicky se vzdělávají a přemýšlejí nad textem. Ale opravdu do hloubky a dokáží najít různé vazby a závěry, které jsem nikdy dřív neslyšel. Nehledejte v tom něco heretického či nekatolického /o našich odlišnostech si někdy povídáme ze zájmu, ale není to náš problém/, je to Slovo, které vás provádí životem. Učíte se o Hospodinu a vše má logiku SZ, NZ a vše do sebe zapadá. To je ten základ, na který se staví. Paragrafy je jen jakási nadstavba, ale už to je z druhé ruky. Určitě byla snaha vytvořit „mantinely“, ale těch 800 stran textu, myslíte, že tam není ani jeden blud? Katolíkům se už taky doporučuje od koncilu číst Písmo. Ale asi se nedá ten náskok tak rychle dohnat.

Copak počet kněží udává kvalitu? Nebylo to třeba z důvodů prospěchu či prestiže? Spíš je relace mezi počtem věřících +/- kněží. Ale ptejme se po příčině úbytku. To si opravdu myslíte, že za vše může koncil? Nebylo to třeba špatným příkladem hierarchie? Nechci opakovat sociální problémy. Proč ale v nejvíce katolických zemích byl fašismus nebo komunismus? Není toto právě nejvíc nevěrohodné? A ve dvou „nej“ dokonce obojí? Proto že tam bylo před koncilem tolik farářů? Kolikrát se nechal vozit/nosit Ježíš a jak to dělali papežové? To je znamení pokora a lásky nebo moci? Myslíte si, že nosítka papežům a vlečky /10m!/ biskupům, že to dělá církev věrohodnější? Všude se najdou populisté, ale ti musejí podchytit podhoubí, které tam vzniká a proč tam vzniká? Jistě, určitě spousta kněží se snažila situaci zvrátit, ale kolik jich bylo, když se to nepodařilo v tak katolických zemích?

Ke koncilu bych napsal pár poznámek. Říká se, že dokumenty byly vytvořeny nejednoznačně, tak může každý křičet, že to „někdo nepochopil“. Určitě to byl posun k biblickému křesťanství. Tradice je určitě dobrá věc, ale je taky potřeba se čas od času ohlédnout, jestli nám třeba nějak nesklouzla. Některé „věci“ jsou podle mne „na hraně“. Třeba dle KT se papež poklonil pražskému Jezulátku a ukážou dřevěnou sošku. Pak mi dojde složenka na nové šatičky. To je na mne hodně. Proto si myslím, že je potřeba se pohnout dál, možná můžeme i říct vrátit se ke kořenům. /Jistě, dá se to vždy nějak vysvětlit, že tomu není povinnost věřit, ..... Ale vůbec mi to nesedí./ Nyní se hodně mluví o „lidové zbožnosti“, ale nebyli to zejména moravští biskupové, kteří se tou cestou po listopadu vydali?
A jak se řeší věci u nás v církvi, ví každý, kdo pracoval na biskupství, či se angažoval v polistopadovém sněmu. Proto se zase tak té „neposlušnosti“ nedivím a ani odmítání kněží jiné mentality /Polsko, Indie/.

K té porodnosti a závěrům, bych byl trochu opatrný. Nevím, zda platí srovnání čím víc dětí, tím lepší katolík. Mimochodem, jak jste dobrý katolík? (: V práci nejsou zohledněna některá hlediska, třeba teplý jih, nepohostinný sever, sledované období zahrnuje jen 2 generace, úroveň ekonomiky a já to všechno zkoumat nebudu...

Sola scriptura snad není podstatou křesťanství. Když to řeknu takto, tak se mnou bude souhlasit většina: Ježíš nás přišel zachránit, když ho přijmeme … A co proto máme udělat, je zase +/- podobné pro všechny. Ty doby, kdy se křičelo, že když někdo položí za Ježíše život, ale nebyl by pokřtěn v KC, nebude spasen, už doufám taky vzal sebou IIVK. A nedotažený je třeba ekumenismus. Jsou místa, kde mají církve k sobě blízko. Ale často taky ne. A to je velká výzva pro dnešní dobu. Můžeme něco dělat trochu jinak, ale můžeme ve spoustě věcí spolupracovat. A když nějaká ta ovečka přeběhne a pomůže jí to ke spáse, tak se můžeme i společně radovat..

