Jste zde

Radikalizovat reformaci

Snahy reformovat církev Kristovu, obnovovat ji vzhledem k neustálému vývoji reálné historie rozhodně nezačaly rokem 1517 (Luther přibíjí své téze na dveře kostela ve Wittenbergu), jenž se stal východiskem vzpomínkových akcí k 500. výročí reformace 2017. Pokusy o obnovu se objevovaly od samého počátku, zejména ale po konstantinovském obratu ve 4. století, který znamenal přizpůsobení církve Římskému impériu. Již tehdy protestovala mnišská hnutí proti zesvětštění církve. Ve středověku dochází k dalším pokusům, vznikají hnutí chudoby (františkáni aj.), vystupují valdenští a kataři, husité (v Čechách), viklefovci (v Anglii) a mnozí další. Všichni se odvolávají na Písmo, dosvědčující radikální postoj Ježíše a jeho hnutí. To znamená, že úsilí o obnovu nacházelo argumenty pro svou kritiku tradice v původních, biblických pramenech (sola skriptura). Všem těmto hnutím však trvale hrozilo, že se konstantinovskému modelu – tedy spojení církve se světskou mocí a s bohatými ekonomickými činiteli – sama připodobní. To je důvod, proč reformace jako stabilní kvalita neexistuje, proč lze o ní mluvit jen s odkazem na její kořen (lat. radix), tedy na Ježíšovu radikalitu, ale i na radikalitu jeho pramenů, tedy proroků a tóry starého Izraele. Což platí i pro náš dnešní postoj k Lutherovi.

Ale vyplatí se vůbec, aby se Lutherem a reformací zabýval ještě někdo kromě vyslovených odborníků? Všeobecnou krizi (finanční, klimatickou, ekologickou, migrační, sociální), která dnes ohrožuje lidstvo a Zemi, můžeme chápat jako krizi moderny. I když počátky naší civilizace leží ve středověku, její významný rozmach nastal v období reformace. Které výhybky vedoucí k naší současné krizi byly tenkrát nastaveny? Objevily se tehdy názory, které by dnes mohly přispět k jejímu řešení? Vyskytly se problémy, jejichž důsledky trvají dodnes? Chtěl bych vyzvednout dva hlavní aspekty této problematiky, které – náležitě radikalizovány – mohou dnes jednak zvýšit aktuální přínos církví k budoucímu vývoji, jednak tlumit negativní vliv předsudků tehdejší doby. Jsou to:

 Lutherova obsáhlá kritika raného kapitalismu a význam jeho kritiky dnes

 Lutherovy neblahé útoky na židy a muslimy, znamenající návrat ke konstantinovskému modelu církve

Z toho pak ve třetí části textu vyvodím, jak by dnes mohla náboženství ve vzájemné solidaritě usilovat o spravedlnost.

1. Co znamená radikalizovat dnes Lutherovu kritiku raného kapitalismu

Když Luther ve svých 95 tezích z roku 1517 napadl obchod s odpustky, tj. přijímání peněz výměnou za odpuštění trestů v očistci, nepranýřoval přitom pouze falešnou zbožnost jednotlivých lidí. Svou kritikou těch, kdo kupčí se spásou, a výzvou použít peníze raději k odstranění chudoby Luther zasáhl přímo jádro nového stádia peněžní civilizace, jemuž se říká kapitalismus. Tehdejší úsloví „Když peníze za odpustky v truhle zvoní, duše do nebe se vznáší“ parafrázuje Luther v tezi 28: „Když peníze v truhle zvoní, hamižnost a zisk roste.“ Tato civilizace postupně podřizuje všechny oblasti života akumulaci kapitálu. Až si peníze podrobí náboženství a církev, tehdejší rozhodující sílu, budou mít v moci všechno. Právě náboženství totiž dává všemu smysl. Luther to později výslovně reflektuje ve svém Velkém katechismus, když při výkladu prvního přikázání říká:

Mnohý si myslí, že má Boha a všechno, když má peníze a majetek; spoléhá se na to tak skálopevně, že na nikoho nedbá. Hle, i on má svého boha, který se jmenuje mamon, tj. peníze a majetek, na němž lpí celým svým srdcem. To je nejrozšířenější modla na zemi.

