Cesta k ekumeně v současnosti

Přednáška v rámci česko-německé konference Sdružení Ackermann-Gemeinde „Bílá hora 1620–2020“ dne 9. února 2020

Můj úhel pohledu

Opakovaně zde v minulých dnech zazněla výzva, abychom mluvili otevřeně a na základě své osobní zkušenosti. Této výzvy se budu držet i já. Proto prosím berte moje vystoupení jako můj úhel pohledu, který je navíc s ohledem na vymezený čas nutně výběrový a omezený. Na problematiku se dívám jako člen římskokatolické církve, který se od poloviny 90. let s různou intenzitou pohybuje v ekumenickém prostředí a téměř dvacet let jsem zaměstnán na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Setkání a rozhovory se členy různých církví pro mne nejsou výjimečnou událostí, ale naopak v podstatě každodenní náplní práce. Dlouholeté působení v tomto prostředí mě nepochybně ovlivňuje, ale nepřestávám být doma v římskokatolické církvi, kde se spolu se svými syny účastním křesťanského života, včetně života svátostného. A jak už bývá u ekumenicky angažovaných křesťanů poměrně běžným zvykem, mám tendenci být více kritický ke svojí vlastní církvi a tradici. Naopak u ostatních křesťanských církví se snažím vidět a ocenit pozitivní prvky. Odlišné důrazy v jiných církvích nevnímám jako něco, co by mě ohrožovalo a vůči čemu bych se potřeboval vymezovat, ale naopak jako něco, co mě může obohatit.

Podobný postoj jsem mimo jiné zaznamenal i u papeže Františka, který např. při generální audienci dne 22. ledna 2014, v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů, s odkazem na úvodní slova z 1. listu apoštola Pavla Korinťanům uvedl:

„Apoštolův postoj je povzbuzením pro nás a pro každou křesťanskou komunitu, abychom s radostí rozpoznávali Boží dary přítomné v jiných společenstvích. Navzdory trápení způsobenému rozdělením, které bohužel stále přetrvává, přijměme Pavlova slova jako výzvu k upřímné radosti z milostí, které Bůh udělil jiným křesťanům... Je krásné uznat milost, s níž nám Bůh žehná, a ještě krásnější najít u jiných křesťanů něco, co sami potřebujeme, něco, co bychom mohli od svých bratří a sester dostat jako dar.“¹

Rozporuplné hodnocení

Při přípravě na dnešní přednášku a diskusi o ekumenismu v České republice jsem dospěl ke zdánlivě rozporuplnému hodnocení.

Na jedné straně – a už to tu včera zaznělo z úst předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého² – je práce této vrcholné ekumenické instituce v současnosti na jedné z nejlepších úrovní, jaká kdy existovala po roce 1989. Připomínám, že Ekumenická rada církví v České republice sdružuje 12 členských církví, k tomu římskokatolickou církev jako církev přidruženou a 4 církve a náboženské společnosti se statusem pozorovatele. Generální sekretář Ekumenické rady církví (Petr Jan Vinš), generální sekretář České biskupské konference (Stanislav Přibyl) a tajemník Federace židovských obcí v České republice (Tomáš Kraus) spolu intenzívně a efektivně komunikují a úzce spolupracují. Prostřednictvím Ekumenické rady církví se pokračuje v práci a rozvoji tzv. sektorální pastorace, což jsou kaplanské služby ve věznicích, v Armádě ČR, v červenci 2019 se podařilo uzavřít dohodu (mezi ČBK, ERC a MZ ČR) o kaplanské službě ve zdravotnických zařízeních, pokračuje se v jednání s Policií ČR atd. Ekumenická rada církví se podílí na různých aktivitách, např. na organizování společných ekumenických bohoslužebných setkání představitelů církví; na překladu materiálů pro Týdny modliteb za jednotu křesťanů; nově od roku 2018 se ERC, ČBK a FŽO připojila k mezinárodní akci s názvem Red Wednesday, tedy červená středa, kdy se prostřednictvím červeného nasvícení kostelů a společnými modlitbami připomínají osoby, které jsou ve světě pronásledovány pro svoji víru. A to jsem zmínil jen některé z ekumenických akcí, které se v České republice konají díky existující spolupráci na vrcholné úrovni.

