V roce 2016 vyzval papež František k „novým skutkům milosrdenství“, totiž k „péči o společný domov“. Jako duchovní skutek milosrdenství označuje „díkůplný pohled na svět“, neboť takový pohled „umožňuje vyčíst z každé věci poučení, jež nám chce sdělit Bůh“. Péče o společný domov jakožto tělesný skutek milosrdenství znamená, že budeme prostými, každodenními gesty vzdorovat logice násilí, vykořisťování a egoismu a při všech příležitostech přispívat k budování lepšího světa“.1 Následující článek se pokouší formulovat specifické způsoby této péče o společný domov, která patří ke skutkům milosrdenství.
Jedním ze způsobů, jak v rámci skutků milosrdenství pečovat o Zemi a její obyvatele, je „utěšovat zarmoucené“ tím, že budeme upozorňovat na zázraky stvoření v každodenním životě. Vzpomínám, jak můj otec, který se na sklonku svých let musel pro zhoršený zdravotní stav stáhnout z hektického veřejného života, pozoroval cvrlikající vrabce na stromě za oknem a komentoval to slabým úsměvem.
Občas se vracím k řádkům, jež jsou překladem epické básně původních obyvatel filipínského ostrova Mindanao:
Nebudeme se cítit sami,
nebudeme smutni,
neboť stromy budou hrát na loutnu
a šumění listí zapěje vítěznou píseň.
Skály zahrají na píšťaly,
jejich hvizd zaplaší tíseň
a zpívající bambus nás utěší.
Živé bytosti a příroda nám mohou skýtat útěchu díky „intimnímu spojení mezi Bohem a všemi živými bytostmi“. Encyklika k ekologii Laudato si’ zdůrazňuje, že mystikové jako Jan od Kříže (1542–1591) byli schopni toto spojení vnímat. Následující řádky z jeho Duchovní písně (Cántico espiritual) papež ve svém textu cituje: „Lesní osamělá údolí jsou klidná, líbezná, svěží, stinná, plná sladkých vod; rozmanitostí svého stromoví a sladkým zpěvem ptáků působí smyslům nesmírné osvěžení a rozkoš, skýtajíce jim svou samotou a mlčením občerstvení a odpočinek.“ (Laudato si’, 234)
Biblický příklad, jak utěšovat zarmouceného tím, že jeho pozornost zaměřujeme na stvoření, najdeme v rozsáhlém poetickém dramatu v knize Jób (3,1 – 42,6). Rozčilenému Jóbovi, který opakovaně ujišťuje o své nevině a stěžuje si na nespravedlivě uvalená utrpení, „odpovídá Hospodin ze smrště“ (38,1). Bůh zasypává Jóba otázkami a výroky, které odkazují na přírodu, s jejími hlubokými tajemstvími, vnějšími projevy (38, 25–27) a nespoutaností vymykající se lidské kontrole (kap. 39), i na fantastická zvířata (40,15 – 41,34).
V Božích promluvách k Jóbovi najdeme humornou zmínku o divokém oslu, který si volí „za domov pustinu“ a „posmívá se městskému hluku“ (39, 5–7). Hospodin dává najevo také potěšení z neužitečné „pštrosice“, stvoření poněkud hloupého, avšak nepochybně hbitého, neboť „když se vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem“ (39, 13–18). Poté, co Hospodin zevrubně popsal Boží velkorysost, svobodomyslnost a takříkajíc sportovní kreativitu v rámci Boží spravedlnosti i mimo ni, uzavírá se poetické drama tím, že Jób nalezne pokoj v Bohu i pokoj sám se sebou, přestože mu jeho štěstí (ještě) nebylo navráceno (42, 5–6).