Nejrozšířenější modla na zemi“ – dnešními slovy: Veškerá civilizace je zaměřena na akumulaci kapitálu. V moderní době se rozmnožování financí stává funkčním mechanismem, jakýmsi „megastrojem“. Každý zisk se ihned znovu investuje, celý politicko-ekonomický systém, ale i úsilí jednotlivce je zaměřeno na rozmnožování peněz. Loajalita vůči penězům nezná mezí. Peníze vládnou. Karel Marx říká, že zboží, peníze, kapitál se stávají fetišem, a filosof Walter Benjamin píše text s názvem „Kapitalismus jako náboženství“.

Že Luther nemá v souvislosti v prvním přikázáním na mysli jen jednotlivé mimořádně nemorálně jednající lidi, nýbrž celý vznikající raně kapitalistický systém jako takový, je zřejmé z jeho výkladu sedmého přikázání („Nepokradeš“), v němž popisuje celospolečenský důsledek modlářství – peníze jako nástroj loupeže v hospodářství, politice i v církvi:

Krást totiž neznamená jen vybírat pokladny a kapsy, ale brát všude kolem sebe, na trhu, v každém obchodě, u řezníka, ve vinných sklepích a pivnicích, v dílnách, zkrátka všude, kde se obchoduje, kde se vyplácejí a přijímají peníze za zboží a práci. Jedním slovem, je to nejobvyklejší řemeslo a největší cech na zemi, a pohlédneme-li dnes na svět a všechny stavy, vidíme jen velký chlév plný zlodějů.“

Vrcholem celého lupičského systému kapitalistického trhu jsou podle Luthera „arcizloději“. Tak nazývá velké mezinárodní bankovní a obchodní společnosti, jako byl tehdy slavný rodinný podnik Fuggerů. Při hospodaření s kapitálem se modloslužba a zlodějství projevuje především deregulací trhu při tvorbě cen (Luther se tématu věnuje ve spise O kupectví a lichvě, 1524):

Předně mají kupci mezi sebou jedno všeobecné pravidlo, to je jejich heslo a základ celého finančnictví. Říkají: ‚Své zboží dám tak draho, jak jen bude možno.‘ Proto nemůže být obchodování ničím jiným než olupováním a okrádáním druhých.“

Je důležité vidět, že Lutherovi přitom nejde o kritiku individuálního nemorálního jednání. Na situaci totiž reaguje trojím způsobem:

(1) Křesťanským obchodníkům radí, aby při tvoření cen – po odečtení nákladů – osobně vynaložený čas vynásobili denní mzdou dělníka a výslednou sumu přijali jako vlastní odměnu:

Jak ale zjistit výši tvé odměny, kterou máš vydělat takovým obchodem a takovou prací? Nejlépe to vypočítáš, když odhadneš čas a rozsah práce a srovnáš s prostým nádeníkem a tím, co on vydělá za jeden den. Podle toho spočítej, kolik dní ses namáhal, abys zboží získal a přivezl, a kolik práce a nebezpečí jsi do toho vložil.“

Význam tohoto textu není jen teoretický, totiž že hodnotu zboží je třeba stanovit podle (společensky nutné průměrné) pracovní doby – tuto metodu rozvinuli později Adam Smith a Karl Marx do tzv. nauky o hodnotě práce (Marx přitom s výslovným odkazem na Luthera, jehož hodnotil jako „prvního německého národního ekonoma“ a často citoval). Lutherův přístup zároveň znamená, že obchodník si nesmí při oběhu zboží přivlastnit přidanou hodnotu jako zisk, nýbrž má obchodovat na základě pouhé výměny podle vzorce zboží–peníze–zboží. Má být tedy být jedním z mnoha dělníků, který pracuje, aby uživil rodinu, nikoli majitelem kapitálu, který získává přidanou hodnotu.

