Otto Hermann Pesch stále aktuální

Osmého září 2014 skončila životní pouť O. H. Pesche, teologa, jenž byl od počátku svých studií orientován ekumenicky. Narodil roku 1931 v Kolíně n. R., koncem padesátých let vstoupil do dominikánského řádu, teologii a filosofii studoval ve Walbergu u Bonnu a v Mnichově. Byl hluboce ovlivněn teologií Heinricha Friese (1911–1998) – s ním prožil významné reformní období Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) a opíral se o něho i při psaní disertace na téma Teologie ospravedlnění u Martina Luthera a Tomáše Akvinského (1967). Dominikánský řád v Peschovi brzy viděl budoucího učitele systematické teologie. Tyto plány změnilo Peschovo setkání s Hedwigou Schwarzovou; vystoupil z řádu a oženil se s ní. Dcera Anja byla jeho celoživotní radostí a v pozdějších letech rád hovořil o svých vnučkách žijících v Norsku – litoval, že jsou tak daleko. Jeho umělecky velmi nadaná žena zemřela ve věku 61 let a je pochována v Hamburku – v městě, kde Pesch v letech 1975–1998 přednášel na Evangelické teologické fakultě kontroverzní teologii. V té době také vznikla jeho významná díla věnovaná dějinám reformace a vatikánskému koncilu.

Po odchodu na „odpočinek“ se Pesch vrátil do Mnichova a neúnavně pokračoval v práci: vydal několikasvazkovou ekumenicky zaměřenou Katolickou dogmatiku (2008–2010) a působil jako žádaný řečník v menších i větších společenstvích v Německu i v zahraničí. Několik fakult mu udělilo svůj čestný doktorát. Již od osmdesátých let byl členem ekumenické pracovní skupiny evangelických a katolických teologů – dnešní stav názorového přiblížení mezi luterány a římskými katolíky by bez jeho významného přispění nebyl myslitelný.

Při slavení eucharistie nebo při liturgii večeře Páně se Pesch ochotně zapojoval i jako varhaník. Možnost eucharistického společenství všech pokřtěných u stolu Páně považoval vzhledem k dosažené ekumenické konvergenci za dobře odůvodněnou – byl přesvědčen, že jedinou překážkou společného eucharistického stolování je neochota myslet. O to větší starost mu dělala skutečnost, že mezi katolickými teology prakticky nejsou mladí lidé se zájmem o studium dějin reformace.

Otto Hermann Pesch byl mimořádně nadaný rétor: jeho knihy se skvěle čtou, i když se zabývají nejsložitějšími tématy. Náročné myšlenkové postupy stále znovu přerušuje anekdotickými vsuvkami. Vždycky mu šlo o to, zprostředkovávat teologické vědění jazykem srozumitelným co největšímu počtu lidí. Jeho díla jsou informativní a při veškerém úsilí o precizní vyjadřování zároveň v dobrém slova smyslu zábavná a napínavá, protože dokáže podat výklad názorně a s humorem. V neposlední řadě je i to důvod, proč řada jeho knih vychází opakovaně. Následující řádky chtějí některá z Peschových děl představit a charakterizovat.

Vycházeje z poznatků své velmi obsáhlé disertace k nauce o ospravedlnění u Marina Luthera, konfrontuje Pesch ve své knize Svoboda jako milost [Frei sein aus Gnade, 1983] tradiční svědectví s novodobými přístupy k antropologickým otázkám. Kromě rekapitulace Luthera a Tomáše zahrnuje do svého uvažování i Augustinovu dobu. Tímto způsobem se mu daří vést rozhovor s teologickými mysliteli tří epoch: starověku (Augustin), středověku (Tomáš Akvinský) a raného novověku (Martin Luther). Téma napětí mezi lidskou svobodou a Boží milostí rozebírá vědomě na pozadí úsilí moderního člověka o autonomii. Pesch dokládá, že otázky formulované v novověku byly obsaženy již v konceptech minulosti. Zároveň je schopen partnera v rozhovoru vtáhnout do (fiktivní) ekumenické disputace o tématech jako hřích, ospravedlnění, milost, svoboda a jistota spásy. Oficiální věroučné výpovědi – zejména teologické postoje Tridentského koncilu – jsou přitom v pozadí stále přítomny. Toto Peschovo průkopnické dílo připravilo půdu pro pozdější ekumenické dorozumění v otázkách nauky o ospravedlnění tím, že do této kontroverzní tématiky nově vneslo dvě souřadnice: víru v Boha a etiku.

Otto Hermann Pesch proslul jako jeden z nejlepších lutherovských badatelů z řad římskokatolických teologů po Druhém vatikánském koncilu – mezi jeho předchůdci a částečnými současníky byli Joseph Lortz, Erwin Iserloh, Peter Manns – a autor velice zdařilého spisu Cesty k Lutherovi [Hinführung zu Luther, 1982]. V úvodním „Varování čtenáři“ říká, co je jeho cílem: jednak představit hlavní Lutherova témata teologicky odborným a zároveň obecně srozumitelným způsobem, jednak je představit bez ohledu na konfesní dělicí linie. Obojí se mu podařilo. Hned na začátku informuje o stavu lutherovského bádání a v poznámkách pod čarou, vložených komentářích a připomínkách na okraj dává nahlédnout do svého obsáhlého vědění; podrobné informace důležité pro výzkum poskytuje v dodatcích, určených odborníkům. Četné především životopisné podrobnosti umožňují nahlédnout do Lutherovy osobní situace a ukazují jej uprostřed jeho starostí a nadějí v sympatickém světle. K životopisným oddílům knihy, sledujícím chronologii Lutherova života, připojuje Pesch kapitoly zaměřené tematicky. Přitom se postupně zabývá všemi podstatnými otázkami, jež se v diskusi ekumenické teologie s Lutherem objevují dodnes – jako je „svoboda křesťana“, člověk „spravedlivý a hříšný zároveň“, vztah mezi vírou a láskou, jak rozumět hlásání slova a slavení svátostí. Svoji interpretaci nakonec Pesch soustřeďuje na učení o ospravedlnění s cílem nově objevit Luthera pro křesťanskou ekumenu jako společného učitele společného křesťanského učení. Pro mnoho římskokatolických křesťanů byla kniha Cesty k Lutherovi četbou klíčového významu a zůstává jí i v současnosti.

