Pod obojí

Teologické úvahy k vysluhování Večeře Páně v ČCE 2020

Prožili jsme několik postních a velikonočních týdnů eucharistického půstu. Otevření kostelů a blížící se Svatodušní svátky nás staví před otázku, jak máme dále vysluhovat Večeři Páně. Pandemií koronaviru pro nás nastala nová historická situace, která může změnit budoucí podobu této svátosti na měsíce, na roky, na desetiletí. Kristova církev není vázána na tradiční formy, pro svá rozhodování však musí – při všem zohlednění praktické proveditelnosti a pastýřských aspektů – uvádět především teologická kritéria.

1. Časté vysluhování

Již po několik desetiletí jsme v ČCE svědky trendu směrem k častějšímu a častějšímu vysluhování Večeře Páně. Bohoslužby s Večeří Páně namnoze přestaly být výjimkou, mnohde se staly nebo stávají pravidlem. Dosavadní platná Agenda (1983) i právě vznikající nová Agenda považují nedělní bohoslužbu s Večeří Páně za normativní. Návrat k dřívější praxi, kdy se Večeře Páně slavila pouze o velkých svátcích nebo dokonce jako přívažek k bohoslužbám, vyhrazený sborové elitě, bych považoval za neblahý krok zpět. Česká reformace byla v jednom ze svých proudů (Jan Milíč z Kroměříže) hnutím za velmi časté (každodenní) přijímání. Historický argument má pro nás váhu druhotnou, vždyť např. přijímání malých dětí odporuje reformačnímu pojetí Večeře Páně. Zanedbatelný není ani aspekt ekumenický: častým vysluhováním prostě srovnáváme krok s církvemi klasického protestantismu.

2. Večeře Páně nesmí sbor rozdělovat

Jediný protiargument proti častějšímu vysluhování, kterému nemohu upřít legitimitu, je obava, že se tak sbor rozdělí na skupinu přijímajících a skupinu nepřijímajících. Večeře Páně v žádném případě nesmí bohoslužebné shromáždění rozdělovat! Možná už samo slavení stolu Páně, a zejména přijímání z jednoho kalicha/více kalichů, může sbor rozdělit na „bázlivce“, kteří se přijímat obávají, a „odvážlivce“, kteří podobnými obavami netrpí. Zde je třeba nejprve říci, že proti bohoslužbě bez Večeře Páně nelze v evangelické církvi principiálně namítat, že by se jednalo o bohoslužbu neplnohodnotnou. Na místě bude celému shromáždění sdělit, že lidský strach před nákazou není projevem malé víry, že si ho nikdo nemá vyčítat a že se za něj nemusí nikdo stydět. Pavlovská označení „slabí / silní ve víře“ bych v této souvislosti raději neužíval, už proto, že tu hrozí záměna síly víry za neinformovanost, lehkomyslnost, ochotu riskovat. „Úzkostlivější“ bych vyzval, aby se nezdráhali přistoupit ke stolu Páně jako první. (Sám jsem, jakkoli to v evangelických církvích působí katolicky, jako farář přijímal v domovech důchodců v adventu a o Vánocích, kdy řádily virózy, jako první.)

3. Přijímání pod jednou

Roku 1414 obnovil M. Jakoubek ze Stříbra přijímání laiků z kalicha; Hus jeho rozhodnutí z Kostnice nesměle přitakal, koncil toto jednání rozhodně odsoudil. Boj za laický kalich zuřil pak v Čechách po léta, českým protestantům se dostalo označení kališníci nebo utrakvisti, tj. pod obojí; spojená ČCE si zvolila kalich za svůj rozpoznávací znak (a setrvala při něm i při volbě svého nového loga). Římskokatolická církev roku 1415 potvrdila svou stávající praxi přijímání pod jednou zdogmatizováním tzv. konkomitace: Přijímající pod jednou přijímá celého Krista. Řeší se tak mj. praktické důvody: aby nedocházelo k problémům, jak naložit s nezkonzumovanými konsekrovanými živly, Tělem a Krví Páně. (Mimochodem, mnohé z nás, a to i ty, kdo chápou svátostné živly symbolicky, trápí tento problém dodnes.) Tato teorie má oboustranné užití: platí i pro toho, kdo by přijímal – při nedostatku hostií – pouze z kalicha. Pokoncilní katolicismus laické přijímání pod obojí umožňuje (1963: opatrně připouští; 1983: vřele doporučuje); fakticky dnes naši katoličtí bratři a sestry přijímají podobojí nanejvýš o svátcích nebo při zvláštních příležitostech.

Řekl bych, že pro dnešního českého evangelíka by nebyl – dobrovolný! – návrat k přijímání pod jednou a priori nepřijatelný. Naše vnímání a prožívání však hrají v náboženství často větší roli než argumentující rozum – a rány protireformace nemusejí být ještě zcela zaceleny. Návrat k Večeři Páně pod jednou bych doporučoval jen v případě, že by byl individuální alternativou k přijímání nealkoholického vína, tedy nějakého moštu.

3. Přijímání podobojí najednou

Dnešní katolicismus praktikuje přijímání pod obojí nejčastěji v podobě přijímání hostie namočené v posvěceném víně. Tuto praxi neopovažuji v evangelické církvi za vyloučenou. (Sám tak činím při Večeři Páně, jíž se účastním navzdory lehké viróze.) Epidemiologicky se však tím takřka nic neřeší, navíc okolostojící se mohou domnívat, že přijímám pouze pod jednou.

