V úterý 19. ledna 2021 se v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů a pod záštitou Církve československé husitské konala tradiční Ekumenická studentská slavnost pro studenty, pedagogy, zaměstnance teologických fakult a dalších teologických škol. Kvůli epidemiologickým opatřením se tentokrát nekonala v malém malostranském kostele Jana Křtitele Na Prádle, ale ve výrazně větším kostele Husova sboru Církve československé husitské na Vinohradech. Také počet účastníků byl omezen pouze na jednoho zástupce studentů a jednoho zástupce pedagogů. Pro ostatní zájemce byla slavnost přenášena online. Bohoslužba byla slavena podle materiálů Týdne modliteb za jednotu křesťanů, který pro letošní rok připravila ekumenická ženská komunita v Grandchamp ve Švýcarsku. Za téma sestry zvolily text „Zůstaňte v mé lásce, a ponesete hojné ovoce“, který vychází z Janova evangelia 15,1–17 a shrnuje povolání této komunity věnovat se modlitbě, smíření a jednotě církve i lidské rodiny. Vedení bohoslužby a jednotlivé role si mezi sebou rozdělili studentky a studenti jednotlivých škol. Na závěr pronesli stručné pozdravy zástupci vyučujících jednotlivých škol: Ladislav Heryán z Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické JABOK, Ladislav Beneš z Evangelické teologické fakulty, Martin Vaňáč z Institutu ekumenických studií v Praze a Ekumenického institutu Evangelické teologické fakulty, Hana Tonzarová z Husova institutu teologických studií a Vysoké školy Zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety a Filip Sedlák z Husitské teologické fakulty. Zástupci Evangelikálního teologického semináře a Katolické teologické fakulty se omluvili.
Text promluvy studenta Husitské teologické fakulty Dominika Dostála (na text z Janova evangelia 15,1–17):
Bratři a sestry, pokoj vám,
Děkujme Bohu, že se dnes smíme alespoň takto shromáždit jako ratolesti kolem jediného kmene naší víry. Právě jsme slyšeli Ježíšovy instrukce určené jeho učedníkům. Jedna z těchto instrukcí „zůstaňte v mé lásce a ponesete hojné ovoce“ se stala mottem letošního modlitebního úsilí za jednotu nás křesťanů.
Zvolený verš se ve vybraném textovém oddíle výrazně opakuje jako refrén zdůrazňující potřebu setrvávat při Kristu. Ve struktuře narativu Janova evangelia jsou právě slyšená slova součástí Ježíšovy řeči na rozloučenou, Jidáš se se svojí skývou chleba již odebral na cestu zrady a Ježíšovi zbývá pár posledních chvil, ve kterých se pokouší předpřipravit své následovníky na budoucí události, kterým budou muset čelit bez opory Ježíšovy přítomnosti. Okolnosti, do nichž Ježíšova slova vstupují, se v evangelijním příběhu za malý okamžik vyjeví jako okolnosti ryze tragického charakteru; Ježíš bude zatčen a popraven. Navzdory tomu je však jeho řeč plná soucitu, naděje, a především povzbuzení pro své učedníky. Obraz, spojující Krista s učedníky jako kmene s ratolestmi, nás ne náhodou zavadí do prostoru vinice. Ta je v Tanachu nejen místem radosti a veselí, ale také místem podléhajícím pečlivé pozornosti jejího majitele, jenž i dnes musí vynaložit značné úsilí k získání žádaných plodů. Radosti a veselí tak na vinici předchází námaha, spojená s obavou o budoucí úrodu. Zdá se, že prostor vinného sadu jistým způsobem odráží Ježíšovo niterné naladění, které se v Janově evangeliu překvapivě zcela nevyvýšeně lidsky strachuje o budoucnost toho, co svým vystoupením zasel a co ho bude v blízké době stát život. Ostatně v celé dlouhé řeči na rozloučenou, která tvoří nejvlastnější kontext naší perikopy, předjímá Ježíš budoucí situaci učedníků, kteří se ocitnou bez svého vůdce v pozici pronásledovaných světem.
Zdrojem jejich útěchy a povzbuzení v těžkých, a to nejen tehdejších časech, má být dle Ježíšových slov společenství, avšak ne pouze ve vztahu mezi jednotlivcem a Kristem (tak jak je tomu v případě křesťanské mystiky), ale především ve vztahu mezi učedníky navzájem. Každý z přítomných apoštolů se v Ježíšově řeči směl legitimně ztotožnit s jednou jednotlivou ratolestí vinného kmene. Tak jako jedinečná osobnostní identita každého apoštola zakládá jejich vzájemnou rozdílnost, tak skutečnost jejich vyvolení ke vštípení do kmene Kristova těla představuje základ jejich vzájemné jednoty, neboť každá ratolest, v níž spatřujeme jedinečnou interpretaci události zjevení Ježíše Krista, je od okamžiku svého vštípení sycena toutéž mízou Kristovy krve. Podobně jako každý z učedníků nahlížel na Krista ze své neopakovatelné perspektivy, o čemž mimo jiné svědčí čtyři evangelijní podání Kristova díla, tak i současné církve ukazují každá svým specifickým způsobem na jediný zdroj své spásy.
