Eklesiologie Arménské apoštolské církve

Arménská apoštolská církev je jednou z orientálních pravoslavných církví. Jde o starobylou církev s apoštolskými kořeny a svébytnou tradicí. Působí zejména na území Arménské republiky a na dalších územích, jež Arméni historicky obývají, ale v poslední době se rozšířila s arménskou diasporou po mnoha zemích světa, včetně České republiky.

Pojetí Církve v arménské teologii

Církev

Církev je společenství věřících s Bohem. Byla založena sesláním Ducha Svatého na letnice.¹ Je charakterizována čtyřmi atributy, jak je to vyjádřeno ve Vyznání víry přijatém na Konstantinopolském koncilu (381): je jedna, svatá, katolická a apoštolská.²

Církev je jedna, neboť je mystickým tělem Krista, který je jediným Spasitelem. Tak jako Kristus není rozdělen, není rozdělena ani Církev. Jednotu sjednává pouze láska a je vyjádřena jednou vírou, liturgií, svátostmi. Církev překračuje hranice národů a sjednocuje je. Jednota Církve zároveň znamená její jedinečnost - není žádná druhá ani podobná.³

Církev je svatá, neboť její zakladatel Ježíš Kristus byl svatý. Jeho vykupitelskou obětí a působením Ducha Svatého je Církev neustále posvěcována. Její dogmata, kánony i svátosti jsou inspirované Duchem Svatým. Církev skrze svátosti posvěcuje své členy a vede je ke svatému životu. Díky její svatosti se mohou napravit i hříšníci. Svatost Církve se ukazuje na mnoha svatých lidech a mučednících pevné víry, kteří z ní povstali a nyní se za ni přimlouvají u Boha. Jen Bůh je však absolutně svatý, lidé se jeho svatosti snaží připodobnit.⁴

Církev je katolická (v pravém smyslu slova, tj. všeobecná, univerzální). Protože je otevřená pro všechny lidi na světě, není pouze lokální. Náleží všem, kdo jsou platně pokřtěni a biřmováni.⁵

Církev je apoštolská protože zachovává učení, které předal Ježíš Kristus svým apoštolům. Apoštolská posloupnost, ve které jsou biskupové vysvěceni, zajišťuje pravost jejich učení a platnost svátostí. Zároveň je Církev apoštolská, protože neustává v apoštolátu, tj. hlásání evangelia všem lidem. Pramenem misie je sám Ježíš Kristus.⁶

Arménská apoštolská církev

Arménská apoštolská církev je církví arménského národa, který jako první přijal křesťanství za své státní náboženství (podle tradice se tak stalo roku 301). Spolu s dalšími národními církvemi (viz níže) je v jedné „rodině církví“⁷ které tvoří jednu, svatou, univerzální Církev. Navíc je církví skutečně apoštolskou, neboť ji podle tradice založili sami svatí apoštolové Juda Tadeáš a Bartoloměj, kteří také v Arménii zemřeli mučednickou smrtí. Misie Arménské Církve je směřována k Arménům žijícím v diaspoře. Pomáhá jim udržovat jejich národní identitu.⁸

Arménská církev byla od počátku autokefální, tj. nebyla podřízena jiné církvi (proto není možné tvrdit, že se „oddělila“ od nějaké jiné). Na třech ekumenických koncilech – Nicejském (325), Konstantinopolském (381) a Efezském (431) – se podílela na formulaci pravd víry stejně jako jiné církve.⁹ Skutečnost, že v církvích uznávajících Chalcedonský koncil (451) došlo v dalších staletích k řadě rozdělení, svědčí o tom, že Arménská církev se přidržuje pravého apoštolského učení.¹⁰ Kromě své účasti na třech ekumenických koncilech uspořádala Arménská církev i řadu svých vlastních synod.¹¹

Uspořádání Arménské apoštolské církve

Hierarchické stolce a klérus

Hlavou Církve je Ježíš Kristus. Nejvyšším představitelem Arménské apoštolské církve a duchovním vůdce arménského národa je katolikos (všeobecný patriarcha) všech Arménů. Od dob sv. Řehoře Osvětitele sídlí katolikos v Ečmiadzinu (tzn. „prvorozený sestoupil“, sv. Řehoři se zde podle tradice zjevil Ježíš Kristus¹²) ve městě Vagharšapat v Arménii. Po dobytí Arménie Seldžuckými Turky (1045) byla velká část Arménů přesídlena do Kilíkie na jihu dnešního Turecka. Katolikové poté sídlili postupně v několika kilíkijských městech, od roku 1293 ve městě Sís a v roce 1930 přesídlili z Kilíkie do Libanonu do města Antelias. V roce 1441 byl však obnoven také katolikát v Ečmiadzinu a od této doby má Arménská církev katolikální stolce dva.¹³

