Obnova či reforma?

Chyby bohoslužebného vývoje ve středověku a úkoly pro dnešní katolické liturgy

Charakteristika pozdně středověké liturgie

V eucharistické liturgii pozdně středověké církve (tzv. „mši“) už nešlo rozpoznat hostinu, kterou Ježíš slavil na rozloučenou se svými učedníky. Představovala tajemné, těžko srozumitelné dění. Ještě v raném středověku byla liturgie slavností, na které se podílí všichni pokřtění účastníci shromáždění. V pozdním středověku konají liturgii výhradně profesionálové – klerici. Ostatní účastníci byli odděleni několika bariérami:

Jazyková bariéra

Univerzálním liturgickým jazykem se od doby Karla Velikého stala na Západě latina. Té rozuměli jen vzdělaní lidé, což ovšem byli ponejvíce klerici. Mise Konstantina s Metodějem, kteří přinesli liturgické texty v srozumitelné řeči, byla dávno rozprášena a zapomenuta. Mateřština jako liturgický jazyk se uchovala pouze na Východě, později i zde ovšem jazyk ustrnul v archaické podobě.

Prostorová bariéra

Ještě v románském liturgickém prostoru (rotundě či basilice postavené do kříže) lidé viděli na sebe i na oltář. V gotice se oltář velmi vzdálil od místa pro shromáždění, navíc byl již sloužící kněz obrácen k lidem zády. Pro lid bylo obtížné se liturgie jakkoli aktivněji účastnit. V některých velkých katedrálách, např. v Kolíně nad Rýnem, procházela napříč chrámem hlavní rušná městská komunikace. Jezdily po ní povozy, pobíhala drůbež… Ve 14. stol. začaly být navíc stavěny ve větších chrámech zdi oddělující místo pro klérus („presbytář“) od místa pro laiky („loď“). Tyto stavby (zvané letnery), které přes svou problematičnost měly často vysokou uměleckou hodnotu, byly z příkazu Tridentského koncilu zbourány. Paradoxně je dnes uvidíme pouze v chrámech, které získaly církve vzešlé z reformace.

Akustická bariéra

Slova liturgie byla pronášena potichu, šepotem, s výjimkou slavných bohoslužeb, kdy byly některá části zpívány nahlas. České země měly rozvinutu tradici lidové písně, která lidem umožňovala se jistým způsobem liturgie zúčastnit. Ale např. ve Francii bylo při liturgii ticho narušené jen světským provozem.

Účastníci byli odkázáni na jiné vjemy než sluchové. Např. čichové díky kadidlovému dýmu. Český název kadidlo svědčí o tom, že příliš nevonělo… Zejména se však uplatnily vjemy zrakové. Např. barva liturgického oděvu signalizovala charakter slavnosti. Zvláštní význam byl přisuzován zření na „čerstvě proměněnou“ hostii. Kněz ji pozvedal vysoko nad hlavu a delší dobu ukazoval. Při tomto dění se kostelními zvony vyzvánělo, takže středověký člověk pospíchal od kostela ke kostelu, aby tento „zázračný jev“ viděl vícekrát denně. Tato záliba vedla k tomu, že liturgický chléb nabyl trvanlivosti, tvaru a barvy vhodné k demonstraci a méně vhodné k jídlu.

Téměř chybějící přijímání

Dlouhá staletí křesťanského starověku a raného středověku bylo přijímání všech pravidlem. Teprve od doby, kdy se bohoslužba stala doménou kleriků (od 8.–9. stol), se začíná frekvence přijímání laiků snižovat, ba dokonce mizet. Proto IV. lateránský sněm v r. 1215 přikázal alespoň jednou za rok se vyzpovídat a přijmout eucharistii.

Přijímání laiků jako něco zcela výjimečného již nemělo v rámci eucharistické slavnosti místo a dělo se mimo tento rámec vlastním obřadem. Tento obřad, který probíhal v mateřském jazyce, má pro dějiny reformačních liturgií, zvláště reformované, kalvínské, velký význam. Ač se jednalo o nepříliš zdařilý, až ve středověku vytvořený útvar, byl použit jako předloha řádu večeře Páně.

