První vize Hadewijch z Brabantu

Hadewijchina první z jejích čtrnácti vizí poskytuje nejpoučenější syntézu její nauky, kterou nám ve svém díle zanechala. Vize se skládá ze dvou částí. V první z nich ji provází Anděl kolem sedmi stromů, které představují ctnosti. V druhé části ji Anděl opouští a ona v extázi vidí Krista, který k ní mluví. Výslovně ji přikazuje, aby žila jeho Lidství ve ctnostech a přijímala všechna utrpení, která Kristus zakoušel, když žil na zemi, aby tak začala žít jeho Božství. Dvě části vize se vysvětlují jako život ze ctností a život z lásky, nebo asketický život a mystický život.1

Ve vizi je zřejmé Hadewijchino dynamické pojetí života. Na začátku vize je „stále příliš dětská a příliš málo dospělá“, ale při prvním zjevení Anděla Hadewijch říká: „V ten samý den, kdy jsem dospěla, přišla jsem blíž k němu, takže jsem ho přijala…aby se stal mým strážcem.“ Když ji Anděl opouští, říká: „Přijal jsem v tvém ohledu příkaz, abych byl ve tvé službě každou hodinu, až do chvíle, kdy jsi mě přerostla na cestách, na kterých jsem tě vedl“. Tento strážný anděl patří do chóru Trůnů, jednoho ze tří největších andělských řádů.2

Hadewichina vize z 13. století je zabarvena erotickým jazykem, který čerpá z dobové kultury dvorské lásky, se kterou byla Hadewijch velmi dobře obeznámena, protože zřejmě sama pocházela ze šlechtického rodu. Milostný jazyk dvou lidí je ve vizi přenesen do vztahu ženy ke Kristu a naopak. Z psychologického hlediska lze považovat duchovní extázi Hadewijch za výsledek sublimace erotické touhy (S. Freud) nebo za projev komunikace vědomého já s archetypem bytostného Já (C. G. Jung) na té úrovní individuačního procesu, kdy je taková komunikace možná, tedy v podmínkách prohloubeného stavu vědomí. Tomu by odpovídal několikrát se opakující motiv dospělosti a naplnění. V každém případě zde máme co do činění s posvátnou transcendencí lidské bytosti.

Hadewijch: Zahrada dokonalých ctností3

Byla sobota, v oktávu Letnic, když byl náš Pán tajně přinesen k mému lůžku, protože jsem vnitřně cítila takovou přitažlivost svého ducha, že jsem se nemohla navenek ovládat v míře dostačující k tomu, abych šla mezi lidi. Bylo pro mne nemožné mezi ně jít. A tato touha, kterou jsem vnitřně měla, toužila po sjednocení s Bohem v naplnění. Proto jsem byla stále příliš dětská a příliš málo dospělá. A dosud jsem pro to dostatečně netrpěla a nežila množství let potřebných pro takovou výjimečnou zásluhu. To je to, co se mi tehdy ukázalo a stále se mi to samé zjevuje. Když jsem přijala našeho Pána, on potom přijal mě k sobě, takže odňal mé smysly z každé vzpomínky na cizí věci, aby mně umožnil mít radost v něm ve vnitřní jednotě s ním. Potom jsem byla přivedena na jakoby louku, do prostoru, který byl nazván prostorem dokonalé ctnosti. Zde stály stromy a já k nim byla přivedena blíž. A byly mi zjeveny jejich jména a význam jejich jmen.

První strom měl shnilý kořen, který byl velmi křehký. Ale měl pevný kmen. A nad ním kvetla okouzlující, velmi krásná květina. Ale byla tak křehká, že kdyby někdy vypukla bouře, tato květina by spadla a uvadla. Ten, kdo mě doprovázel, byl Anděl, který patřil k chórů Trůnů (srv. Ko 1,16), k těm andělům, kteří jsou pověřeni rozlišováním. A v ten samý den, kdy jsem dospěla, přišla jsem k němu blíž, abych ho vnímala. A od té doby byl mým strážcem a společníkem na všech mých cestách. A tento Anděl řekl: „Lidská přirozenosti, pochop a věz, čím je tento strom!“ A já pochopila, tak jak mi to on zjevil, že tento strom je poznáním nás samých. Shnilý kořen je naší křehkou přirozeností, pevný kmen je věčná duše. A ta krásná květina je krásná lidská podoba, která se kazí tak rychle, ve chvíli (srov. Jk 1,11).