Kilíkijský katolikos uznává čestný primát katolika všech Arménů v Ečmiadzinu,¹⁴ ale fakticky je nezávislý a podléhá mu jeho vlastní církevní struktura a hierarchie. Oba katolikové mohou světit vlastní biskupy a žehnat sv. myro (křižmo).¹⁵ V dějinách byly vztahy mezi oběma katolikáty často napjaté. Ve 20. století je poznamenala skutečnost, že církev v Arménii byla silně kontrolována Sovětským svazem, zatímco kilíkijský katolikos sympatizoval spíše se Západem. Přes minulé i pokračující neshody (katolikátu v Ečmiadzinu je i dnes vytýkána provázanost se státní mocí Arménské republiky) jsou oba katolikáty plně sjednocené v jedné Arménské apoštolské církvi.^{16 17} Při různých ekumenických setkáních jsou ale zastoupeny oba katolikáty zvlášť (viz níže dialog s katolickou církví či účast ve Světové radě církví).

Kromě katolikátů existují v Arménské církvi ještě dva patriarchální stolce. Jeruzalémský patriarchát vznikl v roce 638, když byl řecký stolec jeruzalémského patriarchy již delší dobu uprázdněn¹⁸ (titul patriarchy však začal arménský jeruzalémský arcibiskup užívat až ve 14. století¹⁹). Jeruzalémský patriarchát Arménské církve má v Jeruzalémě výsadní postavení – náleží mu vlastní čtvrť Starého města (vedle židovské, křesťanské a muslimské čtvrti) nebo rozsáhlé prostory v Chrámu Božího hrobu (kaple sv. Heleny a kaple Nalezení sv. Kříže). Arménský patriarchát v Konstantinopoli byl zřízen sultánem Mehmedem II. v roce 1461 jako jistá protiváha tomu řeckému.²⁰ Měli mu podléhat věřící orientálních církví v Osmanské říši.²¹ Oba patriarcháty jsou autonomní, ale do jisté míry podřízeny katolikovi všech Arménů v Ečmiadzinu,^{22 23} který oba patriarchy světí.²⁴ Katolikové na rozdíl od patriarchů nejsou hlavami žádné diecéze, nýbrž stojí nade všemi svými biskupy.²⁵

Současným katolikem všech Arménů v Ečmiadzinu je od roku 1999 Garegin II.²⁶ Kilíkkijským katolikem v Antelias je od roku 1995 Aram I.²⁷ Jeruzalémským patriarchou je od roku 2013 Nourhan Manougian a kostantinopolským je od roku 2019 Sahag Mašaljan.

Biskupové posvěcují kostely a světí kněze. Kněží vykonávají svátostnou a pastorační službu ve farnostech. Mohou být buď ženatí (pro vysvěcení musejí být aspoň rok ženatí a mít dítě) nebo celibátní (ty jsou pak sdruženi v mnišských bratrstvech). Pouze celibátní kněží s dostatečným vzděláním (tituly vardapet a dzajragujn vardapet) se mohou stát biskupem. Ve farnostech fungují pomocné služby jáhnů (asistují faráři při liturgii a pastoraci) a dpirů (vykonávají pomocné práce v kostele).²⁸

Duchovní a správní orgány

Arménská církev patří k „nejdemokratičtějším“ z východních církví, jelikož umožňuje výraznou účast laiků na rozhodování v církvi.²⁹ Nejvyšším legislativním orgánem je Národní církevní shromáždění (NCS). Schází se od roku 1932. Předsedá mu katolikos všech Arménů nebo jeho zástupce (pokud se NCS sejde po smrti katolika za účelem volby nového). Členy NCS jsou asi ze dvou třetin laici, zbytek tvoří klérus (každý biskup je automaticky členem³⁰). Laičtí členové NCS jsou voleni diecézními shromážděními z celého světa.³¹

