Od podřízenosti pomocníka k rovnému postavení spolupracovníka

Přesun těžiště církevní struktury z duchovních na laiky

 ¹

Ještě na počátku 20. století prohlásil v jedné encyklice papež Pius: „Jedině shromáždění pastýřů je nadáno právem a autoritou řídit a vládnout. Lid nemá jiné právo než nechat se vést jako poslušné stádo následující pastýře.“ (Vehementer nos, 1906) Naproti tomu Druhý vatikánský koncil přibližně o šedesát let později učí: „Posvěcení pastýři si dobře uvědomují, jak velice laici pracují pro dobro celé církve. Pastýři vědí, že je Kristus neustanovil k tomu, aby pouze oni na sebe vzali pastýřské poslání vůči světu, nýbrž že mají významný úkol tak vést věřící a uznávat jejich služby a charizmata, aby všichni svým způsobem svorně spolupracovali na společném díle.“ (LG 30)

To je přímo koperníkovský obrat! O laicích se už nemluví v trpném rodě, nýbrž v činném. Laici již nejsou považováni za prodlouženou ruku duchovních, nýbrž za samostatné členy církve. Povolání a poslání, jehož se jim dostalo skrze křest, je označováno jako „laický apoštolát“.

1. Speciální povolání a poslání laiků po Druhém vatikánském koncilu

Nový pohled na laiky se zásadním způsobem odráží v koncilovém učení o všeobecném a zvláštním kněžství a o smyslu pro víru všech věřících.

(1) V textu o společném a zvláštním kněžství (LG 10) se vysvětluje, že skrze křest byli všichni věřící – slovy koncilu – „posvěceni na svaté kněžstvo“, a tím uschopněni a také pověřeni přinášet poselství spásy všem lidem. Společné kněžství tedy znamená, že každý jednotlivý člen Božího lidu je ve křtu a skrze křest povolán ke spoluúčasti na poslání církve. To je první ústřední výpověď tohoto učení. Z tohoto základu se potom jako druhý prvek odvozuje výpověď o „posvěceném kněžství“ celého Božího lidu: Tak jako všichni věřící mají skrze křest podíl na společném kněžství, tak jsou nadto někteří určeni skrze svěcení ke zvláštnímu kněžství, nazývanému také služebné nebo hierarchické. Toto zvláštní kněžství má za úkol onomu společnému kněžství všech věřících reprezentovat a zpřítomňovat Krista – kněžskou hlavu Božího lidu a tedy pravého kněze. Tím se má všem věřícím stále znovu připomínat, že církev není dílem lidí ani přírody, nýbrž že je společenstvím zvláštního druhu, vzniklé ze zvláštního důvodu a ke zvláštnímu účelu. A podstatou, důvodem a účelem církve je pouze a jedině Ježíš Kristus se svým božským pověřením. Úkol a funkce úředního kněžství ukazují tedy jasně: Služebné kněžství slouží onomu společnému kněžství všech věřících, a nikoli obráceně; dokonce se dá říct: Kdyby neexistovalo společné kněžství, neexistovalo by ani služebné kněžství! Když se Augustin stal biskupem, vyjádřil tuto skutečnost výstižnými slovy: „S vámi jsem křesťan, pro vás jsem biskup.“ Podobně to bezprostředně po II. vatikánském koncilu formuloval Joseph Ratzinger: „Sám o sobě je každý křesťan jen křesťanem, a ani nemůže být ničím víc. … Biskupem (a podobně presbyterem) je člověk vždy ‚pro vás‘ – nebo jím není vůbec.“²

