Boží království jako evangelium?
Slovo „evangelium“ může čtenář, který začíná číst tuto novozákonně laděnou úvahu, vnímat především v souvislosti s životem, smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše z Nazareta. To je jistě správně a odpovídá to vnímání apoštola Pavla např. v 1K 15,1nn: Připomínám vám, bratři, evangelium … že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen …. „Evangelium“ je zde svědectvím o Pavlově víře ve zmrtvýchvstání Ježíše z Nazareta, ve kterém pro Pavla dostaly smysl Ježíšův životní příběh a jeho pohoršující smrt. Pavlovi se toto stalo natolik dobrou zprávou, že svou víru touží předávat i jiným, aby mohli své životy, svou smrt i naději na své vzkříšení žít „v Kristu“ – vlastně jako součást stejné dobré zprávy.
Pavlovská poloha pojmu evangelium není na ploše Nového zákona jediná. Lze podrobněji rozebírat nuance, nicméně záměrem tohoto příspěvku je upozornit na to, že evangelium – dobrou zprávu – podle vnímání jiných novozákonních autorů hlásal už sám historický Ježíš z Nazareta. Zřejmě to ale muselo pak být jiné „evangelium“ než to výše zmíněné pavlovské?
Podle svědectví synoptických evangelistů se v hlásání a činech Ježíše jednalo o dobrou zprávu o blízkosti Božího království, šlo o „evangelium království“ (srv. Mt 4,23 aj.). Ježíš – řečeno s trochou zjednodušení – nehlásal sám sebe, ale Boží království. To bylo jeho životním programem. Nelze pochybovat, že minimálně ke konci své pozemské misie objevoval svou osobní roli při příchodu Božího království; v jeho příchod věřil, k němu upínal svou osobní naději a hlásání jeho blízkosti věnoval svou životní energii.
A více než to: svědčit o Božím království vysílal Ježíš podle synoptiků i své učedníky (srv. Mt 10,5–7: Těchto dvanáct Ježíš poslal, když jim předtím nařídil: …Cestou hlásejte: ‚Přiblížilo se království Nebes.‘). Čtěme pozorně: Ježíš zde nevysílá své učedníky hlásat Ježíše, ale blízkost Božího království, zde v Matoušově verzi (s matoušovskou ostýchavostí uvádět Boží jméno) jde o „království Nebes“. Vzápětí dle Mt 10,8 přikazuje Ježíš učedníkům prokazovat jeho blízkost stejnou mocí a stejnými znameními, jako to činil Ježíš!
Co je tedy „naším“ evangeliem, naší dobrou zprávou a jakou dobrou zprávu máme hlásat? Řekněme rovnou, že dvě zmíněné polohy „evangelia“ nemusíme klást proti sobě. Dobře to ukazuje např. Sk 8,12, kde „evangelium království“ i Ježíš Kristus jako jeho „zosobněná přítomnost“ jsou propojeny: Když však uvěřili Filipovi, který jim zvěstoval evangelium o Božím království a o jménu Ježíše Krista, dávali se pokřtít muži i ženy.
Přesto má smysl upozornit na to, že do obsahu onoho „jména Ježíš Kristus“ patří to, co historický Ježíš z Nazareta hlásal a čemu věřil: že se jeho Bůh, kterému důvěřoval a obracel se k němu jako k Otci, ujme nějakým způsobem definitivně vlády nad osudy lidí a světa, že tedy nastane „království“ tohoto Boha na kterém budou mít ti, kteří Ježíšově zprávě uvěří, podíl, že se stane i jejich příběhem.
Boží království jako životní program Ježíše z Nazareta?
Novozákonní diskuze má za prokázané, že téma „Božího království“ bylo s historickým Ježíšem z Nazareta svázáno neoddělitelně, jedná se dokonce asi o nejdoložitelnější téma Ježíšova hlásání.
Hlásání o Božím království je obsaženo v prvních zaznamenaných Ježíšových „misijních“ slovech, například v Mk 1,14-15: Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu nebo Mt 4,17: Od té chvíle začal Ježíš hlásat a říkat:„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“
Pojem „království Boží“ (ev. „nebeské“) se vyskytuje v NZ často: 13x u Marka, 9x v prameni „Q“, 28x v textech považovaných za zvláštní tradici Mt a 12x v analogické speciální tradici lukášovské. Odůvodněnost „Božího království“ v Ježíšově učení naznačuje i 22 výroků mimobiblického Tomášova evangelia (z celkových 114 výroků).