V žalmu 104, onom velkém hymnu na Stvořitele, jenž udržuje svět v chodu, najdeme ve výčtu divokých zvířat „kozorožce“ a „damany“. Žalmista měl pravděpodobně na mysli kozorožce núbijského a damana skalního. Ti dnes patří k silně ohroženým druhům a v Izraeli přežívají jen v rezervacích. Známe-li biblická zvířata a jejich dnešní životní podmínky, musíme texty jako Žalm 104 obdivovat a naše ekologické spiritualita roste.
V místní církvi nebo ve společenství věřících lze ekologickou spiritualitu pěstovat tím, že budeme používat nebo sami skládat hymny a modlitby, v nichž budou jmenovány konkrétní ohrožené druhy. V mé vlasti jsou to například haribon (filipínský orel), palawan (lesní želva), tamaraw (divoký buvol) aj.
Dát někomu jméno znamená převzít nad pojmenovaným moc. Vyslovujeme-li nebo slyšíme-li jména ohrožených druhů, ať už používaná vědecky či běžně, správně či chybně, nezůstane to bez důsledků na společenství, zejména děje-li se tak při slavnostních shromážděních. Ve druhém příběhu o stvoření světa (Gn kap. 2) svěřuje Hospodin onu odpovědnou záležitost, jakou je pojmenování každého živočišného druhu, lidem: „Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej člověk nazve“ (Gn 2,19).
Ve společenstvích, která pěstují ekologickou spiritualitu, může být specifickým projevem milosrdenství veřejné recitování a slavnostní připomínání jmen živočichů vymřelých v antropocénu2, k jejichž vyhubení přispěla aktivita člověka. Církve, diecéze, farnosti a školy mohou jako připomínku těchto živočišných druhů zavést například „den smutku“, kdy bude možno při modlitebních shromážděních, liturgických slavnostech, dokonce i v rámci eucharistické modlitby vyslovovat jména jako javánský tygr, tasmánský tygr, karibský tuleň aj.
Ve vší pokoře navrhuji, abychom takový den nebo takovou akci věnovanou vyhynulým druhům učinili součástí ekumenického „Času stvoření“3 v období od 1. září (kdy si ortodoxie připomíná stvoření) do 4. října (což je u katolíků a v některých jiných západních tradicích svátek sv. Františka z Assisi). Modlit se za zemřelé je skutek milosrdenství, který v truchlících budí touhu přijmout požehnání útěchy (Mt 5,4).
Zvláštní den zasvěcený vyhubeným tvorům může být dobrou příležitostí k „ekologickému obrácení“, jež projevujeme takto:
1. Děkujeme našemu Stvořiteli za dar tvorů a živých druhů, které lidé v minulosti znali, byť jen povrchně a krátce.
2. Litujeme, že jsme je vyhubili, že jsme o ně přišli a definitivně zmarnili možnost, aby je příští generace mohly pozorovat a oceňovat, zejména ve volné přírodě.
3. Vyznáváme, že jsme zhřešili proti Tvůrci a stvoření.
4. Prosíme o Boží milosrdenství jak pro chudé lidi a jejich rodiny, kteří z nevědomosti a zoufalství sahají k ekologicky neblahým praktikám, tak pro ty vrstvy obyvatel, které propadly konzumu, egoisticky naslouchají pouze vlastnímu hlasu a nechtějí slyšet křik chudých ani sténání božského ducha v ohrožených druzích.
5. Scházíme se, abychom hledali praktické cesty a prostředky, jak zabránit vyhubení dalších druhů, a snažíme se vymyslet alternativní způsoby obživy pro chudé lidi, kteří životnímu prostředí škodí vypalováním lesů, rybolovem s pomocí kyanidu a dynamitu a živelnou těžbou surovin.
Je důležité, abychom při bohoslužbách během „Času stvoření“ i mimo toto období nepoužívali žádné ozdoby a devocionálie vyrobené ze slonoviny. V pastýřském listu s názvem The Lord God Made Them All (Vše slavně stvořil Bůh, refrén oblíbeného anglického hymnu z roku 1848) apeloval předseda filipínské biskupské konference na své bratry v biskupském úřadě, aby „klerikům zakázali žehnat nové sochy, obrazy či devocionálie, které byly vyrobeny ze sloních klů nebo z těl jiných ohrožených či chráněných živočichů. Předměty tohoto druhu nalézající se v kostelích nemají být uctívány a nové nelze přijímat jako dary“.
