Jste zde

Chybné pojetí rodiny

autor: 

Reakce na Lineamenta XIV. řádného generálního shromáždění Biskupské synody1

Především k první, nečíslované otázce: Odpovídá popis situace rodin předkládaný v Relatio Synodi tomu, co registrujeme v dnešní církvi a společnosti?

Podle mého názoru sociologický popis v první části dokumentu nedosahuje kvality další – teologické – části. Je to vidět už z čistě formálního hlediska. Další části dokumentu citují prameny (bibli či papežské dokumenty), a tak umožňují čtenáři prohloubit své pochopení a blíží se charakterem vědeckému textu. Naopak první část je souborem postřehů různé kvality a různého dosahu, uváděných bez kontextu a bez odkazu na vědecké (tj. sociologické, psychologické a jiné) práce, kde by se uvedené teze odůvodňovaly a hlouběji rozebíraly. Považuji to za důležité tím spíš, že dokument má ambice zachytit situaci na celém světě, přičemž problémy a situace rodiny se velmi zřetelně liší kontinent od kontinentu a často region od regionu. A nepřítomnost ruky expertů pak může vést i k zavádějícím výrokům jako „Z důvodů sekularizace se v mnoha částech světa značně omezil odkaz na Boha a víra již není sdílena ve společnosti.“ (čl. 7) Přitom sekularizace v moderním smyslu je přímo definována jako proces omezení odkazů na Boha a pokles vlivu náboženství. Takže jde o truismus typu „z důvodů elektrifikace byla po obcích rozvedena elektřina“. Proto by bylo na místě první část přepracovat se zapojením odborníků z oblasti humanitních věd, kteří působí v různých částech světa, abychom dostali vědecky fundovaný a náležitě globální pohled na situaci rodiny.

Dokument sice nedefinuje, co je „rodina“, ale prosvítá jím tradiční definice, že rodina jsou muž a žena spojení v manželství, a jejich děti (Katech. kat. c. 2202, viz otázka 4 za dokumentem). Tato definice je podle mého názoru nesmyslně úzká dokonce i z hlediska běžné křesťanské praxe: pokud například manželství zanikne úmrtím jednoho z manželů, tvoří přesto přeživší manžel s dětmi i nadále rodinu (tzv. neúplnou rodinu), i když již katechismové definici neodpovídají. A když si pak přeživší manžel vezme někoho jiného, považujeme za samozřejmé, že děti z prvního manželství patří do nově vzniklé rodiny, i když nejsou dětmi onoho manželského páru, ale jen z jednoho manželů, a do katechismové definice se tedy přesně nevejdou. Podobně adoptivní děti nebo příslušník starší generace, který žije v domácnosti svého dítěte jako člen rodiny.

A je to definice tím spíše nedostatečná z hlediska současné rodinné praxe na Západě, kdy se děti často rodí bez manželství a rodinné konfigurace se rychle mění. Přesto jsou vzájemná pouta partnerské, rodičovské a dětinné lásky cenná a všeobecně se má za to, že ustavují rodinu.

Je třeba doplnit katechismovou definici rodiny v tom smyslu, že rodina v širším smyslu je každé společenství osob spřízněných pokrevně nebo volbou, které společně žijí a jsou k sobě zavázány vzájemnou odpovědností a láskou. A že manželství s dětmi tvoří typickou, ale nikoli jedinou možnou formu rodiny.

Mnoho lidí na světě tvoří rodiny (v onom širokém sociologickém smyslu), které se značně vymykají tomu, co církev považuje za žádoucí a typické. Nejvýrazněji se vymykajícími případy jsou polygamní rodiny v části třetího světa a homosexuální páry s dětmi v prvním světě. Nejběžnější „mimořádnou“ situací na Západě pak je partnerské soužití osob, které nechtějí anebo ani nemohou uzavřít kanonické manželství. Myslím, že dokonce i takové konfigurace mohou být pro jejich členy příležitostí projevovat autentickou lásku a vzájemnou odpovědnost. Že je lépe, pokud lidé žijí v takových svazcích, než aby žili bez opory osamoceni. Církev by proto podle mého názoru měla dát jasně najevo, že sice možná nepovažuje formu za ideální, ale že nechce taková mezilidská pouta oslabovat a rozbíjet, ale naopak posilovat a žehnat. Snad by se dala zahrnout pod pojem „přirozeného manželství“ nebo spíše analogicky vytvořené „přirozené rodiny“, kterou lze považovat za požehnanou a za předstupeň křesťanské rodiny v plném slova smyslu.