Co to je Nová mše? Nebyl snad „Trident“ nejvíc vzdálený k Ježíšově poslední večeři? Jak teologicky, tak i „provedením“? /Před IIVK se tvrdilo , že se Ježíš obětuje za naše hříchy při každé mši. Dodnes si to mnoho lidí myslí..., četlo se jen Markovo Evangelium, vše v cizím jazyce, ..../
Možná budete mít radost, vypadá to, že farářská iniciativa stáhla 2 body – celibát a farářky.
Lidi mají sklon vše zdokonalit. Tak jako Izraelci si přidali spoustu věcí do Zákona a pak lpěli na jejich dodržování, tak i my si přidáváme nařízení a myslíme si, že jsme lepší a podstata věci nám uniká....
Ale koukám, že se neshodneme ani na délce trvání, kdy byl celibát nepovinný.

Můj ty Tondo, hlavně už nic nevysvětlujte.

"Copak počet kněží udává kvalitu?"
-- Úplně nerozumím. Já nepsal o tom, jak kvalitní něco bylo nebo je, pouze o tom, že to z hlediska počtu kněží bylo dříve lepší (v kontextu "pokoncilního pohybu dopředu", který jste zmínil). Pokud kněží ubylo, pak konkrétně to za lepší situaci či přínos pohybu dopředu (ať už si pod tím představíme cokoli) nepovažuji.

Sám jste v závěru minulého příspěvku naznačil, že nedostatek kněží je problém (mluví o tom i uvedené iniciativy). Dříve tento problém neexistoval. Snad se shodneme, že to problém je. Pokud to problém je, není to dobře. A "nedobré" považuji za méně kvalitní než "dobré".

Jinak proti kvalitě kněží (přednostně před "slepou kvantitou") samozřejmě nic nemám, o tom jsem už myslím psal výše.

"Nebylo to třeba z důvodů prospěchu či prestiže?"
-- A co se s prospěchem či prestiží během jednoho desetiletí stalo tak zásadního, že seminaristů výrazně ubylo?
Pokud někdo dělá nějaké povolání, které je případně zároveň prestižní, znamená to, že ho bude vykonávat hůře (méně kvalitně) než povolání méně prestižní?

Jinak samozřejmě čistě statisticky bude ve skupině lidí stejný podíl lepších i horších, ať je ta skupina jakkoli početná. Ale myslím, že pokud je něco do určité míry bráno jako z nouze ctnost, může to mít negativní vliv (jak na kvalitu vybraných, tak na počet zájemců.) A takovému postoji podle mě spíš nahrává slabé katolictví než silné katolictví.

Jinými slovy, pokud je zájemců (seminaristů) hodně, dá se více "filtrovat", ale pokud málo, pak se může stát, že se třeba v kritériích poleví (např. s ohledem na to, že uchazečů je sice méně, ale přitom počet věřících/farností se slouženými bohoslužbami se mění méně dynamicky) a budou přijímání i méně způsobilí lidé.

(Ano, mohou být rizika i v době "boomu", ale obecně myslím, že 10 nadprůměrně kvalitních kněží se lépe vybere z 50 uchazečů než z 10.)

"To si opravdu myslíte, že za vše může koncil?"
-- Nic takového jsem nepsal. Pouze jsem uvedl, co bylo v šedesátých letech (v době koncilu) a co později. Že tehdy byl koncil, to může a nemusí v tom či onom mít takovou nebo onakou souvislost z hlediska příčin či následků.

"Nebylo to třeba špatným příkladem hierarchie?"
-- Po staletí vše v pořádku a najednou v 60. letech 20. století začne hierarchie dávat špatný příklad?

"Proč ale v nejvíce katolických zemích byl fašismus nebo komunismus? Není toto právě nejvíc nevěrohodné? [...] Jistě, určitě spousta kněží se snažila situaci zvrátit, ale kolik jich bylo, když se to nepodařilo v tak katolických zemích?"
-- Jen tak propojovat totalitu s katolictvím mi přijde trochu nedotažené. Za války bylo to či ono takřka v celé Evropě. To už byste rovnou mohl napsat, že je nevěrohodné, že křesťané hřeší. Diktátor si přeci nevybírá zemi k podrobení podle toho, jaké je tam náboženství. Charakter nohsleda se najde všude, možná tím spíš za okolností, které nástupu totalit předcházely.

