Rétorika žalmů o utrpení IV.

3.1. Příklady struktury v žalmu

V této podkapitole bychom si na dvou žalmech představili, jak tato struktura a její prvky fungují přímo v textu žalmu. Bylo by vhodné zvolit jeden žalm, který obsahuje většinu prvků, tedy žalm, jež bychom mohli nazvat nově orientovaný a jeden žalm, který bychom mohli nazvat dezorientovaným, protože neobsahuje žádnou chválu. Tyto žalmy bychom si mohli podrobněji rozebrat. Jako první budeme zkoumat žalm 69.

3.1.1 Žalm 69.

Pro předního zpěváka,

podle "Lilií". Davidův.

Z prvního verše se dozvídáme tři informace. Tento žalm je pro předního zpěváka, což může být odkaz pro interpretaci a přednes tohoto žalmu. Informace podle Lilií může být nápěv, podle kterého je třeba žalm interpretovat. Obě tyto informace mohou ovšem sloužit také na to, aby upozornily na jeho interpretaci v rámci liturgie a na možná gesta a provedení v rámci chrámové služby. Je otázkou, zda se zde neobjevuje něco, co nejsme schopni rozeznat právě pro chybějící informace o liturgických interpretacích v rámci bohoslužby. Nevíme, jaká gesta anebo úkony prováděl kněz při recitaci tohoto žalmu.

Třetí informace nám říká, že je autorství tohoto žalmu připsáno Davidovi. Autorem mohl být skutečně král David, ale vzhledem k tomu, že se kniha žalmů vyvíjela dlouhou dobu, musíme zvážit i možnost, že autorství tohoto žalmu je Davidovi připsána tradicí.

1. Oslovení

Zachraň mě, můj Bože,

vody mi pronikly k duši!

Žalmista začíná adresnou prosbou k Hospodinu. Oslovuje toho, koho považuje za svého zachránce. Rozkazovací způsob naznačuje, že situace je vážná. Zároveň jakoby už zde začínala stížnost: vody mi pronikly k duši. Je zde spojitost s vodní masou, s pra-vodami, naznačuje jakýsi duševní zmatek a vnitřní stísněnost.

2. Stížnost

V bahně hlubiny se topím,

není na čem stanout,

do hlubokých vod se nořím,

dravý proud mě vleče.

Volám do umdlení,

hrdlo zanícené,

Boha vyhlížím,

až zrak mi vypovídá.

Víc než vlasů na mé hlavě je těch,

kdo mě bez důvodů nenávidí;

zdatní jsou, kdo umlčet mě chtějí,

zrádní nepřátelé!

Co jsem neuchvátil, mám teď vracet.

Zde je žalmistou vyslovována stížnost na situaci, ve které se nachází. Popisuje vnitřní pocity. Jeho utrpení plyne z jeho duše. Pro popis pocitů používá metaforu bahna hlubin, hlubokých vod, dravého proudu. Jakoby se topil, což je stav velmi blízký smrti. Při křiku o pomoc je ještě více vysílen a při vyhlížení záchrany mu selhává zrak. Nevidí a není schopen v tuto chvíli vidět záchranu. Avšak pro žalmistu to není člověk, jenž by ho mohl ze situace zachránit, ale Bůh. Naopak člověk je ten, kdo jej ohrožuje. Jeho nepřátel je bezpočet, jsou zdatní a zrádní. Jednají vůči stěžovateli bezdůvodně. Pocity, které zde žalmista popisuje, se podobají strachu, který oslabuje a znesnadňuje jakoukoliv obranu ve vlastní síle proti nepřátelům. Zde musí zasáhnout jedině Bůh.

3. Motivace

Ty znáš, Bože,

moji pošetilost,

čím jsem se kdy provinil,

ti není skryto.

Kvůli mně však ať se nemusejí hanbit,

kdo složili svou naději v tebe,

Panovníku, Hospodine zástupů,

ať kvůli mně se nemusejí stydět ti,

kdo tě hledají, Bože Izraele!