Potom mě vedl dál, kde stál strom, který byl velmi nízký a měl krásné listy, půvabné a mnohobarevné tak, že byly příjemné na pohled. A nad všemi těmito krásnými listy visely zvadlé listy, které skrývaly všechny ty krásné listy. A potom Anděl znovu řekl: „Vyvolená duše vysokých tužeb, tys byla vytažena z takové neurozenosti k takové ušlechtilosti, z takové temné nevědomosti k takovému světlu (srov. 1. Pt 2,9), a z takové velké chudoby k největšímu bohatství – pochop, co to je!“ A ukázal mně, a já pochopila, že to byla pokora, která rozpoznala Boží velikost a svou vlastní nezaslouženost, a nyní s moudrým strachem zakryla všechny ctnosti, kterými byla upřímně uctívána, protože cítila a věděla, že postrádala naplnění svého Milovaného, a že nevěděla, jak odstranit tento nedostatek. To je čistá pokora.

Potom mě vedl dál, kde stál vysoký strom, silný strom zdobený velkými, širokými listy. A tehdy mně Anděl znovu řekl: „Ó mocná a silná, ty jsi přemohla mocného a silného Boha, od začátku jeho Bytí, které je bez počátku. A s ním budeš mít moc nad věčností ve věčnosti! Čti a pochop!“ A já četla a pochopila. Na každém listu bylo napsáno: „Já jsem síla dokonalé vůle, nic mně neunikne.“

A blízko stál strom s mnoha větvemi. Byl vysoký a rozkládal všechny své větve skrze větve jiného stromu. A Anděl mně znovu řekl: „Ó moudrá, poučená rozumem, i rozumem velkého Boha, čti a pochop toto moudré a prozíravé naučení, které učí ty, kteří dospívají prostřednictvích druhých!“ A já pochopila, že na každém listu lze číst: „Já jsem rozlišování: beze mě nemůžeš dělat nic“ (J 15,5).

Potom mě vedl dál, kde stál velmi krásný strom, který měl tři druhy větví, a tři od každého druhu: tři nahoře, tři uprostřed a tři dole. A Anděl mi znovu řekl: „Ó duše, obávající se, aby se v tvé budoucnosti nestaly katastrofální nehody! Ó duše, vzdychající, když zříš vrtochy lidí, kteří byli stvořeni, aby milovali Boha, ale scházejí od něho na scestí a nakonec končí někde jinde! Ó duše, umírající smrtí, kterou zemřel tvůj Milovaný! Pochop tyto tři nejnižší větve, neboť díky nim jsi vylezla na ty nejvyšší!“ Potom jsem pochopila, že všechny tyto listy měly jasnou zelenou barvu a byly ostré a dlouhé. A na každém listu bylo vyryto srdce. Na nejnižších větvích byla srdce na každém listu červená, na těch prostředních bílá, na nejvyšších větvích byla srdce zlatá.

A Anděl mně znovu řekl: „Ó čistý sloupe (Zj 3,12) v církvi svatých (Ž 89,6), ty jsi zachovala své tělo neposkvrněné všemi věcmi, které jsou nehodné svatému chrámu Boha (1 K 3,17). Ó bezhříšná duše, utěšuj za každý hřích, skrze tebe čistá vůle našeho velkého Boha je a bude posilněna! Ó duše vnímající s pochopením vznešenou Přirozenost našeho sladkého Boha, neboť z toho důvodu jsi tak brzy zvolila čistou čistotu před vším, co bylo a je, a nikdy jsi neselhala v žádné situaci! Nyní pochop tyto tři prostřední větve!“ A já pochopila.

A Anděl mně znovu řekl: „Ó hledačko opravdové lásky pouze ve svém Bohu, jednající dokonale ve všech věcech podle obyčejů svatého zákona, jejž Bůh posvětil svatým životem, který žil, a svými svatými přikázáními a svými vznešenými radami! Ó milující duše, dbající svatých obyčejů milující službou podle dobré radosti všemohoucího Boha! Ó bytosti pevnosti, od té doby Bůh v tobě vždy nalézá věrnost opravdové lásky, a v tobě ji bude věčně vlastnit! Pochop tyto tři nejvyšší větve!“ A já pochopila.

