Pontifikát skandálů

Pontifikát Benedikta XVI., jenž nedávno vstoupil do osmého roku, bude historiky nejspíš hodnocen jako pontifikát skandálů a průšvihů. Zrovna teď média rozebírají tragikomické osudy Vatikánské banky, jejíž ředitel byl vyhozen pro hrubé zanedbávání povinností, a především zradu komorníka, který z papežského paláce pašoval důvěrné dokumenty. V minulosti to byly zase třeba nediplomatické výroky Jeho Svatosti na adresu muslimů, které spustily doslova mezikulturní skandál. Ale tím nejhorším, nejškodlivějším a nejnepříjemnějším ze všeho jsou skandály kolem sexuálního zneužívání mládeže duchovními. Ty sice existovaly již dříve, ale právě v době Benedikta XVI. se spustila doslova celosvětová lavina případů, vyšetřování, komisí, žalob a drahých odškodnění.

Většina duchovních nikoho nezneužívala. Třebaže dopad pedofilních skandálů je drtivý, jedná se z hlediska práva o dílo jen malé menšiny kněží a řeholníků, kteří se takovými činy provinili. Je tedy nespravedlivé, že se důsledky skandálů dotknou každého člena církve? Ne tak docela. Ve skutečnosti díl viny padá na celou církev, včetně těch, kdo sami žijí bezúhonně, a především na vrcholné představitele.

Za prvé proto, že pomáhali a ještě pomáhají udržovat struktury a ideologie, které podněcují a usnadňují patologické uplatnění sexuality: uzavřené kolektivy s absolutní autoritou kněží, tabuizace pohlavnosti, vynucování povinného celibátu, potlačování (sebe)kritické diskuse a sebezbožnění. Za druhé pro snahu problémy tutlat a vůbec pro pomalou a často neadekvátní reakci na problémy, což se mění k lepšímu teprve v posledních letech - těžké rány musely církev stihnout, aby její vůdcové začali aspoň trochu naslouchat a jednat. A aby se začali vymaňovat ze sebestředného, doslova narcistního vnímání světa a sebe sama.

V článku Erika Borgmana Krize kolem sexuálního zneužívání, který otiskujeme v tomto čísle, najdete následující věty: „Skutečnost, že sexuální násilí může člověka poškodit na duši i na těle, o čemž svědčí životní příběhy mnoha obětí sexuálního zneužívání, bude proto pro katolickou církev sotva překvapující. Proč se tedy nestará (a skutečně se stále ještě většinou nestará) především o oběti sexuálního násilí? Jak je možné, že porušit přikázání se považuje za podstatnější než páchat násilí na lidech, s nimiž se Pán církve výslovně identifikuje? Myslím, že problém je v římskokatolické eklesiologii, která považuje církev v zásadě za představitelku Božího vykoupení. V 19. století církev prezentovala sama sebe jako vykupující sílu uprostřed hříšné společnosti. Podle jejího názoru vládne v moderní době zlo, které chybně vykládá pojmy svoboda a autonomie. Ona sama naproti tomu se považuje za stále ohrožený záchranný člun na rozbouřeném moři."

Doby barvitých renesančních papežů s rukama od krve jsou již skoro zapomenuty. Katolická církev si tak zvykla pokládat se za mravně nadřazenou. Kdyby ji skandály a průšvihy z tohoto sebeklamu probudily, snad by stály aspoň trochu za to.