Jste zde

Karel Veliký

Karel Veliký, významná historická postava, se již od středověku stal legendárním hrdinou. Vděčí za to svým vítězstvím: koruně římského císaře, slávě svého dvora a učencům, jimiž se obklopil a kteří symbolizují to, co bylo později označeno za karolinskou renesanci, a konečně skutečnosti, že se stal inspirací několika význačných děl středověké literatury, zvláště eposů. Jako syn Pipina Krátkého byl po předčasné smrti svého staršího bratra Karlomana v roce 771 poprvé pomazán za krále nejdříve mezi Franky a po druhé v roce 754 papežem Štěpánem II. Jako válečník získával jedno vítězství za druhým hlavně s boji s germánskými národy, které si chtěl podmanit, protože byl jednak franckým patriotem, jednak toužil po vzkříšení říše římské. Vojensky porazil Sasy, Bavory, Avary a v Itálii Langobardy. Jejich rozsáhlé území udržoval prostřednictvím napůl podrobených oblastí nazývaných marky, a když se z něj stal v Itálii zastánce papežství, získal o Vánocích roku 800 v bazilice sv. Petra v Římě z rukou papeže Lva III. císařskou korunu. Jako císař sice dosáhl nadřazeného postavení vzhledem k jiným křesťanským panov-níkům, ale současně se dostal i do nevýhodné pozice, protože ztratil titul krále, který byl ve středověku důležitým politickým pilířem. Krátce po jeho smrti se mu v 9. století dostalo přídomku magnus – Veliký a z Charles le Grand se stal Charlemagne.

První pokus o proměnu Karlovy biografie se objevuje v životopise, který napsal kolem roku 840 francký šlechtic Eginhard, jenž panovníka dobře znal. Tento životopis obraz císaře Karla Velikého krásně dokresluje, protože klade důraz na jeho impozantní fyzický vzhled. Přes svoji snahu navázat na slavnou minulost nemohl Karel Veliký udělat z Říma, papežského města, hlavní město obnoveného císařství, a tak se usadil na západě germánského území v Cáchách, kde nechal postavit honosný palác a nádherný chrám. Byly to však stavby říše, která měla jen krátké trvání, a proto brzy zanikly, i když Cáchy zůstaly korunovačním místem německých císařů a až v 16. století je nahrazuje Frankfurt.

Karlu Velikému se nepodařilo stát se svatým císařem, kterého z něj někteří jeho následovníci chtěli mít. První exhumace těla, již v roce 1000 nařídil císař nové dynastie Ota III., se pro církev stala důkazem, že i tato význačná postava, než bude v den posledního soudu vzkříšena, podlehla jako všichni lidé tělesnému rozkladu. Druhá exhumace nařízená v roce 1165 Fridrichem I. Barbarossou umožní císaři nechat slavného zesnulého kanonizovat. Avšak kanonizaci vykoná vzdoropapež jmenovaný císařem, a proto ji církev odmítne, a tak v 19. a 20. století bude Karel Veliký světcem jen pro školáky při svátku jedné školy pojmenované Saint-Charlemagne („Svatý Karel Veliký“).

Mýtus o Karlu Velikém se rozšíří do velké části Evropy, od Skandinávie (kde se Karel Veliký setkává s Ogierem, rytířem dánským) po Roncesvallský průsmyk v Pyrenejích, kam je zasazena bitva, v níž Karlův synovec Roland podlehl muslimům. Karel Veliký, který měl ve skutečnosti hladkou tvář, se stane „císařem s bohatým vousem“. Jeho sláva neutuchá ani v 15. století, kdy básník François Villon píše v Baladě o pánech dávných časů „Ach, kdeže Karel Veliký je!“ a trvá až do 19. století, kdy Napoleon navštívil Cáchy, aby svou vlastní korunovaci připravil v duchu korunovace Karlovy. Victor Hugo připomíná tohoto hrdinu ve slavné pasáži svého dramatu Hernani a třetí francouzská republika, která rovněž nechce nechat tohoto křesťanského císaře upadnout v zapomnění, ho velebí jako domnělého zakladatele škol.

Od chvíle, kdy Karel Veliký zemřel, rozdělovaly Francouze a Němce neutuchající spory o jeho pravou národnost. Skutečnost je sice složitá, avšak jasná: byl franckým patriotem, a pokud při dělení území na tři části podle verdunské smlouvy v roce 832 vybudoval nějakou zemi, pak to byla Francie. Hádky mezi Němci a Francouzi ohledně národnosti Karla Velikého nahrazuje ve druhé polovině 20. století nový obraz tohoto císaře. Budování společné Evropy z něj udělá velkého Evropana. Francouzsko-německá komise uděluje každý rok Cenu Karla Velikého významným evropským současníkům nebo velkým přátelům Evropy. Byl tak vyznamenán Jean Monnet, Konrad Adenauer, Robert Schuman, Václav Havel a Bronislav Geremek a mimo Evropu například Bill Clinton. Karel Veliký se tak stal jedním z nejlepších příkladů toho, jak žijí a jak se proměňují mýty.