Tento strom byl moudrostí. První nejnižší větev, která měla červené srdce na svých listech, znamenala strach z nedokonalosti a zanechání dokonalých ctností. Druhá větev byla strachem, že lidé neprokáží Bohu mnoho znamení pocty a že takové množství sejde na scestí od Pravdy, kterou je on sám. Třetí větev byla strachem, že každý člověk musí zemřít tou samou smrtí, kterou zemřel náš Milovaný, s moudrostí dokonalou v každém z nich a s každou ctnosti, aby umíral tou smrtí každou hodinu a nesl ten kříž, a umíral na něm každý den a umíral se všemi těmi, kdo scházejí na scestí a umírají.

První z prostředních větví – těch s listy s vyrytým bílým srdcem – znamenala čistotu: těla, chování, slov a činů. Druhá větev byla touhou, aby dílo každého bylo nevinné a čisté, a dívala se na díla každého, aby mohla potěšit našeho Milovaného. Třetí větev zůstávala tak čistá od vší poskvrny na duchu, v touze a v duši, že tam nemohla proniknout žádná podlost hříchu, povýšenosti, marnivosti, zoufalství či nezměrné naděje po tom, co dosud nikdo nevlastnil. A nikdo se nemohl radovat z vlastnění něčeho nebo truchlit nad ztrátou něčeho, nebo upadnout do citových žádostí, nebo že někdo nemohl být zcela spokojen před dnem, kdy nesl Lásku dost dlouho podle toho, co ona zaslouží a dokud je Láska nesena tak dospěle a je tak zcela živena patřičným skutky, že se člověk povznáší nad toto nesení Lásky k pocitu, který je mnohem vyšší než nesení Lásky. Neboť nést Lásku znamená náklonnost, touhu, přání, službu a neustálé cvičení žhavé vůle. Ale cítit Lásku znamená vědomí bytí ve svobodě Lásky. Ale být Láskou převyšuje všechno.

První ze třech nejvyšších větví – která měla zlaté srdce na svých listech – znamenala: mnoha dokonalými ctnostmi hledat Lásku v její nejniternějším bytí, kde se nalézá ve své celistvosti. Druhá větev znamená: vykonat s láskou Boží nejvyšší vůli, podle radosti, se kterou se sám dává s marnotratnosti každému, kdo pro něho tímto způsobem žije. Třetí větev znamená být pevný a tak vždy být zcela s Láskou nad množstvím ctností ve zcela jedinečné Ctnosti, která pohltí dva milence v jednom a vrhne je do propasti, kde budou hledat a najdou věčné naplnění.

Potom mě Anděl vedl dále, kde jsme našli kalich plný krve. A Anděl mně znovu řekl: „Ó veliká s velikou vůlí, překonavší bez zranění a se sladkou tichostí všechny pohromy slýchané i neslýchané! Napij se!“

A já pila, a byl to kalich trpělivosti. Tím jsem učinila slib snášet Boha vytrvale s trpělivou věrností.

Potom mě vedl Anděl dále, do středu prostoru, kde jsme se procházeli. Tam stál strom s kořeny nahoře a vrcholem dole. Tento strom měl mnoho větví. Z nejnižších větví, které tvořily vrchol, první je víra a druhá je naděje, se kterou lidé začínají. Anděl mně znovu řekl: „Ó paní, vylez na tento strom od začátku do konce, celou cestou k hlubokým kořenům nepochopitelného Boha. Pochop, že toto je cesta začátečníků a těch, kteří vytrvají do konce.“ A já pochopila, že je to strom poznání Boha, který začíná vírou a končí láskou.