Snáším potupu přec kvůli tobě,

stud pokryl mé tváře.

Najednou se v žalmu objevuje prvek motivace. Žalmista mluví o tom, že Bůh zná pošetilosti a hříchy stěžovatele. Před Bohem není nic skryto. Žalmista přiznává svou minulost a je si vědom, že ne vždy jednal v souladu s Boží vůlí. Připomíná však Hospodinu ty, kteří jsou mu věrní. Říká, že tato komunita se může cítit zahanbená a dotčena právě pro žalmistovy hříchy. Hospodin však může provinění odpustit a zasáhnout a uchránit tak komunitu svých věrných vyznavačů před hanbou.

4. Stížnost

Za cizího mě mají mí bratři,

cizincem jsem pro syny své matky,

neboť horlivost o tvůj dům mě strávila,

tupení těch, kdo tě tupí,

padlo na mne.

Postil jsem se,

vyplakal si oči,

ale v potupu se mi to obrátilo.

Oblékl jsem si žíněné roucho

a stal se pro ně pořekadlem.

O mně klevetí,

kdo sedávají v bráně,

pijani si o mně popěvují.

Stížnost pokračuje. Protivník není žalmistovi cizí. Jedná se právě o jeho bratry, pro které se stal cizincem, snad pro to, co se mu děje, možná pro to, co říká. To by nám naznačovala horlivost o tvůj dům. Prorok horlivý pro Hospodinův dům je odmítán pro kritiku své komunity a jejího jednání. Snad je zde na místě zmínit Ježíšův povzdech: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni.“¹ Žalmistův problém a stav zřejmě vychází z toho, že vidí nepřítele v podobě svých bratrů, jenž uráží Hospodina. Sám však činí pokání. Ještě jsou v Izraeli ti, kteří Boha hledají. Pokání, které je činěno veřejně, se však proměňuje v potupu. Nepřátelé se takovému jednání vysmívají, stejně jako tupí Hospodina. Žalmista svou stížností protestuje proti jednání svého národa. Křivdu páchanou na Hospodinu vnímá jako křivdu páchanou na něm samém.

5. Prosba

Ale má modlitba spěje,

Hospodine, k tobě,

je čas přízně,

Bože nejvýš milosrdný,

odpověz mi,

věrný dárce spásy,

vysvoboď mě z bahna,

ať se neutopím!

Kéž jsem vysvobozen z rukou těch,

kteří mě nenávidí,

z hlubokých vod.

Ať mě neodvleče dravý vodní proud,

ať hlubina mě nepohltí,

ať nade mnou studnice nezavře ústa!

Odpověz mi, Hospodine,

vždyť tvé milosrdenství je dobrotivé,

pro své velké slitování shlédni na mne,

neskrývej tvář před svým služebníkem,

když se soužím,

pospěš,

odpověz mi,

buď mi blízko,

zastaň se mne,

vykup mě kvůli mým nepřátelům!

Po stížnosti přichází prosba. Začíná s přesvědčením, že vyslovená modlitba spěje k Hospodinu, že je čas přízně, že Bůh je nejvýš milosrdný. To, že se jedná o prosbu, poznáme z použitých slovních spojení: odpověz mi, vysvoboď mě, ať mě neodvleče dravý proud, ať mě hlubina nepohltí, atd. Žalmista zde navazuje na svou první stížnost ve verších 3-5, ve kterých mluví o hlubokých vodách, o bahně. Prosí Hospodina o zásah v hraniční situaci. Jestliže je žalmista utlačován, prosí o vnitřní klid s pohledem na svého spasitele. Série krátkých proseb na konci prosby vyjadřuje naléhavost situace. Žalmista prosí o Boží spěch, odpověď, blízkost a vykoupení.

6. Stížnost

Ty víš, jak jsem tupen,

ostouzen a haněn,

máš před sebou všechny moje protivníky.

