264 - říjen 2014

Dopis teroristům

Otevřený dopis více než 120 muslimských učenců „kalifovi“ al-Bagdádímu a členům jím vedeného tzv. Islámského státu, o kterém píšeme ve zprávách na obálce, je jistě průlomový. Je to první jednotné, jasné a nedvojsmyslné odsouzení muslimského terorismu ze strany duchovních vůdců konzervativního hlavního proudu sunnitského islámu. Čekali jsme na takové prohlášení přinejmenším třináct let, od útoků 11. září 2001. Již tehdy se ukázalo, že teror ohánějící se koránem a jménem Alláhovým není jen záležitost obskurních fanatiků v odlehlých a zaostalých místech planety, ale hrozivý globální fenomén. Dopis je sice opožděný a do jisté míry psaný ve vlastním zájmu, jelikož islamisté vláčí bahnem dobré jméno všech muslimů a jejich náboženství. Přesto je třeba v první řadě pisatelům upřímně poděkovat. Sepsání dopisu jistě vyžadovalo značné úsilí a především odvahu, protože nelze předpokládat, že adresáti napomenutí klidně přijmou a budou za ně vděční. Přejme dopisu úspěch, samozřejmě kvůli lidem, kteří trpí pod hrůzovládou teroristů, ale také kvůli tomu, že samozvaný kalif al-Bagdádí a jeho lidé svými zločiny nesnižují jen islám, ale hanobí jméno boží a podrývají náboženství jako takové.

Dopis je psán jako islámský teologický a právní dokument a při jeho prezentaci ve Spojených státech Nihad Awad, výkonný ředitel Rady americko-islámských vztahů, výslovně řekl, že „není určen liberální veřejnosti“, tedy běžným Zápaďanům. Přesto by bylo dobré, abychom si ho my Zápaďané důkladně přečetli. Jde ovšem o text výjimečný, který nelze považovat za typickou ukázku současné islámské teologie. Jeho tón i metoda jsou navíc archaické: znalci pravdy sebevědomě vykládají slovo boží na základě tradičních postupů; připomíná mi to stav katolické teologie před sto lety nebo protestantské před dvěma sty padesáti. Zdůrazňuje však prvky islámu, které jsou slučitelné se současností: jistou toleranci k jinověrcům, snad i k hinduistům a buddhistům; potřebu vzdělání pro ženy; nutnost přizpůsobovat náboženské právo současné době a připustit určitou míru názorové různosti; milosrdenství a odmítnutí zbytečného násilí a náboženského donucování. To vše je půda, na které lze budovat porozumění. A snad si muslimové teď více uvědomí ničivou sílu špatného pojetí náboženství – podobně jako si ji již uvědomujeme my křesťané díky reflexi zločinů, páchaných kdysi údajně ve jménu Kristově.

V tomto čísle Getseman najdete dva delší články. Martin Vaňáč se zabývá změnami římské kurie za papeže Františka a jeho předchůdce. Je vůbec možné tento byrokratický aparát reformovat? Brzy začne synoda, na které se bude o rodině radit mnoho pánů, kteří nikdy sami rodinu neměli. Jistě bude zajímavé vidět, jak velká tam bude role kurie; nakolik se neřímským biskupům podaří prosadit návrhy, jež – doufejme – zlepší současný podivný stav v této oblasti. Pavel Hradilek pak napsal úvahu o vztahu mezi dnešními problémy liturgie a středověkým vývojem bohoslužby na Západě. Zastává názor, že k úplné obnově u nás zatím nedošlo, pouze k reformě, změně formy. A hlavně naznačuje, jak můžeme o obnovu usilovat.