Propojení přijímání a pokání

Celé první tisíciletí nebyl součástí večeře Páně žádný ritus pokání. Byly praktikovány jiné prvky pokání jako modlitba, půst, almužna. Samo slavení eucharistie, památky Krista vydávajícího se za nás a za naše hříchy, dostačovalo. Vlivem scholastické teologie se však začal dávat důraz na hříšnost a nehodnost přijímajících. Laici, jak již bylo zmíněno, přestali, až na malé výjimky, přijímat. Kněz „sloužící mši“ přijímat musel, a tak se do ritu přijímání dostalo množství přípravných privátních modliteb, které nehodnost a hříšnost vyjadřovaly. Kalvínovi tyto důrazy imponovaly, v jím reformované liturgii se je proto nemodlil jen kněz, ale celé shromáždění. Modlitby převedl z jednotného čísla do množného. S tímto nešťastným dědictvím zápasí mnohé reformované církve dodnes. Rozpojení večeře Páně od pokání si řada reformovaných křesťanů nedokáže představit. To je, podle mého názoru, jeden z důvodů nízké frekvence slavení večeře Páně ve srovnání s prvními křesťanskými staletími. Není skutečně možné každý týden absolvovat pokání, pokud nemá být jen povrchní.

Slavení eucharistie samotným knězem, bez přítomnosti shromáždění

Praxe privátních mší byla v prvním tisíciletí nemyslitelná, postrádala by smysl. Vlivem výše uvedených faktorů i vlivem velkého množství kněží se ujala praxe soukromého slavení. Každý kněz měl právo denně slavit eucharistii. (Tak je tomu ostatně dodnes, i když si mnozí toto právo vykládají jako povinnost.) Za to mu příslušela odměna – „mešní stipendium“, která přibližně pokrývala životní náklady na den. Chtěl-li získat více stipendií, mši sloužil vícekrát. Zvýšenou poptávku po mších vyvolávala praxe např. slavit třicet mší za zemřelého ve třiceti dnech po smrti. V kostelích se stavělo více oltářů, aby bylo možno sloužit více mší současně. Aby mohl kněz za den stihnout více mší, byly vymyšleny útvary, které až sedm mší sloučily v jeden obřad. Úspora času tak byla výrazná…

Uchovávání eucharistických způsob

Již od 2. stol. máme svědectví, že byl eucharistický chléb přinášen nemocným a uchováván pro potřeby umírajících. Těmto způsobám nebyla věnována zvláštní úcta; byly uchovávány na vyhrazeném místě, a jakmile se začaly stavět kostely, pak v nějakém výklenku ve zdi či v sakristii. Zhruba ve 13. stol. se začínají objevovat zvláštní zdobené nádoby ve tvaru holubice, ve kterých se eucharistické způsoby uchovávaly na oltáři. Mezistupněm ke svatostánku byla klícka, do které se holubice vkládala a vytahovala pomocí kladky na stožár v blízkosti oltáře. Později byla klícka překryta závěsem – to byl již krůček ke svatostánku.

Důraz na ukazování eucharistických způsob vedl k potřebě používat částky chleba, které, kromě trvanlivosti, by byly i vzhledné. Tak vnikla hostie – bílá kulatá oplatka, vhodná k demonstraci, ale postrádající vlastnosti chleba k jídlu. V pozdní gotice se začaly používat nádoby – monstrance – sloužící speciálně k ukazování eucharistického chleba v podobě hostie. Vyvinuly se z nádob na ukazování ostatků světců. Využívali se při eucharistických průvodech. Jak známo, husité nosili tyto nádoby i do bojů.

Přijímání pod obojí

Prvních dvanáct křesťanských století bylo v rámci eucharistické liturgie jiné přijímání než pod obojí nemyslitelné. Snad jedině když se podávalo kojencům, tak pouze jako eucharistické víno. Pod obojí se tedy přijímalo ještě i tehdy, kdy laici přijímali velmi zřídka. Teprve od 13. stol. se v západní církvi vžívá přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu. Je to v době, kdy se liturgické otázky ještě neřeší centrálně z Říma, takže iniciativa k této „novotě“ vzešla z místních potřeb a názorů. Hlavní příčinou bylo asi to, že už několik set let před tím bylo přijímání „pod jednou" pravidlem při podávání nemocným a umírajícím (pro obtíže s donášením kalicha), a dále ohledy hygienické. Pití z jednoho kalicha působilo potíže zejména v době epidemií.