(2) Učení o smyslu pro víru celého Božího lidu spočívá v tom, že dar nalézat pravdu mají nejen nositelé služebného kněžství, nýbrž každý a každá věřící. Koncil totiž říká jasně: „Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého, se nemůže mýlit ve víře.“ (LG 12,1) Všichni věřící jsou tedy nadáni Duchem – nebo obráceně: Nikdo není bez nadání! Boží lid ovšem potřebuje také vedení ze strany posvátného úřadu, jak koncil vzápětí vyzvedává: „Tento smysl pro víru, probouzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu církve, který věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Te 2,13), neúchylně lne k víře jednou provždy křesťanům svěřené (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě.“ (LG 12) Zdůrazňuje se tedy, že smysl pro víru vlastní celému Božímu lidu je odkázán na vedení posvátným úřadem, především biskupským úřadem. V čem má ale toto vedení spočívat, co má být jeho obsahem, to se neříká, ba ani nenaznačuje. Za dva opěrné body toho „vedení“ lze považovat, že posvátný učitelský úřad jednak nemusí onen smysl pro víru vytvářet, nýbrž spíše zprostředkovávat, a dále že má jakožto kritická instance za úkol zkoumat různé výroky o víře z hlediska identity a autenticity víry (srov. LG 12,2). To znamená, že smysl pro víru je jednak vedle posvátného učitelského úřadu a teologie další samostatnou instancí pro poznání víry a svědectví o víře, ale zároveň je odkázán na posvátný učitelský úřad a teologii, které zkoumají pravost tohoto poznání a svědectví.

2. Nutnost korektur v církevním zákoníku

Církevní právo se nepohybuje v prázdném prostotou bez teologie, nýbrž samo sebe považuje za praktickou aplikaci teologických obsahů. Proto se musí stále poměřovat konkrétními teologickými zadáními. Právě to se ovšem z hlediska postavení laiků v církvi dosud neděje dostatečně. Klíčové body církevního života jsou stále ještě převážně v rukou duchovních, resp. kněží – počínaje kompetencí rozhodovat v církevních grémiích přes většinové obsazení v církevních službách a úřadech až po výlučnou pravomoc při obsazování ústředních církevních úřadů. Naproti tomu povolání všech ostatních členů Božího lidu, tedy laiků, se v rozhodujících situacích a na klíčových postech prakticky neprojevuje, nanejvýš jen velmi omezeně. Má-li se praxe přiblížit teorii, bude nutno provést řadu právních reforem.

2.1 Výslovné přijetí všeobecného kněžství a smyslu pro víru všech věřících.

Protože obě učení – o všeobecném kněžství a o smyslu pro víru všech věřících –

mají „ontologicko-právní“ váhu, je třeba příslušné klíčové pojmy vtělit do základních ustanovení CIC 1983. Hned úvodní právní norma (can. 204 § 1) by proto měla být v budoucnu přeformulována přibližně takto:

„Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem. Pokřtění jsou skrze nové zrození a pomazání Duchem svatým posvěceni k posvátnému kněžství a nadáni smyslem pro víru. Z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“

Analogicky k tomu by měla být o tyto dva klíčové teologické pojmy rozšířena a příslušně přeformulována také úvodní norma „Povinností a práv všech křesťanů“ (can. 208–223):

„Na základě znovuzrození v Kristu, posvěcení k posvátnému kněžství a obdarování smyslem pro víru jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“

Can. 207 § 1 nestačí jen doplnit o klíčové pojmy. Zaprvé by jeho nová verze měla zřetelněji než současná vyjadřovat, co je všem věřícím společné. Proto by neměly chybět oba ústřední ekleziologické pojmy „Boží lid“ a „communio“. Zadruhé je třeba korigovat jednostranně konstruované rozlišování mezi duchovními a laiky, tedy nemluvit jen o rozdílech, nýbrž také a především o vzájemném vztahu a spolupráci při budování společenství. Místo pojmu „laik“ sem patří učení všeobecném a služebném kněžství. Tím by bylo jednoznačně deklarováno, že to, co je všem věřícím zásadně společné, zůstává navzdory odlišnostem ve specifickém poslání duchovních a laiků zachováno, že tedy těmito odlišnostmi není zrušeno. Can. 207 § 1 („Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové čili křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení.“) by proto mohl v budoucnu znít takto:

