Jste zde

334 - únor 2021

Když se lidu Božímu nedostává proroků

 

Když se lidu Božímu nedostává proroků, pak tuto prázdnotu zaplní klerikalismus. Právě klerikalismus farizeů přiměl položit Ježíšovi otázku, odkud má plnou moc konat své činy. Myšlenka na Boží zaslíbení a naděje, že kráčíme vpřed, se redukují na pouhou přítomnost: farizeje zajímá pouze zákon přítomnosti.“

Na tato slova papeže Františka z kázání v kapli Domu sv. Marty dne 16. prosince 2013 jsem si vzpomněl, když jsem se dozvěděl o úmrtí kněze, člena jezuitského řádu a politického vězně Jana Rybáře. Zemřel 14. ledna 2021, tedy krátce po 100. výročí narození Felixe Maria Davídka (12. ledna 1921). V krátkém úvodu ke knize rozhovorů s Ludmilou Javorovou s názvem „Ty jsi kněz navěky“ (vydal Portál v roce 2020) je uvedena Rybářova charakteristika Davídka, kterou přednesl ve výroční den úmrtí (18. srpna 1988) na tuřanském hřbitově v roce 2019: „Na něho vzpomíná jen malé stádečko, ale on hlásal univerzalitu Krista, proto bude jednou vzpomínán celou církví. Ta totiž v přítomnosti jen stále mluví o nutnosti reforem, on však konal. O čem zákoníci říkali, že to nejde, on to udělal – a šlo to! K čemu nyní nemají odvahu biskupové celého světa včetně římského, k tomu měl Felix odvahu už před půl stoletím. Papež František říká, že kněží mají strach z evangelia, a proto sahají po církevním právu. Platí to tedy bohužel i o něm. Proč nedá příklad a nevztáhne ruce na poctivé katolické táty (mámy) rodin?... V dějinách církve nebylo ani nebude biskupa tak odvážného, rozvážného, rozhodného a riskujícího, jako byl náš Felix.“

Shodou okolností v podstatě ve stejnou dobu zveřejnil papež František drobnou změnu v kodexu církevního práva, kterou odstranil nesmyslnou diskriminaci žen ohledně trvalého pověření službou lektora a akolyty. Oproti prorockému kroku Davídka, ke kterému se odhodlal před 50 lety, se jedná v podstatě o detail. Myslím si, že to dobře ilustruje výše uvedená slova Jana Rybáře. Biskup Davídek měl odvahu konat, kněz Rybář měl odvahu tyto skutky připomínat a oceňovat jako prorocké skutky. Bylo by dobré, kdyby stesk po ztrátě prorockého hlasu tohoto drobného důchodce z trutnovského sídliště, který byl podle Tomáše Petráčka jednou z nejkomplexnějších a nejinspirativnějších osobností české katolické církve druhé poloviny 20. století, vedl k většímu zájmu nejenom nahlédnout realitu církevního života, ale i konkrétními slovy nebo činy přispět k její změně.

Potěšilo mě, že kněz Václav Vacek ve vzpomínce na Jana Rybáře připomněl ještě jeden další důležitý aspekt, když se zmínil o jeho spolupracovnici a pečovatelku: „Kdo vedle sebe nemá blízkého člověka, který mu dodává odvahu a je k němu kritický, tomu hrozí, že bude podivínem, přesvědčeným, že vše myslí a dělá dobře.“

Boží lid potřebuje odvážné a rozvážné proroky, farizejů a podivínů je v něm docela dost.