Dalším ekologickým skutkem milosrdenství v naší době je pomáhat lidem nezkušeným a nedostatečně vzdělaným, jakož i romantickým nostalgikům, aby dospěli k diferencovanému ekologickému chápání. Vraťme se k poetickému textu knihy Jób. Boží výroky jsou parodií Jóbových výroků a ukazují na rozmanité stránky stvoření: na jeho stabilitu a uspořádanost, ale i odpudivost, komičnost a nespoutanost.4 V řadě kultur existují i humorná přísloví s tématikou živočišné říše a přírody vůbec; na Filipínách se např. říká: „Kráva řve, aby na ni nikdo neřval“ anebo „Ještěrka je slabé zvíře, jenže bydlí ve skále.“
Myslím, že člověku může leccos dojít, když si našeho Stvořitele představí jako Boha s vysloveným smyslem pro humor. Ve světě lidí představuje humor cenný druh vědění a jednání5 a je potřebné si ho zachovat, když se zabýváme přírodou a řešíme vážné ekologické problémy jednotlivých lidé i celé společnosti. Z toho člověka rozbolí hlava i srdce – a smích, není-li škodolibý, může přinést úlevu a otevřít dveře (nebo alespoň skulinku), abychom dospěli k nutné reflexi a našli schůdné řešení.
V některý případech lze skutečně potěšit zarmoucené tím, že je upozorníme na hravé nebo tragikomické stránky stvořeného světa. Ovšem věřící a pastorační pracovníci, kteří tak nadšeně recitují a zpívají zmíněný hymnus Cecila Alexandra Alle Things Bright and Beautifull:
All things bright and beautiful, Vše, co je krásné a zářivé,
All creatures great and small, malé i veliké věci,
All things wise and wonderful: vše, co je moudré a předivné,
The Lord God made them all. vše slavně stvořil Bůh.
si možná nebudou vědět rady s následující parodií z repertoáru britské skupiny Monthy Pytons:
All things dull and ugly Vše, co je hloupé a ošklivé,
All creatures short and squat, bytosti hnusné a podlé,
All things rude and nasty, vše, co je špatné a odporné –
The Lord God made the lot. to také stvořil Bůh(?)
Zralá ekologická spiritualita odpovídající naší době vyžaduje, abychom nezavírali oči ani před odpuzujícími a tragickými stránkami živočišného světa a k přírody, jak se projevují i v oblastech, do nichž člověk zasahuje jen minimálně. K takovým jevům patří agresivní hájení vlastního teritoria a kanibalismus, tedy skutečnost, že některá zvířata žerou vlastní mláďata nebo že silnější jedinci žerou individua slabší a zraněná.
Drobný rolník na ostrově Cebu žije v těsnějším kontaktu s přírodou než průměrný obyvatel města. Pozvedá zrak vzhůru a prosí o příznivé počasí, o vyvážený poměr slunečního svitu a deště. Ví, jak těžké je číhat na dravé ptáky a bránit se proti troufalým krysám. Neuvažuje proto jako městský ekolog, který si přírodu a živočišný svět snadno romantizuje. V Písni písní, která inspirovala Jana od Kříže k napsání Duchovní písně, ví i dívka opojená láskou, že lišky je nutno lovit: „Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!“
Jsem přesvědčen, že tvůrčí přebásnění Žalmu 104 z pera Jima Cottera, jmenovitě následující závěr, je výrazem hluboké ekologické spirituality:
Dáváš nám hojnost, o niž se můžeme dělit: chléb života na stole, víno pro obveselení srdce, olej, aby se naše kůže leskla. A přesto může slunce spálit obilí, láva přelámat stromy, hurikán strhnout dům, rozvodněná řeka všechno zaplavit. Meteory sviští vesmírem, hvězdy explodují a zanikají; taková síla děsící naše srdce je přesto nepostradatelná.