(2) Jako další opatření proti vykořisťování prostřednictvím kapitálu Luther doporučuje, aby vrchnost zasahovala do trhu (např. jmenováním komise pro ceny). Zajímavé však je, že do takových regulačních intervencí na trhu nevkládá velkou naději; jeho skepsi zvyšuje poznání, že vrchnost je systémově zkorumpovaná.

Může snad odpovídat Bohu a právu, že jeden člověk v krátké době tak zbohatne, že si může koupit krále i císaře? (…) Králové a knížata by na to měli dbát a přísným právem tomu bránit. Avšak slyším, že se toho sami účastní a že se děje, jak čteme u Izajáše (1,23): ‚Tvoji velmoži jsou spolčenci zlodějů.‘“

(3) Na základě tohoto poznatku Luther nakonec zavrhuje celý systém kapitalistických podniků, jejichž činnost přesahuje hranice země (dnes by se řeklo systém nadnárodních bank a koncernů):

K těm bankovním a obchodním společnostem by se toho jistě dalo mnoho říct. Ale všechno je to tak prolezlé lačností a bezprávím, že nelze najít nic, o čem by se dalo mluvit s čistým svědomím. Proto ať se nikdo neptá, jak by mohl být členem těchto společností s čistým svědomím. Není jiné rady než: Ruce pryč! – to se nedá změnit. Mají-li tyto společnosti zůstat, musí právo a poctivost zajít. Má-li právo a poctivost zůstat, musejí tyto společnosti zajít (Iz 12,28).“

Potvrzení, ba vystupňování tohoto odsudku nacházíme v Lutherově postoji k finančnímu kapitálu. Jako příklad citujme z jeho pozdního spisu Napomenutí farářům, aby kázali proti lichvě (1540):

Německo se i s knížaty, panstvem, zemí a lidmi stává nevolníkem lichvářů. Takový oficiální lupič může klidně sedět doma – a za deset let sežere celý svět.“

Důležité je, že Luther kritizuje samo jádro kapitalistické peněžní ekonomiky, totiž že peníze neslouží jako užitečný prostředek, nýbrž se stávají kapitálem, přičemž o vytvořenou „přidanou hodnotu“ jsou olupováni pracující lidé. Proto také Luther jasně říká, že „lichvář je vrah“, a pokračuje:

Pohané pouhým rozumem přišli na to, že lichvář je čtyřnásobný zloděj a vrah. Ten totiž, kdo potravu jiného vysává, krade a loupí, dopouští se vraždy stejně jako ten, kdo druhého nechává hynout a zemřít hlady.“

Podobně to formuluje současný švýcarský sociolog Jean Ziegler (2012): „Umře-li dnes nějaké dítě hlady, byla to vražda.“ Protože na světě je dost pro všechny.

Tím se dostáváme důsledkům vztahu mezi náboženstvím a dnešní kapitalistickou civilizací a k otázce, co by se na Lutherovi mělo ještě radikalizovat. V kapitalismu se každý zisk musí okamžitě znovu investovat. Říká se tomu přeměna peněz v kapitál. Peníze mohou plnit řadu účelů – jsou prostředkem platby, koupě, uchování hodnoty atd. Kapitál má naproti tomu jediný účel: musí růst. A proto je nepřetržitě znovu investován – jako obchodní kapitál, jako kapitál umožňující spekulaci a lichvu, později jako průmyslový kapitál. Dávné hromadění pokladů se tudíž v moderní době stává funkčním mechanismem, strojem na rozmnožování peněz, hlavní hnací silou nejen ekonomiky, nýbrž celé civilizace – včetně náboženství. Protože kapitál musí růst, musí růst spotřeba i hospodářství jako celek. Tato nutnost stálého růstu nejen rozevírá propast mezi chudými a bohatými, ničí také klima a Zemi. Znamená to, že teologie, církev a společnost musejí v zájmu přežití ve střednědobém a dlouhodobém horizontu kapitalismus porazit. Za Luthera nebyla situace ještě takto vyhrocená. Proto je nutno jeho radikální postoj v tomto směru dále radikalizovat.

V jiné oblasti se nicméně musíme od Luthera jasně distancovat, chceme-li odstranit blokády způsobené jeho postojem.

