Krize odvahy, nebo krize poslušnosti?

Autor tohoto příspěvku Miroslav Heryán¹ zemřel před patnácti lety. Dosud nepublikový text sloužil jako východisko pro vedení seminární skupiny během 2. semináře zájemců o teologii pořádaného Institutem ekumenických studií 19.–20. dubna 1996

Danému tématu rozumím tak, že má uvést rozhovor o hledání podoby církve pro současnou dobu. Toto hledání se musí vyhnout dvěma nebezpečím: Skyllou by byl pokus vydestilovat ideální podobu a nedbat na dobu, v níž má Kristova církev plnit své poslání – to by byla zrada na inkarnaci. Charybdou by byla snaha přizpůsobit podobu církve duchu doby s mylnou představou, že tak můžeme dnešní společnosti nejlépe posloužit – to by byla ztráta identity. – Proplout mezi nimi je odyseovské dobrodružství pro církev v každé době. Kdo chce uniknout lákání Sirén, musí se připoutat k základům jako rek od Tróje ke stěžni a pevně i citlivě držet kormidlo.

Hledání pravé podoby má církev v této zemi ve své krevní skupině. Při pohledu do dějin církve v našich zemích – a nebojme se hlásit k širšímu horizontu než nabízejí dnešní hranice České republiky – můžeme vděčně vzpomenout na prorocké postavy, kterým šlo o čistou církev. Vzpomeňme před mileniem Vojtěcha, jehož trápil stav církve, která se tak těžce zbavovala pohanských mravů. Kníže Václav by měl být očištěn od podezření ze slabošství, i když ho zrovna nebudeme stavět do čela blanických rytířů (ani by se v té roli necítil dobře). Jeho bratrovi prostě vadilo, že chtěl být křesťanským panovníkem. Můžeme být hrdi, že jsme měli panovníky, jako byl Karel IV. a Jiří z Poděbrad s evropskou vizí. Byly tu ženy jako Anežka, theologové jako Hus a Lukáš Pražský, vzdělanci jako Blahoslav a Komenský, laici jako Štítný a Chelčický atd. Nemůže se chlubit, že bychom ad maiorem Dei gloriam budovali říši, nad níž by nezapadalo slunce, neoslňovali jsme svět uměním, vědou a technikou – víme jak ambivalentní bývá takový „přínos“ světu. Spíše se pochlubme se Silvestrem Braitem, že nám pravda Páně stála za to, abychom si navzájem rozbíjeli hlavy. Ekumenický věk to spíš pochopí než liberální a libertinistická postmoderna.

Hledání pravé podoby církve vzali tak doopravdy naši předkové – proč se k nim neznat i z druhé strany? – že se rozjeli až do Svaté země, zda by někde cestou nepotkali její relikt. To co cestou našli, mohlo být vznešené i monumentální, ale pro jejich současnost na prahu novověku a na předsunuté výspě sotva upotřebitelné. Studovali, otevřeli univerzitu, jezdili světem, otevírali se utečencům, experimentovali v Novém Jeruzalémě a v Kunvaldu. Ale především hledali v Bibli. Nezazlívejme jim, že se nedrželi jen předepsaných konceptů zakotvených ve spolehlivé tradici, ze níž stojí takoví velikáni jako byl Cyprián a Augustin, Benedikt a František a autorita arcipastýře v Římě. Však oni se k té tradici doberou, pokud je povede Duch svatý, doberou – ale po svých.

A když Bílá hora tuto pouť „po svých“ ukončila a její výsledek národu předepsal znovu jedině správný koncept, zrodila se nejen „plachá česká víra“ (Tomáš Halík), ale i alergie, kterou z inkubace probudil napřed pád habsburské monarchie a potom více než čtyřicetileté „mytí mozků“ armádou politruků v uniformě i bez ní. Na to myslil kardinál Beran na II. Vaticanu při jednání o náboženské svobodě i v zemích, kde má římskokatolická církev většinu.

To už je naše česká současnost, pro kterou hledáme podobu církve, která by neokázale zvala český národ – i naše menšiny – k tomu, který je dárcem odvahy a poslušnosti, kterých je nám v této zemi tolik zapotřebí. O jakou odvahu a poslušnost jde? Nedostatkové zboží vidím i já právě v kritické odvaze a kritické poslušnosti.

Na odvahu se zmůže leckdo, když už pominula éra kontroly činu, slov a myšlenek. Svoboda najednou probudila k odvaze, která všem odpovědným osobám a institucím působí veliké starosti. Pominula éra všudypřítomných očí a uší a lidé si dovolují věci, které bychom před lety nečekali. Policie je tak bezradná a zákony tak děravé, že každý zbabělec se odváží udělat nějaký ten kousek druhému.

