Jste zde

Dávat na mši?

Tuto otázku jsem několikrát dostal od hostů obce či od studentů. Modifikovaná verze otázky zněla: Obětovat za někoho mši (svatou)? Tak jako se příslušná praxe vyvíjela ve více vrstvách, tak je i těžké odpovědět ano či ne a odpověď má více vrstev.

Ponechme stranou samotný termín mše (svatá), který se stále používá, ačkoli oficiální římskokatolické dokumenty jako Katechismus katolické církve či Všeobecný úvod k Římskému misálu preferují jiné názvy. Název nenese žádné reformní poselství a je často používán zmatečně (novináři jsou schopni napsat „papež sloužil na Velký pátek mši v Koloseu“, nebo „synodní senior vysluhoval ekumenickou mši“). Název není předmětem otázky.

Ježíš ustanovil eucharistii na památku své smrti a zmrtvýchvstání. V slavící obci jsou tyto Kristovy spásné činy aktualizovány, dokud nepřijde. V prvotní církvi byli ve velké úctě mučedníci (svědci, martyrové), kteří pro Krista položili život. Obec se často scházela u jejich hrobu ve výroční den smrti a slavila eucharistii s vírou, že spolu s Kristem opět vstanou. Dělo se tak např. v katakombách, nebo v martyriích, drobných stavbách, kde v přízemí či suterénu byl hrob mučedníka a nad ním, o patro výš místnost, kde slavnost vč. agapé probíhala.

Až do raného středověku byla eucharistie slavností, na které participovalo celé shromáždění obce (diferencované na různé služby). Zhruba kolem přelomu tisíciletí nastává postupná změna, kdy se z eucharistie slavené obcí stává privátní mše kněze. Kněží bylo velké množství, postupně vytlačili všechny ostatní služby, resp. tyto služby se staly pouze formálními kroky na cestě ke kněžství. Každý kněz má právo denně sloužit mši. Proto tolik oltářů po kostelích, aby se všichni vešli. Kněží museli být z něčeho živi. Jednak se vytvořila ideologie, že každá mše je „obětí nevýslovné ceny, kterou nic nepřevýší“. Čím více takových obětí, tím lépe. Jednak se začala kněžím platit za sloužení mši tzv. mešní intence ve výši pokrývající živobytí přibližně na jeden den. Poptávka se vytvořila možností sloužit celé série mší, např. třicet dní po smrti.

V reformaci tato praxe narazila nejen na to, že hraničila se svatokupectvím, ale kvůli obětnímu charakteru mše. Katolíci chápali mši jako dvojitou oběť. Jednak my obětujeme sami sebe (tomu odpovídala část „obětování“ – malý kánon), a díky tomu přijímáme oběť Ježíšovu (vyjádřenou velkým kánonem). Reformátoři uznávali jedinou oběť – oběť Ježíše Krista, která je připomínána večeří |Páně.

Až díky ekumenickému hnutí je tento rozpor překonán. Katolíci již žádné „obětování“ v rámci eucharistie nemají (používá se název příprava darů), protestanti se vrací k užívání eucharistické modlitby (kterou předtím zavrhli kvůli zmínkám oběti). Naopak se v nové tvorbě eucharistických modliteb objevují často zmínky o „naší oběti chvály a díků“, ačkoli jsou zbytné. Např. v nejstarší známém textu anafory ve spisu Apoštolská tradice nic takového není.

Praxe nabízet a přijímat peníze za odsloužení mše stále trvá, ačkoli by nic nebránilo ji opustit. Jedná se nezdaněný příjem do kapsy kněze, na rozdíl od sbírky, která patří farnosti. Praxe umožňuje brutální interpretaci: Zaplatím, a tím nějak ovlivním nejasnou situaci zemřelého. Podobné uvažování umožňuje i teologický konstrukt očistce. Pokouší se nějak vyřešit napětí mezi božím milosrdenstvím a spravedlností. Myslím, že vnikl proto, že si lidé nedokáží představit, že milosrdenství boží nemá žádné hranice.

Bylo by asi správnější praxi braní intencí zakázat, ale stejně by to příliš nepomohlo. Katolická církev je skansen s velikou setrvačností. I mnohé důležitější věci, jako je přijímání pod obojí, se prosazuje těžko, ačkoli tomu vůbec nic nebrání. Praxi intencí je třeba spíše kultivovat a nechat odeznít. Mešní stipendium nevyžadovat a pokud přijde, dávat (se souhlasem dárce) na dobrý účel.