Kilíkijský katolikát má na shromáždění své reprezentanty, nicméně jeho jednotlivé diecéze zde patrně zastoupeny nejsou.³² Kilíkijský katolikos je volený vlastním volebním shromážděním. To se skládá z delegátů z jednotlivých diecézí pod jurisdikcí kilíkijského patriarchátu, s předepsaným poměrem laiků (2/3), ženatých (1/9) a celibátních kněží (2/9).³³

Hlavním exekutivním orgánem ečmiadzinského katolikátu je Nejvyšší duchovní rada, jejíž členové jsou voleni NCS a schvalováni katolikem.³⁴ Podobným orgánem kilikijského katolikátu je Národní generální shromáždění (NGS), které se schází pravidelně každé čtyři roky a má vyvážený počet laiků a kleriků mezi členy.³⁵

Nejvyšším orgánem diecéze je diecézní shromáždění, jehož členové jsou delegáti z farností. Úkolem diecézního shromáždění je volit delegáty do NCS (resp. NGS v případě diecézí pod kilíkijskou jurisdikcí) a členy diecézní rady, někde volí i místního biskupa (světí ho však katolikos).³⁶ Diecézní rada, jíž předsedá místní biskup, je hlavním správním orgánem diecéze. Analogická struktura je uplatněna i na úrovni farností: farní shromáždění volí delegáty na diecézní shromáždění a členy farní rady, která pak na čele s farářem rozhoduje o záležitostech farnosti.³⁷

Diecéze

Arménská církev má v Arménii a Náhorním Karabachu 12 tradičních diecézí, všechny podléhající katolikovi v Ečmiadzinu. Řada diecézí se nachází v okolních blízkovýchodních zemích, kde Arméni už odedávna žijí. Některé z nich (Egypt, Irák, část Sýrie) podléhají katolikovi v Ečmiadzinu, jiné (Kypr, Írán, Libanon, část Sýrie aj.) kilíkijskému katolikovi. Izrael, Palestinu a Jordánsko navíc spravuje jeruzalémský patriarcha, Turecko a Krétu patriarcha konstantinopolský.

Zbylé diecéze se nacházejí zejména v Evropě a Americe. V důsledku napjatých vztahů mezi oběma katolikáty vznikly v Řecku, Kanadě a USA dvojice diecézí pod odlišnou jurisdikcí.

Arménská církev v České republice

Arménská apoštolská církev byla v České republice zaregistrována v roce 2013 jako Církev Svatého Řehoře Osvětitele.³⁸ O arménské věřící se stará archimandrita Barsegh Pilavčjan.³⁹ Slouží pravidelně bohoslužby v Praze (v kostele Sv. Ducha na Starém Městě) a v Brně (v kostele CČSH v Židenicích). Podléhá pod jurisdikci pontifikálního legáta exarchátu pro Střední Evropu a Švédsko, archimandritu Tirana Petrosjana.^{40 41}

Ekumenické vztahy s jinými církvemi

Vztahy s jinými orientálními církvemi

Arménská apoštolská církev je v plné jednotě s jinými orientálními pravoslavnými církvemi, kterou znovu potvrdili mimo jiné také v roce 1965 na zasedání v Addis Abebě.⁴² Jde o Syrskou, Malankarskou (v Indii), Koptskou (v Egyptě), Etiopskou a Eritrejskou (od roku 1993) pravoslavnou církev. Tyto církve sdílejí stejnou víru a pojetí svátostí. Jejich tradice se však vyvíjely zvlášť, takže se v řadě aspektů liší, např. mají odlišný liturgický ritus nebo biblický kánon. Představitelé církví se v letech 1998-2007 každoročně setkávali a stvrzovali svoji vzájemnou jednotu,⁴³ další takové setkání se konalo v roce 2015 a poslední, dvanácté, v roce 2018. Všechny orientální pravoslavné církve postupují při ekumenických rozhovorech jednotně.⁴⁴

S Asyrskou církví Východu, která neuznává ani Efezský koncil, Arménská církev v jednotě není. Obě církve však udržují přátelské vztahy,⁴⁵ mimo jiné i kvůli společnému osudu svých národů během genocid za první světové války.