Kritická odvaha ví, že při hledání vstupujeme na neznámou půdu, kde číhají nepředvídaná překvapení a možná i nebezpečí. To platí i při hledání podoby církve pro současnou dobu. Je nebezpečné experimentování, jež v dějinách nejednou vedlo na scestí. (Vzpomeňme na pokušení apologetů, kteří mohli vyprázdnit Boží tajemství tlumočením do filosofických kategorií.) Hledání může být i překvapivé, neboť byli už jiní před námi, kdo v přelomových situacích církevních dějin posunuli církev o kus dopředu a nabízejí možnost poučit se z jejich myšlení a zápasů.

Je jasné, že rozhodující roli v hledání podoby církve a v přinášení Evangelia sekularizovanému člověku sehrají laici. Zdá se, že kněz, farář, kazatel či pastor je dnes diskvalifikován přinést evangelium do terénu, v němž není doma – pokud právě nemyl výklady a nepracoval v kotelně. Tam venku probíhá život, řízený zákony trhu. Mění se role theologa: stává se poradcem či instruktorem těch, kdo stojí na předsunutých pozicích. S touto rolí se těžko smiřuje jak protestantský kazatel, tak katolický kněz. Katolická církev se opírá o hiearchickou strukturu, jež ji dává vnitřní pevnost. Protestantismus si slibuje mnoho, ne-li vše, od theologie a theologů. I když vyhlásil v reformaci „všeobecné kněžství“, podnes se nevyhojil z traumatu, kterým je komplex strachu z bohosloveckých úchylek a z blouznivců. Ví, že laici dovedou být nebezpeční, dostanou-li slovo, nebo když si slovo vezmou. Ale ohrožuje církev něco víc než strach před vstupem do nebezpečné zóny? Bez poslušné odvahy vstoupit do této zóny církev těžko najde autentickou podobu pro současnost. A bez průzkumnické služby laiků se při hledání neobejde. (Jen vzpomeňme na přelomová období v dějinách Izraele a církve!)

Vskutku stojí za to naslouchat Kristovým svědkům v dějinách křesťanství a poslouchat, co si poslušnost zaslouží. Poslušnost je vzácná křesťanská ctnost, protože náš rozum a naše srdce jsou nespolehliví rádci. (Z částečně oprávněné nedůvěry k vlastnímu srdci vzniká ochota raději poslouchat rozkaz „shora“ než vlastní úsudek. D. Bonhoeffer)

Ale poslušností se v historii dávné i nedávné omlouvaly postoje a činy jednotlivců a národů, které patří ke smutným kapitolám dějin. Proto poslušnost musí být a zůstat kritická. Jen kritická poslušnost se nedá svést na scestí a zneužít, jen ona odolá manipulování, jež ponižuje člověka i křesťana. Církevní řády by neměly odporovat Božímu Duchu, církevní praxe by neměla stát v cestě prosté poslušnosti Božího slova.

Zdá se však, že krize odvahy a krize poslušnosti, přesněji krize odpovědné odvahy a kritické poslušnosti odhaluje ještě jinou a závaznější krizi – krizi autority. Skutečnou autoritu má církev, nebo ten v církvi, protože se nebojí kritického zkoumání. Při pohledu zvenčí se mi zdá, že římskokatolická církev tuto autoritu zásadně má i u svých kriticky myslících a pozorujících členů. Je jednoznačnější v svém učení i etických normách. Nekatolíci jsou na tom hůře – s výjimkou výběrových církví. Protestantismus nám tak zarostl do genů, že bezmála každý si činí nárok na pravdu a neomylnost. Máme slušný výběr učitelů theologické moudrosti, ale málo učitelů pokorné a poslušné i odvážné víry. Nedovedu to povědět líp, než bývalý benediktin Fulbert Steffensky: „V protestantismu postrádám lid. Je to církev theologů, a tak ji pociťuji klerikálněji, než katolicismus. Protestantismus spočívá v theolozích a ve vlastní správě. Protestantismus je spíše myslivé, než žité náboženství.“

Hledáme církev pro dnešní chvíli. Taková církev bude prostorem pro víru odvážnou a poslušnou zároveň, která se sklání před autoritou Ježíše Krista v Duchu svatém k oslavě Boha Otce. Má být Kristovým tělem. Čím bude mnohotvárnějším v jednotě, tím lépe pro ni a pro svět.