Další téma dokumentu je natalita. Článek 10 uvádí „demografický pokles, způsobený smýšlením, zaměřeným proti natalitě a prosazovaný světovými politikami reprodukčního zdraví“. Ve skutečnosti v celosvětovém měřítku nedochází k demografickému poklesu, naopak stále pokračuje demografický růst. A tento růst je jednou z příčin toho, že se zdroje naší Země stále více blíží vyčerpání, že lidstvo ničí své životní prostředí. Demografický pokles je typický jen pro některé vyspělé země, zejména evropské. A tam, kde k demografickému poklesu dochází, je otázkou, co je jeho příčinou. Myslím si, že „smýšlení zaměřené proti natalitě“, které uvádí dokument, tou hlavní příčinou není: lidí, kteří vůbec nechtějí děti, je stále menšina i na Západě. Církev by proto podle mého názoru měla zaujmout vyváženější pozici k porodnosti. Vysoká natalita není hodnotou sama o sobě – je především potřeba, aby se děti rodily do světa, který jim bude moci nabídnout hmotné i duchovní zázemí pro šťastný život.

Je dále škoda, že dokument zmiňuje internet jen v souvislosti s jeho perverzním užíváním k „šíření pornografie a komercionalizace těla“ v článku 10. Je jednak vůbec otázka, jak silný vliv to má na rodiny a manželství – domnívám se, že pornografie i komercionalizace těla byly dávno před internetem rozšířené až dost a že internet zas tak velkou váhu v tomto směru nemá. Ale hlavně si myslím, že zejména v prostředí diaspory, jako je naše, by církev měla výslovně ocenit a využít pozitivní potenciál internetu pro propojování křesťanských rodin. Přenecháme-li internet pornografům, budeme nad tím naříkat, ale nebudeme mít žádnou internetovou pastoraci rodin, dětí a dospělých, tak jsme zahodili šanci.

Co dále v dokumentu silně postrádám, je zmínka o tom, že popularita manželství klesá i z těchto důvodů:

1. V řadě zemí stát formálně uzavřené manželství ekonomicky a jinak příliš nezvýhodňuje proti nesezdanému soužití, a dokonce může docházet k situacím, kdy ho znevýhodňuje. Např. když by po dalším sňatku žena ztratila vdovský důchod, rozmyslí si do druhého manželství vstupovat a bude raději žít se svým partnerem bez sňatku.

2. V zemích, jako je Česko, přestává manželství být společensky očekávanou normou a stává se spíše jakýmsi ozdobným doplňkem vztahu, který si pořizují lidé, mající dostatek peněz na uspořádání nákladného obřadu.

3. Páry se často obávají problémů, které vzniknou při případném rozpadu vztahu, pokud by existovalo manželství. Zde paradoxně mohou být na vině i opatření v dobré víře přijatá institucemi k tomu, aby se manželství ochránilo – včetně rigidního katolické učení o nerozlučitelnosti manželství. „Je-li rozdělení manželství tak bolestivé a náročné, raději do manželství nebudeme vstupovat,“ uvažují pak nesezdané páry v situaci kdy vědí, že – jako v Česku – se polovina manželství časem rozpadne.

4. V rozvinutých zemích pro příslušníky střední třídy (která je obvykle poměrně široká) znamená dítě často velkou finanční zátěž a námahu, pro ženu navíc i ztracenou příležitost v rozvoji kariéry. To má vliv jak na natalitu (lidé se z těchto důvodů bojí mít děti), tak i na ochotu uzavírat manželství.

Otázka 5 se ptá: Jak by se dalo napomoct formaci vysvěcených služebníků ve vztahu k těmto otázkám?

Zásadní problém katolické církve je, že má stále málo vysvěcených služebníků, kteří žijí či žili v manželství, a to ještě většinou na nízkých stupních hierarchie (nyní se v latinské části církve běžně připouští jen svěcení ženatých jáhnů, ve východní pak i kněží). Následkem je, že o manželství, rodičovství a sexualitě pak učí, bádají, rozhodují a káží lidé, kteří se nikdy v životě tohoto úkolu ani prstem nedokli. Znají sice snad manželství z perspektivy dítěte, ale tato perspektiva je úplně jiná, než perspektiva dospělého. A ještě méně než ženatí muži se v katolické církvi dostávají ke slovu vdané ženy.

Proto by církev měla především pracovat na tom, aby více vyvážila pohled celibátníků a lidí žijících v manželství, mužů i žen. To souvisí i s tím, že těmto lidem popřeje více sluchu a rozhodovacích pravomocí. Teoreticky církev tvrdí, že manželství je svátost stejně jako kněžství a že muži a ženy jsou si v Kristu rovni. V praxi ale tento teoretický postoj vidět příliš není. Působí to ztrátu orientace v těchto otázkách a ztrátu důvěryhodnosti navenek. Mnoho lidí cítí, že když o otázkách manželství mluví celibátníci, je to jako kdybychom slepce od narození pověřili přednáškami o malířství.