4. Zástupné přijímání, svátostná liturgie bez přijímání

CČSH dříve praktikovala i tzv. zástupné přijímání duchovních, kdy v bohoslužbě přijímal pouze kněz v zastoupení za přítomnou náboženskou obec. Ještě bizarnější by byla „večeře Páně bez Večeře Páně“, při níž by se odrecitovaly příslušné liturgické formuláře, ale sama Večeře Páně by se neuskutečnila, tj. nikdo by nepřijímal. Abychom si rozuměli: Společně vyznat viny a vyslechnout zvěst o jejich odpuštění můžeme a máme, ale tady – ještě před Večeří Páně – je nutno skončit, nepokračovat dále slovy ustanovení, prosbou o Ducha svatého a děkováním Bohu za skutky spásy.

5. Ojedinělé přijímání

Dnešní pravoslaví sice uchovalo přijímání pod obojí, s ním však i starověkou a středověkou bázeň před svátostí, takže pravoslavný/á věřící přijímá Večeři Páně po dlouhé individuální přípravě ojediněle v životě. Protestantismu (a vlastně celému dnešnímu západnímu křesťanstvu) je takováto minimalizovaná frekvence základní křesťanské svátosti cizí.

6. Soukromé přijímání on-line

Mládežnický farář Karel Müller otevřel možnost Večeře Páně on-line, doma v kuchyni před TV obrazovkou s instruujícím farářem. Následné facebookové debaty se prý soustředily na zcela podružné otázky typu, zda máme ve svých domovech pro takovéto slavení dosti „důstojné prostředí“. I evangelická církev váže vysluhování svátostí na přítomnost ordinovaného duchovního, souhlas staršovstva a především otevřené společenství církve. Nebezpečí, že si církev zprivatizujeme, je veliké. Ani v mnohem těžších životních zkouškách, jaké zažívali křesťané v koncentračních táborech, gulazích, vězeních, se vězni bez farářů neodvažovali vzít svátosti do svých rukou. Katolická církev zná tzv. duchovní přijímání, jakési „přijímání touhou“; spočívá v krátké intenzivní modlitbě ke Kristu. Tato tradice sahá až k eucharistickým myšlenkám církevního otce sv. Augustina, dnes se s ní nejčastější setkáváme v podobě modlitby sv. Alfonse z Liguori. Zřejmě nás čeká debata o tom, jak reálné jsou virtuální reality, a to jak tělesná přítomnost svátostného chleba a vína, tak především realita církevního společenství. Bude to ovšem filosoficko-teologická debata ne nepodobná dogmatickému rozhovoru o transsubstanciaci, přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Páně.

7. Individuální kalíšky jako jediné řešení

Zbývá tedy jediné: individuální kalíšky, v nouzové situaci na jedno použití, a to možná na hodně dlouho. Pro začátek bych úmyslně sáhl po nehezkých plastových kalíšcích a papírovém tácku na buřty, aby bylo zřejmé, že tuto podobu Večeře Páně si vynutila momentální nouze. (Vyjadřujeme tím i skutečnost, že církev nelpí na vnějškovostech. Dokážu si představit, že by – pokud by nebyla k dispozici žádná nádoba na pití – kolovala shromážděním láhev vína.) V brzké době si možná naše sbory začnou doplňovat liturgické nádobí: vedle kalicha bude na stole Páně připraven tác s liturgickými kalíšky. Pro mnohé z nás bude pravděpodobně těžké zapudit asociaci, že stojíme na recepci nebo sedíme u baru, a nepozvednout číšku vzhůru v gestu přípitku. (To by se mohlo dít zejména při simultánním přijímání, které, pokud vím, částečně praktikují sbory Ochranovského seniorátu.)

8. Dnes

Před novou podobou Večeře Páně by nebylo na škodu shromáždění sdělovat, co bude a jak to bude, případně všechno dění komentovat nahlas. Z přípravy a vysluhování Večeře Páně se stanou, alespoň z počátku, technicky značně náročné akce – a mezi faráři najdeme i lidi nepříliš praktické. Faráři/farářce by mělo vypomáhat více pomocníků/pomocnic (v rukavicích? někdo, kdo bude čas od času stříkat dezinfekci?). Mohlo se stát, že během eucharistické abstinence naši farníci Večeři Páně odvykli. Mnohem pravděpodobnější je, že se touha po Kristu ve/při svátosti nyní přihlásí ještě silněji než kdy jindy.

9. Zítra?

Všechno, co jsem napsal, platí pro tuto chvíli. Do budoucna, pro případ druhé vlny pandemie, nám nezbude než se zamýšlet i nad velmi obtížným způsobem vysluhování nemocným doma nebo v nemocnici. Nové restrikce bude třeba respektovat jako předposlední; jejich případné překročení bývá farářům v extrémních situacích zpravidla tolerováno.

10. Dovětek, literatura

Bezprostředním podnětem k těmto úvahám byla žádost martinského grémia („staršovstva“ – spíše „juniorstva“ – pražského kostela u Martina ve zdi, jehož jsem jako studentský farář ETF UK virilním členem) o stanovisko k vysluhování Večeře Páně první neděli po otevření kostelů. Našim praktickým teologům Ladislavu Benešovi a Tabitě Landové a farářům Karlu Šimrovi a Marku Lukáškovi děkuji za podnětné připomínky. K dalšímu studiu doporučuji vynikající, i neteologům srozumitelnou monografii z pera našeho učitele Pavla Filipiho Hostina chudých. Kapitoly o Večeři Páně (1991).