Vedle tohoto stromu stál druhý, který měl velké kulaté listy. A Anděl mně řekl: „Zůstaň zde jako vězeň do chvíle, kdy ten, kdo tě sem zavolal, tě pošle zpátky. A pochop jeho skrytou vůli a proč si přeje tě využít. Já jdu někam jinam, abych sloužil v tvé mocné službě. Dnes jsem přijal v tvém ohledu příkaz, abych byl ve tvé službě každou hodinu (Žd 1,14) až do chvíle, kdy mě přerosteš na cestách, kterými jsem tě vedl. A ty je můžeš dokonale vykonat a zakusit skrytý úradek, který ti náš veliký a mocný Bůh zjeví v této chvíli. Já jdu někam jinam dohlížet na tvé čisté tělo, aby mohlo zůstávat ve vznešené důstojnosti, v níž jsem je nalezl a přál si je zachovat.“

A potom mně řekl: „Obrať se ode mne a nalezneš toho, koho jsi vždy hledala (srov. Mt 28,5), a pro kterého jsi se odvrátila od všech věcí na zemi a na nebi.“ A já se obrátila od něho a uviděla jsem před sebou stojící kříž podobný krystalu, čistší a bělejší než krystal. A skrze něho byl vidět veliký prostor. A viděla jsem před tímto křížem umístěný trůn podobný kotouči, který byl na pohled zářivější než slunce v jeho nejzářivější síle (srov. Zj 1,16). A pod kotoučem stály tři sloupy. První sloup se podobal žhnoucímu ohni. Druhý sloup se podobal drahému kameni, který se nazývá topaz. Má povahu zlata a jasnost vzduchu, stejně jako barvy všech drahokamů. Třetí sloup se podobal drahému kameni, který se nazývá ametyst a má purpurovou barvu jako růže a fialka. A vprostřed pod kotoučem kroužil vodní vír takovým děsivým způsobem a byl tak strašlivý na pohled, že nebe a země mohly žasnout a bát se.

Trůn, který se podobal kotouči, byl věčností. Tři sloupy byly tři jména, pod kterými ti odporní, kteří jsou daleko od Lásky, chápou věčnost. Sloup podobný ohni je jméno Ducha svatého. Sloup podobný topazu je jménem Otce. Sloup podobný ametystu je jménem Syna. Hluboký vír, který je tak strašlivě temný, je božským naplněním v jeho skrytých bouřích.

Na tomto mocném místě seděl ten, jejž jsem hledala a s nímž jsem toužila byt sjednocena v naplnění. Jeho vzezření nemohlo být popsáno v žádném jazyce. Jeho hlava byla velká a široká, s kudrnatými vlasy bílé barvy (srov. Zj 1,14), korunována korunou, která se podobá drahému kameni, který se nazývá sardonyx (achát) a má tři barvy: černou, bílou a červenou. Jeho oči byly nevýslovně úžasné na pohled a přitahovaly k němu všechny věci (srov. J 12,32) v Lásce. Nemohu o tom svědčit slovy, neboť nevýslovně velká krása a nejsladší sladkost této vznešené a úžasné Tváře mě učinila neschopnou najít pro ni nějaké přirovnání nebo metaforu. A můj Milovaný mně dal sebe v duchovním pochopení a v citu. Ale když jsem ho uviděla, padla jsem k jeho nohám, neboť jsem vytušila, že jsem byla k němu vedena celou cestu, z níž jsem měla stále tak moc žít.

A on mi řekl: „Povstaň! (srov. Ez. 2,1) Neboť stojíš ve mně po celou věčnost, zcela svobodná a bez pádu. Neboť jsi toužila být sjednocena se mnou a ve všech ohledech jsi udělala, co jsi mohla k tomu cíli udělat. A jelikož jsi tolik zmítána bouří neklidu, protože vlastníš svědectví ode mě a od jasných skutků, které jsi prováděla ve všech věcech, v nichž jsi věřila, že rozeznáš mou vůli, a kvůli tvým moudrým dílům, poslal jsem ti tohoto Anděla (Zj 22,10) z chóru Trůnů – který je moudrý ve vedení lidí dobré vůle k dokonalosti. On tě nalezl tak vnitřně vystrojenou, že tě skutečně vedl po všech cestách, které si přál ti jen ukázat jako dítěti. Též ti dal taková vznešená jména, která tě v mých očích zkrášlila.“

„Nyní Ti dám poznat, co si od tebe přeji. Přeji si pro své dobro, abys byla připravena na každý druh trápení. Zakazuji ti navždy, aby ses ani na okamžik neopovažovala oplácet úder z jakéhokoliv důvodu nebo se mstít z jakékoliv příčiny. Pokud se opovážíš toto jakýmkoliv způsobem udělat, budeš někým, kdo chce nahradit mé právo a kdo poškozuje mou velikost.“

