Basilejské liturgické střípky

Na začátku května 2015 jsme se v sedmičlenné skupině lidí z chrásteckého evangelického sboru vydali navštívit partnerskou farnost reformované církve ve švýcarské Basileji. Rád bych se podělil o několik dojmů z tohoto setkání především z liturgického hlediska.

Kostel, který část basilejské evangelické reformované církve s názvem Titus-Kirche užívá k bohoslužbám i jako zázemí k dalším aktivitám, pochází z 60. let. A ve své době byl z hlediska liturgické architektury zřejmě výrazně inovativní. U zrodu jeho koncepce stál sám velký basilejský teolog Karel Barth, který doporučil uspořádání, v němž má – jak jinak – uprostřed být kazatelna a kolem ní – ve výsledném provedení projektanta zpředu a z boku – shromážděn Boží lid. Lehce mimo centrum, ale přitom stále dobře viditelný, stojí stůl Páně – o většině bohoslužeb během roku ovšem užívaný spíš jako vitrina pro jeden archivní výtisk Písma a propriety užívané sloužícími. Koinoniální uspořádání patří k velkým přednostem tohoto prostoru, který se svým skvělým zázemím má nadčasovou hodnotu. Žel, pomalu se vyprazdňuje. Jak nám sdělila při svém pozdravu zástupkyně basilejské církevní rady Barbara Stuwe, reformovaní čelí v poslední době rostoucímu úbytku a stávají se menšinou. V námi navštíveném společenství se podle sdělení místních schází od 50 do 100 účastníků. Mladé lidi a děti jsme vpodstatě neviděli.

Prvním příjemným liturgickým vjemem byla večerní modlitba, k níž jsme byli pozváni po našem příjezdu. Sezení v půlkruhu pod symbolem kalicha a kříže v kostele. V čele svíčka a ikona. Připravené papíry s úvodním dialogickým zvoláním, odkazem na píseň ze zpěvníku, žalm, čtení z Písma, prosby a Otčenáš. Žalm jsme se modlili – muži a ženy – střídavě po verších.

Na dotaz, jaká témata nás nejvíce zajímají, jsme již předem avizovali, že to je – mimo jiné – bohoslužba. Proto pro nás druhý den naši hostitelé připravili dopolední program, věnovaný představení těchto témat v jejich pojetí a praxi. Farářka Monika Widmer Hodel nám nejprve jednoduchým a katecheticky názorným způsobem vysvětlila chápání struktury bohoslužby v reformované církvi Švýcarska. Na bílou stužku kladla barevné papíry s názvy bohoslužebných částí od varhanní předehry po dohru. V první linii zdůraznila prvky shromáždění, vzývání, zvěstování, přímluv a poslání. Ve druhé potom částečně volitelné části křtu a úkonu kajícnosti v první části bohoslužby a večeře Páně a žehnání, pověřování ke službám či sňatku ve druhé. Toto zjištění pro nás představovalo zřejmě největší zklamání: slavení svátosti večeře Páně je zde vnímáno na rovině kazuálií s častostí vysluhování zhruba pětkrát do roka. Aspoň na první pohled se nezdálo, že by to někdo ze společenství pociťoval jako nedostatečné…

Kantor Christof Grau nám poté představil současný církevní zpěvník. Jeho podoba je pro nás zajímavá především z toho důvodu, že jeho strukturu převzala skupina, která v rámci ČCE vytváří nový evangelický zpěvník. Základní osu zpěvníku tvoří téma bohoslužby, vztažené k různým oblastem života: bohoslužba v Bibli, bohoslužba ve sboru, bohoslužba v okruhu roku, bohoslužba v okruhu dne, bohoslužba v okruhu života a bohoslužba ve světě. Velká pozornost je věnována žalmům a staro- i novozákonním kantikům: skvělé je, že jsou ve zpěvníku kromě přebásněných a zhudebněných žalmů (zpívané responzoriální zde nenajdeme a podle kantora Graua se v životě sborů nepoužívají) přetištěny také žalmy v textové verzi určené k antifonální modlitbě shromážděním (verše jsou v tisku rozděleny na první a druhý chór). Něco takového je důležité i v českém prostředí, kde v mnohých společenstvích vpodstatě není možné žalmy zpívat (a podle Miloslava Esterleho také v novém českém evangelickém zpěvníků důležité žalmy budou vytištěny). Inspirativní je také rejstřík, v němž jsou mimo jiné uvedeny písně, které lze označit jako ekumenické. Zcela v ekumenické spolupráci pak byly vytvořeny zpěvníky pro děti a pro mládež, které nám kantor Grau rovněž představil. Zde najdeme i současnou popovou tvorbu: na závěr jsme si například zazpívali Another Day in Paradise od Phila Collinse.