Srdce potupou mi puká,

jsem jak ochrnulý.

Na soucit jsem čekal,

ale marně; na ty, kdo by potěšili

- nenašel se nikdo.

Do jídla mi dali žluč,

když jsem žíznil,

dali mi pít ocet.

Prosbu opět střídá stížnost. Žalmista se odvolává na to, co sám Hospodin vidí. Dále si stěžuje na situaci, ve které se zatím nic nemění. Žalmista čekal na soucit, čekal, že alespoň někdo z jeho národa projeví milosrdenství, místo toho se však dočká jen mizérie a podrazů. To vede žalmistu k hněvu.

7. Prokletí

Jejich stůl se jim staň osidlem a těm,

kdo jsou s nimi zajedno,

buď léčkou.

Dej, ať se jim zatmí v očích,

aby neviděli, jejich bedra ustavičně zbavuj síly.

Vylej na ně svůj hrozný hněv,

tvůj planoucí hněv ať postihne je.

Jejich hradiště ať zpustne,

v jejich stanech ať nebydlí nikdo.

Neboť toho, kterého jsi ty zbil,

pronásledovali,

vypravují o bolesti těch, které jsi proklál.

Sečti jejich nepravosti,

ať před tebou nejsou spravedliví.

Nechť jsou vymazáni z knihy živých,

nezapsáni mezi spravedlivé.

Dosud si žalmista pouze stěžoval a prosil, zde ale přichází na řadu hněv. Ten se promění v prokletí. Tato prokletí jsou namířena vůči nepřátelům. Tato prokletí se stupňují až k přání naprosté eliminace těchto nepřátel nejen na zemi, ale zřejmě i v nebi. Někdo, kdo působí příkoří Hospodinovu věrnému, působí příkoří i Hospodinovi. Žalmista vlastně přeje svým nepřátelům to, co sám prožívá.

8. Boží odpověď

Jsem ponížen,

bolestí se soužím,

avšak hradem je mi, Bože, tvoje spása.

V tomto verši však nastává změna. Najednou je žalmista přesvědčen o tom, že Bůh je jeho spása. Verš sice začíná konstatováním stavu žalmisty nakonec, však přichází chvála Boha navzdory stavu žalmisty.

9. Přísaha/Slib

Písní budu chválit jméno Boží,

velebit je budu díkůvzdáním.

Hospodin to přijme raději než býka,

býčka s paznehty a rohy.

Pokud Bůh zasáhne, je žalmista rozhodnut Boha chválit, vzdávat mu chválu a zpívat písně o jeho milosrdenství. Tuto část nazýváme přísaha. Na této přísaze je zvláštní, že se vymyká zvyklosti. Očekávali bychom, že žalmista bude Bohu obětovat, on však říká, že Bůh spíš příjme chválu a velebení než oběť.

10. Doxologie

Pokorní to spatří a budou mít radost;

kdo se dotazujete na Boží vůli, okřeje v srdci.

Vždyť Hospodin ubožáky slyší,

nepohrdá svými,

když jsou uvězněni.

Ať ho chválí nebesa i země,

moře se vším, co se v nich hemží,

neboť Bůh zachrání Sión

a zbuduje judská města;

budou tam sídlit a je mít ve vlastnictví.

Potomstvo jeho služebníků je bude dědičně držet;

budou v nich bydlet ti, kdo milují jeho jméno.

Nakonec přichází závěrečná doxologie. V ní je žalmista naprosto přesvědčen, že Bůh bude jednat, že nepohrdá ubohými a trpícími. Nakonec budou v pořádku všichni spravedliví. Bůh zbuduje města a potomci se budou mít dobře. Budoucnost je tedy zajištěna. Proto žalmista vyzývá celou zemi k chvále Boha na nebesích.