Obávám se, že příliš nerozumím, co vlastně chcete říct.
Myslíte, že ideologii diktatury se dá jen tak zabránit, že se dá jen tak prokouknout a tak dále? To přece nebyla demokracie. Je otázka, kolik Němců nebo Italů od začátku chápalo, co se děje. A pak už mohlo být pozdě.

Myslíte, že kněží něco zásadního zmohou proti ozbrojené moci? Mohou kázat (ostatně nebyla u nás církev jedinou velkou veřejnou "alternativou" proti komunismu?), ale když povstanou, budou popraveni nebo uvězněni. V ČSSR se to stalo i bez povstání... Tím prosím nechci nijak hájit totality nebo zbabělce, ale opravdu chcete hledat přímou spojitost s takovým či onakým náboženstvím?

"A ve dvou „nej“ dokonce obojí?"
-- Nevím, o jakých dvou zemích mluvíte.

O vlečkách atd. jste už psal. Nevím, proč se k tomu pořád vracíte. Toto snad nejpalčivějším problémem katolictví není. Kdyby bylo, tak se ptám znovu, proč odliv věřících nastal až v posledních desetiletích, když ta zdobnost existovala po staletí. Navíc se to v poslední době umírnilo, ale nezdá se, že by to nějak zásadně "fungovalo" (z hlediska obnovy zájmu o KC).

Sám píšete, že důležité je to podstatné, tak navrhuji věnovat se v diskusi tomu podstatnému, a podružnostem až když se opravdu budeme nudit. Sice asi trochu chápu, co chcete naznačit, ale pro mě (ne)věrohodnost spočívá primárně v něčem jiném než v nějaké dekoraci. Nejde snad v první řadě o to, co je v srdci/duši/na jazyku? Jistě, může se to v té zdobnosti odrážet, ale
a) může se to v tom odrážet i v dobrém;
b) dovedu si představit i pokrytce, kteří se třeba "demonstrativně" oblékají jako chudáci, ale jejich duše se k lepšímu nemění.

"K té porodnosti a závěrům, bych byl trochu opatrný. Nevím, zda platí srovnání čím víc dětí, tím lepší katolík."
-- Nic takového jsem nepsal. Pouze poukazuji, že když je méně dětí, je tak nějak i méně kněží. Přitom není tajemstvím, že jak na jednu stranu WSK chce provést opatření zvyšující počet kněží, tak se na druhou stranu staví rezervovaně vůči katolické nauce v této (populační) věci. I toto považuji za příznak toho, že se řeší spíš následky než příčiny.

"Sola scriptura snad není podstatou křesťanství. Když to řeknu takto, tak se mnou bude souhlasit většina: Ježíš nás přišel zachránit, když ho přijmeme … A co proto máme udělat, je zase +/- podobné pro všechny."
-- Ten základ ano, ale já to bral tak, že zde se bavíme i o širších souvislostech - a třeba postoj k Bibli mi přijde podstatný, ale přitom bych ho v některých věcech neoznačoval za +/- podobné. Ale to je asi věc pohledu.

"A nedotažený je třeba ekumenismus. Jsou místa, kde mají církve k sobě blízko. Ale často taky ne. A to je velká výzva pro dnešní dobu. Můžeme něco dělat trochu jinak, ale můžeme ve spoustě věcí spolupracovat. "A když nějaká ta ovečka přeběhne a pomůže jí to ke spáse, tak se můžeme i společně radovat."
-- Mně by udělalo radost být jednotní v první řadě UVNITŘ.
S přebíháním oveček úplně nerozumím, není toto náznakem, že ta podobnost církví v podstatném není úplně dokonalá? (Kdyby to podstatné bylo +/- stejné, proč přebíhat kvůli spáse?) Budu rád, když mi to objasníte.

"Co to je Nová mše?"
-- Nová mše = Novus ordo missae. Ale nevím, jak má tato otázka souviset s mým původním dotazem? Psal jste, že "Tridentská bohoslužba to nevyřeší...." (nedostatek kněží), já se zeptal, zda to snad vyřeší nová mše. Můžete odpovědět? Děkuji.

