Dary z nebeského světa – hmotné sice, ale duchovního původu - se občas v životopisech keltských světců vyskytují. Nejslavnějším takovým darem byla slavná „berla Ježíšova“, „Bachal Isu“, kterou misijní biskup pro Irsko - Patrik - obdržel od jakéhosi ostrovního poustevníka a ten prý přímo od Ježíše. (Ovšem jako mnoho jiných posvátných památek, ani ona nepřečkala období reformace.) Rovněž velští hrdinové víry podobné dary někdy dostávali – a o nich teď budu psát.
Carannogův oltář
A pak se (Carannog) vrátil do svého rodného kraje Ceredigionu, do své jeskyně, s četnými kleriky, a tam vykonal mnoho zázraků, které nikdo nedokáže vyjmenovat. Kristus mu věnoval vznešený oltář z nebe, barvy nepopsatelné. Potom přišel k řece Severn, chtěje ji přeplout, i vhodil oltář do moře, aby ho předešel tam, kam Bůh si přál, aby šel. (Vita I. Sancti Carantoci, 3)
Zde máme zcela ojedinělý případ ve velšských legendách – zdá se, že oltář skutečně předává ceredigionskému princi a opatovi osobně Kristus. Nejspíš se ovšem jednalo o mensu, přenosnou vrchní desku oltáře, kterou kněží s sebou nosívali.
Čtyři dary pro tři biskupy
Podle shodného tvrzení tří legendárních životopisů Davida z Menevie, Teila (Eliudda) a Padarna navštívili tito zakladatelé monastýrů Jeruzalém, kde je patriarcha (snad Petros II.) vysvětil na biskupy a štědře obdaroval. (Otázku historicity monumentálního příběhu ponechme stranou, neboť kromě těchto pozdních svědectví nemáme pro něj sice doklad, rovněž ale není důvod ho zpochybňovat, vždyť poutě do Svaté země tehdy nebyly ničím neobvyklým, naopak. A vazby hierarchů keltských na palestinské či egyptské můžeme předpokládat.)
Potom předal patriarcha otci Davidovi čtyři dary – požehnaný oltář, na němž navykl slavit Tělo Páně, který byl mocným pro nesčetné zázraky a nikdy nebyl už spatřen po zesnutí hierarchově, nýbrž je ukryt a zakrytý kůží. Také pozoruhodný zvon, proslulý zázraky. Berla. A tunika vyšívaná zlatem. Berla, jasná svými slavnými zázraky, je po celé naší krajině velebena pro své divy.
(Rhegevarchův Život svatého Davida)
Dary jim však patriarcha nesvěřuje přímo do rukou, nýbrž se zavazuje poslat je za nimi do Walesu.
Jeden každý z nich pak čeká (až se splní) slib patriarchův, i dostávají své dary, jež jim byly poslány prostřednictvím andělů; Davidův je v monastýru, zvaném Llan Gyvelach, Padarn a Eiludd je mají v monastýrech vlastních. Běžní lidé je proto nazývají „dary z nebe“.
...jako svědectví obdržené milosti, kterou jim udělil Pán, byly jim dány tři cenné dary, každé osobě jeden. Padarn dostal berlu a chórovou kápi, vyrobenou ze vzácného hedvábí, protože si povšimli, jak vynikajícím je zpěvákem. David obdržel nádherný oltář, o němž nikdo nevěděl, z jakého materiálu je vyroben, ani on ho nezískal bezdůvodně, protože slavil (eucharistickou slavnost) radostněji než ostatní. A konečně i svatý hierarcha Teilo dostal svůj dar, který však nebyl o nic menší, zvon, jenž byl slavnější než velkolepý, cennější svou podstatou než vzhledem, každé varhany překonal sladkostí svého zvuku, křivé přísahy odsuzoval, uzdravoval nemocné, a co bylo nejúžasnější – rozezněl se každou hodinu bez toho, že by jím někdo pohnul, až dokud mu v tom nezabránil hřích lidí, kteří se ho ukvapeně dotýkali poskvrněnýma rukama – to ukončilo jeho tak sladkou činnost. (Život svatého Teila)
Poté byli obohaceni dary. Padarn byl obohacen darem dvojitým, rozuměj, berlou a jemně tkanou tunikou. (Život svatého Paterna, 20)
Všechny tři verze se doplňuji – a částečně se i trochu odlišují. Legenda o Davidovi je nejstarší, z konce 11. století (zároveň obsahuje nejstarší dochovanou zmínku o Padernovi), a ještě přesně nerozlišuje, který z darů dostal ten který hierarcha. Zřejmé je pouze to, že David dostává oltář. Ten byl jistě zhotoven ve východním stylu – zhruba metr vysoký, se čtvercovým půdorysem, čtyřma nohama a sloupkem uprostřed. Pokrytí oltáře kůží po Davidově skonu může odkazovat k červeným kůžím na biblickém svatostánku (Exodus 25, 4.5), možná i k vizi svatostánku nebeského, který popisuje Řehoř z Nyssy.
