Jste zde

Zprávy

Neshoda v chápání jednoty

Je politováníhodné, „že církve nemají společnou představu, jak by měla vypadat ona vytoužená jednota“. Tak se v pastýřském listu vyjádřil biskup Gerhard Feige z Magdeburku, který má v Německé biskupské konferenci na starosti ekumenické vztahy. Podle něho katolická církev sice již neočekává, že se k ní všechny ostatní církve navrátí, ale přesto existuje ještě řada rozdílů v chápání úřadu a církve, které musejí být odstraněny. Naproti tomu evangelická strana, jak je biskup Feige stále více přesvědčen, zdaleka již nehodnotí odcizení a rozkol mezi církvemi jako tragickou skutečnost, nýbrž jako spíše potěšitelný vývoj směrem k větší rozmanitosti. A proto, jak se domnívají mnozí evangeličtí teologové, je možno se vzájemně uznávat i bez dosažení názorové shody ve sporných teologických otázkách.

Sexuální zneužívání a personální politika Říma

Obvinění, že Johannes Baptist Gijsen, někdejší biskup z Roermondu a později z Reykjaviku, v době od roku 1958 do roku 1961 jako kaplan a učitel kněžského semináře sexuálně zneužíval dva chlapce, je „plně opodstatněné“. To prohlásil jeho nástupce, biskup Frans Wiertz z Roermondu poté, co komise zabývající se problematikou sexuálního zneužívání v nizozemské katolické církví označila tyto případy za závažné. Gijsen, který zemřel roku 2013, přitom ještě v roce 2011 jakékoli pochybení vehementně popíral.

Právě vysloveně tradicionalističtí představitelé církve se v minulých desetiletích stále znovu objevují v titulcích zpráv o sexuálním zneužívání a (sexuálním) násilí na dětech a mladistvých. Připomeňme vídeňského kardinála Hanse Hermanna Groera nebo zakladatele Kristovy legie Marciala Maciela Degollada či několik amerických a irských biskupů a kněží. Gijsena, který biskupství Roermond v letech 1972–1993 vedl tvrdou rukou a v extrémně konzervativním až tradičním duchu, postavil Vatikán do čela roermondské diecéze v jižním Holansku proti vůli převážně vzdělaných věřících, navzdory protestům většiny kněží a přes odpor ostatních nizozemských biskupů. Holandsko bylo po Druhém vatikánském koncilu považováno za nejpokrokovější a nejméně hierarchicky zaměřenou oblast světové církve. Rozhodnutí tehdejšího papeže Pavla VI. mělo zřejmě tuto otevřenou „církev v pohybu“ vrátit zpět na linii Říma.

Protože se tehdy pokrokoví nizozemští biskupové pokusili svěcení biskupa oddálit, „pozval papež již jmenovaného, ale ještě nevysvěceného biskupa Gijsena prostě na mezinárodní hromadné svěcení do Říma. A aby udělil lekci poslušnosti celému holandskému episkopátu, povolal do Říma také kardinála Alfrinka a poručil mu, aby při svěcení asistoval,“ psal v roce 1972 německý časopis Der Spiegel. Bernard Jan Alfrink z Utrechtu, zastánce zrušení celibátu a povolení umělé antikoncepce, uposlechl „v zájmu jednoty církve“. Avšak již půl roku po sporném jmenování biskupa zastavilo 600 z tisíce farních kněží činnost, 23 z celkem 24 děkanů prohlásilo, že s novým biskupem nemohou spolupracovat a obě strany sporu považovaly nastalou situaci prakticky za rozkol v církvi. Jak tehdy napsal Der Spiegel, „roermondská válka o biskupa“ se ohlašovala, už když „šel v roce 1971 do penze Gijsenův předchůdce Petrus Johannes Antonius Moos. Nejvyšší duchovní vyzvali věřící, aby vytvořili ‚profil nového biskupa‘.“ Výsledek ankety mezi členskou základnou církve byl stejný, jako když se provádějí průzkumy před jmeno­váním biskupa dnes: nový biskup má být mladý, otevřený, ani přehnaně konzervativní, ani přehnaně progresivní. Jmenováním Gijsena římská kurie nejen ignorovala hlas místních věřících, nýbrž dala též najevo, že takto žité církevní společenství odmítá.

