Jste zde

324 - březen 2020

Patriarchální struktury jako podhoubí zneužívání

„Dějiny nesou těžké stopy výstřelků patriarchálních kultur, v nichž byla žena považována za bytost druhé třídy,“ napsal papež František v roce 2016 v posynodální exhortaci o lásce v rodině Amoris laetitia (čl. 54). „Násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji,“ je uvedeno v preambuli Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí z roku 2011, která je známější pod kratším názvem Istanbulská úmluva.

Na oba citáty jsem si vzpomněl, když jsem se dozvěděl zprávy týkající se zakladatele mezinárodní sítě komunit Archa Jeana Vaniera (1928–2019). Podle několikaměsíčního nezávislého vyšetřování Jean Vanier zneužil svého postavení a mezi lety 1970 a 2005 udržoval sexuální „manipulativní“ vztahy nejméně se šesti dospělými nehandicapovanými ženami. Zároveň lhal, když tvrdil, že nevěděl o kanonickém postihu svého duchovního otce a spoluzakladatele Archy dominikánského kněze Thomase Philippa (1905–1993) za zneužívání řeholních sester v 50. letech. Obě informace způsobily šok nejenom v komunitách Archy, kde společně žijí lidé s postižením i jejich průvodci. Zprávou byl šokován i papež František, který vyjádřil podporu komunitě v očistném procesu. Francouzská biskupská konference ocenila vnitřní odvahu zneužitých žen, které se rozhodly promluvit, vyjádřila jim velikou lítost a blízkost. Také předsedkyně konference mužských a ženských řeholníků ve Francii Véronique Margron ocenila ženy za jejich odvahu promluvit a vedení Archy za to, že se rozhodlo zveřejnit o svém zakladateli pravdu.

Různým zprávám o zneužívání, ke kterému dochází v církvích, stále není konec. Zdá se, že jeho podhoubím není pouze tzv. klerikalismus, ale také patriarchální struktury církve, kde žena nemá stejnou hodnotu jako muž (totéž je možné říct o dětech a mladistvých). V českém prostředí jsou zatím církve především „mužskou záležitostí“, což ukázaly i záběry z oslav 100. výročí založení Církve československé husitské, kde stáli za oltářem jen biskupové-muži. Přitom se jedná o církev, která v našem prostředí jako první začala ordinovat ženy (od roku 1947) a každou třetí duchovní je žena. Předpokládám, že nás v ČR důkladnější diskuse o ženách v církvích ještě čeká.

Přijměte pozvání k četbě březnového čísla i přesto, že je sestaveno jen z textů od mužů. Příspěvky od žen se chystají už do dalšího čísla.