Drobní rolníci na ostrově Cebu jsou bezradní: v jednom roce jejich úroda uschne na polích, v následujícím ji odnesou záplavy – přicházejí o sklizeň v důsledku extrémních výkyvů počasí. Jejich zmatek a otázky, které kladou tváří v tvář „velkým změnám na nebi“, poeticky vyjádřila filipínská básnířka Grace Monte de Ramos:
„Proč jihozápadní vítr ztratil cestu a proč už nevane v obvyklou dobu? … Přijde průtrž mračen a záplavy, nebo nastane sucho a s ním žízeň? Jak lze číst z mraků, když moudrost předků už neplatí, neboť ji odnesl čas?“
V důsledku probíhajících klimatických změn patří zjevně ke „znamením doby“, že původní obyvatelstvo, drobní rolníci a rybáři se už nemohou spoléhat na dávnou moudrost a neumějí „vykládat tvářnost oblohy“ (srov. Mt 16, 2–3). Proto je dalším skutkem ekologického milosrdenství usilovat o to, aby lidé chudí a ohrožení mohli své porozumění klimatu a přírodě prohlubovat – po stránce vědecké, etické, estetické, kulturní i náboženské.
Je rovněž skutkem milosrdenství a zároveň projevem respektu, jestliže mladým lidem a těm, kdo ztrácejí orientaci nebo nejsou dostatečně informováni, poskytujeme ekologické vzdělání v jazyce, jenž odpovídá konkrétní cílové skupině, a s citlivostí vůči místní kultuře. Papež František žádá, abychom „při analyzování problémů týkajících se životního prostředí zaměřili pozornost k místním kulturám a umožnili dialog mezi technicko-vědeckým jazykem a lidovou řečí“ (Laudato si´, 143). Bez náležitého pochopení pro příslušnou kulturu a specifický kontext bude náš vědecký a akademický jazyk připadat oněm chudým a zranitelným lidem často elitářský a odtažitý a nebudou si s ním vědět rady.
Dalším ekologickým skutkem milosrdenství je zpřístupňovat chudým a ohroženým lidem finančně dostupné a lokálně použitelné technologie a technické nástroje. Jde o to, aby drobní rolníci, rybáři, původní domorodci a bezzemci v oblastech vystavených geologickým výkyvům mohli zaznamenávat neočekávané změny a připravit se tak na „výsměch počasí, které ztratilo cit pro roční období“. Také chudým obyvatelům měst je třeba umožnit, aby sami nebo ve sdruženích pěstovali přírodní potraviny a léčivé byliny přímo na místě. Cenově dosažitelná technologie musí přitom brát maximální ohled na místní kulturu. Materiál k výrobě nebo sestavování takových nástrojů a zařízení je třeba získávat v bezprostředním okolí nebo v příslušné oblasti.
Ekologickým skutkem milosrdenství je pomáhat chudým lidem, aby přežili a tvořivě se přizpůsobili klimatickým změnám a devastovanému životnímu prostředí. Pokud navzdory těmto snahám opustí domov a stanou se uprchlíky z klimatických důvodů, bude ekologickým skutkem milosrdenství přijmout je a poskytnout jim pohostinství.
Při ekologické výchově bohatých, ale i méně bohatých lidí posedlých konzumismem, který má za následek zbytečné škody a emise skleníkových plynů, jde v prvé řadě o to, aby si osvojili střídmý či prostý způsob života, chovali se šetrně k životnímu prostředí, rozpomněli se na ctnosti jako skromnost a nacházeli radost a pokoj „v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování vlastních charismat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou a v modlitbě“ (Laudato si´, 223).