Novozákonní kritika vesměs považuje takové výroky za svázané s historickým Ježíšem z Nazareta, i když některé výskyty mohou být pozdější redakční úpravou. Za zmínku stojí také pasáž z úvodu Skutků apoštolských (1,6): Když se tedy sešli, tázali se ho: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ Lukáš zaznamenává dotaz učedníků Zmrtvýchvstalému, a tento dotaz míří právě směrem k obnově království Božího.
Co si mohli Ježíšovi současníci představovat pod pojmem „Boží království“?
Zkoumáme-li náboženská východiska Ježíšovy doby vztažená k „Božímu království“, tedy ve vztahu k projevení plnosti Boží vlády, k „onomu dni“, kdy Boží vláda nastane plně a trvale, docházíme k pozoruhodně nejednoznačným závěrům.
Co nalézt lze, je zajisté představa o Božím „kralování“, vnímáme očekávání, že Hospodin sám bude vládnout pevně a trvale: Hospodin bude kralovat navěky a navždy (Ex 15,18; srv. Ž 145,13; Iz 52,7; Za 14,9 atd.). Co to ale konkrétněji znamená? Zde se začínají obrazy pozoruhodně lišit. Boží vláda je svazována s koncem zla (či Satana – srv.1Hen 10,4; Zj 20,2–3; Iz 24,21–22 atd.) a konečným soudem (Da 7,10; Sf 3,8; Iz 66,15–16). Zdálo se, že události příchodu Boží vlády budou spojeny se soužením a kosmickými otřesy (Da 12,1; Iz 13,9–10, Ez 32,7–8 atd.), ale současně čteme o obnově Izraele (Dt 30,1nn; Ez 34,13 atd.). V takovém pojetí ale nejde o „konec světa“, jak si to patrně představujeme nejčastěji my, ale spíše o pokračování historie v obnoveném vyvoleném národě!
Obrazů je mnoho a jsou různorodé: čteme o obnově smlouvy (Jr 31,31–34; Iz 44,3 atd.), o obnově ráje (Iz 11,6; 51,3; Ez 36, 36), o eschatologické hostině (Iz 25,6; Ez 39,17–20 aj.), o vybudování nového chrámu (Tob 14,5 aj.), o návratu Hospodina na Sion (Iz 24,23; Mal 3,1 aj.).
A obrazy jsou i protikladné: na jedné straně slyšíme o zničení ostatních národů (Ž 2,8–9; Sf 2,9–11 aj.; srv. Zj 19, 17–21), na druhé straně o „pouti národů“ na Sion, kteří vzdávají hold jako „eschatologičtí proselyté“ (Iz 18,7; Ž 22,27–28; Jr 3,17 a řada dalších). Nebo snad zdědí vyvolený národ celou zemi (Ř 4,13; Sir 44,21 aj.)? Oproti výše zmíněné představě „nové historie“ židovského národa nalezneme ale také jinde představu o skutečném konci všeho stvoření a o „novém stvoření“ (srv. Iz 34,4; Sf 1,18; Iz 51,6; Iz 65,17; 66,22 atp.). Obrazy vytvářejí pestrou mozaiku: Budou izraelité soudit pohany (Da 7,22; 1K 6,2)? Nastane zmrtvýchvstání (Iz 26,19; Da 12,2; Oz 6,2)?
Už samá pestrost a dokonce protikladnost obrazů naznačuje obtíže s popisem očekávané a vytoužené Boží vlády – do „Božího království“ patrně každý ze starozákonních autorů vtiskoval své představy a porozumění. Jistě se tak chovali i Ježíšovi současníci. Patrně každý z nich měl určitou představu „Božího království“ formovanou některými starozákonními důrazy, ale současně ji jistě aktualizoval společenskými a politickými danostmi své doby (římská okupace). Jak však rozuměl Božímu království sám Ježíš z Nazareta?
Jak rozuměl Ježíš „Božímu království“?