Struktura tohoto žalmu tedy vypadá následovně:

1. Oslovení (v. 2)

2. Stížnost (v. 3-5)

3. Motivace (v. 6-8)

4. Stížnost (v. 9-13)

5. Prosba (v. 14-19)

6. Stížnost (v. 20-22)

7. Prokletí (v. 23-29)

8. Zajištění si vyslechnutí (v. 30)

9. Přísaha/slib (v. 31-32)

10. Doxologie (v. 33 -37)

V tomto žalmu vidíme, že navzdory stížnosti, je žalmista ochoten chválit Boha. Tuto chválu může vyvolat: za prvé pozitivní zkušenost z minulosti, v níž Hospodin zasáhl, za druhé hluboká víra, že Hospodin nenechá urážet sebe a tedy ani prosebníka.

3.1.2 Žalm 88.

V dalším žalmu si ukážeme, jaké to je, když žalmista buď není ochoten k chvále, anebo je již v tak bezvýchodné situaci, že na chválu nemá sílu ani čas. Možností také ale je, že chvála nemá smysl, pokud je Hospodin žalmistou považován minimálně za toho, kdo na něj utrpení dopouští ze své vůle. Žalm 88. je žalozpěv par excellence, pro vyjádření hloubky zoufalství, jež obsahuje. Nenajdeme v něm žádný obrat k dobrému, téměř žádnou naději pro budoucnost. Tento žalm lze nazvat „matkou všech ostatních bědování“.²

Žalmová píseň,

pro Kórachovce.

Pro předního zpěváka,

pro zpěv při tanečním reji.

Poučující,

pro Hémana Ezrachejského.

První verš je úvodní, nachází se v něm, jak a kdy se má žalm použít. Zmínka o Koráchovcích patrně naznačuje, že žalm je určen pro skupinu zpěváků. Koráchovci, nebo synové Korácha byli skupinou svatých zpěváků.³

Tento žalm by měl být dle českého překladu zpíván při tanečním reji. Zde však nastává problém překladu. Slovo machalat, které český ekumenický překlad překládá jako taneční rej, má více možných výkladů, jež by spíše odpovídaly celkovému rázu žalmu. Slovo machalat se píše stejně jako nemoc, což by naznačovalo, že se zde jedná spíš o žalm zpívaný při nemoci.⁴ Toto slovo však také může vyjadřovat buď dávný hudební nástroj, anebo způsob, jakým měl být žalm zpíván. Význam tohoto slova, nám nenapoví ani jeho první použití v Genesis 28,9, kde je Machalat jméno jedné z Ezauových žen.

Žalm určen k „rozjímání“⁵ pro Héman Ezrechejského, což může být jeden z mudrců, kterého Šalamoun předčil moudrostí, nebo se jedná o jednoho z předních Davidových zpěváků.⁶

1. Oslovení

Hospodine, Bože,

má spáso,

ve dne i v noci před tebou úpím;

kéž vstoupí moje modlitba k tobě,

nakloň ucho k mému bědování!

V oslovení se nachází jediná naděje vložená v Hospodina. Žalmista zde identifikuje Hospodina jako spásu. V celém žalmu je to ze strany žalmisty jediné vztažení se vůči Bohu jako zachránci. Jinak je Hospodin spíš vnímán jako nepřítel. Pokud však je Hospodin spása, ještě zbývá naděje. Modlitba je nepřetržitá, ve dne i v noci žalmista trpí a ve svém utrpení se upíná k Bohu. Ten jediný může slyšet jeho bědování a zasáhnout. Prosba doufá, že se modlitba dostane ke sluchu adresáta.

2. Stížnost

Samým zlem se sytí moje duše,

k podsvětí spěje můj život.

Jsem počítán k těm,

co sestupují v jámu,

jsem jako muž,

který pozbyl síly.

Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení,

co leží v hrobech,

na které už ani nevzpomeneš,

kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou.

Odložils mě do nejhlubší jámy,

do temnoty hlubin.

Leží na mně tíha tvého rozhořčení,

všemi svými příboji mě trýzníš.

Známé jsi mi vzdálil,

zhnusils mě jim,

jsem uvězněn,

nemám východiska.