Na druhé straně si myslím, že ve srovnání s 90. léty 20. století se ekumenická situace v České republice příliš nezlepšila. Dokonce si troufám tvrdit, že pozoruji v některých ohledech zhoršení atmosféry ve vztazích mezi křesťany a mezi představiteli církví.

„Diskuse o obnově sloupu“ jako příklad zhoršení atmosféry

Když mi prominete velké zjednodušení, pokusím se vám to ukázat na jednom příkladu, kterým je aktuální a i zde opakovaně diskutovaný případ vztyčení napodobeniny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, především pak různý postoj představitelů pražského arcibiskupství k této akci.

Kardinál Miloslav Vlk (1932–2017, arcibiskup pražský v letech 1991-2010, předseda ČBK 1993–2000, prezident Rady evropských biskupských konferencí v letech 1993–2001) ke snahám o obnovu Mariánského sloupu v listopadu 1993 uvedl: „Domnívám se, že není vhodná doba stavění či obnovování sloupů… Úsilí o postavení sloupu nebere dosti na zřetel současnou situaci a může vyvolávat dojem společenské netolerantnosti a činit nevěrohodnou naši ochotu sloužit druhým. Nechceme rovněž vytvářet dojem konkurence na poli ekumenismu. Ne tedy kamenné sloupy, ale živé sloupy mariánské úcty, která by nás spojovala s ostatními křesťany: Žijme jako Maria!“³

O deset let později, v souvislosti s instalací a požehnáním kopie sochy Panny Marie u kostela Matky Boží před Týnem 3. listopadu 2003, kardinál Miloslav Vlk uvedl: „Musejí se nejprve odbourat předsudky, které zatěžují mentalitu mnoha lidí.”⁴

Postoj jeho nástupce kardinála Dominika Duky (nar. 1943, arcibiskup pražský od roku 2010, předseda ČBK v letech 2010–2020) k obnově sloupu se postupně proměňoval. Např. v roce 2012 považoval obnovu Mariánského sloupu za „čin kulturní“, pro jehož obnovu se vyslovil „nejen jako katolík, ale jako občan, který ví, že pomníky za nic nemohou a jejich likvidací nevymažeme historii“.⁵ Později se za obnovu stále více zasazoval. Např. koncem září 2016 oslovil dopisem představitele církví „s prosbou na Vás, s apelem na Vaši velkorysost“, zda by „představitelé nekatolických církví dokázali deklarovat, že tuto záležitost nevnímají kontroverzně a jsou ochotni obnovu sloupu umožnit“.⁶ Po negativním vyjádření zastupitelů magistrátu k obnově sloupu ze září 2017 se rétorika příznivců obnovy i pana kardinála zostřila. Po několika vyjádřeních na adresu kritiků obnovy sloupu se postoj kardinála Duky vyhrotil natolik, že začátkem ledna 2020 ukončil natáčení rozhlasového rozhovoru s Pavlem Černým (předsedou Kostnické jednoty, bývalým předsedou Rady Církve bratrské, bývalým místopředsedou /2001–2005/ a předsedou /2005–2009/ Ekumenické rady církví v ČR) se slovy: „Opravdu mě mrzí, že jsme někdy spolu jednali. To, co jste teď řekl, je absolutně neekumenické pošlapání všeho.“ Natáčení se uskutečnilo v Arcibiskupském paláci dne 8. ledna, pořad byl vysílán v neděli 19. ledna 2020, tj. v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů.⁷

Takto rozhořčeně reagoval kardinál na slova Pavla Černého: „Marie… žena, která se obětovala, která byla něžná… stala se matkou Boží… Ona je tam na tom sloupu jako žena, která dělá zlé věci, která vede boj, která zabíjí, která vraždí, která se zlobí.“

Přestože mezi oběma muži došlo v úterý 21. ledna po katolické bohoslužbě v pražské katedrále k přátelskému rozhovoru a vzájemným omluvám, zůstala tu pachuť z arogantní reakce pana kardinála, který místo vysvětlení odlišného pohledu uraženě odešel.⁸ Snad ani nemusím dodávat, že takové jednání jen podpořilo radikalizaci postojů na obou stranách. Zvlášť mě zaujala reakce zástupců Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu, kteří poděkovali panu kardinálovi za „jeho mužné chování“. Pavlu Černému napsali otevřený dopis, v němž jeho vyjádření označili za „neuvěřitelné a neomluvitelné“, kterým „nejenom dehonestoval Pannu Marii, ale zdiskreditoval i celé své minulé působení v Ekumenické radě církví“.⁹