Ježíš z Nazareta byl židem, který vyrůstal v náboženských tradicích své doby. Jistě i on vnímal mnohoobraznost tohoto pojmu v židovské tradici. Současně lze uvažovat, že byl žákem Jana Křtitele, který byl oním prorockým hlasem Ježíšovy doby, volajícím, že se Boží království už přiblížilo. Podobnost hlásání příchodu Božího království ze strany Jana Křtitele a Ježíše z Nazareta z evangelistů naznačuje nejvíce Matouš, který nechá Jana i Ježíše hlásat Boží království doslova stejnými slovy (Mt 3,2 a Mt 4,17). I pokud Ježíš Janovým učedníkem skutečně byl, zahájil dříve či později samostatnou misií, která se původnímu janovskému hlásání poněkud vzdalovala. Možná nejvýznamnější rozdíl – nakolik to lze posoudit – byl v Ježíšově důrazu na milosrdenství a záchranu, kterou příchod Božího království přináší. Jistě, stále je potřebné se obrátit (a po vzoru Janova hlásání) přizpůsobit své chování přicházejícímu Božímu království, vydávat ovoce svědčící o změně smýšlení (srv. např. Mt 3,7 a Mt 9,13). Ovšem jádro zvěsti se zdá být jinde: ti, kteří uslyšeli a přijali zvěst o příchodu Božího království, jsou již nyní blahoslavení (Mt 5,1nn) – nezmění se třeba jejich materiální životní situace, ale jejich blahoslavenství spočívá v tom, že se příchodu Božího království otevřeli: slyší Ježíšova slova a přijímají je. Ježíš dokládá svá slova znameními – Boží království přichází v moci, ale jeho snad určujícím znakem je záchrana a uzdravení, dávající život i tomu, co už zahynulo. Boží království nepřichází k odsudku hříšníků, ale k jejich záchraně, ke zničení všeho, co člověka svazuje a ohrožuje, a této záchraně tak odporuje. A Ježíš svými znameními toto pojetí Božího království dokládá: Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království (Lk 11,20).
Bylo by ovšem zřejmě odvážné tvrdit, že z novozákonních textů dokážeme vyčíst jasnou Ježíšovu představu o Božím království, třeba nějak speciálně sestavenou mozaiku z oněch starozákonních představ, které jsme stručně zmínili výše. V novozákonních textech z nich jistě najdeme leccos, včetně představ o soudu, zmrtvýchvstání, eschatologické hostině nebo utrpení při příchodu Božího království. Ale i zde je obtížné vytvořit jasný obraz – a je možné, že Ježíš sám svou představu o Božím království hledal a především se učil svým životem jeho příchod prorocky předznamenávat, dosvědčovat, zpřítomňovat.
Taková úvaha může být podpořena třeba zjištěním, že nelze jednoznačně říci, jak Ježíš uvažovat o „časovém parametru“ Boží vlády. Na jedné straně se zdá nepochybné, že Ježíš hlásal budoucnost Božího království – proč by jinak sám prosil a učedníky učil prosit Otce „Přijď království Tvé“ (Mt 6,10; Lk 11,2)? I mnohé další pasáže naznačují budoucí očekávání Božího království u Ježíše (Mt 8,11; 10,30; 13,40; 21,31; 19.28; Mk 12,25; 19,28; Lk 16,25; Sk 1,6). Budoucnost Božího království je v NZ spojena se soudem (Mt 13,40 aj.) odměnou spravedlivých (Mk 12,25 aj.), „eschatologickým převrácením“ (Mt 20,16 aj.) nebo eschatologickou hostinou (Lk 22,18) – vše toto jsou představy budoucího času, hovoří se o tom, co ještě není hmatatelně přítomné.
Nicméně již zmíněné Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království (L 11,20) naznačuje Ježíšovo osobní vrůstání do „příběhu přicházejícího Božího království“, dosvědčuje, že Ježíš věřil v jeho zachraňující a milosrdnou podobu jeho příchodu a vnímal jeho „aktuální přítomnost“. To, že Boží království již „je“ zde, naznačuje např. Mt 11,12 (srv. J 18,36). A pokud ne snad „zde“, lze u Ježíše hledat představu o jeho naléhající blízkosti (Mk 1,15; 9,1; Lk 17,21). Čas se naplnil již pro přítomnou chvíli, tady a teď: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15). Ježíšovo vnímání příchodu Božího království jako události snad otřásající, ale přesto milosrdné a již „naplněné“ tady a teď lze nalézt třeba v L 4,18–21: ‚Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok.‘ A svinul svitek, odevzdal ho sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze se upíraly na něho. Začal jim tedy říkat: „Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších.“ Dnes!
Co si máme představit pod pojmem „Boží království“ my?