"Jak teologicky, tak i „provedením“?"
-- Nerozumím, jak to myslíte, můžete to rozvést? Nemyslíte, že je u Tridentu například vnějškově patrnější úloha kněze jako obětníka?
(Společenství okolo stolu - přeci jen apoštoly považuji za trochu něco jiného než běžné laiky, řečeno dnešní terminologií.)

"Před IIVK se tvrdilo , že se Ježíš obětuje za naše hříchy při každé mši.
-- Zajímalo by mě, kde se to píše. Máte nějaký zdroj?

"Dodnes si to mnoho lidí myslí..."
-- Možná, dnes si taky více lidí než dříve myslí, že Kristus není v Eucharistii reálně přítomen.

"četlo se jen Markovo Evangelium, vše v cizím jazyce, ..../"
-- A kostely byly plné... (Taky existovaly misály a Bible v národním jazyce, a kázalo se v místním jazyce.)

Jistě, možná namítnete, že to o samo o sobě o kvalitě nevypovídá - ale pokud tedy národní řeč měla situaci pomoci zlepšit, v čem je to vidět? Proč tam ti lidé chodili a dnes už nechodí? Opravdu je bez jakýchkoli výhrad lepší sloužit dnes sice plně českou mši, ale před poloprázdným kostelem? Nemělo by být v jistém smyslu důležitější CO/PROČ, a až pak řešit JAK?

"Ale koukám, že se neshodneme ani na délce trvání, kdy byl celibát nepovinný."
-- Pouze jsem uvedl, že "kněží se nemohou ženit asi 1.500 let". Tedy, někdy od koncilu tuším v Kartágu byl oficiálně jedinou možností, jak být ženatým knězem, nejdříve sňatek a až pak svěceni (v opačném pořadí to nešlo). Tato možnost byla přípustná až do 13. století (knězem se mohl stát ženatý muž). Tím chci jen říct, že nepovinný celibát nemusí nutně znamenat, že se kněží mohou ženit.

