Jste zde

Krize kolem sexuálního zneužívání

autor: 

Teologické aspekty

Koncem roku 2011 byla v Nizozemí předložena dlouho očekávaná souhrnná zpráva o sexuálním zneužívání nezletilých ze strany představitelů katolické církve.Zatímco v mnoha jiných zemích světa se o zneužívání v katolické církvi dávno živě diskutovalo, v Nizozemí panoval v této věci dlouho relativní klid. Teprve v roce 2009 se vynořilo množství různých zpráv o sexuálním zneužívání nezletilých zástupci nizozemské katolické církve, k němuž často docházelo v internátních školách a seminářích. Pod tlakem veřejného mínění iniciovaly hlavní katolické instance - Nizozemská biskupská konference a Nizozemská konference pro řeholníky - vznik nezávislé komise, která měla vyšetřit, co se stalo, jak se to mohlo stát, jak by se mělo s touto skutečností zodpovědně zacházet, a co by se dalo dělat, aby se zabránilo dalšímu opakování.

Na začátku to vyvolalo značnou nedůvěru. Vždyť komise byla pověřena církví, aby vyšetřila poměry v církvi. Někteří vyžadovali parlamentární vyšetřování. Ale především předseda komise Wim Deetman (protestant, někdejší politik, bývalý ministr a bývalý starosta Den Haagu) dokázal přesvědčit o tom, že komise pracovala nezávisle a mohla bez překážek rozhodovat o celém postupu. Sestavila vlastní plán, mohla dělat všechno, co bylo nutné, dostala veškeré informace, které potřebovala, a neváhala činit závěry, které poškodily pověst církve. Několik dní před zveřejněním Deetmanovy zprávy navštívil Nizozemí Thomas P. Doyle, dominikán z USA. Doyle je odborník na zacházení římskokatolické církve s případy sexuálního zneužívání a obhájce obětí. V rozhovoru pro tisk řekl, že považuje za velmi nepravděpodobné, že zpráva Deetmanovy komise bude objektivní a že nebude ovlivněna cenzurou. Ale když Deetman na tiskové konferenci prezentující výsledky vyšetřování přiznal, jak byl otřesen tím, co oběti vyprávěly, ti, kdo stáli na straně poškozených, ho zahrnuli chválou a dokonce žádali, aby realizaci navržených opatření sám vedl, což on nicméně odmítl.

Co se stalo v Nizozemí, jistě částečně vyplývá z dějinných specifik nizozemské církve. Podrobnostmi se zde nebudu zabývat. Ale některé věci jsou typické a souvisejí se sebechápáním římskokatolické církve.

I. Oběti a pachatelé

Ohromujícím aspektem této „Deetmanovy zprávy", jak se jí teď v Nizozemí říká, je skutečnost, že zodpovědní činitelé, tj. biskupové a přestavení řádů, o případech zneužívání věděli. Dokonce o nich diskutovali, i když velmi primitivním a moralizujícím způsobem. Ale nikdy přitom nešlo o oběti, nýbrž o pachatele a jejich morální resp. spirituální kvality. To je přirozeně velmi vážný nález. V obětech viděli pachatelé pouze příležitost k ukájení sexuální potřeby. A když vyšlo najevo, co bylo obětem způsobeno, bylo to považováno za „kolaterální (průvodní) škodu" jejich „hříšného jednání" - zneužívaní přece zavdali pachatelům příležitost k porušování slibu čistoty.

Vzato do důsledků je za tím chybná teologie. Proč by mělo být pro církev tak těžké řídit se tím, co je očividně srozumitelný výrok samotného Ježíše? „Učedníci začali uvažovat, kdo z nich je největší. Ale Ježíš věděl, čím se v mysli obírají. Vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: ‚Kdo přijme takové dítě v mém jménu, mne přijímá, a kdo přijme mne, přijímá toho, který mne poslal. Neboť kdo je nejmenší mezi vámi, ten je největší‘" (L 9,46-48).

Podle této evangelijní perikopy by mělo být zacházení s dětmi jedním z ústředních témat církve: na něm je vidět, jak církev zachází se samotným Ježíšem a skrze něj s Bohem. Proto je scestné považovat sexuální zneužívání prostě za projev individuálního chybného chování zástupců církve. Jak na tom církev je, to se pozná podle toho, jak zachází s dětmi. Právě z tohoto vědomí vycházela vždy její zvláštní péče o sirotky nebo jinak ohrožené a postižené mladistvé.

Římskokatolická církev kromě toho proklamuje, že si je vědoma hlubokých důsledků sexuálního chování - v Katechismu katolické církve se k tomu říká: „Sexualita se dotýká všech aspektů člověka v jednotě těla a duše. Platí to zejména o citovém životě, schopnosti milovat a plodit děti a - viděno všeobecněji - o schopnosti navazovat vztahy sounáležitosti s druhými [...]"(KKC 2332).

