Jste zde

„Mayský oltář“ jako teologická a interreligiózní zkušenost

Úvod

Prosím Boha o požehnání a dovolení předat vám toto svědectví o víře našich původních národů, která je živá a rozvíjí se dodnes. Chceme se rozdělit o světlo a sílu boží moudrosti, moudrosti našeho Stvořitele a Obnovovatele, jak ji původní národy a společenství u nás ve Střední Americe prožívaly a prožívají v pastoraci i v indiánské teologii.

Naše národy mají tisícileté kořeny, naše společenství mají vlastní identitu. Kráčíme dějinami světa se svým lidským bohatstvím a se svou vírou, která je darem božím a dědictvím po předcích. Takto jsou naše kultury živnou půdou pro semena slova, která Bůh zasel i do srdcích našich národů a do svatého těla naší Matky Země. V průběhu života a ve vztahu k nejrůznějším národům nabízíme tuto moudrost jako rozkvetlou zahradu a zveme ostatní, aby konali boží dílo skrze péči o Matku Zemi, která je domovem nás všech. Takto utváříme a budujeme vlastní osud ve společenství s ostatními národy světa.

I. Ekumenické a praktické teologické zkušenosti

Důležitým charakteristickým rysem nás, domorodých amerických národů, je chápání života jako jednoty nebe a země, východu a západu, výšin a hlubin. Není života bez smrti – ani smrti bez života; obojí jde ruku v ruce. Zemědělství nás učí, že ze semene vloženého do plodné Matky Země vyklíčí život. Naše původní národy jsou živými svědectvími Velikonoc. Takto o tom vyprávěli předkové kmene Kiché: „Náhle vystoupily k nebi Slunce a Měsíc. Osvětlily nebeskou klenbu i tvář Země a zaujaly svá pevná místa na nebi. Poté vystoupilo vzhůru čtyři sta mladých mužů, které zahubil Sipakna.1 Ti se k nim připojili a proměnili se v nebeské hvězdy.“

Za úsvitu přinášejí naše národy dík Bohu, jenž je Matka a Otec zároveň, aby započaly denní dílo v radosti a harmonii, a žádají ho o dovolení vstoupit do jeho srdce, jakož i do všech rozmanitých míst, které skýtá Matka Příroda a lidé. V tom se odráží jejich zbožné, globální a integrující chápání života, práce, rytmu nebeských těles, času, pohybu Země a oblastí přírody. To je jejich podíl na udržování rovnováhy a harmonie s ostatními stvořeními univerza.

Je namístě položit si otázku: O co se opírá tato zkušenost, na čem spočívá? Mayské národy vycházejí z výkladu a prožitku každého jednotlivého dne svatého kalendářního systému či rituálu 260 dnů, který se nazývá tzolk‘in (v mayském jazyce yucateco) a chol q’ij (v mayském jazyce k’iché) a řídí se rytmem a pohybem Měsíce. Každý den mayského kalendáře má svůj smysl a význam. Říká nám něco o vztahu mezi všemi věcmi, včetně zvířat, země, lidí a celého vesmíru.

Naše národy udržují tuto duchovní, teologickou a pastorační zkušenost živou: pořádají setkání na místní, regionální i kontinentální úrovni a podporují hnutí, jež mají za cíl propojení generací a jazykových skupin. Původní národy v Mexiku, Guatemale, El Salvadoru a Hondurasu organizují v průběhu roku oslavy a pořádají každoroční setkání na téma pastorace nebo indiánské teologie. Např. na území Mayů se v prvních listopadových dnech roku 2018 konalo 28. ekumenické shromáždění věnované indiánské teologii, tentokrát s názvem „Spiritualita Matky Země a život našich národů“.

Logistická organizace, témata, cíle, sny, výměna zkušeností a pocitů, program a osobní setkávání – vše probíhalo ve vzájemné dohodě a se souhlasem členů všeobecného vedení. Mystika a povaha každého shromáždění je zaměřena na Boha Otce/Matku, jak jej srdcem zakoušejí původní národy; na posilování darů služby a nový smysl společenské organizace; na oživování přítomnosti Boha Stvořitele, Obnovovatele a Osvoboditele, jenž je srdcem života dějin. Tyto národy jsou subjekty a zároveň protagonisty evangelizačního procesu. Při našich shromážděních věrně a pečlivě shromažďujeme úsilí a přínos lidové základny, předků, všech, kdo se ve službě ostatním dělí o své zážitky a poznatky; shrnujeme plody práce a teologické zkušenosti jednotlivých skupin, k nimž každá dospívá nejprve sama, aby je posléze propojila s příspěvky ostatních. Právem říkáme, že indiánská teologie je slovo, které sděluje, ukazuje a vysvětluje hluboký smysl prožívání Boha, jaké je vlastní původním společenstvím naší oblasti a našeho kontinentu. Různé indiánské teologie jsou zpravidla vyjádřeny v mýtech, ritech, symbolech a původních zvycích v souladu s konkrétním jazykem domorodých společenství minulosti i současnosti. Tuto dynamiku a tuto prožívanou zkušenost pěstujeme ve Střední Americe, v Karibiku, v oblasti And, v oblasti Cono Sur, v Amazonii na regionálních úrovních a na úrovni Latinskoamerické rady církví (Conseje Latinoamerikano de Iglesias, CLAI).