Kontakt s přírodou může přinášet radost, neboť: „Příroda je plná laskavých slov.“ (Laudato si´, 225) V mystickém smyslu je to pravda – taková laskavá slova musíme znovu objevovat zvláště ve chvílích osamění, úzkosti či zoufalství. Ale příroda je jako velké umělecké dílo, které nepřináší pouze jedno poselství nebo nějaké absolutní učení. Je třeba nalézat v ní i jiná poselství, číst z ní znamení vybízející k bdělosti, obezřetnosti, k citu pro správný okamžik, vidět její lhostejnost a vnímat tragikomické důsledky lidské nevědomosti, nedbalosti a nerozvážnosti.
Lhostejnost přírody se projevuje například tím, že komár přenášející nemoc bodne milosrdného i nemilosrdného, že lev zaútočí na člověka laskavého i nenávistného, že období sucha zničí úrodu dobrého i zlého, že náhlý déšť „přichází jako zuřivá záplava, vyvrací hory a proměňuje vesnice ve hřbitovy“, což postihuje právě tak spravedlivého jako nespravedlivého (srov. Mt. 5,45). Jako by nějaký hlas v přírodě říkal: „Jestli nějaký člověk, slušný či amorální, zůstane naživu nebo zemře, to je mi úplně jedno.“
Spiritualita chápající ekologickou problematiku diferencovaně nám umožňuje vnímat nejen rovnováhu, harmonii a krásu přírody, nýbrž také její tragikomické rysy, a ovšem i vědecky poznávat její nekonečnou komplexitu. Objevovat „mystický význam“ v každé věci, každé živé bytosti, v každé přírodní síle (Laudato si´, 223) je při hledání konkrétních řešení současné ekologické krize užitečné, pokud je tento mystický význam těsně spojen s bohatě diferencovaným chápáním (může být i jeho důsledkem), které dynamicky a tvůrčím způsobem vzájemně propojuje náboženskou zkušenost, estetický cit a vědecké znalosti.
Má-li v naší současné krizi růst význam ekologické spirituality, pak je myslím třeba, aby se zabývala fenoménem úplného mizení „přírody“, tedy přírody nedotčené působením člověka. Jak říká britský sociolog Anthony Gidden, v našem světě, který se vymkl kontrole, žije dnešní lidstvo už spíše uvnitř ekologicko-sociálních systémů v organizované přírodě než v přírodních ekosystémech. Představa, že je nutno se vrátit k „přírodě“ a bránit růstu měst, může být proto projevem nostalgie, která se snadno stává škodlivou iluzí. Takto viděno je výzva pečovat o stvoření nebo žít v souladu s ním něco úplně jiného než výzva „zpět k přírodě“.
Dnes už totiž – přinejmenším v mé vlasti – neexistují zcela nedotčené a nechráněné přírodní oblasti. Naše rezervace pro divokou zvěř, lesní a přírodní rezerváty zůstávají „přirozenými“ pouze tehdy, jsou-li pečlivě chráněny a udržovány. Ať si to přiznáme, nebo ne: ekosociální prostředí je našimi rozmanitými společnostmi a organizacemi, a to i velkými centralizovanými organizacemi, jako jsou státy a nadnárodní korporace, manažováno (dobře či špatně). Je přímo děsivé si představit, že miliardy lidí se vzdávají veškeré účasti na utváření svého ekosociálního prostředí, zatímco při pohledu na takovou manažovanou „přírodu“ upadají do vytržení.
Takovým novým okouzlením či romantizováním přírody nikdy nedospějeme k praktickému a systematickému řešení současných ekologicko-sociálních problémů. Má-li mít nové okouzlení požehnaný účinek, muselo by se podobat Spinozově třetí úrovni vědění, vědění intuitivnímu a snad i mystickému, jež bychom mohli nazvat jiným druhem naivity. Této třetí úrovně vědění nelze dosáhnout, aniž bychom prošli druhou úrovní, tj. poznali vědecké skutečnosti a přísná pravidla přírody. Nové okouzlení by původní naivitu první úrovně nemělo napodobovat ani se k ní vracet, neboť k ní patří mystická přesvědčení a mylné předsudky. Jsme-li si toho vědomi, pak nám zralá ekologická spiritualita umožní vidět mystickou úroveň nebo mystický vnitřní aspekt přírody ve spojitosti s mnoha dalšími, jinými vrstvami tak, že mystická rovina bude živit praktické a teoretické stránky a bude s nimi v interakci, aniž by je nahrazovala.
