Při setkání redakce v úterý velikonoční jsem kolegům referoval, jak jsme oslavili Velikonoce. Bylo mi řečeno: „Napiš o tom. Jiné liturgie kritizuješ, tak napiš, ať můžou kritizovat vás...“
Nepraktikujeme různé módní formy jako např. slavení pesachového sederu, ani paraliturgie typu křížové cesty, natož folkloristické aktivity, jako je barveni vajíček. Snažíme se vycházet z velkého bohatství liturgických forem, a přitom mít na zřeteli vývoj jak ve vlastní římskokatolické církvi, tak v církvích, kde liturgická obnova proběhla později a mnohde probíhá dodnes. Snažíme se, aby liturgie byla skutečně „konáním všeho lidu“, aby se slavící shromáždění podílelo na tvorbě, přípravě i „provedení“ liturgie. Letošní rok byl specifický tím, že jsme většinu liturgií svěřili našim diasporám, které se tak často danou problematikou zabývaly poprvé z životě. Přípravu a předsedání drobnějších útvarů jsme svěřili akolytům/akolytkám. Máme ale k disposici poměrně obsáhlý Euchologion obce, který obsahuje jak určité zásady tvorby liturgie, tak příklady minulých let, takže „nováčkové“ měli z čeho vycházet. Dalším specifikem bylo množství „provozních problémů“ – jedna kantorka musela zůstat doma celé Velikonoce s nemocným dítětem, druhá nestihla začátek jedné liturgie, neboť musela čekat u dobíjecí stanice, kde nebylo místo. Ovlivnili nás nemoci dětí i dospělých (pooperační komplikace), dopravní nehoda (naštěstí bez větších následků, ale se ztrátou času…) Jsme taková „církev na kolečkách“, kterou dopravní situace dost ovlivňuje. Klíčovou část Tridua jsme však mohli strávit spolu v klidu v jednom objektu v západních Čechách, což umožnilo slavit vigilii nad ránem (ale i na tu někteří desítky i stovky kilometrů dojížděli a vyhýbali se v těchto hodinách aktivní zvěři...).
Do Svatého týdne jsme vstoupili v Brně v krásném prostředí bývalého kláštera v centru města. Osm „domorodců“ a další zástupci několika míst se shromáždili v jakémsi atriu na úrovni 1. patra. Uprostřed stůl s kvetoucími ratolestmi moravských hvozdů. Eulogie (dobrořečení Hospodinu) nad nimi, evangelium o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, průvod za zpěvu Benedictus qui venit do sálu, kde slavení pokračuje. Po radostném úvodu nabývá liturgie vážnější podobu. Ve čtených pašijích podle Lukáše je role Ježíše svěřena ženě. Homilie se týkala paradoxů Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Měla být zařazena v rámci úvodu, říkal jsem si. Po obědě beseda s nevidomým hochem, který běhá maraton, další extrémní závody. Snaží se tak pomáhat dalším postiženým. Má specifický smysl pro humor: „Noční běh mi nevadí, jsem na něj natrénovaný.“ Po skončení besedy ještě hosta vezeme domů, do malebné vesničky na Vysočině. Klobouk dolů před tímto člověkem, který to nevzdává…
Do Tridua vstupujeme večer v Praze. Předsedá náš biskup. Je již starý, takže mytí nohou nezvládne. Je svěřeno jáhnovi, který si bere k ruce trojici dorostenců (11–14 let). Ujímají se služby s takovým nasazením a dá se říci i opravdovostí, že na jáhna už toho moc nezbývá… Při sestavování Tridua se řídíme návrhem, který Německá biskupská konference poslala Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti jako podnět ke 3. vydání římského misálu (2002). Kongregace nepřijala z tohoto, s německou důkladností připraveného návrhu, bohužel ani čárku. Návrhy jsou však dostupné knižně.1 Nejvíce změn oproti současnému římskému ritu se týká Velkého pátku. Ovšem i ve čtvrtek, na závěr liturgie po odstranění pláten ze stolu Páně, kdy je modelována situace Ježíšova odchodu do Getsemanské zahrady, předpokládá německý návrh přečíst příslušnou perikopu (letos L). Po ní následuje výzva předsedajícího k tiché modlitbě. Poté jsme zařadili meditativní čtení Žalmu 22 podkreslené zpěvem Zůstaňte zde a bděte se mnou (Taizé). Nakonec jsme se měli podle návrhu v tichosti rozejít. To se nám letos příliš nezdařilo. Dílem neukázněnosti vlastních členů, dílem kvůli relativně velkému počtu hostů, se kterými se setkáváme zřídka a kteří se potřebovali vypovídat.