Otázka 8 zkoumá, jaké hodnoty manželství a rodiny vidí mladí a manželé ve svém životě a jakým dimenzím hříchu je třeba se vyhýbat a překonávat je.

Podle výzkumu CVVM z roku 2011 jsou hodnoty „mít děti“ a „mít partnera“ mezi nejvýše zastoupenými v české populaci. Ztotožňuje se s nimi víc než tři čtvrtiny naší populace. Na druhou stranu formální manželství většina Čechů za příliš důležité nepovažuje a akceptuje rozvod v případě, že manželství nefunguje. Projevuje se to i na populačním chování, kdy přibližně polovina manželství končí rozvodem a stále více dětí se rodí mimo manželství. Vztah mezi manželstvím a dětmi se v Česku rozvolnil zejména kolem poloviny 90. let („Děti až po svatbě?“ ČSÚ, 2013). Typické je, že i v případě uzavření sňatku tomu předchází nějaká doba společného soužití – tradiční vzorec, kdy spolu dvojice začala žít až po sňatku, se stal velmi výjimečným a není již úplně samozřejmý ani v populaci věřících.

Z toho vyplývá, že Češi se rychle vzdalují církevní představě o utváření pohlavních a rodičovských vztahů, i když základní hodnoty – partnerskou lásku a rodičovství – považují i nadále za důležité. Z hlediska církevní pastorace to podle mne znamená vycházet z těchto hodnot, hlásat a podporovat je, a nabízet svátost manželství jako jejich zdokonalení a završení, ale nepředpokládat, že lidé automaticky budou o manželství žádat. A vážit si těch lidí, kteří se ony pozitivní hodnoty poctivě snaží realizovat i mimo manželství. Jinak hrozí, že se církev bude běžným lidem jevit stále staromódnější a směšnější.

Lidem stejně jako dřív hrozí, že jejich vztahy se smrsknou na pragmatickou rovinu (ať hmotnou nebo sexuální) a vytratí se z nich láska a spiritualita a vzájemný závazek. Církev by měla právě o tom hovořit a pomáhat. To znamená nelamentovat tolik nad rozpadem manželství, ale nabízet lidem cesty, jak stávající vztahy zkvalitnit. A nejde přitom o žádná velká opatření, ale spíše o maličkosti v běžném životě. Třeba rodičům z nějakého města na odpoledne zajistit hlídání dětí, pozvat je na podnětný film či přednášku a hovořit pak s nimi o tom, co je trápí.

Otázka 10 zní: Co můžeme dělat pro to, abychom ukazovali velikost a krásu daru nerozlučitelnosti tak, aby vzbuzoval touhu žít ho a uskutečňovat stále více?

Myslím si, že především by církev měla přestat chápat dar nerozlučitelnosti mechanicky, tedy jako prostou nemožnost anulovat či rozvést právoplatně uzavřené manželství. Ježíšův výrok „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ z Mt 19,6 je dynamický: zakazuje, abychom v konkrétní situaci fungující manželství torpédovali a narušovali, protože manželství je posvátné. Zakazuje být vůči partnerovi tvrdý nebo ho chtít dokonce zapudit a opustit. Ale asi není myšlený jako příkaz pro církevní právníky, že nesmí nikdy zrušit formálně sice existující, ale fakticky již dávno rozpadlé manželství. Podobně jako když třeba Bůh sice zakazuje svévolně zabít člověka, ale jakmile už je ten člověk jednou zabitý, tak ani církev neudržuje právní fikci, že je živý, a nezabraňuje vypořádání dědického řízení.

Kdyby církev toto udělala, tak by se jí více otevřely oči pro věci, které se skutečně prohřešují proti Ježíšovu příkazu: totiž pro všechno, čím manželé i okolní společnost narušují dobré vztahy v rodinách. A především by více chápala, že manželství se nezachrání formálním zákazem rozvodu, ale tím, že se pečuje o vzájemnou lásku členů ještě fungující rodiny. My jsme se tím mechanickým výkladem Mt 19,6 jako církev jednak dostali na vedlejší kolej debaty o manželství, a jednak – a především – jsme tvrdostí takového pojetí způsobili mnoho zla a utrpení. Měli bychom se v této věci poučit u mnoha jiných křesťanských církví, kde se Kristův zákaz rozvodu nevykládá tak mechanicky a absolutně.

1 Reakce byla vyžádána Národním centrem pro rodinu a spolu s reakcemi dalších respondentů by měla sloužit při vypracování podkladů pro české biskupy, kteří se budou podzimní synody účastnit. Text je mírně krácen a upraven. Samotná Lineamenta v českém překladu jsou ke stažení např. na stránkách farnosti Mariánské Hory: http://www.farnost-marianskehory.cz/index.php/archiv/2015/170-lineamenta...