2. Lutherův návrat ke konstantinovskému modelu církve a jeho fatální následky pro židy a muslimy

Ve svých počátcích Luther odmítá středověkou představu, že i duchovní úřad náleží do kategorie „moci“ (potestas). Říká, že všechny církevní úřady a všechny činnosti křesťanů na všech společenských úrovních jsou služby, nikoli nástroje moci („… neb v Písmu není žádná duchovní vrchnost ani moc, nýbrž jen služba a poníženost“). Působí tudíž nenásilným slovem, nikoli mocí (non vi, sed verbo). A obráceně – světská moc nesmí vládnout nad dušemi: „…duše není pod mocí císaře. Císař ji nemůže poučovat ani vésti, zabít ani oživit, soudit ani odsuzovat, zadržet ani propustit, což by jistě bylo možné, kdyby měl moc jí poroučet nebo jí dávat zákony. Kdežto nad tělem, statkem či ctí právem vládne, neb ty jsou pod jeho mocí.“

Tento jasný základní postoj, jímž zásadně překonal konstantinovský středověký model církve přizpůsobující se typu vlády, Luther sám opouští a obrací naruby ve svých traktátech proti židům a muslimům. Ve svém raném spise Že Ježíš Kristus byl zrozen jako Žid (napsaném 1523, v době, kdy chtěl ještě židy misionovat) sice diskriminaci židů – tehdy zcela běžnou – kritizuje. Když však vidí, že se „neobracejí“, nýbrž sami vyvíjejí misijní činnost, požaduje v pozdním spise O Židech a jejich lžích (1543), aby se proti nim energicky a násilím zasahovalo. Formát článku mi nedovoluje věnovat se jeho teologickým argumentům podrobně. Avšak nelze zamlčovat nebo zlehčovat, jaký postup proti židům Luther doporučuje. Hitler se svými pohůnky se na jeho návrhy mohli klidně odvolávat:

Za prvé jejich synagogu nebo školu zapálit a co nehoří, zemí zasypat a udusat, aby už nikdy nikdo nespatřil jediný kámen ani popel Za druhé právě tak rozvalit a zničit jejich domy Za třetí vzít jim všechny jejich knížky modliteb a talmud, z nichž se učí takové modloslužbě, lžím, kletbám a rouhání Za čtvrté jejich rabínům zakázat pod hrozbou smrti další vyučování Za páté jim zcela zapovědět používání zemských silnic. Neboť tam nemají co dělat, protože nejsou ani páni ani úředníci ani obchodníci a nic podobného. Ať zůstanou doma. Za šesté zakázat jim lichvu a odebrat jim veškerou hotovost a cennosti ze stříbra a zlata, uložit to stranou a zajistit Za sedmé dát mladému silnému Židovi i Židovce do ruky cep, sekeru, motyku, rýč, přeslici, vřeteno, aby si vydělávali na chléb...

Lutherovy návrhy jsou zvláště hanebné proto, že židé přece obvyklá povolání nesměli vykonávat, takže byli nuceni zabývat se peněžnictvím. To jim umožňovala tóra, která vybírání úroku od příslušníků vlastního národa zakazovala, zatímco od cizinců dovolovala (Dtn 23,20n). Diskriminace židů byla tehdy zcela běžná, avšak nelidskost Lutherových požadavků zvyšuje jejich teologická argumentace. Na tu jsme se v našem výzkumném projektu „Radikalizovat reformaci“ důkladně zaměřili.

Domníváme se, že zásadní je Lutherovo pojetí „zákona“, vedoucí k závažným chybným názorům a rozhodnutím. Luther rozlišuje dvojí funkci, resp. dvojí aplikaci zákona: jednak teologickou, jednak politickou či „civilní“. Teologické uplatňování zákona slouží pouze tomu, aby byl člověk usvědčen z hříšného jednání vůči Bohu, které nikdy nemůže překonat vlastními činy, nýbrž jen vírou v Krista. K tomuto názoru Luther dospěl v opozici k římské církvi a teologii, avšak poté tento model přenesl na všechny své teologické nepřátele: židy, novokřtěnce, rebelující sedláky, muslimy. Ty všechny je schopen akceptovat či dokonce vidět pozitivně pouze v souvislosti s oním druhým uplatňováním zákona: pokud se totiž řídí předpisy civilního a politického práva. Takto viděno je pro něj tóra jakožto „židovský zákoník“ na téže úrovni jako např. římské právo.