Je tedy „milosrdenství přítomnosti“ jádrem odpovědi na otázku „Co je to Boží království?“ Z úvah výše to může tak vypadat, ovšem „věcnější“ odpověď jsme stále, jak se zdá, nenalezli. Může být ovšem nalezena? Již jsme naznačili, že potíže s uchopením představy o Božím království mohl mít sám Ježíš – proč by o Božím království jinak nehovořil „přímo“, ale – jak se zdá – v náznacích a podobenstvích? Srovnejme: Mk 4,26nn: A říkal: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk hodí semeno na zem…, „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? (Mk 4,30n), Království Nebes je podobné kvasu… (Mt 13,33n), Království Nebes je dále podobné člověku kupci, hledajícímu krásné perly… (Mt 13,44n).
Nezdá se, že takové výpovědi hovoří o tom, jaké Boží království skutečně „je“. Pokud toto přijmeme, můžeme přesměrovat svou pozornost od snahy „porozumět pojmu“ k ochotě mít postoj, který se onomu blízkému a přicházejícímu Božímu království otevírá – podobně jako se umíme otevřít v důvěře blízkému člověku, aniž bychom ho dokonale „poznali“. Připusťme, že to může být nosná cesta: opustit touhu najít Boží království jako jakýsi popsatelný předmět nebo projekt – poznat, že je „zde“ či „onde“, ale naučit se ho hledat a nalézat mezi těmi, kteří v jeho blízkost věří (Lk 17,21!).
Takoví věřící mohou přijmout Boží království jako metaforu své naděje, jako „už a ještě ne“ (Mk 1,14–15), jako něco, co je zaseto, ale roste už z jiných sil, než jsou ty naše (Mk 4,26–29). Ti, kteří se otevírají příchodu Božího království, se nemají starat o hodinu příchodu, ale mají být připraveni po vzoru Lk 12,37: Blahoslavení ti otroci, které pán, až přijde, nalezne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, uloží je u stolu, přistoupí a bude je obsluhovat.
Docházíme nakonec k náhledu: nevíme a nemáme zřejmě ani objevovat, co Boží království „je“ nebo „bude“ samo o sobě. Boží království se má se stát příběhem naší vlastní víry a naděje. Vlastně jediné úsilí máme věnovat tomu, abychom ho někde „mezi námi“ hledali: Hledejte však jeho království, a toto (tj. „vše potřebné ostatní“) vám bude přidáno (Lk 12,31, par. Mat 6,33). Božímu království se máme otevírat jako děti, které nedohlédají šíři a hloubku „dospělého“ světa, který je obklopuje, ale přesto důvěřují: Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." (Mk 10,15).
Snad tedy nakonec přece můžeme uvést „definici“ Božího království: Boží království je spásu přinášející Boží vláda nad osudem světa, církve, nás i našich bližních. Je to vláda samotného Hospodina, na kterou se těšíme, kterou očekáváme s nadějí a kterou hledáme. Současně v ní věříme jako v živou přítomnost, jako už přítomné a činné milosrdenství Boží, které ve víře přijímáme na znameních dotýkajících se našeho života a o kterém můžeme našimi vlastními milosrdnými slovy i skutky svědčit – po vzoru a ve jménu Ježíšově, v jeho darovaném Duchu a v jím darované moci.
Srv. také Ř 1,3.4; Gal 1,6 aj.
Např. „evangelium“ v Mk 1,1 již míří významově poněkud jinam.
Nikoli výlučně, srv. Mt 6,33 aj.
Srv. např. diskuze v DUNN, James D. G., Christianity in the Making I – Jesus Remembered. Eerdmans Publishing, Grand Rapids / Cambridge, 2003. aj. Úvahy v tomto příspěvku do značné míry vycházejí z přístupu této monografie.
Slovo „evangelium“ bylo s vysokou pravděpodobností autorem Markova evangelia převzato z okruhu apoštola Pavla nebo z okruhu jiných putujících misionářů a jeho uplatnění v Mk je jeho redakční prací - srv. např. Mk 10,29 vs. Lk 18,29 nebo Mk 13,10 vs. Mt 24,14.
Hypotetický zdroj, ze kterého patrně čerpala kromě Markova evangelia autoři Lukášova a Matoušova evantelia, tedy jde o místa, která se vyskytují jak v Mt tak v Lk, ale nevyskytují se v Mk.
Např. Mt 21,43; 16,19 atp.
Mimobiblická Henochova apokalypsa.
Komentáře
Poznámka k článku Boží království jako evangelium....