Skutečnost, že sexuální násilí může člověka poškodit na duši i na těle, o čemž svědčí životní příběhy mnoha obětí sexuálního zneužívání, bude proto pro katolickou církev sotva překvapující. Proč se tedy nestará (a skutečně se stále ještě většinou nestará) především o oběti sexuálního násilí? Jak je možné, že porušit přikázání se považuje za podstatnější než páchat násilí na lidech, s nimiž se Pán církve výslovně identifikuje?

Myslím, že problém je v římskokatolické eklesiologii, která považuje církev v zásadě za představitelku Božího vykoupení. V 19. století církev prezentovala sama sebe jako vykupující sílu uprostřed hříšné společnosti. Podle jejího názoru vládne v moderní době zlo, které chybně vykládá pojmy svoboda a autonomie. Ona sama naproti tomu se považuje za stále ohrožený záchranný člun na rozbouřeném moři. Výmluvný je v tomto směru obraz Neposkvrněného početí P. Marie, i když za ním je ještě leccos jiného. Maria, která v rámci římskokatolické teologie vždycky představovala typos, praobraz církve, byla dogmatem z roku 1854 prezentována jako prostá dědičného hříchu. Tím se stala - a skrze ni i církev - daleko spíše zástupkyní nebe a Boha než země a lidstva, usilujícího o záchranu.

Druhý Vatikánský koncil přirozeně proklamoval solidaritu „Kristových učedníků" s "radostí a nadějí, smutkem a úzkostí lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí" (Gaudium et spes, 1). Obraz církve, která stojí zásadně v protikladu k tomu, co se děje ve světě, tím však nebyl s konečnou platností odstraněn. V této souvislosti je příznačné, co napsal papež Benedikt XVI. ve svém Pastýřském listu irským katolíkům ke krizi okolo sexuálního zneužívání: „V posledních letech se nicméně církev ve vaší zemi musela potýkat s novými vážnými výzvami, které víře vznikly z prudké transformace a sekularizace irské společnosti. Došlo k velmi rychlým sociálním změnám, které svými často škodlivými účinky zasáhly tradiční oddanost katolickému učení a hodnotám. Velmi mnoho svátostných úkonů a projevů zbožnosti, které živí víru a umožňují jí růst, jako např. častá zpověď, denní modlitba a každoroční duchovní obnova, bylo opomíjeno." (Č. 4)

Tady se hlásá, že kořenem krize kolem sexuálního zneužívání je odvrácení od tradičního katolicismu a jeho praktik a že ji způsobilo (resp. je za ni částečně odpovědno) obrácení k moderním hodnotám v církvi a společnosti. Otázka, zda snad např. sama hierarchická struktura církve nepodporuje tendenci vidět v lidech níže postavených použitelné objekty a nikoli respektované bližní, se vůbec neobjevuje a sotva může být v tomto kontextu položena.

Deetmanova komise sestavila speciální přehled, který na základě příslušného výzkumu vyvrací domněnku, že by uvnitř nizozemských katolických zařízeních docházelo k sexuálnímu zneužívání častěji než v jiných srovnatelných zařízeních. Ale skutečnost, že církev není horší než jiné instituce, je sotva argumentem pro to, abychom se přestali zabývat otázkou, proč se jí nepodařilo být lepší. Vždyť přece církvi bylo uloženo, aby „se nedala přemoci zlem, ale přemáhala zlo dobrem" (Ř 12,21).

II. Sebechápání církve

Problém způsobený tím, že se církev považuje za nedotčenou zlem a hříchem, se v posledních letech nezmenšil. Hned v prvním roce svého pontifikátu zdůraznil papež Benedikt XVI., že církev by měla být chápána jako něco, co „roste a vyvíjí se v průběhu času, ale přitom stále zůstává stejné - jediný subjekt putujícího lidu Božího". Podle jeho názoru církev svoji pravou identitu a měla by se jí držet tím, že ji bude hájit proti vnějším silám, které ji znepokojují.