Za určitých okolností by se jednalo o okrajovou epizodu, kdy jednomu z diskutujících prostě ruply nervy. Na základě dlouhodobějšího sledování si však myslím, že se jedná jen o jeden z řady projevů neochoty či neschopnosti pana kardinála vést věcný a klidný dialog s názorovými oponenty.

Osobně nepatřím k příznivcům obnovy napodobeniny Mariánského sloupu, ale více než samotná obnova mi vadí způsob, jakým toho má být dosaženo. A také, že je prezentován jako symbol smíření, aniž by nejprve ke skutečnému smíření došlo. Ve čtvrtek 23. ledna 2020 došlo údajně k překvapivému rozhodnutí zastupitelstva a 34 hlasy proti 11 (zdrželo se 12) byl těsně schválen návrh trestně stíhaného zastupitele Jana Wolfa (KDU–ČSL),¹⁰ kterým bylo odvoláno zamítavé stanovisko k obnově Mariánského sloupu ze 14. září 2017.¹¹ Pan kardinál na svém profilu na Facebooku poděkoval zastupitelstvu a připojil dovětek o nápisu na sloup ve znění: „Tento mariánský sloup byl vyzdvižen jako symbol smíření a ekumenické spolupráce křesťanských církví v ČR“ Podepsány: „ČBK a ERC“ a připojený dodatek: „Je to také projev úcty k matce Ježíše Krista“. Pan kardinál zároveň dodal, že tento text byl „všemi akceptován“ „při lednovém modlitebním shromáždění představitelů církví v r. 2011 v Soukenické ulici“.

Tato informace mě zaujala, protože jsem o takové dohodě dosud neslyšel. Byl by to přece silný argument pro symboliku smíření. V komentáři k tomuto statusu jsem se tedy zeptal, zda by bylo možné tuto domluvu nějak doložit a upozornil jsem na skutečnost, že v roce 2011 se modlitební shromáždění v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů nekonalo v Soukenické, ale ve farním sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 2 na Vinohradech (24. ledna 2011). Zároveň jsem uvedl, že nerozumím tomu, proč následujícího roku (konkrétně 9. valné shromáždění ERC v ČR dne 28. listopadu 2012) valné shromáždění Ekumenické rady církví, které je nejvyšším orgánem Ekumenické rady církví, přijalo usnesení, že „nepovažuje za správné obnovovat sloup na Staroměstském náměstí, jehož podstavec je svými symboly příkladem náboženské netolerance.“ Mimochodem tím jen opravuji ne zcela přesné včerejší tvrzení Daniela Ženatého, že Ekumenická rada církví žádné stanovisko ke sloupu nepřijala. Odmítavá stanoviska tehdy vydala také Synodní rada Českobratrské církve evangelické (21. června 2012) i Ústřední rada Církve československé husitské (14. září 2013).¹²

Správcové profilu pana kardinála reagovali smazáním mého komentáře a zablokováním mé osoby. Od té doby jsem se s dotazem na tuto údajnou dohodu obrátil na některé představitele církví, ale dosud se mi nepodařilo zjistit, o jakou dohodu a s kým se mělo jednat. Zřejmě šlo o nějaké neformální, tudíž nezávazné rozhovory, na které je problematické se odvolávat.¹³ Pan kardinál i ve výše zmíněných dopisech představitelům církví poněkud zapomíná, že většina představitelů nekatolických církví nemůže jen tak bez důkladnější porady mluvit za celou církev a její členy. Při jednání s ekumenickými partnery je třeba mimo jiné respektovat odlišnou eklesiologii, tedy odlišné pojetí nekatolických církví, kde je pro získání stanoviska potřeba přece jen trochu větší diskuse, než na jakou jsme zvyklí z autoritativního jednání některých římskokatolických biskupů.