Poznámka k článku Boží království jako evangelium a životní program Ježíše z Nazareta
Článek je poměrně dobrou rešerši k dané tématice. V druhé části článku se bohužel autor pouští tak řečeno na tenký led. Uvádí: „Ježíš z Nazareta byl židem, který vyrůstal v náboženských tradicích své doby. Jistě i on vnímal mnohoobraznost tohoto pojmu v židovské tradici. Současně lze uvažovat, že byl žákem Jana Křtitele, který byl oním prorockým hlasem Ježíšovy doby, volajícím, že se Boží království už přiblížilo. Podobnost hlásání příchodu Božího království ze strany Jana Křtitele a Ježíše z Nazareta z evangelistů naznačuje nejvíce Matouš, který nechá Jana i Ježíše hlásat Boží království doslova stejnými slovy (Mt 3,2 a Mt 4,17)“. Tento argument je velmi slabý. Je dobré připomenout jasný (zdůrazňuji jasný) výrok Jana Křtitele (správně by mělo být Ponořovatele): „A já jsem ho neznal, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby byl zjeven Izraeli. Viděl jsem Ducha, jak sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Já jsem ho neznal, ale Ten, který mne poslal křtít vodou mi řekl: ´Na koho spatříš sestoupit Ducha a zůstat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým´“ (Jan 1, 31-33). Jsou i jiné texty evangelia, z kterých lze odvodit, že Ježíš nebyl učedníkem Janovým. Vzhledem k tomu, že to není poprvé, co jsem tento, dle mého názoru blud, slyšel (dokonce i od asistenta jednoho z našich biskupů), zdá se mi, že je to nějaký módní teologický nápad plynoucí ze snahy přizpůsobit evangelium našemu myšlení a ne, aby tomu bylo naopak. Bohužel se často také stává (všiml jsem si to ve společenství), že si lidé si neuvědomují, že za větou: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte Metanoja a věřte Evangeliu“ se skrývá mnohahodinové kázání a diskuse. To, že nedokážeme vyčíst jasnou Ježíšovu představu o Božím království je důsledkem naší neschopnosti pořádně číst Evangelium, protože si myslíme, že Metanoja nepotřebujeme. Častá je představa, že Boží Království přijde jen tak, v době, když se to Bohu jednoduše zalíbí, ale vůbec se nemluví o tom, že my pro to musíme splnit podmínky a Metanoja je klíčovou podmínkou, která je plně v kompetenci člověka. Vzpomeňme si na to, jak často prosíme, nebo se přimlouváme za to, co je v naší kompetenci, kterou Bůh přísně respektuje. Sám nám ji přece dal. S Metanoja souvisí pořádné čtení Bible. Nedivme se proto, že se nám zdá, že obrazů o Božím Království je mnoho a jsou různorodé, dokonce protikladné. Teologům často unikají zmínky o tom, že Bible je zapečetěná (např. Iz 29,11-12, Zj 22,10, Mt 11,21). Ježíš chválí a velebí Boha, že skryl mnohé věci Evangelia před moudrými a opatrnými a zjevil je maličkým. Závěrem si dovoluji vyslovit názor, že poznámka: „Již jsme naznačili, že potíže s uchopením představy o Božím království mohl mít sám Ježíš – proč by o Božím království jinak nehovořil „přímo“, ale – jak se zdá – v náznacích a podobenstvích?“, je také svým způsobem bludem. Ježíš, jako Boží Syn věděl dobře, jak to s lidmi vypadá a bude vypadat. Věděl, že uskutečnění Božího Království bude otázkou, kterou budou lidé dlouho řešit, bohužel bez Metanoja. Zde bych doporučil knížku B.T. Viviana: „Království Boží v dějinách“. A co se týče těch podobenství, tak bych rád připomenul, že bez modelování si dnes interpretaci výsledků přírodních věd nedovedeme představit. Modelování je základem heuristické výuky. Nauka používající modelování neustrne a nepotřebuje dogmata. Takže Ježíšův způsob katecheze je vlastně supermoderní, který byl konec konců rehabilitován přírodními vědami. A to, že teologie a filosofie nepoužívá modely, je její problém. První podobenství o Rozsévači je v tomto směru velice poučné. Takže není pravda, že Ježíš měl s uchopením Božího Království potíže, ale naopak podal ho geniálně tak, aby se mohli lidé nad tím zamýšlet, dokud to nevyřeší, i když to potrvá hodně staletí.
Pavol Mikula, Praha