Oči mám zkalené utrpením,

po celé dny jsem tě, Hospodine, volal,

vztahoval jsem k tobě dlaně.

Stížnosti jsou zde velmi silné, popis žalmistovy situace děsivý. Nachází se opravdu na hranici smrti. To nám dokazují i mnohé použité výrazy jako hroby, mrtví, podsvětí, jáma, temnoty hlubin. Sám žalmista vidí sebe jako odloženého mezi mrtvé. I jeho nejbližší ho považují za mrtvého, je od nich vzdálen. Dokonce pociťují zhnusení, jež může pramenit také ze vzhledu. Zřejmě se žalmistův stav nějak promítl do jeho vzhledu, a tedy i do jeho vlastní identity a vnímání sebe sama. Jeho blízcí, kteří vnímají tuto proměnu těla, zřejmě mají problém se s ním setkat. Rány, které sebou nemoc přinášela, zřejmě samy připomínaly rozkládající se tělo mrtvých. To může být příčinou žalmistovy sebeidentifikací s těmi, jež jsou odloženi mezi mrtvé. To, co však je pro čtenáře šokující, že žalmista identifikuje Hospodina jako příčinu tohoto stavu.

3. Motivace

Což pro mrtvé budeš konat svoje divy?

Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?

Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě?

O tvé věrnosti v říši zkázy?

Což jsou známy v temnotě tvé divy,

tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?

Jestliže je Hospodin příčinou žalmistova stavu, je také jediný, kdo jej může změnit. Proto je třeba ke změně Boha motivovat. Tato motivace se děje pomocí otázek, pokládaných přímo před Hospodina. Žalmista tak chce Boha upozornit na to, že pokud zemře, nebude mít kdo Hospodina chválit, nebude mít na kom konat své divy, nebude nikdo, kdo by upozorňoval na Hospodinovu spravedlnost. Žalmista zde pracuje s myšlenkou, že je to předně Hospodin, kdo utrpí ztrátou svého vyznavače. Ten totiž už nemá co ztratit, neboť se sám považuje za již mrtvého.

4. Prosba

Hospodine, pomoz,

k tobě volám,

ráno má modlitba přichází k tobě.

Na motivaci pak navazuje jediná prosba podobná úvodnímu oslovení. Pomoz, k tobě volám, modlitba přichází k tobě. Tedy není žádán o pomoc člověk, ani cizí Bůh, ale prosba směřuje k tomu jedinému, o kom žalmista věří, že ještě může krutý osud změnit tím, že změní svůj postoj k trpícímu.

5. Stížnost

Hospodine,

proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš?

Jsem ponížen a od mládí hynu,

snáším tvé hrůzy,

nevím si rady.

Přehnala se přese mne výheň tvého hněvu,

děsuplné rány tvé mě umlčely,

ze všech stran se na mě denně hrnou jako vody,

všechny najednou mě obkličují.

Přítele a druha jsi mi vzdálil,

jenom temnoty se ke mně znají!

V závěru pak dál žalmista pokračuje ve stížnosti. Zcela jasně identifikuje Hospodina, jako toho, kdo skrývá svou tvář. Hospodin je ten, kdo se hněvá a kdo dopouští na žalmistu děsuplné hrůzy a rány. Žalm nekončí pozitivně, ale výkřikem o tom, že to není přítel ani Bůh, jež jsou žalmistovi blízko, ale jen temnota vlastního utrpení.