Tomáš Mosler

Nejsem sociolog, u nás je situace asi jiná, než na západě a na západě to zase neznám.
- poměr kněží / farnost – pokud je nad 1,0 – tak se nic neděje. Pokud klesne pod 1,0 je průšvih, který je najednou vidět. /Přesto může být poměr farářů a věřících stejný/. Řeší se to spojováním farností. Pokud máte nějaké „svoje malé společenství“, tak víte, jaký negativní dopad to může mít. Dále setrvačnost – na problém se přijde po delší době a nejde zastavit. /Neznám statistiky, zná někdo poměr kněží na počet věřících?/ Skandály – dřív to šlo ututlat. Lze pochopit prohřešek, odpustit, ale překládat bez varování, je zločin. Nemůžeme najednou očekávat zvrat k lepšímu.
Celibát – znám kluka – /velmi vzdělaného, i v cizině, ale naivního ThDr/ - když nastoupil na fakultu, myslel si, že než dostuduje, bude celibát zrušený. Sice dostudoval, ale už se nestal knězem.... Pokud budu hledat povolání, vyberu si raději prestižní – pak to taky ale může vypadat...
Nyní dochází ke ztrátě moci – pak jde i prestiž do háje /oboje spolu souvisí/
Srozumitelnost katolictví – slovník, který se používá. Apoštolům všichni rozuměli. Znám jen 2 faráře, kteří na to upozorňují, ale koho to zajímá? Konzum, celkový odpad od víry
Biskupové – jak často vidíte biskupa? Proč nemá třeba 1x do roka přednášku v kině v každém městečku v diecézi? Dostal by se i mezi nevěřící....
K té hierarchii se stále vracím, protože tam je vidět arogance moci a jejich starosti nejvíce. Když máte pořád moc, tak se nic neděje, dokážete si zjednat poslušnost, ale když moc ztratíte, pak je to někde jinde. Zbývá jen se tvářit důležitě. Asi se Vám zdá, že mluvím pořád dokola, ale já v tom vidím ten problém, který je vidět. Myslíte si, že papež je služebníkem všech? Srovnejte si, jak „pracovali“ apoštolové nebo Ježíš a naši biskupové. Ten rozdíl nevidíte? Jak dopadl sněm. A tam bylo 95% laiků, kteří pracovali na biskupství z přesvědčení pro dobrou věc, za malé peníze. Ti si to mohli „vyříkat“ v pracovní době. Tyhle věci jsou nejvíc vidět, proto o nich mluvím. A nejedná se jen o sněm. Proč se u nás po listopadu tak rychle ztratil kredit, který církev měla?
To jsou ty důvody, proč nejsou kněží. Moc a prestiž se nějak vytrácí. A nějak se nedostává „té podstaty“. Tak vidíme důsledky... /Nechci ublížit obyčejným, poctivým kněžím, vážím si i jednoho biskupa /neznám všechny/
Ty dvě země jsou Itálie a Španělsko. V obou bylo silné komunistické i fašistické hnutí. Není to trochu divné? Jistě, populista hodně dokáže, ale to podhoubí tam musí být, než se získá určitý počet zastánců pro převrat/volby. To podhoubí má své kořeny.... Proč v relativně chudých severských zemích nic v takovém rozsahu nebylo?
Zařadil jsem Vás jako konzervativce, kteří mají problém s IIVK, tak jsem to tak směřoval... Když si přečtu NZ a dáte mi vybrat, tak mi bude současná bohoslužba bližší. A myslím si, že sice určitá malá skupina si myslí, že to je to pravé a jediné.
K tomu opakovanému obětování - hodně o tom mluví „tridentisti“ , myslím že to bylo i ve Světle, ale to doma neskladuji. Jeden odkaz : In Mediator Dei 1947 § 77 od Pia XII
Je potřeba se zbavit všeho, co není nutné pohledem Evangelia a začít od začátku. Co vzbudí důvěru – upnout se na to podstatné, méně moralizovat a netvářit se „svatě“. Včetně ekumenické spolupráce. Je jasné, že by zrušení celibátu vzbudilo odpor konzervativců, ale jsou diecéze, kde to je velmi potřebné /Afrika, Brazílie/ a přibývají další. Škoda, že se promrhali šance, které byli u nás. Osobně jsem znal a někteří ještě žijí, ženaté kněze a musím říct, že to byli/jsou svědci živé víry!!! Na závěr uvádím odkaz na článek, který napsal řeholník, vysvěcený ve vězení biskupem Otčenáškem, http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=716 a myslí si něco zcela jiného, než oficiální struktury. Přál bych Vám, se s ním setkat. Je to o důvěře, komu věřím....
Teď dočítám velmi zajímavou knížku k tématu - „Zradené proroctvo“ E.Koller, H. Kung P.Křižan. Jména autorů jsou trochu zavádějící, protože se jedná víc o výpovědi mnoha osob. Doporučuji přečíst aspoň kapitoly Margity Markové – svědectví dcery tajně svěceného ženatého kněze a biskupa Jana Konzala, který nežije v paláci, ale mezi lidmi a připadá mi velice výstižný. Podrobně rozebírá příčiny krize a navrhuje řešení....

"Pokud budu hledat povolání, vyberu si raději prestižní – pak to taky ale může vypadat..."

- I kdyby to tak bylo, opět se ptám, co se tak strašného stalo s prestiží katolického kněze, že došlo zrovna v 60. letech k takovému propadu počtu seminaristů?

"Biskupové – jak často vidíte biskupa? Proč nemá třeba 1x do roka přednášku v kině v každém městečku v diecézi? Dostal by se i mezi nevěřící...."

- Pokud vám to vadí, proč to nenapíšete jemu? (Misto sem.)

"K té hierarchii se stále vracím, protože tam je vidět arogance moci a jejich starosti nejvíce. Když máte pořád moc, tak se nic neděje, dokážete si zjednat poslušnost, ale když moc ztratíte, pak je to někde jinde. Zbývá jen se tvářit důležitě."

- I kdyby ty či ony problémy skutečně existovaly, jak byste chtěl sehnat "správné" biskupy? Opravdu myslíte, že je to či ono nepochybně a výlučně vina biskupa? Že ráno přijde kard. Duka do úřadu a řekne si, tak, dneska si zase užiju trochu arogantní moci? Tím nechci nikoho hájit, ale argumentace ve stylu "oni jsou špatní" mi příliš nevoní.

"Srovnejte si, jak „pracovali“ apoštolové nebo Ježíš a naši biskupové. Ten rozdíl nevidíte?"