Pokračoval: „Navíc ti dávám nové přikázání (J 13,34). Pokud si přeješ být jako já v mém Lidství, tak si přej mě vlastnit zcela v mém Božství i Lidství, přej si být chudá, ubohá a opovrhovaná všemi lidmi. A všechny smutky ti budou chutnat sladčeji než všechny pozemské radosti. Nedovol, aby tě nějakým způsobem rmoutily. Neboť ony budou snesitelné mimo lidskou přirozenost. Pokud si přeješ následovat Lásku, na žádost své vznešené povahy, která touží po mně v mé celistvosti, stane se tobě tak cizí žít mezi lidmi, a budeš tak opovrhovaná a tak nešťastná, že nebudeš vědět, kde se uložit na noc, a všichni lidé se od tebe odvrátí kvůli tobě a nikdo nebude ochotný bloudit s tebou v tvé nouzi a tvé slabosti, v jakémkoliv stavu, v kterém sebe sama nalezneš. Budeš ještě po krátký čas vést takový útrpný život a já v něm naleznu potěšení. Neboť tvá hodina ještě nepřišla.“

„Ale já mám jednu věc proti tobě (srov. Zj 4,2) a proto se zlobím na jednu věc, kterou ti chci ukázat. Ty jsi mladá ve dnech a chceš po mně poznat bolestivou bolest svého těla a věrnost své práce a svou novou vůli, která vždy přetéká láskou k druhým, a touhy svého srdce a chřadnutí svých smyslů a lásku své duše. Všechno toto poznávám. Ale poznávám také na tobě, že jsem žil pouze jako Člověk a že mé tělo trpělo bolavou bolestí a že mé ruce pracovaly věrně a že má nová vůle přetékala láskou k lidem na celém světě, k cizincům, k přátelům, a že mé smysly chřadly a že mé srdce toužilo a že má duše milovala. A během celého svého času jsem ve všem tom vytrval, až přišla hodina, kdy si mě k sobě vzal můj Otec.“

„Řekla jsi mně často, že bylo lehké pro mě žít jako Člověk, protože jsem vlastnil sedm darů (srov. Iz 1, 2–3). To je pravda, a neměl jsem pouze tyto dary, ale byl jsem Dárcem duchů (srov. Zj 1,4), kteří jsou nazýváni dary. A také jsi mně řekla, že můj Otec je se mnou (J 16,32). To je pravda, žádnou hodinu jsme nebyli odděleni. Ale dal jsem ti poznat skrytou pravdu o mně, přijatelnou však pro toho, kdo ví, jak ji pochopit. To znamená, že v žádném okamžiku jsem nevolal na svou sílu, aby mi dala úlevu, když jsem ji potřeboval, a nikdy jsem nehledal užitek z darů svého Ducha, ale získal jsem je za cenu utrpení a skrze svého Otce, neboť on a já jsme byli zcela jednotní – tak jako jsme nyní (srov. J 10,30) – před dnem, kdy přišla hodina mé dospělosti. Nikdy jsem nerozptyloval své smutky nebo své bolesti pomocí své všemohoucnosti.“

„Nyní sis stěžovala na svou bídu a na skutečnost, že jsi ode mě nedostala to, co jsi potřebovala podle svého přání, a já se tě ptám, kdy se ti toho nedostalo, aniž bys měla sedm darů mého Ducha? A ptám se tě také, kdy jsi byla opuštěna mým Otcem v jakémkoliv stavu duše, takže můj Otec nebyl vždy s tebou, jako byl se mnou a já s ním, když jsem žil jako Člověk? Protože jsi tedy lidskou bytostí, žiješ v bídě jako člověk. Přeji si, aby na zemi můj život v tobě byl tak plně žit ve všech ctnostech, abys mě nemohla v žádném případě opustit ve mně. Přijmi sedm darů mého Ducha a sílu a pomoc mého Otce v dokonalých dílech ctností, ve kterých se člověk stává a věčně zůstává Bohem. Ale prociť sebe jako člověka ve všech strádáních, která jsou vlastní lidskému stavu, vyjma samotného hříchu. Všechno to utrpení, které náleží lidskému rodu, jsem zakoušel, když jsem žil jako Člověk, kromě samotného hříchu (Žd 4,15). Nikdy jsem se neutěšoval svou vnitřní silou, kromě té útěchy, kterou jsem měl od svého Otce.“