„Z kněžského lidu Božího se někteří věřící z Božího ustanovení stávají skrze svátost svěcení nositeli duchovního úřadu pro druhé; právo je nazývá duchovními. Společné kněžství všech věřících a úřední kněžství jsou přes svou odlišnost určeny k vzájemné službě při budování církevního společenství (communio).“

Proto by se pojem „laik“ měl objevit teprve na začátku seznamu „Povinnosti a práva laiků (can. 224–231), a to nikoli už jako negativní vymezení, nýbrž rovněž v souvislosti s učením o společném kněžství. Can. 224 by mohl být doplněn o definici laika takto:

„Laici jsou ti věřící, kteří se na základě svého všeobecného kněžství, nikoli však skrze služebné, ordinací propůjčené kněžství, svým vlastním způsobem podílejí na poslání církve. Kromě povinností a práv, jež podle kánonů příslušejí všem křesťanům, a těch, která jsou uvedena v jiných kánonech, mají ještě další povinnosti a práva, uvedená v kánonech této stati.“

Tyto doplňky a změny formulací v úvodních kánonech CIC 1983 by na jedné straně signalizovaly jejich soulad s odpovídajícím učením II. Vaticana a zároveň podporovaly uvědomělost; na druhé straně by tímto hlubším teologickým ukotvením zvýšily váhu základních ustanovení jakožto kritérií budoucí konkretizace. Symbolicky by vyjadřovaly teologický základ a základní názor katolicky církve, že také a zejména uvnitř církve jde o (institucionalizovaný) dialog a (institucionalizovanou) účast všech věřící na trojím úřadu Kristově.

2.2 Právní normování smyslu pro víru všech věřících

Přestože původní návrhy textů CIC 1983 počítaly i se stručnou zmínkou o smyslu pro víru všech věřících, do konečné verze nebyla nakonec přijata. Proč, to dokumenty o práci na reformě bohužel neříkají. Právě z dnešního hlediska by bylo třeba toto vypuštění napravit a tehdejší koncept textu vložit po úpravě na vhodné místo CIC. Už se objevilo i dobré řešení: Protože smysl pro víru je schopnost slyšet a dosvědčovat Boží slovo, bylo by logické rozšířit současné úvodní ustanovení (can. 747) ke knize III (Učitelský úřad církve) o paragraf, který by měl být zařazen před oba existující paragrafy tohoto can. 747. Jeho text by mohl znít takto:

„Mocí křtu a biřmování jsou věřící jako celek nadáni neomylností ve víře. Tato zvláštní vlastnost se manifestuje skrze nadpřirozený smysl pro víru veškerého lidu tím, že ve věcech víry a mravů vyjadřuje všeobecný souhlas všech „od biskupů až k posledním laikům“. Skrze onen smysl pro víru věřících zůstává Boží lid pod vedením posvátného učitelského úřadu – díky jehož věrné poslušnosti nepřijímá již slovo lidské, nýbrž skutečně slovo Boží – neochvějně věrný svěřenému pokladu víry. Takto proniká se správným úsudkem stále hlouběji do víry a plněji ji uplatňuje v životě.“

To by bylo vhodné předtaktí ke knize III (Učitelský úřad církve), které by jakožto teologická preambule mělo zásadní význam pro magisteriální právo. Aby to bylo naprosto jasné, nemělo by rovněž v can. 750 § 1 stát, že obecný a řádný učitelský úřad „se projevuje společným přijetím učení všemi věřícími pod vedením posvátného učitelského úřadu“. Čistě re-aktivně pasivní formulace „společným přijetím všemi věřícími“ by měla být nahrazena aktivní formulací „skrze smysl pro víru všech věřících“.