Žádné dvě ratolesti vinné révy nejsou totožné, a přesto v jejich struktuře nacházíme tytéž vzorce, které z nich činí křesťanskou církev. Úvahy padlé lidské existence tíhnoucí k tomu tyto ratolesti mezi sebou poměřovat z hlediska velikosti, délky, rozvětvenosti, tloušťky přichycení ke kmeni, pořadí jejich růstu či snad počtu vinných listů; tyto lidské úvahy nehrají v Ježíšově řeči vůbec žádnou roli, neboť význam této perikopě propůjčuje Ježíšova touha udržet každou z těchto ratolestí u sebe.
Ježíšovo sebepřirovnání se k vinnému kmeni není pouhou rétorickou ozdobou jeho promluvy, ale závažným zjevitelským výrokem uvozeným zjevitelskou formulí „Já jsem.“ Pomocí obrazného přirovnání Ježíš definuje vzájemný poměr tří následujících členů: a to své osoby, osoby Hospodina a svých učedníků. Řeč klade silný důraz na nutnost pevného sepětí ratolestí ke kmeni, tj. sepětí učedníků se svým mistrem, bez něhož nejsou schopni sami o sobě nést ovoce, ba dokonce sesychají a odsuzují sami sebe k brzké zkáze vycházející z Hospodinova ozdravného jednání, který každou zplanělou ratolest odřezává od jejího životadárného kmene. Životodárným zdrojem tohoto sepětí Krista s jeho církvemi je Ježíšovo slovo, jež je ztotožněno se slovem Božím. Důsledek slyšení Ježíšových slov vede k očistě každé jednotlivé ratolesti, jíž je tímto darován plodivý potenciál. Tato Ježíšova metafora vinné révy dosahuje skutečné zjevitelské dimenze, jež osvětluje relaci mezi Hospodinem a Kristem, tento poměr synovství zmocňuje Ježíše k aktu uzavření Nové smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Ve středu této smlouvy nestojí více Mojžíšův zákon zachycený do kamene, ale samotná postava Mesiáše, z jehož prolité krve povstává křesťanská církev.
Postava Hospodina, jíž je v tomto obraze vyčleněna role vinaře, se ratolestí napojených na Ježíše Krista svým vinařským nožem ani nedotkne, neboť „vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil“. Očistný zákrok odstranění vedlejších letorostů, potřebný k zajištění maximální úrody, není v případě ratolestí napojených na kmen Ježíše Krista třeba, jelikož míza tohoto kmene sama způsobuje to, že všechny jeho ratolesti jsou plodné a dosahují toho nejlepšího možného tvaru, a tak zaniká nutnost vnější regulace jejich růstu. Zůstávají-li církve v Kristu syceny jeho zákonem lásky, pak smí překročit Hospodinovu smlouvu s Izraelem, která vnějšími očistnými halachickými pravidly dosahuje téhož účinku jako Kristova slova. Cílem obou těchto cest je připravenost nést ovoce pro Pána vinice. Nejeví-li réva známky nutnosti očisty a nese-li plody, pak je ušetřena vinařova nože halachické smlouvy, jenž slouží k péči o sousední vinné kmeny abrahámovských náboženství.
Ježíš jakožto ideální vinná réva vynakládá veškeré své úsilí, aby jeho následovníci rostli podle vinařových představ a usiluje tak o dokonalou podobu lidského společenství, z níž se vinař může těšit. Důvod k jeho radosti mu poskytuje především hojná sklizeň, kterou může volně disponovat. A to nejen směrem dovnitř za účelem zachování a rozmnožení vinice, ale i směrem ven k napojení a potěšení mysli kolemjdoucích, jež cesta zavede do blízkosti Hospodinova vinohradu.
Zbují-li však ratolest natolik, že sama sebe začne vnímat jako nejlepší část celku, pak se zpronevěří Kristovu příkazu: „Toto je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem miloval já vás.“ Právě ztrátou lásky k ostatním, byť i na úkor domnělé sebevětší lásky ke kmeni, se tato ratolest odsuzuje k zániku, neboť Kristus nepřikazuje „Milujte mě, jako jsem miloval já vás“ ale „milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás!“ Očišťující slyšení Božího slova musí být nutně doprovázeno jeho dodržováním, jinak se jeho proměňující moc v církvi zcela míjí účinkem. Viditelným znakem setrvávání Kristovy lásky v církvi má být právě láska církevních společenství vůči sobě navzájem. Copak se snad apoštolové považovali vzájemně za konkurenty? Vlastně ano, ale už tenkrát Kristovo slovo tuto obecnou lidskou tendenci uzemnilo výrokem „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ Naše církevní společenství jsou vyvolena k vzájemné službě, neboť pouze tak jim bude dopřáno trvale nést své ovoce.
Poslední komentáře