Jiná „otrávená ekumenická poznámka“

Omlouvám se, že jsem se možná až příliš moc věnoval této jedné události, kterou nepovažuji ani za tak zásadní pro ekumenu – což ostatně včera potvrdil i Daniel Ženatý. Chtěl jsem na ní ukázat určité jednání, které podle mne přispívá ke zhoršení ekumenické atmosféry i důvěry mezi představiteli církví.

Jak už jsem uvedl, vnímám i další drobné příspěvky, které atmosféru důvěry v rámci ekumenické spolupráce do určité míry otravují. Např. v posledním úředním věstníku pražské arcidiecéze, v Acta curiae z ledna 2020, v Úvodníku pan kardinál napsal, že vstupujeme do roku, ve kterém si budeme připomínat události roku 1990. Mimo jiné uvedl:

„S tou suverenitou státu to nebylo docela snadné… Bylo tomu obdobně i v nastolování svobody církve, kterému nejenom bránily levicové proudy, ale i protestantské církve (požadavek ERC, aby v případě biskupů byl požadován státní souhlas, aby nebyla zřízena nunciatura, ale pouze delegatura, či internunciatura Apoštolského stolce).“¹⁴

Toto rýpnutí do „protestantských církví“ mě překvapilo. Oslovil jsme některé kolegy historiky, kteří se věnují problematice československo–vatikánských vztahů. Nic o tom nevěděli. Požádal jsem pracovnice archivu Českobratrské církve evangelické, zda by k tomu zkusily něco najít – jedná se totiž o příliš mladý archivní materiál, který běžně není badatelům přístupný. Nic nenalezly. Tím nemůžu vyloučit, že k nějakému takovému vyjádření mohlo dojít, ale dost dobře nerozumím tomu, proč to takto s drobnou výčitkou a ve spojení s „levicovými proudy“ pan kardinál zmiňuje. To se podle mne mezi partnery dialogu nebo dokonce dobrými přáteli prostě nedělá.

Klíč k porozumění změněné atmosféry: Schází „ekumenické přátelství“

Mám pocit, že mi nakonec i tato poznámka přece jen poskytla určitý klíč k porozumění změněné situaci oproti situaci v 90. letech, i když vím, že opět půjde o určité zjednodušení.

Domnívám se, že schází dobré přátelské vztahy a skutečná důvěra mezi některými nejvyššími představiteli církví. Ekumenicky vstřícné prostředí v 90. letech, zvlášť v jejich 2. polovině, výrazně ovlivnil přátelský vztah – podle některých se jednalo dokonce o určité duchovní souznění – mezi kardinálem Miloslavem Vlkem (1932–2017) a Pavlem Smetanou (1937–2018, synodní senior ČCE v letech 1991–2003, předseda ERC v letech 1995–2000). Přitom nešlo jen o jejich přátelský vztah, ale i o jejich veřejná vystoupení.

Např. v roce 1995 se primas české katolické církve kardinál Miloslav Vlk poprvé v dějinách zúčastnil oficiálních oslav Jana Husa v pražské Betlémské kapli. O rok později v roce 1996 zase při oslavách v Husinci, v Husově rodišti, vyslovil politování nad jeho smrtí. V reakci na tato prohlášení a také na slova Jana Pavla II. během jeho třetí návštěvy v České republice v roce 1997 (25. – 27. dubna 1997) veřejně přiznal podíl viny a selhání evangelíků na rozdělení církve také synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v České republice Pavel Smetana při svém projevu na Velehradě 5. července 1997.

Nechyběly ani krizové momenty. Když během druhé papežovy návštěvy v roce 1995 (20. – 22. května 1995) došlo ke krizi v souvislosti se svatořečením katolického kněze ze 17. století, Jana Sarkandera, došlo o rok později (v červnu 1996) k založení Komise pro studium rekatolizace českých zemí v 16. – 18. století, která vznikla při České biskupské konferenci a Ekumenické radě církví v České republice. Společně jí předsedali Miloslav Vlk a Pavel Smetana.