II. Mayský oltář, symbol spirituality společenství

Nejnázornějším a nejoriginálnějším symbolem, jenž vyjadřuje prožívání společenství a prožívání Boha, je mayský oltář, jehož dávný název zní „čtyři rohy, čtyři strany“. Proto bývá také nazýván „čtyři cesty“ nebo „čtyři směry univerza“. Dá se říct, že tzv. mayský oltář vlastně není oltář, na němž se jenom pálí kadidlo, nýbrž je odedávna zobrazením nebo svědectvím přítomnosti božstva, přítomnosti Boha v celém úhrnu světa, nejen v centru nebes a v centru země, nýbrž ve všech koutech a na všech koncích vesmíru. Mayský oltář vyjadřuje úsilí o rovnost a spravedlivost, která nedovolí člověku vést rozdvojený život, tj. existovat dvěma odlišnými způsoby: jinak se vyjadřovat náboženskou formou a jinak zacházet s druhými a s přírodou.

V tomto odstavci se zaměřím na nejdůležitější konkrétní symbolické vnější formy, které byly v našich národech rozšířené a opět ožívají. Jsou odrazem myšlení, které domorodá společenství motivovalo a vedlo náboženskou cestou již před „první evangelizací“.

Mayské národy, žijící ve Střední Americe a Mexiku, uchovávají a nabízejí jako dar moudrost, spočívající ve vzájemné péči jedněch o druhé a v péči o naši Matku Zemi. Z tohoto pohledu postavil Bůh každému stvoření po bok bratra nebo sestru, kteří se o ně mají starat a chránit je. Takovým stvořením je nejen člověk, nýbrž každá forma bytí v přírodě, velká či malá: rostlina, květina, zvíře, řeka, hora, skála atd.

Historička Mercedes de la Garza popisuje dějiny a původ mayského oltáře takto:

Mayské národy chápaly univerzum jako dějiště a zjevení božských sil, jako mnohotvarý soubor projevů svatosti. Nebe, země i podsvětí byly pro ně plné rozmanitých viditelných a vnímatelných forem bytí, jako jsou voda, země, vítr a oheň, velké hory, některé stromy, rostliny (např. kukuřice), určitá zvířata (např. quetzal,2 jaguár, had). Nebe a právě tak země i podsvětí jsou rozděleny na čtyři díly. Každá část má svoji barvu: západ je černý, sever bílý, jih žlutý a východ červený. Uprostřed se tyčí velká Matka Ceiba neboli zelená ceiba,3 která svými kořeny a korunou spojuje podsvětí s nebem.“

III. Pozvání k modlitbě původních národů Abya Yala4 před mayským oltářem

Znovu spojit cestu života a cestu dějin

Každý pohyb nás zaměřuje k Bohu a na cesty různých národů k Bohu. Na těchto cestách poznáváme, že všechno má jeden původ a souvislost. Kráčíme po nich společně, abychom se naučili spojovat, abychom byli schopni napravit či dát dohromady život těch, jejichž srdce, dějiny, identita a životní koncept jsou zraněny.

U kosmického oltáře je nejdůležitější význam, který je přisuzován každé z barev, tj. každé z cest, po níž se vydáme. Cesty mohou vést ke smrti nebo k životu. Mayský kříž čtyř barev je křižovatkou cest. Připomíná nám, že jsme zodpovědní za to, kterou životní cestu zvolíme. Musíme se jí nechat oslovit. V životě záleží na tom, abychom si uvědomili, kam každá z cest vede, a nekráčeli po ní se zavřenýma očima.

Východní cesta

Tato cesta má červenou barvu, symbolizující východ, místo Boží přítomnosti v našem životě. Východ je místo, kde vychází slunce a kam se lid hledající zjevení stále obrací. Životní orientace, směřování k východu znamená jít stále vstříc ranním červánkům. Na východě se zjevuje tajemství Boha v přírodě. Obec odpovídá: „Děkujeme ti, Bože, Matko a Otče, a prosíme tě: Rozsviť se v našem životě jako ranní červánky. Děkujeme ti za tuto novou životní příležitost, kterou nám dáváš. Kéž jsou naše cesty plné světla.“ Pak se zapálí červená svíce.