Dost podstatné je, že tyto čtyři dary jsou pravděpodobně pozemského původu, a pouze „doručeny“ duchovními bytostmi. Nepocházejí tedy přímo z nebe, byly však neseny rukama nebeských duchů - a to zvyšuje jejich hodnotu.
Zvon je – jak jednoznačně vyplývá ze Života svatého Teila – Teilův. A Padarn dostává dary hned dva – oděv a berlu. Napřed se zastavme u oděvu. Legendista Davidův i Padarnův hovoří shodně o tunice. Protože však bylo toto roucho darem východního patriarchy novému hierarchovi, jednalo se pravděpodobně o „sakkos“. - Hedvábná chórová kápě, o níž píše Teilův životopisec, je už druhotnou stylizací. (Nelze nicméně vyloučit, že právě tento dar se přidružil v legendách k oněm třem dalším v souvislosti s motivem šarlatového pláště Padarna – či Paterna – řečeného „Beisrudd“. Tento muž – zřejmě vysoký římský úředník v severní Británii – byl podle rodokmenů dědem gwyneddského vládce Cuneddy a předkem mnohých velšských světců.)
Padarnova berla se rovněž těšila velké popularitě, zdá se dokonce, že podstatně větší, než dary ostatní:
Amdinnit trynit trylenn.
Amtrybann teirbann treisguenn.
Amcen creiriou gurth cyrrguenn.
Amdifuys dual bacl patern.
Je dokonalá, láskyhodná, a ochranu dává,
nad pevninami třemi se její svatá moc klene,
s Cyrwenn se srovnat nedá relikvie jiná.
Skvostným je darem berla Padarnova.
(CCCC MS. 199, fo. 11a)
Název Padarnovy berly - „Cyrwen“ - je srozumitelný. Znamená jednoduše „Bílá berla“, přičemž slovo gwen/guenn lze přeložit i jako „zázračná“ nebo „divotvorná“. Mohla však získat toto pojmenování na základě své barvy – třeba byla vyřezána ze slonoviny.
Ale nechybí nám tu někdo?
Ovšemže chybí. Král Artuš přece. Ne, v uvedených legendách žádné nebeské dary nedostává, přesto po nich nezřízeně dychtí. Nepřekvapuje tedy, že Carannogovi bez nejmenších skrupulí zabaví onen plující oltář a hodlá na něm hodovat. Jenže oltář všechno, co je na něj položeno, odhazuje do dálky.
Artuš je ale pevně rozhodnut zmocnit se i Padarnovy tuniky. Ani tady ovšem není úspěšný a při pokusu o loupež posvátného oděvu se propadne po bradu do země. Z potupného zajetí je vysvobozen až odpuštěním biskupovým. Ten se pak stane jeho „ustavičným ochráncem“, což bych si dovolil vykládat jako motiv duchovního vedení.
Jsou ale oba Artušové – Carannogův a Padarnův – toutéž osobou? Domnívám se, že nikoli.
Na rozdíl od jiného Padarnova škůdce, Maelgwna, který je nazván králem Severních Britonů, Artuš nese pouze označení „jistý tyran“ („quidam tyrannus“). Nelze ho zařadit a pravděpodobně se jedná pouze o literární postavu.
S Carannogovým Artušem – ačkoli také není vzorem ctnosti – to může být jinak. V této legendě totiž vystupují dva vládci pevnosti Dindraithov – Cadwy („Cato“) a Artuš. Cadwy důležitou úlohu nehraje. Sice je uveden jako první, působí však jako Artušův stín. Možná už v ústním podání došlo k rozdvojení jedné osoby – Cadwyho, řečeného „Artuš“ („Medvěd“), nebo Artuše, přezdívaného „Cadwy“ (původně asi „Catgur“, čili „Bojovník“). Nelze vyloučit – ale ani nezvratně prokázat – že takový člověk v první polovině šestého století skutečně vládl Dumnonii.
Kult relikvií byl pro středověk příznačný – a nešlo pouze o tělesné pozůstatky světců, nýbrž i o předměty, spojené s jejich působením. Pokud se o takovém artefaktu navíc věřilo, že pochází z nebe – nebo aspoň přišel do styku s anděly – značně to zvyšovalo návštěvnost poutního místa, kde byl uchováván. Nezapomínejme však na podstatné - legendy nejsou suchými historickými záznamy, snaží se především odpovídat na důležitou lidskou potřebu – a tou je touha po spojení s Bohem. V tom spočívá jejich smysl a hodnota.
Poslední komentáře