Jako krátké shrnutí a závěr předchozích úvah chci formulovat konkrétní, specifické způsoby, jak pečovat o Zemi a její obyvatele:
1. Utěšovat zarmoucené tím, že jim připomínáme stvoření a upozorňujeme na jeho rozmanité vlastnosti, jako je schopnost vyvolávat úžas, udivující hravost a nekonečná precisnost.
2. Litovat (člověkem způsobeného) vyhubení tvorů, které příští generace už nespatří ve volné přírodě.
3. Pomáhat chudým lidem a ohroženým skupinám, aby rozšiřovali své vědecké, etické, estetické, kulturní a náboženské chápání klimatu, přírody a neporušených území.
4. Umožňovat chudým lidem a zranitelným skupinám zejména v ohrožených oblastech, aby z lokálních materiálů vyráběli cenově dostupné technologie pro zaznamenávání překvapivých změn životního prostředí a aby pěstovali vlastní biologické potraviny a léčivé rostliny.
5. Chovat se pohostinně k uprchlíkům z klimaticky nepříznivých oblastí a k těm, kdo přišli o domov v důsledku ekologicko-sociálních katastrof.
V různých kontextech lze konat i další ekologické skutky milosrdenství. Jak říká filipínské přísloví: „Milosrdenství nikdy nekončí.“
Z Concilia 4/2017 přeložila Helena Medková
1Poselství ke Světovému dni modliteb za ochranu stvoření (1. 9. 2016).
2Antropocén je poměrně nový termín označující období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém.
3Viz poselství papeže Františka k Světovému dni modliteb za ochranu z 1. září 2016. S návrhem slavit „Čas stvoření“ přišlo Třetí evropské ekumenické shromáždění, podpořila jej Světová rada církví.
4Srov. William Whedbee, The Comedy of Job, in: Y. Radday/A. Brenner (eds.), On Humour and the Comic in the Hebrew Bible, Sheffield 1990, 221.
5„Humor není nálada, nýbrž světový názor.“ (Ludwig Wittgenstein)
Komentáře
Okouzlení a realita
Okouzlení přírodou, pocit sounáležitosti, ochrana ohrožených druhů, trvale udržitelné hospodářství, pomoc lidem v oblastech s nepříznivým klimatem, omezení konzumu. Samozřejmě. Nacističtí pohlaváři ale často poslouchali hudbu, milovali své rodiny a děti. Lidé v koncentrácích - to byla jiná věc, kterou vytěsnili.
I my dnes bojujeme za záchranu velryb, řešíme dostavbu dálnice, která má vést přes území obývané křečky. Nakupujme ale často to nejlevnější, netážeme se, zda jsou jablka či cokoli jiného od nás či ze sadů z okolních států, jaká je ekologická stopa, zda producenti patří mezi ty normální, nebo jsou krutě vykořisťováni nadnárodními řetězci. Netážeme se, zda jsou vejce a maso z chovů, kde se dodržují základní potřeby zvířat. To nejsou koně, psi, či velryby, to je jen maso. Učíme se zpozdile rozněžňovat nad krásou přírody, nad Tvůrcem. A volíme ty, kteří nám slibují vše zadarmo, bez našeho úsilí a vše, co by nás mohlo zneklidnit, dehonestují. Toto vytěsňování je ve své podstatě podobné se schizofrenií nacistických pohlavárů a k jejich vztahu ke koncentračním táborům. Trochu málo, nezodpovědně málo.