Teprve v roce 1993 přijal papež Jan Pavel II. Gijsegnovu resignaci „ze zdravotních důvodů“. Přestože protesty proti holandskému biskupovi za celou dobu jeho úřadování neumlkly, jeho kariéra neskončila odvoláním. Po jediném roce zdravotní dovolené, strávené v rakouském ženském klášteře, se znovu hlásil do služby a v roce 1995 byl jmenován biskupem v Reykjaviku. Až do roku 2007 zůstal biskupem Islandu, jednoho z nejmenších biskupství na světě.

Přípravy diskriminačního zákona o manželství

Buddhisté vyvíjejí v Barmě (Myanmaru) iniciativu k prosazení zákona, podle něhož by buddhistické ženy směly vstupovat do manželství pouze s buddhisty. Muž jiné víry by musel nejprve předstoupit na buddhismus a kromě toho získat od nevěstiných rodičů souhlas ke sňatku. Porušení plánovaného zákona se má trestat deseti lety vězení a zabavením majetku nebuddhistického manžela.

Na podporu takového manželského zákona na „ochranu rasy a náboženství“ se nedávno vyjádřil prezident Barmy Thein Sein v dopise adresovaném předsedovi národního shromáždění. Nejvyšší soudní dvůr přislíbil jednat ve smyslu tohoto projektu. Organizace na obranu lidských práv Human Rights Watch plánovaný zákaz smíšených sňatků kritizovala jako diskriminaci a označila jej za „závažné porušení náboženské svobody a práv žen v Barmě“.

Církev neumí řešit každodenní problémy

Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?, ptá se salcburský arcibiskup Lackner v rakouském časopise Die Furche. Místo abychom svalovali odpovědnost z jedné instituce na druhou a stále se ohlíželi, co na to Řím, měli bychom si položit otázku: „Co děláme my sami?“ Odmítat změnu v této oblasti by znamenalo „vážně se prohřešovat proti poslání církve“. Lackner tím nechce zpochybňovat „ideální obraz rodiny“. Říká: „Život se stal tak rozmanitým, má tolik odstínů – nemůžeme tvrdit, že je to všechno špatně.“ Církev má jistě upevňovat zářný příklad ideální rodiny, „avšak neměla by vytvářet nové vrstvy vylučovaných lidí“. Církev, která umí i v době „zážitkové kultury“ nadchnout lidi při velkých akcích, „si neví rady s každodenními problémy“ – mj. právě při uskutečňování reforem: „Bojíme se vlastního nadšení… Možná nám jde příliš o systém.“

M. Ishagová osvobozena

Súdánská pravoslavná křesťanka Meriam Ishagová, jež byla odsouzena k trestu smrti za údajné odpadnutí od islámu a ke stu ranám bičem za sňatek s křesťanem, byla propuštěna z vězení. Důvodem trestu bylo, že se narodila muslimskému otci, který sice rodinu brzy nato opustil, takže Ishagová byla matkou vychována v křesťanství, ale formálně měla být muslimkou. Soud dal Ishagové tři dny na to, aby přestoupila k islámu, ta to však odmítla. Odvolací soud však rozsudek zvrátil, pravděpodobně i pod silným tlakem západní veřejnosti i řady vlád, které rozsudek veřejně kritizovaly. Další zvrat nastal, když Ishagová s dcerou, jež se spoutané matce narodila ve vězení, a zbytkem rodiny chtěla 25. června opustit zemi. Na letišti byla opět zatčena, jelikož údajně použila falešné cestovní doklady. Následující den byla propuštěna a uchýlila se s rodinou na velvyslanectví USA.

Kromě náboženských motivů je pravděpodobným důvodem pronásledování Meriam Ishagové i touha po obohacení. Její nevlastní sourozenci, kteří jsou muslimského vyznání a Ishagovou opakovaně udávali, se zřejmě chtějí zmocnit na tamní poměry značného majetku této vzdělané ženy.

František: „Tridentská“ mše je jen výjimka

Na setkání s tradicionalistickými „Františkány Neposkvrněné Panny Marie“ ve Vatikánu papež František odmítl jejich rozhodnutí pravidelně vysluhovat mši ve starém „tridentském“ ritu, nahrazeného v šedesátých letech liturgií podle norem druhého vatikánského koncilu. Papež Benedikt XVI. sice roku 2007 usnadnil výjimečné používání starší formy mše. Před každou takovou výjimkou je však podle Františka potřebné silné „tříbení duchů“, starý ritus nelze považovat za běžnou záležitost a je potřeba vždy jednat ve shodě s příslušnými autoritami.