Komentáře

Milí bratři a sestry,
Začátek úvodníku bratra Martina mne přivedl k zamyšlení se nad tím, proč se nám nedostává proroků. Při řešení problému jsem zvyklý ze zaměstnání klást sobě, nebo v kolektivu otázku: „Proč?“ a hledat odpověď. V této souvislosti mne napadly dva texty z Bible, které si poměrně často v různých souvislostech připomínám a o kterých bych se s vámi rád podělil.
1. Ve 3. kapitole 1. knihy Samuelovy se dočteme: „Chlapec Samuel sloužil pod Éliho dohledem Hospodinu. V oněch dnech bývalo Hospodinovo slovo vzácné. Ani vidění nebylo časté. Proč? Bylo to období úpadku izraelského národa. Dokladem toho byli Éliho synové. Pak v 8. kapitole se zase můžeme dočíst: „Když Samuel zestárl, ustanovil Izraeli za soudce své syny. … Jeho synové však nešli jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo. … Všichni stařešinové Izraele se tehdy sešli a vydali se za Samuelem do Rámy. ´Pohleď,´ řekli mu, ´ty už jsi starý a tví synové nechodí po tvých cestách. Raději nám tedy ustanov krále, ať nás vede – tak je to přece u všech národů.´ Když ale řekli: ´Dej nám krále, ať nás vede,´ Samuelovi se to nelíbilo. Modlil se proto k Hospodinu a Hospodin Samuelovi řekl: ´Poslechni hlas lidu ve všem, co ti říkají. Nepohrdli přece tebou, ale mnou, abych nebyl jejich králem. Přesně jako se chovali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes – když mě opouštěli a sloužili cizím bohům – tak se zachovali i k tobě. Proto je teď poslechni. Důrazně je ale varuj a vylož jim, jakým způsobem nad nimi bude král vládnout.´ Samuel tedy pověděl všechna Hospodinova slova lidu, který se na něm dožadoval krále: ´Toto je způsob, jakým nad vámi bude král vládnout,´ řekl. ´Vezme vám syny, aby mu dělali vozataje a jezdce a aby běhali před jeho vozem. … I vy sami nakonec budete jeho otroky. Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.´ Lid ale odmítl Samuela poslechnout. ´Ne, ne!´ prohlásili. ´Chceme mít nad sebou krále. Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!´ Samuel tedy vyslechl všechna slova lidu a oznámil je Hospodinu. ´Poslechni je,´ odpověděl mu Hospodin. ´Ustanov jim krále.´“ Myslím, že je to velice aktuální i v dnešní době. Když jdeme k volbám, dovolím se zeptat, s jakým postojem jdeme volit? Je tam něco, jako: „Hospodine, já chci Tebe za krále, ale v této prozatímní situaci bych byl nejradši, kdybys nám ty někoho vybral …“? Z průzkumu víme přibližně kolik procent obyvatel (myslím, že mezi věřícími je to procento vyšší) je nespokojeno s vládou a prezidentem, a přitom se můžeme poměrně často při bohoslužbách setkat s prosbami za vládu a prezidenta, jednoduše řečeno, aby vládli dobře. Za Rakousko-Uherska byly pravidelné modlitby za císaře pána. I v současnosti jsou státy, kde se lidé modlí za krále nebo královnu. Přiznám se, že mi to připadá jako schize. Dovolím si předložit další otázku k zamyšlení, která s tím také souvisí: Modlíme se denně Otčenáš a v něm ´Přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi´. Napadají mne otázky: Asi kolik procent věřících má nějakou představu o tom, co se pod tím rozumí, o co ve skutečnosti prosí? Nebo je snad Otčenáš přednesen Bohu jako naučená básnička trvající cca 1 minutu, při které modlící se nemá čas, dokonce bych řekl, že ho ani nenapadne, rozjímat nad jednotlivými prosbami nebo prohlášeními?
2. Druhý text, který mne napadl je Ježíšova reakce na dotaz trojice apoštolů po proměnění na hoře (Mk 9,11-13; Mt 17 10-12): „Eliáš přijde a napraví všechno“. Zřejmě je co napravovat. Kardinál Martini, jeden z největších mužů pokoncilní církve, několik týdnů před smrtí v autorizovaném rozhovoru řekl: „Církev zůstala pozadu o 200 let“. Co k tomu dodat? Bez totální nápravy křesťanství je Boží království nemyslitelné. Otázka Metanoia je v kompetenci člověka, jenže bohužel kompetence člověka a Boha zpravidla nerozlišujeme. Obávám se, že se za tím schovává mnoho nevyslyšených modliteb. Můžeme si všimnout, že většina přímluv a proseb při bohoslužbách patří do kompetence člověka a tudíž, nemohou být vyslyšené. Zajímalo by mne, zdali při bohoslužbě nebo v modlitebním společenství někdo už slyšel prosbu, nebo v osobní modlitbě prosil Hospodina, aby nám poslal slíbeného Eliáše, který opraví křesťanství? Přitom se to týká všech denominací, protože žádná není v pořádku. Musíme si uvědomit, že v novozákonní době jsme proroka kalibru Eliáše neměli. Posledním prorokem eliášovského typu byl Jan Baptista.
Pavol Mikula