Dalším důsledkem pro církevní magisteriální právo vyplývajícím z nového can. 747 § 1 by byla nutnost doplnit i právní ustanovení o všeobecně povinné poslušnosti všech věřících v can. 212 § 1, a to takto:

„Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista a respektující smysl věřících pro víru, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve.“

2.3 Institucionální prostor pro rozvíjení společného kněžství, smyslu pro víru a svébytného apoštolátu

Zařadit pojmy „všeobecné kněžství“ a „smysl pro víru“ do zásadních a tudíž ústředních právních ustanovení je jedna věc. Něco jiného je konkretizace těchto nově zdůrazněných klíčových výroků v jednotlivých právních oblastech. Bez ní to rozhodně nejde, má-li se společné kněžství, smysl pro víru a svébytný apoštolát skutečně stát silou utvářející život církve. To konkrétně znamená: V budoucnu se laikové musejí obecně více podílet na všech církevních výkonech a utvářecích a rozhodovacích procesech, a to nejen proto, že to církevní autorita připouští, nýbrž i na právním podkladě – protože toto právo jim náleží na základě důstojnosti, autority a účasti na trojím kněžském úřadu (učit, posvěcovat a vést), udělené jim ve křtu od Boha. K tomu jsou nezbytné tři právní změny:

(1) Více výkonných práv pro laiky v oblasti církevní služeb a úřadů

Současné právo počítá téměř pro všechny služby a úřady s duchovními a jen ve výjimečných případech – zvláště v době nedostatku kněží – dovoluje, aby je vykonávali laici. Ti dnes mohou např. kázat při slavení eucharistie, vést pohřeb či nedělní bohoslužbu bez účasti kněze a podávat eucharistii nemocným; také smějí zastávat úřad církevního soudce, vyučovat teologii na universitě, řídit Caritas, úřad pro pastoraci nebo katolickou kancelář. Tuto strukturu církevních služeb a úřadů zaměřenou na duchovní osoby a na hierarchii je třeba nahradit strukturou orientovanou na laiky a na společenství Božího lidu. K tomu je u těchto a mnoha dalších služeb a úřadů nutno škrtnout klausuli o nouzové situaci a výjimečném případu. Všechny církevní služby a úřady, které nejsou přísně vázány na kněžské svěcení, musejí být právně přeformulovány tak, aby byly zásadně a nezávisle na početním stavu kněží přístupny také laikům, resp. mohly být na ně přeneseny.

(2) Rozšíření práva na spolurozhodování pro reprezentativní laická zastupitelská grémia

V návaznosti na Druhý vatikánský koncil byla zřízena tzv. grémia spoluodpovědnosti celého Božího lidu. Nejznámější z nich jsou grémia na úrovni far či biskupství, jako jsou farní pastorační rada (CIC can. 536), resp. rada farní obce podle koncepce würzburské synody, diecézní pastorační rada (CIC can. 511n) a diecézní synoda (CIC can. 460n). Vytvářejí institucionální prostor, v němž se má a může artikulovat účast celého Božího lidu – v tomto případě zvláště laiků – na poslání církve. Smyslem a účelem těchto grémií je slučovat příspěvky mnoha lidí a reprezentovat je. Nicméně právní ustanovení počítají v případě všech těchto reprezentačních zařízení výhradně s jejich poradní funkcí; spolurozhodovací kompetence, ba ani právo být vyslechnut nejsou právně zakotveny. To se zvláště nápadně projevuje při obsazování důležitých církevních pozic – úřadů faráře, biskupa, papeže. Rozhodovat o jejich obsazení mohou téměř výlučně vysvěcení nositelé úřadu, zatímco laici mají nanejvýš (pokud vůbec) poradní roli.

Tento právní stav není v souladu se základní myšlenkou teologie společenství (communio), resp. účasti celého Božího lidu na poslání církve. Proto je v budoucnu nutné těmto reprezentačním grémiím závazně zajistit minimálně právo spoluúčasti při zásadních rozhodnutích faráře nebo biskupe. To se týká všech důležitých personální rozhodnutí, podoby a organizace liturgického života, stanovení pastoračních cílů, ekumenické práce a všech finančních záležitostí. Toto zásadní právo spolurozhodovat by mělo být uskutečněno pomocí tzv. práva výhrady, které platnost úředního jednání závazně podmiňuje vyslechnutím nebo souhlasem určitých osob (CIC ca, 127). Konkrétně: Existujícím zastupitelským orgánům na různých rovinách církve, jako jsou farní pastorační rady (resp. rady farních obcí) a diecézní pastorační rady, musí být přiznáno právo vyslovit se, resp. právo souhlasu. Jen tak se může poslání laiků udělené jim skrze křest uplatňovat právě tak zřetelně jako finální odpovědnost duchovních.