Když začal farář Jan z Hradce (na podnět Jakoubka ze Stříbra) v r. 1414 v kostele sv. Martina ve zdi podávat kalich laikům, bylo to neobvyklé, ale nikoli nelegální. Kalich laikům zakázal až nám dobře známý koncil kostnický v r. 1415, protože se kalich laikům stal symbolem odporu. Od té doby byl v Čechách povolen již třikrát. Poprvé zásluhou Jana Rokycany basilejským sněmem v r. 1433 na znamení smíru Čechů s obecnou církví. Ale v r. 1462 Pius II. toto privilegium ruší. Podruhé povolil Čechům (a Rakušanům) laický kalich sněm tridentský r. 1564 ve snaze zabránit náporu luterství do habsburských zemí. Kalicha se tehdy velmi intenzivně domáhal pro své poddané Ferdinand I. Toto opatření se ale zcela minulo účinkem, přišlo příliš pozdě. Kalich se již stal protiřímským symbolem. Potřetí byl kalich povolen českými biskupy a ordináři jako plod II. vatikánského koncilu v r. 1971.

Chybějící kázání

Podobně jako přijímání i kázání nebylo součástí mše. Zpravidla se odehrávalo v pauzách mezi bohoslužbami. Jeho rámcem byla opět v mateřském jazyce vytvořená „bohoslužba s kázáním“. Ta se stala později základem obvyklé reformované nedělní bohoslužby.

Reformátoři zdědili bohoslužbu, kde zásadní části (kázání a přijímání) zcela chyběly, bohoslužbu velmi individualistickou, klerikální, přesycenou množstvím přídavků, které již překryly její podstatu.

Večeře Páně a eucharistie dnes – pohled z katolické strany

Jediným výrazným výsledkem reforem II. vatikánského koncilu, který se podařilo uvést do praxe, je liturgická obnova. Nicméně v našich podmínkách se zdráhám označit tento proces jako obnovu a raději užiji termín reforma. (Reformou se rozumí změna formy; je možno ji uložit a provést shora jednorázovým zavedením nových rubrik; obnova se dotýká uchopení podstaty dění, jde o dlouhodobý proces, který vyrůstá zdola uvnitř obce.) Byl reformován pouze vnější způsob slavení církve, která však uvnitř zůstala koncilem skoro nedotčená, neobnovená. Po téměř tisíci letech se v římské církvi podařilo znovu zavést mateřštinu jako liturgický jazyk. Byl dán daleko větší důraz na boží slovo v liturgii (včetně čtení ze Starého zákona). Některé liturgické role (lektorů, kantorů aj.) převzali neordinovaní služebníci. Obnova by však vyžadovala uplatnění práv a povinností vyplývajících z obecného kněžství. Vyžadovala by obnovu obcí, kde není úlohou předsedajícího liturgii „provádět“, ale sloužit tomu, aby ji mohli slavit jiní; kde není cílem se jednou týdně „usebrat“, či dokonce „splnit náboženskou povinnost“, ale slavit Ježíšovu vydanost pro druhé, a činit tak na jeho památku ve prospěch druhých.

Kořeny novodobé liturgické reformy římskokatolické církve byly položeny úsilím několika jednotlivců zejména ve 20. stol., byť liturgické hnutí započalo již v 2. polovině 19. stol. Je dobré jmenovitě vzpomenout alespoň na prof. Romana Guardiniho (1885–1968) experimentujícího mezi akademickou mládeží na severoněmeckém hradě Rothenfels a olomouckého rodáka kanovníka Pia Parsche (1884–1954) působícího v rakouských lidových vrstvách. Reforma dostala oficiální impuls liturgickou konstitucí II. vatikánského koncilu Sacrosanctum concilium (SC) (1962–65), přijatou na závěr 2. zasedání v roce 1963.

Ačkoli liturgická konstituce otevřela řadu možností, církev většinou zůstala uzavřena v mentalitě Tridentského koncilu – uchopením obnovy jako reformy rubrik. Katolík, odkojený tridentskou liturgií, byl zvyklý, že všechno je do posledního detailu předepsáno. Především v chování kněze, který podle tridentského pojetí liturgii slouží, zatímco ostatní nejsou tak důležití. Co má kněz říkat, co dělat, kam se dívat, co je platné a co už ne atd. Tato mentalita zcela překryla obsah obnovy. V této mentalitě byla vychována většina současných kněží i biskupů, v této mentalitě byla donedávna vyučována liturgická teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Obsah liturgické obnovy

Obsah liturgické obnovy a dokonce i obsah liturgické reformy bývá redukován na několik příkladů jako např. „obrácení oltáře čelem k lidu“, či zavedení mateřského jazyka. Hlavním zdrojem principů, kterými se obnova řídí, je liturgická konstituce II. vatikánského koncilu Sacrosanctum concilium. Zejména prvé tři kapitoly této konstituce obsahují teologická východiska a zdůvodnění reformy. Tak jako v jiných dokumentech tohoto koncilu je reformní duch skryt v řadě formulací publikovaných již jen jako kompromis; někdy proto nestačí znát jen oficiální výsledný koncilní text, ale nutno pátrat v komentářích, o jaké intence autorům původně šlo.