Vztahy s pravoslavím byzantské tradice

Rozdělení Arménské a byzantské církve bylo postupné a neobešlo se bez řady politických vlivů. Arménie nebyla součástí Východořímské říše, takže ani Arménská církev nepodléhala císařovu vlivu, jak tomu bylo v Byzanci. Roku 428 se Arménie dostala pod perskou nadvládu, proti níž se v roce 451 konalo neúspěšné povstání. Arméni marně doufali v podporu Řeků, kteří si však válku s Persií nepřáli.⁴⁶ V témže roce se konal Chalcedonský koncil, ale bez účasti arménských biskupů.⁴⁷ Závěry koncilu viděli Arméni jako protikladné k Efezskému koncilu a jako příklon k nestoriánství. I přes nepřijetí závěrů koncilu, jednota mezi církvemi trvala, Arméni se dalších koncilů účastnili.⁴⁸ Odcizování však pokračovalo postupně až do konce 7. století, kdy v roce 692 odsoudila byzantská trullská synoda některé prvky arménské liturgické praxe.⁴⁹ Ještě v 8. a 9. století se objevovaly snahy o společné formulace christologického dogmatu.⁵⁰ Neúspěšně dopadla i jednání koncem 12. století, v nichž byla jednota podmíněna politickou závislostí Arménie na Byzanci.⁵¹ Po pádu Konstantinopole byl zaveden úřad arménského konstantinopolského patriarchy, jako určitá protiváha k řeckému patriarchátu. Od 17. století se dostávala Arménie, a tím i Arménská církev v Ečmiadzinu, do ruského vlivu.⁵² Ten byl zajisté nejintenzivnější během sovětské nadvlády ve 20. století, ale blízké vztahy mezi oběma zeměmi i jejich církvemi pokračují dodnes.⁵³

Moderní ekumenický dialog je dvoustranně veden mezi orientálním pravoslavím a pravoslavím byzantské tradice od roku 1964. Díky Komisi pro víru a řád Světové rady církví se konala čtyři neoficiální setkání (Aarhus 1964, Bristol 1967, Ženeva 1970 a Addis Abeba 1971). Rozhovory vedly mimo jiné např. k návrhům společného teologického vzdělávání. Církve v sobě navzájem rozpoznaly pravoslavnou víru a náznak christologické shody. Největším problémem se ukázala být vzájemná anathemata a možnost a způsob jejich odvolání.⁵⁴ Navazující oficiální rozhovory (Ženeva - Chambesy 1985, Egypt - klášter sv. Bišoie 1989, Ženeva - Chambesy 1990) opět doporučily odvolání anathemat, což však zatím nebylo učiněno. V roce 1994 byl vypracován i návrh společného prohlášení o christologii, dodnes jej však zřejmě neschválily všechny zúčastněné církve. Další problematické záležitosti jsou uznání čtyř dalších ekumenických koncilů nebo pojetí církevní jednoty.^{55 56}

Vztahy s katolickou církví

Arménská církev v Kilíkii se dostala do bližšího kontaktu s římskou církví prostřednictvím křížáků v době první křížové výpravy (1096-1099).⁵⁷ Postupně se kilíkijská Arménská církev dostávala do latinského vlivu a obavy z Turků a slábnoucí postavení Byzance vedly k uzavření unie s Římem v roce 1198. Došlo k přejímání západních prvků v liturgii (používání nekvašeného chleba - toto zůstalo v Arménské církvi dodnes) i věrouce (přijetí filioque).⁵⁸ Tato unie však nikdy nebyla přijata Armény mimo Kilíkii a byla ukončena po dobytí Kilíkie Osmanskými Turky (1375). Bez praktických důsledků byla i unie vyhlášená dekretem Exultate Deo na Florentském koncilu v roce 1439 (vedle analogických unií s Řeky a Kopty).⁵⁹ Dnešní Arménská katolická církev vznikla v roce 1740 vstupem jednoho kilíkijského arménského biskupa a části věřících do unie s Římem.

Moderní ekumenický dialog mezi orientálními pravoslavnými církvemi a katolickou církví začal pozváním pravoslavných pozorovatelů na Druhý vatikánský koncil.⁶⁰ Následoval neoficiální dialog s institutem Pro Oriente, řada srdečných vzájemných návštěv a společných prohlášení, které posílily vztahy mezi oběma společenstvími. Rozhovory s katolickou církví vedla každá orientální církev zvlášť; v případě Arménské církve vyústily ve společné deklarace v letech 1970 a 1997.⁶¹ Až od roku 2003 se schází Společná komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a orientálními pravoslavnými církvemi. Schází se každoročně, střídavě v některém centru orientálních církví a v Římě.