Když se Pesch v osobních rozhovorech vracel k tomu, jak probíhala jeho publicistická činnost, připomínal potíže, na něž při uplatňování svého pojetí dějin a závěrů Druhého vatikánského koncilu narážel na počátku devadesátých let (1993). Zprvu se nenašlo jediné nakladatelství, které by mělo zájem o text s názvem Das Zweite Vatikanische Konzil (1962–1965). Vorgeschichte – Verlauf – Ergebnisse – Nachgeschichte. Jakmile však byl jednou uveřejněn, rychle následovala další vydání. Toto Peschovo dílo, jehož základ tvoří jeho přednášky z Hamburku, chronologicky popisuje průběh koncilu a shrnuje jeho obsah. V době, která se na koncil ještě nezaměřovala tak jako pozdější jubilejní léta 2003 či 2013, to mělo nenahraditelný význam pro celou generaci: kdo koncil sám nezažil, byl přímo vtažen do atmosféry oné přelomové epochy. Zároveň je vidět, před jakými problémy stála římskokatolická církev v devadesátých letech 20. století. Nejedna otázka, kterou Pesch formuloval, existuje dodnes – např. hledání přiměřených forem biskupské kolegiality či otevřené téma Boha v rozhovoru s přesvědčenými atheisty.

Peschovým největším přáním bylo uveřejnit celkové shrnutí svých celoživotních teologických poznatků. To se mu podařilo v díle Katolická dogmatika na základě ekumenické zkušenosti [Katholische Dogmatik aus ökumenischer Erfahrung, 2008–2010]. První díl s podtitulem „Dějiny člověka ve vztahu k Bohu“ bylo nutno rozdělit do dvou svazků; následoval díl druhý s podtitulem „Dějiny Boha ve vztahu k člověku“. Pesch zachovává postup známý z dogmatiky a člení své úvahy do jednotlivých traktátů na témata: učení o Božím slovu, christologie, antropologie, učení o stvoření, trojiční teologie, nauka o církvi, nauka o svátostech, eschatologie. Důsledně přitom odkazuje na antropologické souvislosti, biblické prameny a svědectví ze všech tradičních konfesí; bohaté jsou rovněž odkazy literární. Toto dílo zůstane nadlouho pramenem ekumenicky platných teologických poznatků.

Do posledního ze tří svazků své Katolické dogmatiky mi O. H. Pesch vepsal: „Dále viz Kaz 12,12.“ – Tam stojí: „Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.“ V souladu s jeho názory připojuji zde následující verš: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boj se Boha a zachovávej jeho přikázání.“ (Kaz 12, 13) Poslední dny svého pozemského života si Pesch přál strávit v tichu nejužšího rodinného kruhu. Otevřeně mluvil o tom, že pro případ smrti už všechno naplánoval. Nepřál si dlouhé projevy nad hrobem. Jistě by souhlasil s tím, že jeho památku nejlépe zachováme, budeme-li číst jeho teologické spisy. Když se zabýval plány na rok 2017, říkal, že ovšem neví, bude-li ještě naživu. V posledním roce života byl v tom ohledu stále plný naděje a energie.

O. H. Peschovi velmi záleželo na tom, aby bylo slyšet Lutherův hlas i v římskokatolické církvi. V předmluvě ke svým Cestám k Lutherovi připomíná, že se Luther na sklonku života loučil se svými čtenáři slovy „Děj se vůle Páně“ a doporučoval jim četbu svých textů. Možnost vytvářet si svobodně a s Božím požehnáním vlastní názor je veliké dobro – nejen v tom byli Pesch a Luther zajedno. Kéž Otto Hermann Pesch odpočívá v pokoji, kéž jeho život dojde naplnění. Děj se vůle Páně!

Z Concilia přeložila Helena Medková

České překlady knih Otto Hermanna Pesche:

Svědectví o víře. Praha : Vyšehrad, 2014.

Desatero božích přikázání. Praha : Vyšehrad, 2013.

Cesty k Lutherovi. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.

Existuje? : poznání Boha dnes. Praha : Vyšehrad, 1998.

Základní otázky katolické víry. Praha : Vyšehrad, 1997.

Druhý vatikánský koncil : 1962–1965 : příprava, průběh, odkaz. Praha : Vyšehrad, 1996. (2. vydání 2014).

Za zmínku rovněž stojí dvě přednášky z jeho návštěvy ČR v říjnu 1997:

PESCH, Otto Hermann. Služba Petrova nástupce ve 21. století: ekumenická perspektiva. Teologická reflexe. 1998, s. 7–19. (přednáška z Prahy 16. října 1997)

PESCH, Otto Hermann. Živý koncil: účinky a úkoly Druhého vatikánského sněmu. Teologický sborník. 1998, s. 60–67. (přednáška z Brna 17. října 1997)