(3) Rozšíření práva laiků spolurozhodovat při jednání synod

Reprezentační církevní shromáždění – jako např. ekumenický koncil (CIC can. 337n), plenární shromáždění národní biskupské konference (CIC can. 454n) nebo diecézní synoda – vynášejí důležitá rozhodnutí pro budoucnost církve. Tato shromáždění jsou ovšem často výhradně setkáními biskupů nebo duchovních. Laikové nejsou zpravidla řádnými účastníky, a pokud ano, nemají hlasovací právo, nanejvýš jen právo vstoupit do debaty, nebo dokonce pouze právo účasti. Taková struktura neodpovídá myšlence communia. Aby tento nárok splňovala, je nutno změnit právní ustanovení v následujících třech bodech:

a) Počet laiků účastnících se různých forem církevních shromáždění je třeba zvýšit tak, aby bylo zaručeno odpovídající zastoupení celého Božího lidu.

b) Všichni shromáždění účastníci – muži i ženy, duchovní i laici – se musejí účastnit rozhodovacího procesu stejným způsobem: už se nebude rozlišovat mezi právem hlasovacím, poradním a účastnickým, nýbrž každý z přítomných bude mít totéž právo hlasovat.

c) Finální odpovědnost příslušné církevní autority (papeže, biskupa) bude vyjádřena speciálním právem veta, jehož uplatnění musí být ovšem odůvodněno jako reakce na prokazatelný prohřešek proti víře a mravnosti nebo proti platnému právnímu řádu katolické církve.

3. Posunout těžiště struktur směrem k laikům je podmínkou budoucnosti církve

Katolická církev si už nemůže dovolit, aby její právo dále setrvávalo v „ochromujícím vnitřním rozporu“ mezi výroky o církvi a strukturami v církvi. Není možné stále mluvit o „bratřích a sestrách“, „Božím lidu“, „církevním společenství“ a „podílu všech na poslání církve“, když přitom spoluúčast, spolupráce a spolurozhodování v závažných momentech církevního života nejsou dostatečně právně zajištěny. Tento rozporuplný stav má za následek, že ochota angažovat se trvale klesá a členů církve ubývá. To je cena za to, že struktury katolické církve ani nevycházejí z tradice, ani neslouží praktickému životu církve. Proto je naléhavě nutno reformovat církevní struktury tak, aby odpovídaly tradicí rané církve a biblickému svědectví o rozmanitosti, sourozeneckých vztazích a partnerské spolupráci při následování Ježíše Krista. Rozhodujícím krokem tímto směrem je změna orientace struktur na laiky. Je třeba rozšířit prostor pro spolupráci, spoluurčení a spolurozhodování laiků, kteří jsou zatím pouhými pomocníky bez vlivu (přičemž se od nich na druhé straně vyžaduje, aby zaskakovali za chybějící kněze), a právně jim zajistit rovnoprávné postavení spolupracovníků. Posun těžiště církevních struktur na laiky vede k tomu, co se moderně označuje jako „empowerment“, tj. k zavádění takových forem výkonu moci, které neochromují, nýbrž povzbuzují, a takových mocenských struktur, které nevkládají moc do rukou jednoho člověka nebo několika málo lidí, nýbrž do maximálního počtu vzájemně propojených rukou. Takové přeorientování církevních struktur na laiky totiž v žádném případě nezpochybňuje kompetenci vedoucího úřadu činit poslední rozhodnutí v zásadních otázkách víry, mravů a církevního práva, nýbrž bere vážně společnou odpovědnost všech členů Božího lidu za poslání a identitu církve a vytváří právní předpoklady pro koordinované a efektivní spolupůsobení všech pro blaho církve.

Z Concilia 5/2016 přeložila Helena Medková, odborná revize překladu Jiří Kašný