Na prvních šesti setkáních (2004-2009) se komise zabývala převážně eklesiologickými otázkami, a také pastoračním problémem smíšených manželství. Na šestém setkání byl vydán společný dokument „Přirozenost, ustavení a misie církve“. Jako podmínky plného společenství, které je cílem dialogu, se zde uvádí jednota ve víře, svátostech a apoštolské službě, vyzdvihuje se význam biskupské služby a apoštolské posloupnosti, shoda panuje také v pojetí synodality a biskupského primátu a v části o misii se podtrhává misijní povaha církve a odsuzuje se proselytismus. Dokument zmiňuje několik bodů, které si žádají hlubší prozkoumání. Je potřeba vysvětlit katolické pojetí neúplného a odstupňovaného společenství a naopak pojem „rodiny církví“, jak jej užívají orientální pravoslavní. Shody zatím nebylo dosaženo v odlišnostech učení pozdějších koncilů a v pojetí petrovského primátu.

Druhý blok setkání (2010-2015) řešil, čím se vyznačovala jednota církve v prvních pěti staletích. Na dvanáctém setkání bylo vydáno společné prohlášení „Zakoušení společenství v životě rané církve a jeho důsledky pro hledání společenství dnes“. Po prozkoumání novozákonních znaků společenství (křest, víra apoštolů), se z prvních staletí zmiňuje komunikace mezi místními církvemi (i mimo Římskou říši), konání koncilů a přijetí jejich učení, modlitba a liturgie, zejména anafory, mučednictví, mnišství, uctívání svatých a poutě. V závěru se přiznává, že tyto znaky byly neformální, bez jasné struktury a často na místní úrovni. Jako odlišné se zmiňuje vnímání autority římského biskupa.

V současnosti (od roku 2016) probíhá třetí blok setkání, který podrobně rozebírá jednotlivé svátosti. Oba katolikáty Arménské církve jsou v dokumentech ve výčtu církví zúčastněných na dialogu uváděny samostatně.⁶²

V roce 2015 prohlásil papež František arménského světce, mystika a teologa Řehoře z Nareku (10.-11. stol.) učitelem katolické církve. Je jediným nositelem tohoto titulu, který za svého života nebyl v jednotě s římskou církví.

Vztahy s protestantskými církvemi

V 19. století pronikla do Arménie evangelikální misie z Ameriky, která dokázala oslovit mnoho Arménů a vedla ke vzniku Arménské evangelikální církve.⁶³ Arménská apoštolská církev s ní však má komplikované vztahy kvůli jejímu pokračujícímu proselytismu v Arménii.⁶⁴

Orientální pravoslavné církve se účastnily v letech 1985-1992 společného fóra s církvemi anglikánského společenství. Fórum bylo později povýšeno na komisi, která se v roce 2003 dohodla na společném textu o christologii. Dialog byl však záhy pozastaven kvůli vysvěcení homosexuálního anglikánského biskupa v USA.^{65 66}

Probíhaly také rozhovory se Světovou aliancí reformovaných církví, které v roce 2001 přinesly plody v podobě shody v christologii.⁶⁷ Konaly se také dvoustranné rozhovory s luterskými církvemi.⁶⁸

Seznam použitých pramenů

AC Oficiální webové stránky katolikátu v Ečmiadzinu,

http://www.armenianchurch.org/

AOC Oficiální webové stránky kilíkijského katolikátu,

http://www.armenianorthodoxchurch.org/

ARA ARAM I., katolikos: For a Church Beyond its Walls, Armenian Catholicosate of Cilicia, Antelias, Libanon, 2007

ARP Webové stránky arménské státní zpravodajské agentury Armpress,

http://armenpress.am/eng/

ARZ ARZOUMANIAN, Zaven: Theology of the Armenian Apostolic Orthodox Church, Diocesan Press, Burbank, CA, USA, 2008,

http://www.wdacna.com/pdf/publications_1427997324.pdf

BUC BUCHANAN, Colin: Historical Dictionary of Anglicanism, Scarecrow Press, 2006

CHU Webové stránky Papežské rady pro jednotu křesťanů,

http://www.christianunity.va/

COH COHEN, Will: Ecclesiology and the Dialogues Between Eastern Orthodox and Oriental Orthodox Churches, New York, 2002,

http://orthodoxjointcommission.wordpress.com/2014/05/04/ecclesiology-and-the-dialogues-between-eastern-orthodox-and-oriental-orthodox-churches/