Znovuobjevení role křesťanské obce při slavení liturgie

Slavení každé liturgie (vč. liturgie hodinek, liturgie smíření, pomazání nemocných atd.) není individuální záležitostí několika jedinců, ale patří do středu křesťanské obce. Každý z jejích členů se na slavení aktivně podílí. Je důležitým úkolem předsedajícího objevovat a uplatňovat charismata jednotlivých členů obce.

Tím, že u nás dosud obnova církve proběhla velmi nedostatečně, nedostatečný je i její liturgický projev. Liturgie má sice schopnost napomoci církev vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.

Rozšíření žánrové pestrosti liturgií

Před reformou byla prakticky jedinou veřejnou formou liturgie eucharistie (tzv. „mše“). Ta je po reformě slavena zejména v neděli a o svátcích. „Všedních“ forem je celá řada: denní modlitba církve, liturgie slova, liturgie smíření, celá paleta liturgií katechumenátu atd.

Příčina tohoto stavu může být dvojí. Jednak si řada katolíků dodnes myslí, že každá mše je „obětí nedozírné ceny, které si nic na světě nevyrovná“. Proč potom dělat něco méně hodnotného, když můžeme mít účast na tom nejhodnotnějším. Koncil ovšem učí o každé liturgii, nejen eucharistické:

„Proto je každé slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti.“(SC 7)

Druhým důvodem je pohodlí těch, kteří liturgie připravují, i těch, kteří je slaví. Dát prostor více liturgickým typům vyžaduje nápaditost, schopnost improvizace, nasazení.

Obnovení důrazu na obecné (křestní) kněžství

Do reformy se s jiným než svátostným kněžstvím téměř nepočítalo. Nyní se počítá s „aktivní účastí“ celého shromáždění. Uchopení obecného kněžství se projevilo mnoha způsoby, např.:

Přijímání eucharistických darů je nabídnuto všem, nikoli jen kléru. Je umožněno přijímání pod obojí způsobou při každé slavnostnější příležitosti (prakticky každou neděli).

Liturgické dialogy předsedajícího (kněze či jáhna) se shromážděním modelují dialog, který vede Hospodin se svým lidem.

Liturgické zpěvy tvoří integrální součást liturgie. Patří shromáždění a jsou podporovány kantorem či scholou. U nás je bohužel stále velmi často provozován útvar zvaný lidová píseň (skladba o více slokách, které se zařazují jako vsuvky v jednotlivých částech liturgie) nebo je podporován gregoriánský chorál, který je cennou duchovní hudbou, ovšem pro většinu lidí již ztratil schopnost být hudbou liturgickou. Přímo úpadkové je provozování tzv. „mší“ – skladeb určených profesionálním sborům. Takovéto skladby patří na koncerty duchovní hudby a nikoli do liturgie.

Obnovení obecných modliteb (přímluv) je jedním z nejvýraznějších projevů obecného kněžství. Jsou v režii shromážděné obce. Spolu s modlitbou Páně a Symbolem patří mezi klíčové modlitby liturgie svěřené celému shromáždění. Jsou ovšem u nás stále nejzanedbanější částí liturgie a vystihují neuspokojivý stav liturgické obnovy.

Znovuzavedení ministérií

Obec vybírá za svého středu, podle individuálních charismat, jednotlivé služebníky. Ti pak, pokud určitou službu přijmou, jsou k ní autoritou zmocněni a na základě svého obecného kněžství ji vykonávají.

Ačkoli se po koncilu očekávalo, že tomuto nástroji, sloužícímu jak k užitku obce, tak uplatnění křestní odpovědnosti, bude věnována rozsáhlejší pozornost, jsou všeobecně využívána pouze dvě ministeria – lektora a akolyty a to ještě jako služby mimořádné. Minister znamená služebník. Ministerium je totéž co pověření konkrétního jednotlivce, aby svým dostatečně prokázaným charismatem sloužil slavící obci jako znamení, že všichni pokřtění jsou Bohem povoláni a tedy i vyvoleni ke službě slavící obce. (Obce, nikoli jen její právě probíhající slavnosti!)

