Karel Jindřich Seibt

Karel Jindřich (Karl Heinrich) Seibt se narodil 21. (či snad 31.) března 1735 blízko hornolužického ženského cisterciáckého kláštera Marienthal při česko-saské hranici. V klášteře také získal první vzdělání. V letech 1745–50 pokračoval ve studiích na piaristickém gymnáziu v Kosmonosech, kde – jak píše ve svém životopise – získal lásku k německé řeči. Pak studoval 1751–55 u jesuitů v Praze filozofii a právo. Zde se mu ovšem nelíbil způsob přednášení filosofie, který mu připadal nepraktický. Proto ve studiu práv pokračoval v letech 1758–62 v Lipsku. Po návratu do Prahy byl v listopadu 1763 jmenován mimořádným profesorem „krásných věd, morálky a dějin vzdělanosti“ a 12. 2. 1771 profesorem řádným. Přednášel v Praze celkem 44 let, přičemž uchvátil a ovlivnil generace studentů.

V roce 1775 se stal Seibt ředitelem filosofické fakulty a gymnasií v Čechách – tedy nastoupil na místo, které jesuité úporně bránili, a dvorním radou a členem komise pro censuru knih. Působil tam do roku 1791. Pronikl také do církevní správy. Pražský arcibiskup ho jmenoval v r. 1766 sekretářem své konzistoře a profesorem církevních dějin v arcibiskupském semináři (do 1773), takže mohl ovlivňovat výchovu kněžstva. Byl po J. T. Peithnerovi druhým profesorem na filozofii v Praze, který přednášel živým jazykem, německy. Kolem roku 1775 tak Seibt, i díky pomoci významných osobností josefinismu 70. a 80. let 18. století, získal nejdůležitější místa v duchovních Čechách.

Seibt byl pod vlivem německého evangelického osvícenství. Netradičně přednášel o estetice a o krásné literatuře a o jejich vlivu na vzdělání a výchovu člověka. Kladl důraz na mravní jednání člověka a vysoce hodnotil pedagogiku.

Seibtova cesta reformního katolicismu ovšem nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Tzv. „Seibtův proces“ ukazuje, jakou sílu měl barokní katolicismus ještě v roce 1779.

Seibtovy úspěchy mu totiž přinesly také nepřátelství, a to i z řad dalších osvícenců, kteří se ve srovnání se Seibtovými úspěchy cítili zneuznaní. Seibtovi osvícenští protivníci v čele s Gelasiem Dobnerem, mnohdy piaristé, se seskupili ve Společnosti nauk, založené roku 1774. Seibt nalezl spojence v novohumanistickém křídle jesuitů, vedených Steplingem.

Sporu mezi „seibtiány“ a „dobneriány“ využili zastánci barokního katolicismu, kam patřili především exjesuité a konzervativní šlechtici, jako byl president apelačního soudu hrabě František Věžník. Ti v Seibtovi viděli nebezpečného sektáře. Naopak mezi nejvlivnější šlechtické zastánce Seibta patřil kníže Karel Fürstenberg – spor se pak přenesl do této roviny a hrabě Věžník se snažil nejen zničit Seibta, ale i zasáhnout Fürstenberga.

Obvinění Seibta z vlastnictví zakázaných knih z roku 1778 dvorská kancelář odmítla jako nepodloženou denunciaci s poukazem na Seibtovu dobrou pověst řádného muže.

Po prvním nezdařeném útoku přišel vzápětí druhý. Seibt byl dokonce předvolán do Vídně k osobnímu pohovoru s Marií Terezií. Ze žaloby napsané na 90 stranách bylo sestaveno 91 otázek, na které měl Seibt odpovědět – jeho obhajoba byla zároveň obhajobou osvícenství proti poslednímu útoku baroka. Seibt se jí zhostil se ctí, i když jeho otevřenost a rozhodnost mu byly spíše na škodu, ačkoliv proces skončil jeho vítězstvím. Státní rada baron Kresl císařovně doporučil, že nejlepší bude zachovat mlčení a spor dále nerozviřovat, a Marie Terezie (do konce života jí zbýval rok) podle toho rozhodla: „Stárnu, věci se stále zamotávají… už aby věčné universitní kontroverze skončily… Hora porodila myš, všechno zůstane při starém.“ Ovšem pražský arcibiskup Příchovský odňal i přes příznivý výsledek sporu Seibtovi místo důvěrníka v kněžském semináři a v arcibiskupské konzistoři, neboť jeho názory byly arcibiskupovi trnem v oku.

Seibtův proces byl vrcholem jeho působnosti – ostré tempo Josefových reforem již pro něho nebylo. Stal se sice ještě roku 1784 rektorem university, kde byl po roce vystřídán Sasem Gottliebem Meissnerem, ale pak již jeho aktivita ustávala. V roce 1794 byl za své zásluhy o školství povýšen do rytířského stavu. Do pense odešel v roce 1801 a po pěti letech v Praze 2. dubna 1806 zemřel.