Stranou ponechám úspěšné působení Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa, založené v roce 1993, jejíž činnost zakončila v prosinci 1999 mezinárodní konference v Římě, během které vyjádřil papež Jan Pavel II. „hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a rozdělení.“

V návaznosti na konferenci o Husovi vydali 1. ledna 2000 Miloslav Vlk a Pavel Smetana společné prohlášení, ve kterém mimo jiné ocenili práci Husovské komise jako „zkušenost bratrské spolupráce, vzájemné úcty a především úcty k pravdě“, ve kterém šlo více než jen o „náboženskou toleranci“, protože šlo „o živé znamení pravdy, osvobozující k lásce“. Povzbuzeni k dalším odvážným krokům při hledání jednoty křesťanů v různosti spatřovali v práci historiků pobídku k závazku usilovat o to, „aby se nejen Husova postava a jeho dílo, ale i další sporné otázky napříště nestávaly příčinou osočování, konfesijní polemiky a kulturního boje“. Proto by příštím konkrétním krokem měla být „společná práce odborníků různých křesťanských církví na vypracování ekumenické učebnice církevních dějin v České republice“.¹⁵

K napsání takové společné ekumenické učebnice dodnes nedošlo. Jen pro zajímavost dodávám, že když po pěti letech, v roce 2005, skupina historiků z různých církví připravila dokument pro 2. zasedání tzv. plenárního sněmu katolické církve s názvem „Putování církve českými dějinami“, byl Českou biskupskou konferencí stažen z jednání. Hlavním odpůrcem tohoto dokumentu byl kardinál Dominik Duka, podle kterého v textu „nebylo dostatečně zhodnoceno stanovisko v otázce husitství, pobělohorského období a 19. a 20. století“.¹⁶ Téma měla nově zpracovat odborná komise v rámci ČBK. Její složení ani výsledky práce, pokud vím, nebyly zveřejněny.

Klíč k porozumění změněné atmosféry: Křesťané v boji

Když se vrátím k poznámce pana kardinála o protestantských církvích a levicových proudech, které údajně v roce 1990 bránily „nastolování svobody církve“, uvědomil jsem si nad ní ještě jinou věc. Kromě chybějícího přátelství a důvěry mezi představiteli církví se situace podle mne změnila v tom, že se křesťané a představitelé církví dnes více zapojují do různých polemik a sporů a méně jsou vnímáni jako „tvůrci pokoje a smíření“. Opět se samozřejmě jedná o určité zjednodušení, ale mám pocit, že i přes různá tehdejší napětí a rozepře byli křesťané v 90. letech více vnímáni jako ti, co se angažují ve prospěch dobra především pokojnou cestou a příkladem. Ať už to byla práce s mnoha propuštěnými během tehdejší velké amnestie začátkem roku 1990 nebo později práce ve věznicích. Zvlášť v tomto společenství je třeba zmínit příkladnou snahu křesťanů na poli česko-německého smíření. Troufám si říct, že to byly odvážné kroky křesťanů, které nebyly vždy ostatní společností chápány nebo oceňovány.

Oproti tomu z posledních let mám pocit, že křesťané se nejenom méně angažují ve prospěch pokoje a smíření, ale dokonce se mi mnohdy zdá, že spíše přilévají pomyslný olej do ohně různě vyhrocených debat. Opět by se dalo poukázat na bouřlivé diskuse kolem obnovy Mariánského sloupu, která nerozděluje jen některé křesťany, ale také historiky, kunsthistoriky, památkáře nebo politiky. Je to ale celá řada dalších témat, které budí kontroverze, jako např. migranti, islám, sexuální menšiny, vztahy k prezidentovi nebo předsedovi vlády, do kterých vstupují někteří křesťané leckdy s ostře vyhrocenou rétorikou.