Luther je přesvědčen, že přitom vychází z Pavla a jeho kritiky zákona, kterou považuje za kritiku tóry. Podle dnešního sociálněhistorického výkladu, založeného na detailní znalosti dobového kontextu, však právě tóra představovala alternativní právo ve srovnání s mimožidovskými paralelami v daném prostředí. Tak to vidí i Pavel, když tóru označuje za svatou, ale stěžuje si, že v poměrech římského impéria je podrobena nadvládě hříchu. Může být tudíž uskutečňována pouze s pomocí mesiášského ducha, který vytvoří z židů a lidí všech národů nové společenství, v němž už moc nebude dána příslušností k etniku, náboženství, sociální vrstvě či pohlaví (Ga 3,28). Pavlova kritika není namířena proti židovství, naopak, Pavel chce (v opozici k židovským současníkům, kteří se poměrům v Římské říši přizpůsobovali) pozvednout a prosadit pravý Izrael. Tuto antiimperialistickou pointu Pavlova dialektického chápání zákona Luther opomíjí.

Něco podobného lze říci o jeho spisech proti muslimům (Turkům). Je tu nicméně jeden podstatný rozdíl ve srovnání s tím, jak se staví k židům, které napadá jako stoupence špatného náboženství. V té době Turci vedli válku proti Svaté říši římské národa německého. Odhlédneme-li od předchozích křížových tažení a od antimuslimské reconquisty, mohli Luther a jeho současníci považovat válku proti Turkům za válku obrannou. Luther také vícekrát upozorňoval, že nejde o náboženskou válku (tu zásadně odmítal), nýbrž o „spravedlivou válku“ na obhajobu napadené společnosti. Přesto oponoval učení islámu i teologicky, třebaže sotva znal korán v originále. A jeho rozlišování války obranné od náboženské se rozostřuje, když argumentuje apokalypsou a ve válečném nepříteli vidí nepřítele duchovního. Právě v tomto bodě se dnes reformační církve musejí nejen kát za bezpráví spáchaná zejména na židech, ale i na muslimech (především v rámci „křesťanského“ kolonialismu a neokolonialismu), nýbrž také zpytovat svědomí a ptát se, zda a do jaké míry Luther dosud ovlivňuje jejich předsudky, projevující se např. aktuální islamofobií. Především by si ale měly znovu uvědomit, že tváří v tvář ohrožení celé Země je třeba, aby všechna náboženství spojila síly pro zachování života. Je to nejen naléhavě nutné, nýbrž – díky jejich nejhlubšímu zdroji – také možné.

3. Solidarita mezi náboženstvími je v zájmu spravedlnosti

Nové výzkumy ukázaly, že při vzniku a formování velkých světových náboženství a filosofií v tzv. osové době (něm. Achsenzeit, cca 800 př. Kr. – 200 po Kr., termín Karla Jasperse)byla společenská situace v Izraeli, Řecku, Indii, Číně a Arábii zásadně ovlivněna pronikáním peněz do každodenního života. Pravděpodobně to souviselo s profesionalizací vojenství, tj. s najímáním žoldnéřů. Vojáky bylo třeba odměňovat: loupili především drahé kovy, které se daly ve formě cenných předmětů snadno převážet. Monetarizace, zesílená zavedením mincí (cca 600 př. Kr.), měla značné sociální důsledky: zadlužování, vybírání úroků a zastavování selské půdy. Rolníci, kteří si po neúrodě vypůjčili na setbu a nemohli dluh vracet s úroky, přicházeli o zastavenou půdu a upadali s celou rodinou do otroctví pro dluhy. Zároveň se proměňovalo myšlení. Počtářské (i vyjadřovací) umění rostoucí v souvislosti peněžnictvím vedlo ke kalkulačnímu uvažování, k oslabení solidarity a k individualismu. Vrchol této první fáze peněžní civilizace představují helénistická římská impéria.

