Jste zde

Klára z Montefalka

Klára se narodila roku 1268 v Montefalku v italské Umbrii, v kraji, odkud pocházel svatý František i Klára z Assisi. V šesti letech vstoupila do poustevny své starší sestry Jany, kterou jim postavil jejich otec Damián. Když počet kajícnic narůstal a Damián chtěl postavit další poustevnu, narazil na odpor světských a duchovních autorit. Dílo bylo nakonec dokončeno díky přímému zásahu vévody ze Spoleta. Roku 1290 komunita žádala spoletského biskupa o to, aby se mohla řídit podle augustiniánské řehole, a dostala svolení. Rokem 1288 začíná pro Kláru období temné duchovní noci, trvající jedenáct let. Klára si připadala jako nejhorší ze všech tvorů, cítila se opuštěná Bohem a propadala beznaději.

Koncem roku 1291 zemřela její sestra Jana a Klára byla proti své vůli zvolena představenou. I když zůstala bez jakékoliv útěchy, vytrvala v absolutní věrnosti svému povolání, a tak se stala pravým zrcadlem svatosti. Veškeré své síly obětovala ve prospěch společenství. Zakoušela nepochopení svých zpovědníků, kteří ji považovali za svatou, zatímco ona na sebe pohlížela jako na nejhorší mezi všemi ženami, a ukládala si velmi tvrdé kající skutky. Během jedenáctiletého očišťování Klára prožívala zápas na život a na smrt mezi neřestmi a ctnostmi. Bůh jí tak ale dal jistotu, že byla osvobozena od každé neřesti a obdařena všemi ctnostmi. Podle hagiografické legendy měla Klára začátkem roku 1294 vidění Krista nesoucího kříž, který jí řekl: „V tvém srdci jsem nalezl místo, kam zasadím svůj kříž.“ Od té chvíle Klára prý pociťovala velké tělesné bolesti, protože Kristus do ní vtiskl znamení svého umučení. Roku 1303 nechala vybudovat kapli svatého Kříže, která byla o třicet let později vyzdobena freskami. Roku 1305 získala římský breviář a začala sestry učit liturgickou modlitbu církve. Rok nato, už těžce nemocná, hájila pravověří proti Bratřím svobodného ducha a kritizovala jejich hereze i mravnostní poklesky.

Klára zemřela 17. srpna 1308. Sestry chtěly uchovat její tělo, a tak z něho nechaly vyjmout vnitřnosti. Následujícího dne otevřely schránu, kde bylo tělo uloženo, a našly na Klářině srdci znamení kříže. Vzpomněly si přitom na Klářina slova, že má Ukřižovaného ve svém srdci. Jelikož zemřela s pověstí svatosti a uzdravovatelky, biskupský vikář ze Spoleta ihned začal s přípravou procesu svatořečení a napsal legendu o jejím životě. Kanonizována byla 8. prosince 1881.

Klára po sobě nezanechala žádný spis. Řada jejích myšlenek se však dochovala z výpovědí přímých svědků v první fázi kanonizačního procesu, jenž proběhl v letech 1318–1319. Její formace, horlivá askeze i meditace vycházely z napomenutí, které jí dala sestra Jana: „Musíš ustavičně myslet na Ježíšovo utrpení a na bolesti, které snášela Panna Maria.“ Navzdory dobovým zvyklostem Klára velmi často přistupovala ke zpovědi a k přijímání.

Během jedenáctileté duchovní temné noci byla Klára obohacena o mimořádné dary vědění, moudrosti a proroctví. S prosbou o radu v duchovních záležitostech za ní přicházeli lidé nejrůznějšího vzdělání, věku a zkušeností, mimo jiné teologové, biskupové a kardinálové. Byla přítelkyní chudých a nemocných, jimž dávala vše, co nebylo nutné pro život její řeholní komunity. Dělala vše proto, aby skončily války a násilnosti, usilovala o spravedlnost pro oběti násilí a pronásledování. Spatřit její tvář nikdo přes mříž nemohl, ale její slova byla vždy pronikavá, inspirovaná Písmem svatým, plná věčného života. Učila druhé, aby neříkali a nedělali nic jiného než to, co je Bohu milé.

Klára prý zakoušela vytržení jednou či dvakrát denně, někdy dokonce i po několik dní. Její vidění se týkala Ježíšových skutků, eucharistické přítomnosti Kristovy v celém světě, Božího soudu nad dušemi, blaženého života svatých či Boží spravedlnosti ve světě. Měla i zvláštní vidění tajemství svaté Trojice. Viděla Boha ve třech osobách i jediného v Boží podstatě v nekonečné slávě. Na Kláře je patrná mystická aktivita i pasivita, vedoucí až k mystickému sňatku: „Ó bratrství věčného života! Jak si přeji pozvat celý svět na tuto svatbu!“ Klářina přítomnost byla intenzivním duchovním zážitkem a útěchou pro ty, kdo se namáhali na cestách Páně. O Kláře z Montefalka se krátce zmiňuje Umberto Eco v románu Jméno růže.