• Oslovení (v. 2-3)

• Stížnost (v. 4-10)

• Motivace (v. 11-13)

• Prosba (v. 14)

• Stížnost (v. 15-19)

Diskuze

V této práci jsme se pokusili zkoumat, jak žalmista mluví ve své modlitbě k Bohu o svém prožívaném utrpení. Nebylo by na místě opomenout také stránku jazyka, v němž jsou tyto žalmy zapsány v původním znění. Žalmy jsme zkoumali především z hlediska českého ekumenického překladu s přihlédnutím k překladům slovenským a anglickým a to zejména proto, že jsem při psaní této práce myslel především na svou komunitu věřících, která tyto žalmy čte ve vlastním jazyce. Další výzkumná práce, které jsme se nevěnovali zejména kvůli rozsahu této práce, by se tedy na zkoumané žalmy mohla podívat také z hlediska jejich původního hebrejského znění a také z hlediska použití poetické formy dané hebrejskými poetickými kategoriemi tak, jak jsme se s nimi seznámili v předchozích kapitolách.

Jistý limit si lze také uvědomit v tom, že před sebou máme pouze jen text modliteb, ale je již obtížné rekonstruovat, jak byly používány. Jsme si jistí, že tyto modlitby byly liturgicky využívány v rámci bohoslužby, již však nejsme schopni rekonstruovat podrobný průběh této bohoslužby. Jakoby jsme četli jen libreto divadelní hry, ale neviděli jsme vše, co se odehrává na podiu. Tedy pohyb, kostýmy, gesta a emoce herců. Další směr, kterým by se tedy mohlo zkoumání žalmů ubírat, je snaha o rekonstrukci izraelském ritu bohoslužby a nalezení využití těchto žalmu v bohoslužbě chrámu.

V souvislosti s liturgií by se také dalo zkoumat využití těchto dezorientovaných žalmů v dnešní bohoslužbě. Zda by v ní našli své místo a uplatnění. Mohlo by se zkoumat, zda zařazení těchto žalmů do bohoslužby může mít a přinést nějaký prospěch dnešní komunitě věřících. Jak už jsme si v této práci řekli, tyto žalmy mohou být terapeutické a mít tak dopad na komunitu, která prožívá utrpení, jež se jí dotýká. Zajímavé by také mohlo být zkoumat a porovnávat tyto žalmy s mimo žalmovými stížnostmi, jako jsou ty v knihách Job anebo Pláč Jeremijášův.

Také bychom mohli jít směrem využití těchto žalmů v nemocničním kaplanství. Možná ani ne tak pro nemocné, spíš pro ty, jež nemocné provázejí. Tyto žalmy mohou mít pro provázejícího účinek terapeutický, ale také mohou posilovat základy jeho víry tváři tvář lidskému utrpení. Mohou mu přinést nejen jisté rozhřešení, ale také pochopení trpícího. Mohou přinést naději a mohou být inspirací pro práci s nadějí. Dobré by možná bylo také na základě kvalitativního výzkumu porovnat výpovědi dnešního člověka o utrpení s výpovědí žalmisty a zjistit, zda tyto výpovědi vykazují stejné nebo podobné vzorce.

Mohli bychom také zkoumat Bruggemannovo rozdělení žalmů a Ricoeurovo pojetí hermeneutického kruhu, neboť Ricoeurova stádia víry se velmi podobají rozdělení žalmů, které popsal Brueggeman u žalmů ve své knize „The massage of the Psalm“⁷

Všechny tyto směry, které leží před námi, jsou příslibem toho, že žalmy nemusí být jen starověkou poezií, ale že mohou přinést zkušenost nakumulovanou člověkem v průběhu tisíciletí. Žalmy tak nemusí být mrtvou knihou, ale naopak knihou, jež se stane branou do živoucí zkušenosti a přinášející tak dnešní komunitě radu, jak se vypořádat s těmi těžkými a velkými událostmi života každého člověka.