Odpoledne se přesouváme pod jednu střechu do západních Čech. Nevýhodou slavení mimo Prahu je, že je nás méně, hostů je velmi málo, zato můžeme být pospolu a Velikonoce plněji prožít. Současný římský pořad Velkého pátku sestává z bloku slova (s pašijemi podle Jana), velkých přímluv, uctívání kříže a přijímání. Návrh německé biskupské konference modifikuje již makrostrukturu pořadu. Namísto čtyř bloků jsou zařazeny jen tři (odpadá přijímání – když aliturgický den, tak aliturgický den). Uctívání kříže je umístěno hned po pašijích, resp. po homilii. Přímluvy jsou tak umístěny na závěr.
Pokud sledujeme mikrostrukturu jednotlivých bloků, tak v prvním je možné volit jak SZ, tak NZ čtení z více variant, rovněž pašije nemusí být podle Jana, ale mohou se volit podle synoptického evangelia, které se v daném roce čte. Naše slovenská diaspora, která velkopáteční obřady připravovala, volila po dohodě s ostatními, s ohledem na další liturgie Tridua, pašije podle Jana, ve kterých zazněla jak slovenština, tak čeština. Janovo evangelium tak čteme kontinuálně: ve čtvrtek o mytí nohou, v pátek pašije, při vigilii o prázdném hrobě. Janovo evangelium nám vytváří kontinuitu jednotlivých dní Tridua.
K uctívání používáme velký kříž bez korpusu. Uctíváme jednotlivě, partneři často po dvojicích, někdy i s dětmi. Tzv. Improperia („Výčitky“) tj. pasáže z apokryfní 4. a 5. knihy Ezdrášovy proložené Trishagionem mající původ v Byzanci, během uctívání nepoužíváme kvůli důvodné kritice Bonaventury Bouše2. Vytýkal jim antijudaistické tendence, které je ve středověku formovaly, a monofisitický a až naivně patripasianický obsah3. Namísto toho se nabízí řada meditativních zpěvů jako Ave crux, Ježíši ukřižovaný, Crucem tuam.
Pro velké přímluvy německý návrh doporučuje zachovat jejich strukturu i počet, ovšem poněkud pozměnit jejich obsah. Polovina z deseti současných římských přímluv je zamířena dovnitř církve. Nabízí se tyto přímluvy spojit na 2–3 a namísto toho sestavit přímluvy, které se dotýkají jak aktuálních potřeb světa, tak slavící obce. Toho se slovenský tým přidržel. Předsedající akolytka jak zpívala úvody, tak po přiměřeném tichu určeném k soukromým modlitbám přednášela závěrečné orace. Zdvojení rolí bylo způsobeno personální nouzí. Ani nebyl k disposici jiný vhodný kantor/kantorka, ani nebyl ve slovenském týmu nikdo jiný oprávněný předsedat.
V pátek večer před spaním jsme slavili ještě temnou hodinku, jejíž přípravu a předsedání jsme svěřili akolytovi. Jedná se o součást liturgie hodin, hóru matutina, která je zpravidla anticipována v předvečer. Temná hodinka Zeleného čtvrtku se slaví nejčastěji ve středu večer, Velkého pátku ve čtvrtek večer a Bílé soboty v pátek večer (což byl náš případ). Pro sestavení jsme využili bohaté zdroje na dominikánském webu.4 Hodinka je členěna na tři nokturny, z nichž je každý dále dělen na tři části (v prvním nokturnu jsme četli z knihy Pláč, ve druhém ze Starobylé homilie na velkou a svatou sobotu a ve třetím z kázání sv. Jana Damašského). Po každém čtení následoval zpěv příslušného žalmu. Temnou se nazývá hodinka proto, že během liturgie probíhá určitá hra se světlem. Po každém z devíti žalmů je zhasnuta jedna svíce, takže hóra končí v úplné tmě a tichu. Myslím, že se tato liturgie povedla (pouze jednomu účastníkovi – biblistovi se nelíbily některé patristické lekce), slavili jsme v klidu bez dětí, přijela talentovaná kantorka, která se ujala většiny žalmů.