Právě o kardinálu Martini Jenda Rybář často mluvil. Je jen škoda, že k takovému poznání,
přijde tak málo kardinálů a možná, jen na konci života :-)  Nesouvisí to s tím,
když někdo pojmenuje věci pravým jménem dřív, tak se už nestane kardinálem?
Od jeho smrti už uplynulo téměř 10 let. Bylo by zajímavé udělat anketu, aspoň u biskupů u nás,
jak jsme se posunuli? Doháníme zpoždění - o kolik minut nebo nabíráme? Jak u koho.
Třeba papež František se posunul skokem. Ale někteří ještě přešlapují na peróně
a čekají na další vlak.
V Ježíšově příběhu vnímám více rovin. Není to jen o mně. Čtu tam taky o těch mocných,
leckdy vzdělaných a vážených představitelech náboženské obce, kteří "to" pevně drží.
Ale jsou k ničemu. Stejně jako tehdy, proroci jsou na periférii...

Nevím, ale tuším. Před biřmováním jsme prosili o dary. Problém je v tom, že nejen neumíme, ale často nechceme tyto dary rozeznat, či dokonce přiznat bratřím a sestrám. Proroka si představujeme jako někoho úctyhodného, někoho majícího nadpřirozené vidění, majícího přímou linku na Boha - to mnohé laiky fascinuje. Naši neschopnost soudnosti dokládá i to, že si více cenníme člověka, který se modlí v jazycíh, než člověka, který dostal dar služby. Bylo a je mnoho biskupů, kněží i laiků, kterým nikdo nenaslouchá, kteří jsou i pomlouváni, když říkají, či dokonce činí, s čím většina těch, kdo drží moc, nesouhlasí. A to se týká i laiků, i laikové jsou ve farnosti často rozděleni na ty spravedlivé a "rejpaly" - kteří ještě nedorostli "pokory a poslušnosti" a na méněcenné, jejichž hřích je viditelnější, než těch ostatních.
V Irzaeli bývalo dobrým zvykem proroky pronásledovat i zabíjet vždy, když říkali něco pobuřujícího. Jsme naprosto stejní, dnešní zbraní jsou slova. Ne, nejsme 200 let opoždění, jsme opoždění 2 000 let, stále a často více než první církev nechápeme radostnou zvěst. Jako sněhová koule stále nabalujeme na jádro více a více sněhu, studeného sněhu. Na doporučení jednoho diskutujícího na Christnetu jsem dočetla knihu "Andreas Englisch: Bojovník ve Vatikánu" a ta velice konkrétně doložila, že v církvi vládne lidský pud po moci stejně, jako ve světském prostředí. Dozvěděla jsem se, že dnešní boj papeže Františka za církev Evangelia je o tanci mezi minami. Že i přiznání lidské chyby předchůdců, což je ve světském prostředí normou, by znamenalo daleko více, než přiznání lidské chyby. Říkat věci natvrdo, jít k jádru a činit co je právné, je jedinná cesta, i když člověka smete, jako například arcibiskupa Bezáka. Ono jde ale i o to, aby ti, kdo se snaží o očistu a obnovu církve, mohli činit a připravovat cestu. Kdyby byli nyní byli kvůli rdikalitě smeteni a nepostupovali obezřetně, jak je psáno v písmu, tak ti, kdo mají nyní skutečnou moc, udrželi by si ji na dlouhá léta a dorost se vždy najde. Třeba se mýlím a následné rozštěpení církve by nebylo pohromou. Nejde jen o diskriminaci žen, ale i o všeobecnou diskriminaci laiků, o bezvýhradnou poslušnost kněží, o lidskou moc. Aby se tato moc proměnila v otevřenost Božímu hlasu, který je slyšet nejen v Evangeliích, ale i v hlasech lidí a v hlasu celého světa topícího se v bolesti, o to se snažme. Každý nepatrný hlas má smysl. A klidně nazývejme kněze i laiky bojující za lidství a poznání Boží lásky proroky. Námatkou jsou pro mne proroky koncilní autoři, Jan Rybář, papež František, Richard Rohr, Ladislav Heryán, Tomáš Halík, arcibiskup Bezák,... a mnozí další. Když je nazveme proroky, pomůžeme celé církvi.