Tyto paralelně probíhající sociálně-ekonomické, politické a psychologicko-antropologické změny a jimi způsobené útrapy nezůstaly bez odezvy. V oblastech od Středozemí po Čínu na ně reagovala na ně všechna náboženství i filosofické směry „osové doby“:

 V Izraeli a Judeji požadují kritikové z řad proroků (počínaje Ámosem) a také tóra (zvl. Dt 15 a Lv 25) spravedlnost a právo. Cílem je zabránit chudobě (na Dt 15,4 přímo navazují Sk 4,34). Navrhované prostředky: zákaz vybírání úroku, promíjení dluhů a propouštění z otroctví pro dluhy každý sedmý rok, pravidelné rovné rozdělování země atd., ve Skutcích apoštolů dobrovolné dělení majetku.

 V Indii se Buddha snaží zvítězit nad hamižností, nenávistí a iluzí – třemi jedy ohrožujícími ego – skrze hluboké pochopení vzájemné souvislosti veškerého bytí, z níž vyvozuje představu nového společného bytí.

 V Číně prohlašuje Lao-c', že „měkké“ je důležitější než „tvrdé“ a mluví o nevyslovitelné a tudíž nemanipulovatelné cestě (Tao). Konfucius zdůrazňuje trvalou nutnost zařazovat se do společenského řádu a vyvozuje z toho dokonce právo lidu na revoluci proti nespravedlivé vrchnosti (obojí podle principu společenské rovnováhy).

 Sokrates akcentuje duševní „ctnost“, „dokonalost“ (řec. areté) proti bohatství a slávě, Platon se zaměřuje na spravedlnost v obci, Aristoteles se pokouší překonat hospodářství redukované na hromadění peněz (chremastika, lichva) etikou a politikou hospodářství založeného na přirozené směně.

 Ježíš vidí problém vyhroceně jako rozhodnutí mezi Bohem (Božím královstvím a jeho spravedlností) a mamonem (bohem hromadění pokladů) a vyzvedává důstojnost nepatrných (Mt 6,19n; 25,31n); jeho stoupenci se proto dělí o majetek, takže nikdo netrpí nedostatkem.

 Muhammad odsuzuje iluzi neomezeného hromadění bohatství a zakazuje vybírání úroku, prosazuje daň pro chudé a hospodářství poskytující podíl na zisku.

Ohledně Luthera to znamená dvojí: Při své systémové kritice raného kapitalismu se odvolává na Písmo z hlediska dějin společnosti zcela oprávněně, a to jak v případě Starého, tak Nového zákona. Ve své polemice proti židům a muslimům však přehlíží možnost přistupovat k ústředním hospodářským a sociálním problémům své doby ve spojenectví v těmito náboženstvími a hledat řešení i v jejich pramenech.

A právě v tom je dnešní situace jiná. Hnutí založená na teologii nebo filosofii osvobození vznikla ve všech náboženstvích. Existuje židovská, křesťanská i muslimská teologie osvobození, byla založena Mezinárodní síť angažovaných buddhistů (INEB, 1999) a v poslední době se podobné aktivity objevují dokonce v Číně. Ti všichni při hledání alternativ spolupracují se sociálními hnutími a navazují spojenectví proti globalizovanému finančnímu kapitalismu. Postoj křesťanů proti svět ohrožující imperialistické ekonomice je jednoznačně odmítavý: vyjádřili jej Světový luterský svaz, Světové společenství reformovaných církví, Ekumenická rada církví i papež František. Všichni také prohlašují, že jedině všechna náboženství a humanistická hnutí společně mohou vytvořit novou životní kulturu. Ironie osudu? Martin Luther by měl radost, že papež František v apoštolské exhortaci Evangelii Gaudium (53-60) vyhroceně zdůrazňuje ekumenický, ba mezináboženský konsensus, a zároveň radikalizuje reformaci pro dnešek, když prohlašuje: „Tato ekonomika zabíjí!“

Z Concilia 2/2017 přeložila Helena Medková