Uznávám, že se atmosféra ve společnosti výrazně změnila. Rozvoj sociálních sítí místo očekávané snadné dostupnosti informací a prohloubení vzdělanosti a přehledu lidí ve společnosti přinesl výrazné zostření jakýchkoliv debat a výraznou polarizaci společnosti, kterou umně využívají političtí stratégové, obchodníci nebo i nepřátelské mocnosti. Jsme zaplaveni množstvím zpráv a dezinformací, takže je mnohdy obtížné hledat odpověď na slavnou Pilátovu otázku nebo spíš povzdech: „Co je pravda?“ Mnozí se nechali opanovat strachem, jiní s nekalými úmysly vědomě strach šíří. Domnívám se, že změna situace ve společnosti zastihla většinu křesťanů a křesťanských církví nepřipravených. Důvody, proč mnozí křesťané tak snadno podlehli strachu a bojové mentalitě, neznám. K jejich zjištění bude potřeba větší časový odstup a hlavně odvaha k poctivé sebereflexi. Osobně to považuji za selhání křesťanů, pro které tyto věci časné, v jistém smyslu věci vedlejší, se staly důvodem pro nová rozdělení. V souvislosti s ekumenismem je třeba zmínit, že tu zřejmě neblaze zafungovala i určitá ztráta historické paměti nebo nedůslednost při přijímání a podpisu různých prohlášení. Mám na mysli různé „závazky“ obsažené v dokumentu Charta Oecumenica, přijatém evropskými církvemi v roce 2001 (za Radu evropských biskupských konferencí dokument podepsal tehdejší předseda kardinál Miloslav Vlk), zástupci osmi českých církví dokument podepsali 22. ledna 2007.¹⁷ Text se mimo jiné vyjadřoval k problematice migrace, islámu, náboženské snášenlivosti i k otázce tzv. křesťanských hodnot, na které se dnes kdekdo odvolává. Podle mne, kdyby byl tento dokument brán skutečně vážně, mohly být církve lépe připraveny na pozdější diskuse a určitou dezorientaci některých křesťanů.

Z mého pohledu k většímu bojovému nasazení katolíků určitým způsobem přispěl pontifikát papeže Benedikta XVI. (2005–2013). Opět se jedná o určité zjednodušení, ale jeho zápas proti relativismu mnohým rezonoval s představou kulturních bojů, kulturních válek, mezi liberální a konzervativní částí společnosti, jejichž důsledkem je často rozdělení. Možná si to dnes uvědomujeme ještě o trochu víc, když vnímáme, že papež František se do těchto bojů nepouští, klade větší důraz na smíření a pokoj, na dialog různých názorových směrů, na mírové soužití a odmítání násilí.

V českém prostředí je pontifikát papeže Benedikta XVI. spojen s přilnutím některých konzervativních kruhů ke katolické církvi, což bylo zřejmé zvlášť u tehdejšího prezidenta Václava Klause (prezident v letech 2003–2013).¹⁸ Domnívám se, že zde postupně vznikalo určité spojenectví v boji proti domnělé nebo skutečné relativizaci, do kterého se někteří církevní představitelé nechali vtáhnout až příliš. K tomu přistoupila problematika majetkového vyrovnání z roku 2012, která sice nastavila parametry pro postupnou finanční odluku mezi státem a církvemi, na druhou stranu zatížila církve mnoha „materiálními starostmi“ a vedla je k potřebě pragmaticko-politického uvažování, leckdy na úkor prorocko-kritického hlasu. Velmi zjednodušeně řečeno: Pro samou starost o lesy, které likviduje kůrovec, a nemovitosti, které nevynášejí tak, jak si někteří představovali, už nezbývá moc místa pro teologii a pro uvažování nad „znameními času“.

Mnohem snadněji se tak podlehne černobílému rozdělení na „my“ a „oni“. V boji proti reálnému nebo smyšlenému nebezpečí různých -izmů se vytvářejí nová společenství a nové bojové linie. Pocit ohrožení může zužovat prostor pro pluralitu přístupů, teologií a spiritualit, redukovat vidění světa na pohled „kdo není s námi, je proti nám“. Pod tímto zorným úhlem se „protestanti“ mnohem snáze promění z „bratrů v Kristu“ na ty, kteří nám už tehdy bránili při „nastolování svobody církve“.

Katolická církev v ČR na rozcestí

Podle mého se dnes katolická církev v České republice nachází na určitém rozcestí, a to hned v několika oblastech. Myslím si, že se to týká i jejího angažmá v ekumenických vztazích. Bude velmi důležité, zda nový předseda České biskupské konference, který bude zvolen v dubnu 2020, a nový pražský arcibiskup, jehož jmenování je možné v tomto roce očekávat, bude mít dost odvahy a síly změnit současný konfrontační styl, který se v římskokatolické církvi v ČR šíří.