Milí bratři a sestry, v posledních dnech jsem se věnoval četbě v Bibli Jeremiáše a přivedlo mne to k napsání této poznámky. Doporučuji každému si to přečíst a zamyslet se nad textem. Zjistíme, jak Hospodin prostřednictvím proroka hodně krát varuje Izrael a Judu, že je stihne trest, protože nedodržují smlouvu, kterou s nimi uzavřel. Na druhé straně je také volá, aby se vrátili ke smlouvě a že se budou mít zase dobře a bude jim odpuštěno. Jak se s tím, že Hospodin trestá, vypořádáme? Říkáme přece, že Hospodin je nanejvýš milosrdný, Hospodin je láska a nemůže trestat atd. Slyšel jsem také argument, že ve Staré Smlouvě je Hospodin přísný, ale v Nové Smlouvě je milosrdný a sama láska. Tak s tímto vysvětlením nesouhlasím, protože si myslím, že Hospodin je „povahově“ pořád stejný a své stvoření má rád. Víme, že v čase Nové Smlouvy lidstvo zažilo velké množství pohrom a neštěstí a je-li Hospodin všemohoucí, tak musíme připustit, že je dopustil. Pokud někdo řekne, že např. takové války, epidemie, do nebe volající sociální nerovnost (např. otrokářství, feudalismus) aj. jdou na vrub člověka, tak ano, souhlasím, ale Hospodin to dopustil a má a měl moc a sílu tomu zabránit a z nějakého důvodu to neudělal. Je přece Tvůrce světa a taková pandemie je pro něho maličkost. Vidíme, že dělící čára mezi tím, co je trest a tím, že něco Hospodin dopustil není vždy ostrá. Osobně si myslím, že Hospodin v případě proroků ve Staré Smlouvě mluví vůči lidem jazykem, kterému, řekli bychom, ti lidé rozumí. Lidé Staré Smlouvy měli proroky a prostřednictvím nich jim bylo oznámeno, že postih, nebo trest, který přijde, je za to a za to. To znamená, že ten postih byl adresný. Jenže my v období Nové Smlouvy žádné proroky s přímým kontaktem na Hospodina nemáme a je otázkou, jakým způsobem nám má Hospodin dát najevo svou nespokojenost. Kdyby měl Bůh trestat adresně, tak by člověk musel mít s Bohem kontakt. Jenže úroveň křesťanství šla natolik dolu, že lidé většinou přímý kontakt s Bohem nemají a Bůh jim nemůže dát viditelně najevo svoji přítomnost, protože nevyhovují daným podmínkám kontaktu. To, že Novou Smlouvu nedodržujeme, je evidentní a na to, že ji nedodržujeme, nepotřebujeme Hospodinem potvrzeného proroka, protože jsme natolik gramotní, abychom si to při pořádném čtení evangelia ověřili (zde pro nás platí „znamení vám dáno nebude …“). V našem případě velkou roli hraje psychická slepota, kterou jsme si způsobili sami a za kterou si zasloužíme přísnou výtku: „Běda vám slepci“. Celé křesťanství je silně zasaženo slepotou a my jako členové také, aniž bychom si to příliš uvědomovali, nebo připouštěli. Kvůli slepotě pak nevidíme a nerozlišujeme evidentní věci, které jsou v evangeliu a pak na nás také platí: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“. Výsledkem je spousta denominací s různými a často protichůdnými interpretacemi textů evangelia, vymizení charismat vyššího typu (dar jazyků nestačí na záchranu světa), velké zaostávání za společenským a vědeckým vývojem, nalhávání si, reinterpretace faktů aj. Dokonce mám zkušenost, že mnozí lidé nejsou schopni rozeznat pokrytectví, počátek i těch nejtěžších hříchů. Pokud někdo nesouhlasí, tak ať se podívá na naší politiku v těch nejvyšších patrech. Abych to dál