CT Dokument České televize o arménské menšině v České republice,

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/312298380030019-diaspora-nejstarsi-cirkve

FIL FILIPI, Pavel: Křesťanstvo – Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, CDK, Brno, 2012

GAS GASSMANN, Günther, OLDENBURG, Mark W.: Historical Dictionary of Lutheranism, Scarecrow Press, 2011

KER KERMIAN, Michael: Welcome to Armenian Church, Diocesan Press, Burbank, CA, USA, 2010, http://www.wdacna.com/pdf/publications_1427997772.pdf

KRY KRYŠTOF, arcibiskup: Orientální pravoslavné církve, Pravoslávna bohoslovecká fakulta, Prešov, 2004

MD Ročenka arménské diaspory za rok 2015 na webových stránkách Ministerstva diaspory Arménské republiky,

http://www.mindiaspora.am/res/Hratarakumner/2016/dasakan_angl.pdf

MK Data registrace církví na webové stránce Ministerstva kultury ČR,

http://www.mkcr.cz/data-registrace-cirkvi-a-nabozenskych-spolecnosti-a-svazu-cirkvi-a-nabozenskych-spolecnosti-464.html

NAC Zpravodajská sekce oficiálních webových stránek Asyrské církve Východu,

http://news.assyrianchurch.org/

NEU NEUNER, Peter: Ekumenická teologie, Vyšehrad, Praha, 2001

OOC Webové stránky Oriental Orthodox Research Center, s texty oficiálních dokumentů vzešlých z dialogu mezi oběma společenstvími pravoslavných církví

http://www.theorthodoxchurch.info/aacp/speeches/unity-documents/

OPC Rozhovor s A. K. Babikjanem, předsedou Národního generálního shromáždění v době volby kilíkijského katolika v roce 1995,

http://oxbridgepartners.com/hratch/index.php/publications/articles/178-the-cilician-election-and-church-unity

OPN Statistiky o členech Národního církevního shromáždění v době volby ečmiadzinského katolika v roce 1995,

http://oxbridgepartners.com/hratch/index.php/other/notebook/165-national-ecclesiastical-assembly

OPU Rozhovor s arcibiskupem A. Kešišjanem, pozdějším a současným kilíkijským katolikem Aramem I., http://oxbridgepartners.com/hratch/index.php/publications/articles/145-unity-efforts-between-eastern-and-oriental-orthodox-churches

OIK Oficiální webové stránky Světové rady církví, http://www.oikoumene.org/

PET PETROSJAN, Levon: The Armenian Apostolic Church in Contemporary Times (1991-2011): Political Changes in Armenia and Social Challenges of the Last Three Catholicoi of Etchmiadzin. Part II : Catholicos Garegin II (1999) and the Reinstitutionalization of the Church http://www.academia.edu/32973290/The_Armenian_Apostolic_Church_

in_Contemporary_Times_1991-2011_Political_Changes_in_Armenia_

and_Social_Challenges_of_the_Last_Three_Catholicoi_of_Etchmiadzin._

Part_II_Catholicos_Garegin_II_1999_and_the_Reinstitutionalization_of_the_Church

REF Správa z mezinárodního teologického dialogu mezi orientální pravoslavnou rodinou církví a Světovou aliancí reformovaných církví, 2001,

http://ecumenism.net/archive/docu/2001_oriental_warc_report.pdf

SJW Webová stránka arménské farnosti u kostela sv. Jakuba ve Watertownu, MA, USA,

http://stjameswatertown.org/

SOR Syriac Orthodox Resources, webové stránky prezentující informace o syrské pravoslavné církvi a její duchovní dědictví se schválením patriarchy Ignácia Zakky I. Iwase, provozované v letech 1996 - 2005, http://sor.cua.edu/

TCH TCHILINGIRIAN, Hratch: The Armenia Church – a brief introduction, Diocesan Press, Burbank, CA, USA, 2008

http://oxbridgepartners.com/hratch/images/pdf/

TchilingirianHratch_ArmenianChurchIntroduction_2008.pdf

UUS Ut unum sint, papežská encyklika sv. Jana Pavla II., 1995,

http://www.vatican.va/content/john-paul-ii/en/encyclicals/documents/hf_jp-ii_enc_25051995_ut-unum-sint.html