Titus-Kirche leží ve spíše okrajové klidové části města. Odpoledne jsme se proto vydali do centra Basileje. Nejprve jsme navštívili kostel sv. Alžběty, monumentální novogotickou stavbu z 19. století. V tomto reformovaném kostele našla své zázemí vzhledem k nízké návštěvnosti evangelických bohoslužeb tzv. Offene Kirche (Otevřená církev) – ekumenické společenství, vedené protestantským farářem a katolickou teoložkou a částečně podporované tradičními církvemi. Ovšem mluvit o sboru či společenství je v tomto případě nadnesené. Možná, řečeno poněkud ironicky s Michaelem Welkerem, o „společenství konzumentů kazuálií“. Kostel je dějištěm rozmanitých aktivit, například uměleckých perfomancí či rozmanitých bohoslužeb typu žehnání zvířat nebo motorkářů. Díky asistenci dobrovolníků je možné ho kdykoli během dne navštívit, ovšem k meditaci příliš neláká: stále tu někdo korzuje, ticho se vědomě nezachovává a funguje zde dokonce kavárna. Farář Frank Lorenz, který nás provázel, zdůrazňoval, že vyvíjejí pouze takové duchovní aktivity, o něž jsou zájemci požádáni. V takovém případě se ovšem nelze ubránit výslednému dojmu ekonomizace křesťanství, tedy přistoupení na princip nabídky a poptávky. Podobným úskalím čelí zřejmě i evangelíci v Německu a bude zajímavé sledovat, jak se bude situace v souvislosti s odlukou církve a státu vyvíjet v českém evangelickém prostředí. Prosadí se koinoniální model, založený na sboru jako společenství, zahrnující spoluodpovědnost všech pokřtěných za život a poslání církve, nebo se vydáme cestou nabídky profesionalizovaných atraktivních služeb, za něž budeme očekávat příjem do církevní kasy?

Jako pravý opak – subjektivně poněkud nepříjemného zážitku setkání s Offene Kirche – a jako balzám na duši pak na mne zapůsobila účast na prvních nedělních nešporách v sobotní podvečer v tradičním sboru, jakési reformované katedrále nedaleko břehu Rýna. Liturgický pozdrav faráře, klasická kancionálová píseň, žalm recitovaný předsedajícím, evangelium a krátké kázání, přímluvy a Otče náš. Ano, mnohé by se dalo liturgicky vytknout: dílo jednoho muže, absence účasti shromáždění, dialogických prvků apod. Ale byla v tom prostota, jednoduchost - a hloubka. V tomto kostele jsem zažil reformovaný typ křesťanství z té nejlepší strany. A ve srovnání s odpolední zkušeností jsem si naplno uvědomil, že „liturgičnost“ skutečně v některých vydáních může být pouhou líbivostí a určitá strohost může být naopak hluboká a nosná. Jednoduchost samozřejmě není přímo úměrná hloubce a liturgická bohatost povrchnosti, ale bylo pro mne osobně i pro snahy o liturgickou obnovu v evangelické církvi zajímavé a důležité prožít, že obnova a změna forem rozhodně nemusí znamenat obnovu křesťanství ani jeho bohoslužebného slavení.

Setkání obou společenství v neděli vyvrcholilo společnými bohoslužbami. Mezi čteními chybělo evangelium, uspořádání působilo dojmem poněkud volně ložených částí, k „Amen“, vyslovovanému předsedající se shromáždění příliš nepřipojovalo. Pozitivním momentem byly aklamace shromáždění při přímluvách. Jak už jsem zmínil, absence večeře Páně jako jedinečného výrazu sdílení v rámci církve jako Kristova těla, byla pro nás určitým zklamáním.

Celkově – a zejména díky skvělému přijetí a nasazení mnoha členů sboru – byl pro nás víkend bohatý a přínosný. Zajímavým bylo zjištění, že situace evangelíků ve Švýcarsku a u nás je přes stále velmi odlišnou ekonomickou situaci podobnější – víc, než si myslíme… Je zde tedy prostor ke vzájemnému sdílení. A nezbývá než se těšit, že při opětování návštěvy našich basilejských přátel v Chrástu budeme moci společně prožít i pozvání ke stolu Páně.