Návrh německé biskupské konference zařazuje na ráno Bílé soboty kratičkou liturgii Ukládání Ježíšova těla do hrobu. Sestává ze čtení knihy Pláč (Pl 3, 1–9.19–24 – četli jsme společně rozděleni na dva chóry), žalmu (Ž 31, 1–4; 15–16), příslušné evangelijní perikopy (letos L 23, 50–56) a závěrečné orace.
Obnova závazků vyplývajících z ordinace („kněžských závazků“) se v římské církvi uskutečňuje v rámci „Missa chrismatis“ na Zelený čtvrtek dopoledne v katedrále. Tento útvar je poměrně nový, vznikl až v 50. letech minulého století, kdy bylo umožněno slavit Památku ustanovení večeře Páně opravdu večer. Do té doby se z důvodu přísného eucharistického postu slavila eucharistie již ráno běžně a nebylo zapotřebí speciální dopolední biskupské liturgie.
V naší obci chceme vedle ordinačních závazků obnovovat i ministeria – služby vycházející ze křtu, které chápeme jako služby řádné5. Protože se celá obec vč. diaspor má šanci shromáždit celá poměrně zřídka, využíváme někdy pro obnovu těchto závazků Bílou sobotu. Jedná se o aliturgický den, není dovoleno slavit eucharistii, takže Missa chrismatis nepadá v úvahu. Křižmo nežehnáme každý rok, naše praxe je někde mezi praxí Západu a Východu. Na západě se žehná křižmo každý rok, na Východě přibližně v desetiletých cyklech.
Missa chrismatis je útvarem velmi klerikálním, podstatná část liturgie, vč. např. přímluv je svěřena biskupovi. Náš biskup postupně řadu svých rolí převedl na jáhna či na předsedu obce. Ovšem i letos vybral biblické texty, pronesl alokuci, kladl otázky ordinovaným a přijal obnovu jejich slibů. Vedení další části se ujala předsedkyně obce. Nejprve proběhlo v jednom případě svěření ministeria lektora a ve druhém ministeria akolyty. Předsedkyně nejprve vyjádřila vůli obce tyto služby svěřit a zdůvodnila proč. Poté vyzvala kandidáty, aby několika větami sdělili zda a proč uvedené služby přijímají. Následovalo vkládání rukou všech přítomných členů obce na hlavy kandidátů, malá eulogie a předání symbolů služby: bible pro lektora, právě upečený chléb určený ke slavení eucharistie pro akolytu. Poté následovala obnova dříve svěřených ministérií (v současné době se jedná o tyto služby: lektorátu, akolytátu, kantorů, služebníků pro zahraniční kontakty). Liturgie pokračuje přímluvami, modlitbou Páně, biskupským požehnáním a závěrečným zpěvem (Kristus příklad pokory). Ačkoli je tato liturgie interní slavností obce, není (a nemůže být) uzavřená. Zúčastnili se ji jednak hosté, kteří s námi Triduum trávili, ale i hosté „mimořádní“ - hoch, upoutaný na invalidní vozík, se svým průvodcem.
Vigilii jsme letos zahajovali v 5.05 ráno. Jedná se o čas určený zhruba uprostřed nautického rozbřesku pro daný den a zeměpisnou délku. Je to čas, kdy při příchodu k ohni je ještě tma (ne zcela, září měsíc). Po pár minutách při průvodu s paškálem je již patrné, že na horizontu nad lesy na východě se cosi chystá. Vcházíme ale do ještě zcela temné budovy a během liturgie se začíná rozednívat. Letos se objevily první sluneční paprsky během čtení evangelia o prázdném hrobě a vytvořily na stěně pod křížem jakýsi pruh, jakési podtržení. Bylo to výmluvné…
Velikonoční vigilii připravovala diaspora v Hradci Králové. Počítali jsme, že ji přispějeme novým Exultet, který z předlohy Book of Common Worship PC USA (2018) přebásnila Klára Jíchová a následně složila i novou melodii. Podařilo se jí dílo nazpívat až na poslední chvíli a kantorka, která měla chvalozpěv přednést, nemohla kvůli nemoci dítěte. Takže, dá-li Hospodin, se dočkáme až v příštím roce. Použili jsme klasický nápěv v češtině, ovšem s aklamacemi aleluja na závěr každého oddílu.