Závěr

Utrpení doprovází člověka od nepaměti a člověk se s ním vypořádává různě. V této práci jsme se pokusili podívat na to, jak s tématem utrpení člověka pracuje kniha Žalmů. Jak o něm hovoří Hospodinův vyznavač. Ten přednáší Bohu své stížnosti a očekává, že budou vyslechnuty. Prozkoumali jsme nejprve Bruggemannovo rozdělení žalmů, abychom identifikovali ty žalmy, jež se stanou středem našeho zkoumání. Bruggemannovi je také důležité poděkovat za inspiraci k přemýšlení nad tématem poselství žalmů. Tato studie však má ambici zkoumat podrobněji mechanismus žalmistovy práce s utrpením a vzít do úvahy také Westermannovy fáze a jejich jednotlivé kroky, z nichž žalmista skládá své modlitby. Těchto osm kroků a dvě fáze, se kterými žalmista pracuje, jsme podrobili pečlivému zkoumání ve výběru třiceti jedna žalmů, jež jsme vybrali na základě tří kritérií. Tato kritéria jsme stanovili takto: první kritérium bylo, že se musí jednat o individuální žalm, druhým kritériem bylo, že se musí jednat o krizi prožívanou v přítomnosti, a třetím kritériem bylo, že žalm musí obsahovat stížnost jako jeden z hlavních kroků. Zajímala nás zejména četnost a obsah všech osmi kroků ve vybraných žalmech. Zjistili jsme, že nejsilnější jsou tři kroky a to stížnost, prosba a chvála. To jsou tedy základní kameny stavby těchto žalmů. Dále jsme si ukázali na konkrétních žalmech, jak žalmista klade tyto kroky do struktury a jak s ní pracuje. Dozvěděli jsme se, že struktura není rigidní a ne vždy obsahuje všechny fáze a kroky. Pokud však obsahuje obě fáze, lze takový žalm nazývat žalmem reorientujícím. Pokud však žalm obsahuje jen stížnost a prosbu, je možné jej nazvat žalmem dezorientujícím. Avšak žalmy zrcadlí život sám, a ten nelze spoutat do jednoznačných kategorií. Nakonec i žalmy dezorientující jsou modlitbami a v nich se skrývá přece jen naděje, že budou nakonec vyslyšeny.

Tyto žalmy dezorientující a reorientující mohou dnes sloužit jako terapeutický materiál k četbě a rozjímání. Žalmy v sobě totiž obsahují ambici být čteny v každé době nezávisle na situaci. Důležité je pouze to, zda je jejich interpret Hospodinovým vyznavačem. Jelikož se jedná o modlitby, mohou právě dnešnímu Hospodinovu vyznavači ukázat cestu ke katarzi při prožívaném utrpení. Také, je nám zde ukázáno, jak o svém utrpení mluvit s tím, komu věříme ve věci spásy a záchrany. Žalmy dezorientující se pak velmi podobají Jobovým nářkům, o nichž sám Hospodin vypoví jako o relevantní komunikaci s ním samotným. Žalmista stejně jako Job nic před Hospodinem nezakrývá, ale komunikuje otevřeně a vtahuje Hospodina do svého problému. Žalmista s Bohem počítá, není to pro něj nějaká vzdálená entita, ale někdo, kdo má moc do problému vstoupit a také jej vyřešit. Tyto psané nářky nám také mohou sloužit tam, kde v prožívaném utrpení schází vlastních slov. Tím, že bychom tyto žalmy interpretovali při prožívaném utrpení, bychom do nich nově vstupovali a tím je tak znovu a znovu oživovali. Takto by tyto žalmy přinášely skutečný užitek těm, jež se dnes identifikují jako Hospodinovi vyznavači. Muselo by však být zřejmě překonáno ostychu a pocitu jakési nepatřičnosti řeči vyslovované žalmistou.

Jsou v životě člověka situace, kdy se vlastních slov modlitby nedostává. V paliativní medicíně se dnes mluví o tom, že modlitba má své místo v rámci spirituální dimenze člověka. Tato dimenze však vzdoruje empirickému zkoumání. Mnohá klinická pozorování nám ukazují, že zdravá spiritualita může prospět trpícímu člověku, a to zejména v oblasti budování jeho naděje a smíření. Způsob, kterým žalmy pracují právě s tématy naděje a smíření, může být prospěšný a hodný dalšího zkoumání.

