Mlčenlivá cesta k Ježíšovi

Kauza Bezák, které jsme věnovali velkou část minulého čísla, budí nadále rozsáhlé diskuse, zvlášť poté, co se odvolaný arcibiskup začal objevovat v médiích. Oficiální místa církve ovšem považují diskusi za skončenou. Například Jan Baxant, litoměřický biskup, který se na odvolání Róberta Bezáka přímo podílel, vydal nedávno prohlášení ke střelbě na škole v americkém Newtownu, v němž důrazně varuje před mikulášskými besídkami probíhajícími jako zábava s čerty. Je to téma poněkud odlehlé: Newtown je od Litoměřic tisíce kilometrů vzdálený a také čerti na naše děti opět zaútočí až za jedenáct měsíců. Naopak biskup Baxant nevydal žádné prohlášení k tomu, co se ho přímo týká, co je velmi aktuální a co bychom od něho tak rádi slyšeli: Poskytla jeho trnavská vizitace důkazy o nějakém selhání natolik závažném, aby Bezáka mohlo stát místo? Pokud ano, jaké oblasti se problém týkal a jak se ho církev snažila řešit? Pokud ne, proč se Baxant po Bezákově odvolání nepostavil na jeho obranu?

Do redakce jsem dostal kopii dopisu, kterým Jan Molnár vyzývá biskupa Baxanta k rezignaci pro jeho roli v případě Bezák. Považuji to doporučení za moudré, odstoupení je na místě, ale obávám se, že takovou míru sebereflexe od Jana Baxanta čekat nelze. Považoval by to jistě za zbabělý ústup uprostřed svého válečného tažení proti čertům na dětských besídkách...

Hlavním tématem tohoto čísla je ovšem jiný biskup. Smrt Jana Blahy, „podzemního“, tajně vysvěceného biskupa a světitele mnohem známějšího Felixe Marii Davídka, si připomínáme nekrologem z pera Pavla Hradilka, promluvou Jana Konzala a dopisem, který Blaha napsal v roce 1992, tedy v dobách vyjednávání s Vatikánem a biskupskou konferencí o začlenění dosavadních konspiračních „davídkovských“ struktur do veřejné církve, konkrétně po vydání takzvaných Normae, římských směrnic na toto téma.

Jak víme, začlenění se tehdy podařilo jen zčásti. I sám Jan Blaha zůstal na okraji, za své úsilí a pastorační zásluhy nedostal žádná vyznamenání ani vysoké hodnosti. Je to dobře. Církev mlčení, jak se jeho část katolického podzemí označuje, měla a má sloužit nenápadně, bez pompy, pozlacených rouch a žvástu. Potichu žít, trpět a radovat se s těmi, pro něž tu je. Tak si to Jenda vybral a touto cestou k Ježíšovi šel.

Další text, přednáška Bernharda Häringa z poloviny 90. let, se dá číst jako přímý komentář (nejen) ke kauze Bezák: „...hlasitá menšina, trpící úzkostnou neurózou, žije se svými myšlenkami i činy uvnitř starého pojetí církve jako majitelky, dokonce výhradní majitelky všech pravd. … A protože jsou její vnější vztahy takto narušené, nutně jsou neurotické i vztahy vnitřní. Panuje nedůvěra – odměňováni jsou udavači, ctižádostivci a přitakávači.“

A v čísle najdete také malý sociologický výzkum Kateřiny Kyslíkové o vnímání církví a analýzu Gérarda Siegwalta, jež se týká katolicity druhého vatikánského koncilu: je to cesta k překonání neurózy, o které píše Häring?