- Rozdíl vidím, ale vidím také rozdíl v době a prostředí.

"To jsou ty důvody, proč nejsou kněží."

- Rád bych věděl nějaký důvod/důkaz, proč se tyto důvody změnily právě v 60. letech 20. století. Biskupové žijí v palácích stovky let atd.

"A nějak se nedostává „té podstaty“. Tak vidíme důsledky..."

- Možná, ale sám jste přeci napsal (k tématu článku výše) "Ty teze jsou snad docela vedlejší proti podstatě křesťanství" - nebylo by tedy na místě řešit právě věci kolem podstaty? Pokud by byli svěceni ženatí kněží nebo ženy, na podstatě ani prestiži se nic nezmění, jen si možná někteří budou myslet, že je to více biblické - ale biskupové budou v palácích dál.

"Ty dvě země jsou Itálie a Španělsko. V obou bylo silné komunistické i fašistické hnutí. Není to trochu divné?"

- Divné by bylo, kdyby komunistické a (nebo) fašistické hnutí bylo ve všech zemích (nejen v Evropě), kde se do 2. sv. války hlásila drtivá většina populace ke katolictví. (To, že v I+Š byl jeden i druhý extrém, je dle mého do určité míry méně podstatné, problém je už podhoubí pro extremismus jako takový.)

Nevidím důvod z příkladu dvou zemí dělat nějaké dalekosáhlé závěry.

"Jistě, populista hodně dokáže, ale to podhoubí tam musí být, než se získá určitý počet zastánců pro převrat/volby."

- Takové podhoubí ale vůbec nemusí souviset s náboženstvím.
Krom toho jak lze vidět na situaci 1948 u nás, žádné dlouhodobé podhoubí nemusí být třeba.

"To podhoubí má své kořeny.... Proč v relativně chudých severských zemích nic v takovém rozsahu nebylo?"

- Podívejte se prosím sem:
http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_regions_by_past_GDP_%28PPP%29_per_c...

Hrubý domácí produkt na hlavu byl před válkou v případě Norska, Śvédska, Finska, Dánska vyšší (dvoj- až trojnásobně) než v případě Itálie nebo Španělska (a srovnatelný s Francií nebo Německem).

"Zařadil jsem Vás jako konzervativce, kteří mají problém s IIVK, tak jsem to tak směřoval..."

:) Nemám problém s IIVK, mám problém s názory, které se k IIVK hlásí a přitom některé věci z IIVK popírají (viz má úplně první reakce pod článkem).

"Když si přečtu NZ a dáte mi vybrat, tak mi bude současná bohoslužba bližší."

- V jakém smyslu?

"K tomu opakovanému obětování - hodně o tom mluví „tridentisti“ , myslím že to bylo i ve Světle, ale to doma neskladuji. Jeden odkaz : In Mediator Dei 1947 § 77 od Pia XII"

- Nerozumím, co konkrétně máte na mysli, můžete to rozvést?
(Nic o opakované oběti ve smyslu vždy nové spásy křížem tam nevidím - "zanechal církvi [...] viditelnou oběť [...] kterou by se zpřítomňovala krvavá oběť, která jedenkrát měla být na kříži přinesena" (66) - mezi zpřítomněním (v podobě nekrvavé oběti) jediné krvavé oběti a opakováním Kristovy krvavé oběti vnímám rozdíl.)

"Je potřeba se zbavit všeho, co není nutné pohledem Evangelia a začít od začátku."

- Proč si takoví lidé nezaloží novou církev? A co s těmi, kdo takovou potřebu nemají?