Západní cesta

Tato cesta má černou barvu, která symbolizuje zánik Boha nebo prožitek temné noci. Na západě slunce zapadá, je to místo spočinutí Boha, připomíná plodnou jednotu s Matkou Zemí. Černá cesta vede ke ztroskotání nebo ke smrti. Bůh umírá, aby nám daroval život. Černá cesta nám nezakazuje, abychom se po ní vydali. Pouze nás nabádá uznat, že je černá, tj. nebezpečná, neboť pokud si to neuvědomíme, zvítězí zlo.

Obec odpovídá: „Děkujeme ti, Bože našich rodičů, Bože našich prarodičů. Kéž na ně nezapomínáme, kéž nezapomínáme na jejich moudrost. Kéž nám ukazují cestu služby, abychom byli rozsévači života.“ Pak se zapálí černá svíce.

Severní cesta

Tato cesta má bílou barvu, která odkazuje k životu a moudrosti předků. Připomíná kosti mrtvých praotců. Bílá je čistota, vzduch jako dech života. Je to dech Boha, jenž je naším Otcem i Matkou. Na severu leží hora Tulán, odkud pocházejí mayské národy. Bílá cesta znamená, že budeme věrni své minulosti, že přijmeme vlastní kořeny a láskyplně se k nim budeme vracet.

Obec odpovídá: „Bože, Otče a Matko, tys nás stvořil, tys nás uhnětl a propůjčil nám dary, abychom jimi mohli sloužit našim společenstvím. Daruj nám pravou moudrost, v níž rozkvétal život našich předků.“ Pak se zapálí bílá svíce.

Jižní cesta

Tato cesta má žlutou barvu, barvu květin. Je to cesta písní, snů, utopií a nadějí. Žlutá symbolizuje plodnost, rozkvět, ženy. Znamená zrození jara, úrodnost země, děti, mládí.

Obec odpovídá: „Díky tobě, náš Bože, Otče a Matko, jsme byli počati. Tys nás stvořil, tys nás uhnětl ze svaté bílé a žluté kukuřice. Tys rozesel sám sebe jako semeno v našich národech. Kéž můžeme stále čerpat z pokladů našich kultur.“ Pak se zapálí žlutá svíce.

Střed – srdce nebes a srdce země

Střed tvoří barvy modrá, symbolizující srdce nebes, a zelená, symbolizující srdce země.

Střed je pupek univerza, místo, kde dochází ke spojení a sjednocení Boha a lidstva. Je to místo, kde se my lidé spojujeme s vesmírem, kde má naše srdce a naše bytí podíl na božství. Střed je místo transcendence, místo, kde začíná harmonie rozmanitosti.

Obec odpovídá: „Bože, Stvořiteli a Obnovovateli, srdce země a srdce nebes, tady jsme. Naše srdce touží po harmonii s tvým srdcem, se srdcem Matky Země. Přišli jsme poděkovat ti za veškerá přijatá dobra.“ Účastníci obřadu se vezmou za ruce, zatímco se zapaluje modrá svíce, představující srdce nebes; ta se staví směrem k červené svíci. Pak se zapaluje zelená svíce, představující srdce země, a staví se směrem k černé.

K tomuto společnému prožívání dospěly naše národy působením ducha v různých obdobích, jež předcházela křesťanské misii. Před oltářem posilujeme pocit společenství, harmonie, rovnováhy. Zavazujeme se, že budeme usilovat o spravedlivý život v harmonickém společenství s lidmi a stvořeným světem.

Závěr

Mayský oltář neboli kosmický oltář je jedním z řady symbolů spirituální, teologické a pastorační zkušenosti, kterou se podařilo oživit. Je výrazem utopických představ původních národů. Dnes je teologický obsah mayského oltáře uchováván ve svém původním významu a zároveň nově formulován, aby odpovídal potřebám nových generací a jejich aktivní snaze o lepší život. Jak bylo řečeno na 22. setkání k indiánské teologii Mayů v Mexiku (2012): „Oltáře nás vyzývají k péči o život. Květiny, voda, kadidlo, země – to vše k nám promlouvá o životě. Dokonce i oltář mrtvých k nám hovoří o životě. Všechna znamení a dary hovoří o životě. Spiritualita středoamerických mayských národů, jejich teologická a pastorační zkušenost nás vybízejí, abychom oltář života činili krásnějším. Život musíme znát, abychom jej mohli o to usilovněji bránit.“

Z Concilia 4/2019 přeložila Helena Medková

1 Mayský démon zemětřesení.

2 Pták považovaný dnes v Quatemale za národní symbol.

3 Subtropický strom s nápadně rozšířeným kmenem.

4 Indiánské označení Latinské Ameriky.