Obnovení církvetvorných principů v liturgii

Princip kolegiality (sborového uspořádání církve) se v liturgii uplatňuje na úrovních různých kolegií, např.:

- v celém shromáždění všichni přijímají;

- v kolegiu „laiků“ nemá nikdo vyhrazená privilegovaná místa (pokud ovšem nekoná nějakou specifickou službu, jako např. ve schole);

- v kolegiu biskupů pronáší požehnání všichni společně;

- v kolegiu kněží všichni současně koncelebrují;

- v kolegiu jáhnů si vzájemně rozdělí liturgické úlohy.

Princip subsidiarity stanoví, že každý má konat tu a právě tu liturgickou roli, ke které je určen, např.:

- je-li přítomen lektor, kantor, jáhen, pak nemá číst čtení, zpívat žalm či číst evangelium předsedající kněz, ale jáhen, resp minister obce.

- pokud kněz křtí dospělého (s povolením biskupa), pak jej také zároveň vždy biřmuje (k tomu už žádné povolení nepotřebuje);

- přímluvy patří shromáždění, které nemůže tuto roli automaticky svěřit např. předsedajícímu.

Důraz na bibli

Byla obnovena liturgie slova. Je to svébytný útvar se svojí hodnotou. (Byť mnohý katolík dodnes řekne: „Byla jen bohoslužba slova.“) Řádná forma žádné liturgie nemůže být nadále bez bloku slova. (Byť se dodnes masově praktikuje řada svévolných výjimek.)

Byl vytvořen nový lekcionář, který o nedělích zavedl tři čtení, z nichž první je vždy (mimo dobu velikonoční) ze Starého zákona. Nedělní lekcionář je rozvržen do tří let, podle tří synoptiků. Janovo evangelium se čte hlavně ve svátečních obdobích. Lekcionář byl vybrán velmi kvalitně, proto mohl sloužit za základ lekcionáři ekumenickému (Revised Common Lectionary) hojně užívanému zejména v anglicky mluvících zemích.

Kázání či spíše homilie (kázání na biblický či liturgický text) se stalo povinnou částí nedělních bohoslužeb. (Do reformy nebylo považováno za součást liturgie a kněz si na kázání odkládal vrchní liturgický oděv – kázuli.)

Mateřský jazyk

Bylo nutné pořídit překlady množství liturgických textů. Nebyl to jen problém lingvistický, ale především teologický. Pražská překladatelská skupina strávila stovky hodin nejen samotnou prací, ale jejím obhajováním před vnitřními (převážně moravskými) a kuriálními kritiky.

V následujících letech po II. vatikánském koncilu byly zpracovány desítky nových liturgických knih vč. teologických úvodů, které pak byly překládány a upravovány v podmínkách jednotlivých regionů (např. států, jazykových oblastí či kontinentů).

Kromě starobylého římského kánonu přibyly tři nové anafory. Liturgové se museli naučit je přednášet v rodné řeči jako dobrořečení Hospodinu, ne jako doprovod magických slov a úkonů jak byli dosud zvyklí. Ne všem se to dosud podařilo.

Tím, že se prakticky všechny texty začaly přednášet nahlas, bylo zapotřebí si osvojit způsob přednesu respektující charakter biblického (liturgického) textu. Hymny a žalmy jsou určeny ke zpěvu, epištoly ke čtení atd.

Stav reformy

Dalekosáhlá reforma se stala inspirací i pro liturgickou reformu dalších křesťanských církví. Po více než čtyřiceti letech života obnovené liturgie jsou ovšem vidět i zřetelné vady. Lze je rozdělit do dvou skupin. Některé lze přičíst reformě samé. Musela respektovat různé, často protichůdné názorové proudy (první skupina). Jiné vady zapříčinil způsob realizace (či spíše „nerealizace“) reformy v naší zemi (druhá skupina).

K první skupině patří zejména:

• Ponechání rozsáhlých úvodních obřadů, které se v liturgiích prvních staletí vůbec nevyskytují a postupně bytněly. Tím se odvádí pozornost od hlavních částí: liturgie slova a vlastní večeře Páně.

• Ponechání jistého množství privátních tichých modliteb kněze (i když došlo k jejich podstatné redukci). Zatemňuje to roli předsedajícího při liturgii, nicméně ostatní účastníci to nemusí ani postřehnout.