Pro blok slova nepoužíváme každý rok stejná čtení. Jednak Revised Common Lectionary („ekumenický lekcionář“), který používáme, nabízí pro velikonoční vigilii více než 7 SZ čtení, ze kterých vybíráme. Jednak podle staré římské tradice poslední SZ čtení volíme z Daniela o třech mládencích v ohnivé peci. V Římě bývalo toto čtení zařazeno na závěr každé ze šesti vigilií během roku (velikonoční, letniční a rámci každého ze čtyř kvatembrů). Poslední reforma toto čtení vypustila. Nevím proč, zřejmě nikoli proto, že se jedná o deuterokanický text, když např. Baruk byl zařazen. Svědectví tří mládenců je dramatický, vyznavačský příběh: „Věz králi, že nás náš Bůh ochrání, ale i kdyby nás neochránil, tak se stejně soše klanět nebudeme...“ Kromě „povinného“ čtení o průchodu Izraelitů Rákosovým mořem byly vybrány (v tomto roce C) převážně profétické texty z různých období.
Blok křtu byl redukován na obnovu křtu pokřtěných. Bohužel jsme žádného katechumena nekřtili. Přesto patří obnova křtu mezi základní události liturgického roku. Velikonoce jsou především svátky křtu. (Svátkem Kristova zmrtvýchvstání je každá neděle, včetně té velikonoční.) Vnějším znamením obnovy křtu je fyzický kontakt s vodou, nad kterou předsedající pronesl eulogii. Toto znamení nezanedbáváme…
V neděli dopoledne jsme slavili obnovu křtu dětí. Předsedání bylo svěřeno novému akolytovi. Neměl to jednoduché, neboť vnější podmínky tomu moc nepřály. Kvůli nemoci se zúčastnily pouze čtyři děti, z toho tři nepokřtěné. Nebylo moc co obnovovat. Bylo ovšem možné slavnost uchopit jako prekatechumenální žehnání. Akolyta se své role chopil skvěle. Nejstaršího chlapce nechal přečíst perikopu o Ježíšově křtu v Jordánu, kde zaznívá Otcův hlas: „Toto je můj milovaný Syn...“ Kontakt dětí s vodou inicioval vlastním ponořením hlavy do baptisteria a vyzval všechny, aby nahlas počítali jak dlouho pod vodou vydrží. Vydržel 20 vteřin... Nejstarší hoch se nenechal zahanbit a vydržel 21 vteřin. Mladší děti se zcela spontánně začaly máchat ve vodě. Zejména na nejmladší, asi rok a půl staré dívce se ukázal liturgický talent. Byla skoro celá mokrá… Akolyta připomněl rodičům, aby jejich děti, tak jako Ježíš, nad vodou uslyšely: Ty jsi můj milovaný syn/milovaná dcera. Rodiče všech dětí byli přítomni (celkem tři páry, dvě děti byly sourozenci), vložili ruce na hlavu dítěte a řekli jim své poselství. Pokřtěné dítě si navíc zapálilo od paškálu svou křestní svíci a obdrželo svou křestní roušku. I když krátká slavnost skončila, nejmladší dívka stále v kontaktu s vodou pokračovala… Její otec mi řekl: Jen abys v ní ten liturgický talent nezadusil.
1 Nagel, E.,(ed.), Studien und Entwüfe zur Messfeier, Herder, 1996
2 Bouše, B., Malá katolická liturgika, Praha, 2004, str. 126
3 Improperia ve středověku iniciovala pogromy na židy. Podle monofysitických představ měl Ježí jen jednu, a to božskou přirozenost – to pak vede k patripasianickému názoru, že na kříži trpěl Bůh-Otec.
5 Nositel této služby má např. v rámci vykonávání své kompetence, podle principu subsidiarity, přednost před ordinovaným služebníkem.
Poslední komentáře