Tomáš Mosler

Těch důvodů, proč dochází k úbytku seminarisů je vždy víc a myslím, že nemusí být vždy jednoduché věc správně interpretovat. Bolševik, máme se příliš dobře, moc církve už není, co bejvávalo – tedy i prestiž jde do háje. Velmi důležitý je poměr kněz/počet věřících a celkový úbytek věřících. Není problém „jenom“ v tom, že poměr kněží/farnosti je pod 1, farností tolik neubývá? Nepodařilo se mi najít solidní statistiky.... Není toto právě důvodem, proč světit ženaté? Vliv na počet seminaristů mohli mít i studentské bouře /Nevím, zda vinu přisuzujete koncilu/. A jak se k tomu postavila církev? Jako často mlčením nebo výzvou k poslušnosti nebo se zastala slabších? Další problém katolíků je, že ve většině případů se stává kněz knězem v mládí. A když se toto nestane – třeba pod vlivem bouří, války, tak vzniká schodek, který se hůř dohání...
Biskupům už psát nebudu. Ten jeden, co mu věřím /neznám všechny/ má svázané ruce, jak říká bratr jesuita a taky toho dělá už dost. Někteří se nenaučili z opatrnosti ještě odpovídat na slušný mail /není to jen moje zkušenost/ a někteří jsou schopny uvažovat jen dle některých § kanonického práva, zejména, když očekávají svoje povýšení..
I kdyby ty či ony problémy skutečně existovaly, jak byste chtěl sehnat "správné" biskupy?
Není to jen vina biskupů, jací jsou. /Nechci je soudit, jen se snažím věc pojmenovat./ Je to vina systému a ten systém je těžké změnit. Viz třeba http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=1033 Myslím si, že fundovaní kněží to vědí a proto se do funkcí nehrnou. V HK trvalo rok, než sehnali biskupa, asi 2 kvalitní kandidáti to odmítli.... Ano, je jiná doba, ale myslím si, že biskupové, víc než biskupa, dělají úředníka – ani ne tak církve, ale instituce. A kdo se opováží něco kritizovat, třeba abbé Pierre, tak taky tak dopadne. Ve Francii ho mají za svatého, za to co dělal, ale ne v Římě, protože se je opovážil kritizovat....
Ke statistikám HDP by bez hlubší analýzy tehdejší doby byl opatrný. Dokonce v Itálii HDP mírně rostlo. Ale taky bych se ptal, proč bylo tak nízké. A nesouvisí to s něčím jiným? Ale stejně si myslím, když u tak katolického národa, jako byla a ještě je Itálie, se toto stane, jak to je možné. Nebyla tam jen tradice bez víry? Jen s HDP mne nepřesvědčíte....
K obětování - nedokážu přesně citovat, tak z toho zůstane jen to, jak věc chápu. Našel jsem § 78, kde je „kdykoliv se slaví památka této oběti, koná se dílo našeho vykoupení“. To si myslím, že není moc přesné. Dílo vykoupení bylo dáno vzkříšením a k tomu, když nepoužiji katolický slovník, přijetím Ježíše. Ale všiml jsem si jiné věci. Jak to jsou komplikované a nesrozumitelné texty. Jak se liší jednotlivé verze. K tomu dobové fotografie. Opravdu je co reformovat.
Proč si takoví lidé nezaloží novou církev? A co s těmi, kdo takovou potřebu nemají?
Tohle je taky koncilní - „Církev stále reformující se“? Tak by se snad mohlo reformovat, ne?

Ještě jsem zapomněl k tomuto:

"Presbyterorum ordinis 16 jsem jen zběžně prolistoval. Spousta věcí je hezky napsána, ale dnes jako tenkrát se někteří lidi snaží vše udělat strašně vznešené a svaté ale pak podstata věci mizí."

- O Presbyterorum ordinis jsem psal ne proto, abyste se musel pohoršovat nad vznešeností (mimochodem, což musí být podstata věci a vznešenost automaticky v rozporu?), ale proto, že:

a) Psal jste dříve o tom, co říkal nějaký biskup (neexistuje teologický důvod...), já jsem napsal, co zas řikali jiní biskupové (formálně vzato). Je jedna myšlenka "lepší teologií" než jiná proto, jak je přízemní či vznešená, případně proto, že ji říká právě nějaký konkrétní biskup a ne jiný? Neexistuje riziko, že může být jako vznešené (což může v kontextu vašich výhrad vyvolat dojem, že nemá takový smysl se tím jako čímsi snad druhořadým zabývat) onálepkováno cokoli, co nekonvenuje nějakému pohledu?

b) Přímo v článku je uvedeno:
"Rakouská církev byla nadšená. Začaly se konat místní, diecézní synody, diskutovalo se, a začala se realizovat koncilová usnesení."
- Beru to v rovině určité konzistence, kdy daným iniciativám některá koncilní usnesení vyhovují, ale jiná nikoli. Pokud to důležité (nyní myslím důležité v kontextu koncilu a uvedených iniciativ, ne to univerzálně nejpodstatnější) je (i) někde jinde než v koncilních usneseních, není přeci třeba se odvolávat výslovně na ně. Na druhou stranu pokud je to právě (jen) v nich, nevím, proč se tak činí jaksi polovičatě.