• Přestože došlo ke zjednodušení, změně pojetí i názvu „přípravy darů“, zůstaly zde dvě nadbytečné části. Zbývá očistit přípravu darů od pozůstatků „obětování“ (jak byla tato část chápána a označována před reformou), od soukromých modliteb kněze, od výzvy Orate fratres („modlete se bratři“), což je pozůstatek středověké mše, kdy následující části už probíhaly tiše. Je také otázka, zda zařazovat modlitbu „nad dary“ – je sice v římské liturgii starobylá, ale tematicky se překrývá s eucharistickou modlitbou. Příprava darů bude spočívat spíše než ve slovech ve skutečném přinesení chleba a vína zástupci obce a jejich přijetí předsedajícím.

• Chvályhodné bylo rozšíření počtu volitelných eucharistických modliteb (a jejich prefací), znovuobjevení epikléze, v římském kánonu zastřené, které vyjadřuje víru skutečné přítomnosti Krista skrze společné stolování i víru že Duch sv. je oním „proměňovatelem“ chleba a vína v tělo a krev Kristovu i „proměňovatelem“ celého shromáždění k vydanosti a solidaritě s druhými. Nové anafory však byly násilně „pořímštěny“. Legitimní je to u třetí, nově vytvořené. U druhé a čtvrté eucharistické modlitby, které vycházely z historických předloh (eucharistická modlitba z Apoštolské tradice a egyptská verze anafory sv. Basila) byl pozměněn nejen jejich obsah, ale byla unifikována i jejich struktura.

• Reforma se pokoušela dát důraz na jednotu celé eucharistické modlitby. S tím souvisela snaha nikterak neupřednostňovat slova ustanovení, kterým se před reformou říkalo „proměňování“. Úvod k římskému misálu z r. 1969 nazval tuto část „slova ustanovení“, avšak revidované vydání z r. 1972 již opět hovoří o „slovech ustanovení a proměnění“.

• Velmi netypické umístění pozdravu pokoje těsně před přijímáním v římské liturgii zůstalo beze změny. Mezi jednotlivé kroky eucharistického bloku je tak přidána nehomogenní vsuvka. Mizí bezprostřední souvislost mezi dobrořečením nad chlebem a vínem a rozdílením těchto svátostných způsob.

K druhé skupině patří zejména:

1. Podávání eucharistických způsob ze zásoby, ačkoli je tím porušen nejen duch, ale i litera samotné liturgické konstituce (SC 55).

2. Zanedbání přímluv jako modlitby, která náleží obci. Málokde shromáždění samo tuto modlitbu sestavuje. Jsou nabízeny předlohy, jejichž profesionální úroveň je velmi sporná.

3. Ve zpěvu při liturgii dominuje tzv. „mešní píseň“. Tento útvar vznikl v osvícenství za jiných podmínek, než jsou dnes. Písně racionálně vysvětlovaly, co se v danou chvíli u oltáře děje, protože to lidé neslyšeli ani z velké části neviděli. Byly vydány Liturgické mešní zpěvy, které jsou však bohužel málo používány. Jsou vybrány ze staré tvorby, protože moderní písňová tvorba je dosud chudá. Potřebovali bychom hymny, kterými vyjadřujeme chválu a dobrořečení. Nejlépe by se hodily žalmy.

Budoucnost reformy

Domnívám se, že zachování smyslu reformy bude záležet zejména na tom, zda budou v římskokatolické církvi existovat obce, ve kterých se pokřtění ujmou svých práv a povinností vyplývajících ze křtu. Dosavadní farnosti plní tuto roli omezeně, neboť jsou historicky postaveny na služebném kněžství. Ordinovaný kněz nese za obec veškerou odpovědnost i v liturgické oblasti, zatímco ostatní jsou na něm zcela závislí. Úloha kněze přitom není, aby liturgii „vykonával“ (myslím tu lidskou část, hlavním „vykonavatelem“ je Kristus), ale aby umožnil, aby ji vykonávali pokřtění s ohledem na svá charismata. Ta by měl předsedající kněz rozpoznávat a jednotlivé role svěřovat. Předpokládá to souhlas obce a u jednotlivců ochotu takové služby přijímat a neustále se vzdělávat. Předpokládá to týmovou přípravu liturgie, kdy je každý služebník/služebnice korigován(a) ostatními.

Pouhé zlepšování struktury liturgie či liturgických textů by mohlo vést k Ducha-prázdnému obřadnictví. Důležitější než starost o formální stránku liturgie je starost, aby byla radostným vyjádřením víry slavící obce, aby účastníci nejen společně naslouchali Hospodinu, ale aby si také naslouchali vzájemně, aby se v modlitbách dokázali ve víře povzbuzovat a být připraveni pro službu evangelia ve svém okolí.