„Ty jsi také poznala, že jsem žil dlouhou dobu na zemi předtím, než se lidé naučili poznávat mě mezi lidmi, a předtím než jsem dělal zázraky. A když jsem činil zázraky a stal se lépe známým, několik přátel pro mě zůstalo ve světě. Ano, při mé smrti mě většina živých lidí opustila. Proto se nedej zarmoutit, že většina lidí tě opustí kvůli dokonalé Lásce a protože žiješ podle mé vůle. Krásná zjevení a zázraky se ti staly během tvých dnů, ze svobodné laskavosti, víc než jakémukoliv člověku, který se narodil od té doby, co jsem zemřel. Vnější zázraky a dary, které skutečně v tobě začaly působit, jsi odmítla přijmout ode mne a zřekla ses jich a nechtěla je. Opustila si je kvůli Lásce a nechceš nic jiného než mě. Kvůli mně jsi zavrhla vše, a přeješ si nabýt naplnění ze mě v citu (který je nadevše). Pro to však, počet dnů, který jsi žila, je stále nedostačující.“

Pokračoval: „Dám se ti skrytě, nejdražší milovaná, když mě toužíš vlastnit, jelikož si nepřeješ, aby tě těšili a poznávali cizinci. Tak ti dám pochopení své vůle a umění opravdové Lásky, a schopnost cítit mě ve spojení – někdy – v bouřích Lásky v těch chvílích, kdy nemůžeš vydržet, aniž bys mě cítila, a tvůj zármutek se pro tebe stává příliš těžký.“

„S pochopením budeš moudře konat mou vůli, ve všech, kteří potřebují poznat skrze tebe mou vůli, která je jim dosud neznámá. Nikoho jsi dosud nezklamala; nikdy nezklam nikoho do dne, kdy ti řeknu: ,Tvé dílo je zcela dokonáno‘ (srov. J 19,30)! S Láskou budeš žít a vytrváš a dokončíš mou skrytou vůli, kterou náležíš ke mně a já k tobě (srov. Pís 2,16). A abys cítila sebe ve mně, bude pro tebe dostačující, a ty bude dostačující pro mě. Tak naplň mou vůli s pochopením, má nejroztouženější milenko! Tak mně dej sebe s Láskou, ty která mě těšíš nejblíže v mé blízkosti. Tak budeš mít ve mně naplnění.“

„Toto je strom popsaný slovy, která jsem ti právě řekl: nazývá se poznání Lásky. Neboť tak jako ti bylo kázáno mnoho věcí, aby ses mohla sklonit k nízkosti, vyjevil jsem ti, co od tebe očekávám.“

„Nyní musíš jít tiše zpátky a dělat to, co jsem ti přikázal. Pokud chceš, utrhni z tohoto stromu list, který symbolizuje poznání mé vůle. A pokud jsi smutná, utrhni růži z jeho vrcholu a jeden okvětní lístek z růže, který symbolizuje Lásku. A pokud to nemůžeš unést, vezmi z růže to, co je uvnitř ní. To znamená, že ti chci darovat sebe v naplnění. Budeš mít vždy poznání mé vůle a zakoušet Lásku. A ve vhodném čase mě budeš cítit v naplnění. Tak se ke mně zachoval Otec, ačkoliv jsem jeho Syn. Opustil mě v utrpení, ale nikdy mě neopustil. Cítil jsem ho v naplnění a sloužil jsem těm, ke kterým mě on poslal. Srdce, které je shledáno tak plné v růži, symbolizuje naplnění Lásky prostřednictvím citu. Moje milovaná, pomáhej všem lidem v jejich utrpení bez rozdílu, ať ti dělají dobře nebo zle. Láska tě k tomu uschopní. Dávej vše, neboť vše je tvé!“

1 Mother Colomba Hart: „Introduction“. In: Hadewijch : The Complete works. Přel. Mother Colomba Hart. New York : Paulist Press, 1980, s. 24.

2 Mother Colomba Hartová: „Introduction“, s. 24n.

3 Následuje můj český překlad anglického překladu Matky Colomby Hartové, který vyšel ve výše uvedené edici na stranách 263–271. Originál vize je psán ve středověké holandštině, kterou nevládnu.