Seznam literatury

ADAM, Zdeněk, VORLÍČEK, Jiří a Yvona POSPÍŠILOVÁ, ed. Paliativní medicína. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0279-7.

Bible: český ekumenický překlad, 1979. Praha: Česká biblická společnost, c2004.

BRUEGGEMANN, Walter. The message of the Psalms: a theological commentary. Minneapolis: Augsburg Pub. House, c1984. ISBN 0-8066-2120-6.

BLAHA, Josef. Úvod do Knihy žalmů v zrcadle poesie. Brno: Marek Konečný, 2005. ISBN 80-903516-6-2.

DOUGLAS, J. D. (ed.). Nový biblický slovník. Překlad Alena Koželuhová. Ilustrace Tomáš Prchal. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1.

DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. Překlad Vilém Schneeberger, Pavel Jartym, Pavel Štička. Praha: Návrat domů, 2003. ISBN 80-7255-078-0.

DRÁPAL, Dan. Úvahy nad žalmy: (1. kniha žalmů). Praha: Návrat domů, c2008. ISBN 978-80-7255-181-1.

FILIPI, Pavel. Kdo slyší můj nářek?: (poselství kajících žalmů). Třebenice: Mlýn, 1997. ISBN 80-901589-8-6.

FOSTER, Robert Louis a David M. HOWARD. My words are lovely: studies in the rhetoric of the Psalms. New York: T&T Clark, c2008.

GRONDIN, Jean. Úvod do hermeneutiky. Praha: Oikoymenh, 1997. Oikúmené. ISBN 80-86005-43-7.

HELLER, Jan a Jiří BENEŠ. Poutní písně: výklad žalmů 120-134. Praha: Advent-Orion, 2001. Biblické studie. ISBN 80-7172-660-5.

HELLER, Jan. Tři svědkové: Mojžíš - Izaiáš - žalmista. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. Oikúmené. ISBN 80-85241-73-0.

HUMAN, Dirk J. a C. J. A. VOS. Psalms and liturgy. New York: T & T Clark International, c2004. ISBN 0567080668.

HOSSFELD, Frank-Lothar a Erich ZENGER. Psalmen 51-100. Freiburg: Herder, c2000. ISBN 3-451-26826-4.

LEWIS, C. S. Úvahy nad Žalmy. Praha: Návrat domů, c1999. ISBN 80-85495-88-0.

LUTHER, Martin, POLÍVKOVÁ, Hana a Ondřej MACEK, ed. Je jeden veliký kopec--: výbor z díla II. Praha: Lutherova společnost, 2010. ISBN 978-80-904459-0-1.

MOWINCKEL, SIGMUND, Psalmenstudien Das Thronbesteigungsfest Jahwäs und der Ursprung der Eschatologie, Kristiania 1922.

PÍPAL, Blahoslav. Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu. Vyd. 4. Praha: Kalich, 2006. ISBN 80-7017-029-8.

PRUDKÝ, Martin. Cvičebnice biblické hebrejštiny. Praha: Scriptum, 1992. ISBN 80-85528-17-7.

RAD, Gerhard von. Old Testament theology. Volume 1, The theology of Israel's historical traditions. Louisville: Westminster John Knox Press, c2001. The Old Testament library. ISBN 0-664-22407-5.

RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-190-3.

RÖMER, Thomas. Zapovězené žalmy: modlitby beznaděje a pomsty. Jihlava: Mlýn, 2010. ISBN 978-80-86498-36-2.

URBÁNKOVÁ, Jana. Hermeneutika starozákonní poezie. Koinonia: Hermeneutika. Sázava: Advent-Orion, 2016, (8), 70 - 72. ISSN 1804-641X.

WESTERMANN, Claus. Lob und Klage in den Psalmen. Sechste Auflage von Das Loben Gottes in den Psalmen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1977. ISBN 3-525-53558-9.

BY CLAUS WESTERMANN a TRANSLATED BY J.R. PORTER. The living psalms. Edinburg: T. & T. Clark, 1988. ISBN 0567291561.