Mám pocit, že je třeba věnovat méně energie na obnovu slavností a památek minulosti a místo toho se více soustředit na hledání nových forem církevního života a dialogu s dnešním světem při vší jeho složitosti. Přitom můžeme mít před sebou dvě výzvy. Jednak papeže Jana Pavla II., který při své první návštěvě Československa před 30 lety vyjádřil naději, „že dojde k závažným krokům na cestě bratrského smíření a opravdové jednoty v Kristu“. Jizvy minulých staletí podle něj „volají po změně mentality a po zcela nových vztazích“.

Druhou výzvou mám na mysli text společného katolicko-luterského prohlášení u příležitosti připomínky reformace, podepsané předsedou Světového luterského svazu Munibem Younanem a papežem Františkem ve švédském Lundu v říjnu 2016. V závěru prohlášení je výzva pro všechny luterské i katolické farnosti a společenství, ať jsou „odvážné a kreativní, radostné a plné naděje a nadále se nasazují v tomto velkolepém dobrodružství, jež nás čeká“.¹⁹ Zaujalo mě, když papež František při návštěvě sídla Světové rady církví v Ženevě v červnu 2018 (konkrétně 21. června 2018) označil ekumenismus za „skvělý podnik se ztrátou“ (“una grande impresa in perdita”).²⁰ Podle tohoto pojetí je ekumenismus vlastně ztráta, ale ztráta ve prospěch evangelia, tedy jakési biblické zmaření sebe, aby mohlo vyniknout to podstatnější než jsem já, resp. moje tradice. Tato myšlenka se mi líbila. Studentům říkám – a i vám jsem to v úvodu řekl – , že správné pochopení ekumenismu, resp. setkávání se s druhými, by mělo být vzájemným obohacováním, ale na druhou stranu podle mne ta skutečná ekumena musí trochu bolet, resp. by měla drobně relativizovat „moje jistoty“, abych byl ochoten a schopen být otevřen něčemu většímu, co třeba převyšuje moje dosavadní představy.

Nezapomeňme na ženy!

Tady by se hodilo skončit. Byla by to dobrá tečka. Ale já si dovolím připojit ještě jednu drobnou poznámku. Považuji ji za důležitou, protože se týká všech církví v České republice. Ve srovnání s činností křesťanů a křesťanských organizací ve světě mi v českém křesťanském prostředí schází jedno výrazné téma. Tím je důraz na rovnost mezi mužem a ženou a ochrana žen proti násilí.

Všechny tři velké ekumenické organizace, které pravidelně sleduji, Světová rada církví, Světové společenství reformovaných církví a Světový luterský svaz se v roce 2019 připojily ke kampani „16 dní aktivismu proti násilí na ženách“, která se konala od 25. listopadu (tento den je od roku 1999 vyhlášen OSN jako „Mezinárodní den proti násilí na ženách“) do 10. prosince, což je „Mezinárodní den lidských práv“. V českých církvích jsem o tom nezaznamenal žádnou zmínku.

Podobně je to s kampaní Světové rady církví s názvem „Thursdays in Black“, která má kořeny v Desetiletí solidarity církví se ženami (1988-1998). Nošením černého oblečení dávají lidé najevo svoje úsilí o svět bez násilí, opět myšleno především násilí na ženách.²¹

Přitom násilí na ženách je i v České republice závažným problémem. Podle dostupných mezinárodních statistických údajů se v České republice obětí fyzického nebo sexuálního násilí stala každá třetí žena, přičemž každá desátá žena čelila pronásledování a každá dvacátá byla znásilněna. Většina fyzických a sexuálních napadení proběhla ze strany partnera. Míra nahlášení těchto násilných činů však nepřekračuje hranici 8 %.²²

Osobně považuji za velkou ostudu a skandál, jakým způsobem někteří představitelé katolické církve v ČR bojují proti ratifikaci „Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“, která je známá pod názvem Istanbulská úmluva. Ale to by bylo na samostatnou debatu.

Myslím si, že na docenění role žen v církvích a na výraznější uplatnění jejich charismat při správě církve, si budeme muset ještě počkat. V našem prostředí se to týká všech církví, tedy i těch, které ženy ordinují k duchovenské službě.²³