Tento pohled je ve značně napjatém vztahu dokonce i k tomu, co napsal Pavel VI. v tzv. Credu lidu Božího, v němž se v roce 1968 bezprostředně po Druhém Vatikánském koncilu pokusil shrnout katolickou víru. Nazývá zde církev „svatou, i když jsou v jejích řadách hříšníci; neboť [církev] nemá jiný život než život z milosti. Kde mají členové církve podíl na tomto životě, jsou posvěcováni, kde se od něho odvracejí, propadají hříchu a zlořádu. To pak ovšem tlumí vyzařování svatosti církve". Toto je obraz církve, která přijímá Boží milost, která svoji pravou identitu stále znovu utváří, a proto je schopna své členy posvěcovat skrze tuto propůjčenou milost. Tady lze alespoň položit otázku, zda si je církev dostatečně vědoma skutečnosti, že jí milost musí být propůjčena, a zda se skutečně milosti otevřela. Zatímco z pohledu Benedikta XVI. církev nutnou milost má, protože je církví, tj. „jediným subjektem putujícího lidu Božího". Vše, co přichází z vnějšku, se pak automaticky jeví jako ohrožení její nutné kontinuity.

To je myslím také námět pro „progresivnější" pohledy na církev. V řadě pokoncilových eklesiologií je církev interpretována jako strážkyně Ježíšova učení. Má být tomuto dědictví věrna („ještě věrnější", říká se zpravidla); má se navrátit k tomuto odkazu, jemuž se odcizila (tak zní někdy kritika), a pak se může skutečně stát tou obnovující a osvobozující silou uvnitř současné kultury, jíž se cítí a chce být. Třebaže leccos z této kritiky je velmi oprávněné a věrnost Ježíšově zvěsti je samozřejmě mimořádně důležitým kritériem pro učení církve, způsob argumentace znepokojivě silně připomíná argumentační vzorec eklesiologií 19. století. Podle něho církev takříkajíc disponuje pokladem víry (depositum fidei) jako svým majetkem, díky čemuž je prosta hříchu a zla, jimiž jsou jiné instituce poskvrněny. A o návrat k této čistotě by měla usilovat - to je konečný smysl téhle argumentace. Ale taková čistota nikdy neexistovala. Už Pavel si stěžuje, že mezi křesťany v Korintu panuje sexuální nevázanost, jaká se nevidí ani u pohanů (1 K 5,1). Ani Nový zákon není pramenem čisté, životadárné vody. Podle křesťanské tradice je bible Božím slovem jen analogicky. Pravým Slovem Božím je Ježíš Kristus a on zůstává tím, kdo musí církev v Duchu svatém obnovit.

Není důvod se domnívat, že sexuální zneužívání uvnitř církve zesílilo v důsledku uvolněnosti šedesátých let, jak se tvrdilo. Ale právě tak není důvod se domnívat, že by progresivní, méně hierarchicky uvažující kněží a biskupové byli méně náchylní k sexuálnímu chování tohoto druhu. Tady vpravdě narážíme na mystérium iniquitatis, tajemství zla v řadách katolické církve samé. Odpovědí na ně nemůže být jen požadavek reformy, i když jistě by bylo co reformovat - např. způsob zacházení jak se zlem v církevních řadách, tak se zlem páchaným ve jménu církve. Odpovědí je podle mého názoru obnova skrze jedinou skutečně obnovující sílu, kterou církev může uznávat, totiž skrze živého Krista, který jedná překvapivě a nepředvídatelně a „všecko tvoří nové" (Zj 21,5). Kristus ostatně jedná např. skrze nářky, bolestná a rozjitřující svědectví nebo resignované mlčení obětí sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi. Kristus ostatně jedná i prostřednictvím nových způsobů uzdravování, které obhájci obětí nalézají společně se zástupci pachatelů. Kristus ostatně jedná také skrze nové chápání vykupující moci církve ve světě plném hříchu, na němž se ona sama skutečně masivně podílí.

III. Situace hříšnosti

Nelze popřít, že církev je hříšná. Na frankfurtské diskusi o důsledcích této věty pro roli církve při vykoupení, které jsem se zúčastnil, byl vysloven návrh, že by církev měla začít brát vážně Pavlův výrok: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti." (2 K 5,21) Je očividné, že to v žádném případě nemá být obhajoba morálního relativismu, jako by hřích nebyl špatný, protože Ježíš se stal hříchem. Je to prohlášení, že Bůh se bezpodmínečně solidarizuje s hříšníky, neboť to je jediný způsob, jak přemoci hřích a odřeknout se ho.

To bude třeba ještě dlouho usilovně promýšlet. Ale představitelé církve by podle mého názoru měli začít tím, že se budou považovat za představitele hříšné instituce. Jestliže tím začneme, pak můžeme začít také uvažovat o tom, co to znamená, že je sexuální zneužívání nezletilých tak rozšířeno v tolika oblastech naší společnosti - v církvi a v institucích s ní spojených, ale i na mnoha jiných místech. Podle statistického přehledu Deetmanovy komise byl z dnešních pětačtyřicetiletých do dovršení 18. roku sexuálně zneužit někým mimo vlastní rodinu přibližně každý desátý.

Z Concilia 1/2012 přeložila Helena Medková