Tomáš Mosler

Tento verš není úlet, ale teologický názor apoštola Pavla. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by apoštol tuto myšlenku jakkoli vztahoval na diakony, kněze či biskupy. Je to jako vše kolem směrováno na všechny křesťany. Pokud to vy vztahujete na klérus, tak bych řekl, že přání je otcem myšlenky, myšlenky Vaší, nikoli myšlenky Bible.

"teologický názor apoštola Pavla"

- V tom případě by byl jen "teologický názor" i ten Timotej. Pro mě je NZ něco jiného než sbírka teologických názorů.

"Nic ale nenasvědčuje tomu, že by apoštol tuto myšlenku jakkoli vztahoval na diakony, kněze či biskupy. Je to jako vše kolem směrováno na všechny křesťany. Pokud to vy vztahujete na klérus, tak bych řekl, že přání je otcem myšlenky, myšlenky vaší, nikoli myšlenky Bible."

- Samozřejmě že je to myšleno na všechny křesťany (včetně kléru), nikde jsem netvrdil opak. Ale - nemůže na rozdíl od "běžného křesťana" být u kněze toto případné rozpolcení (světské x duchovní) poněkud proti jeho "profesi" (nebo jak to vyjádřit), z hlediska dokonalosti/plnosti vztahu jeho osobnosti? Manželem přeci člověk také není jen tehdy, když je doma. To i ono posvěcení je na celý den, ne jen na nějakou "směnu".

Jinak moc nechápu, proč píšete o nějakém "přání otcem (mé) myšlenky". Nerozumím, jaký diskusně-konstruktivní smysl má škatulkovat cizí myšlenky podle vlastních myšlenek. Že máme jiný názor, to je zřejmé i bez toho, ale stavět to kvůli tomu do pozice, že znáte myšlenku Bible lépe (nebo hůře) než někdo jiný, to mi přijde trochu zvláštní.

Tomáš Mosler

Stydíte se? Ano. Je za co se stydět. Snad(?)...Třeba za "odvezené" mše svaté trvající 22 minut (ale třeba ne- tiché rychlo-mše svaté farářů, kteří za cca hodinu musí běžet do jiné farnosti....
Ale - "předkoncilní" doba byla také epochou lidí jako kardinál Beran, biskup Matocha, matka Vojtěcha...pater Toufar!

Stejně tak "pokoncilní" doba byla např. dobou otce kardinála Tomáška...a dalších

A stydět se... za co? V jiné rovině...třeba theologické? Co říká např. američanka, klariska Matka Angelika? To není zas až (doufám) tolik věc naší (české) Církve....
...
Nicméně provozuje patrně jednu z největších křesťanských televizí na světě...

"Už mám plné zuby vaší liberální církve……vaší sebestředné modlitby, vaší přízemní spirituality. Mám plné zuby vašich bouřlivých iniciativ, protože to první, co po takovém výbuchu zůstává, je otvor, kam padáme všichni. Protiví se mi theologové, kteří nedělají nic jiného, než že rozdělují a boří.
Vy víte, jak strašně mlčenliví jsme my loajální katolíci byli….hořce jsme polykali třicet let vaše názory o Bohu. Pro vás neexistuje žádný Bůh, žádné dogma, žádná nauka, žádná autorita. Jsem nahněvána vašimi pokusy rozbít katolictví maličkých, chudých a starších. Vaše katechismy jsou tak rozředěné, že neříkají nic jiného než "miluj bližního svého". Nikoliv, nejdřív musíme milovat Boha! Dopomohli jste k tomu, aby se tato země stala pohanskou, protože nemá žádnou přitažlivou duchovnost." (pohled z roku 1993)

Tuším, že sv. otec v současné době s důrazem na tzv. "theologii kontinuity" dělá opravdu požehnané dílo: zceluje falešné rozdělení Církve na "předkoncilní". (t.j. před 21. Všeobecným sněmem) a "pokoncilní". Je totiž jedna. Katolická.

Johannes

Stránky