nerozepisoval, uvedu nakonec několik odkazů na Bibli: 5M 28-29 (stručně řečeno): „Budeš-li dodržovat, budeš se mít dobře, ty budeš hlavou a ostatní ocasem. Nebudeš-li dodržovat budeš se mít špatně a ty budeš ocasem (i mor je tam zmíněn). Pak např. texty Izajáše, Jeremiáše, Ezechiela aj. V Nové Smlouvě máme např. odkaz Ježíše na věž v Siloe: „Říkám vám, že jestliže se neobrátíte, tak všichni zahynete“, v Mt 18: „Zhřeší-li tvůj bratr …. Nedá-li si říct (ani od církve), budiž mu jako pohan a publikán“, dále předpověď zničení Jeruzalémského chrámu (Luk 19,42-44): „… Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“, viz také texty ve Zjevení sv. Jana (např. Zj 6). Postih přichází i proto, že člověk nerozmnožuje svěřené hřivny, nebo dle Ř 1 nestojí o správné poznání Boha, a proto jej Bůh vydal. V případě pokrytectví (viz Jan 9,41: „Říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá“), které může vyústit v hřích proti Duchu Svatému, právě postih může rozbít tu jistotu ´vidíme´ a být pro toho člověka dokonce užitečný, aby nebyl zavržen, resp. zanechán. Asi budete se mnou souhlasit, že i zde se dá uplatnit rčení: „Neznalost zákona neomlouvá“.
Myslím si, že bychom měli mít jasná kritéria toho, za co Bůh odměňuje a za co Bůh postihuje, resp. dopouští postih. Pokud naše kritéria nejsou totožná s kritérii Božími, nemůže docházet k přímému, korelujícímu (pozitivnímu nebo negativnímu) zásahu, protože by si ho lidé interpretovali jinak. Dokonce tak, že když by byl člověk postihován, mohl by říct, že ho Bůh odměňuje (viz rčení: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“).
Jsem přesvědčen, že kdybychom prošli totálním Metanoia a měli alespoň jednoho proroka eliášovského kalibru, nemuseli by být války, pandemie atd. Když budou lidé pořád říkat: „My vidíme, my jednáme správně“, tak to znamená, že se nepotřebují obracet, dělat Metanoia. Pak bude ale hřích trvat. Hospodin přece nebude odměňovat deformované psychické myšlení. Právě naopak, bude dělat vše možné, aby v rámci svých kompetencí „donutil“ člověka hledat správné jednání a podle toho jednat. Dovolím si znova připomenout, že dělání Metanoia je v kompetenci člověka, a tudíž si to jednoduše nevyprosí.
Nakonec jsem si nechal něco, co může být z hlediska utrpení jako velice užitečné pro křesťany, a to porovnání Listů Smyrně a Filadelfii (viz Zj 2-3). Smyrna musí trpět a Filadelfia ne, ta bude ochráněná. Obě církevní obce jsou ale chválené, a tudíž v případě Smyrny se nemůže jednat o trest, ale o dopuštění (v nějakém smyslu). Zde samozřejmě není žádná korelace s hříchem. Stojí za to se nad tím zamyslet, proč musí Smyrna trpět? Myslím, že to není tajemství. V případě utrpení Hospodin nehraje se svým stvořením kostky. Myslím, že podobně je to v případě uzdravení mládence slepého od narození (Jan 9, 1-40).

Pavol Mikula

Stačí si uvědomit, že to je teprve rok, co se německá biskupská konference omluvila za spoluvinu na zločinech, které napáchala.
„Vzhledem k tomu, že se biskupové jednoznačným nesouhlasem nepostavili na odpor, nýbrž mnozí naopak v obyvatelstvu posilovali vůli k výdrži, nesou na válce spoluvinu“, píše Německá biskupská konference.
Teď jsem četl v Rohrovi, že vatikánský diplomat Roncalli jel "doslova denacifikovat francouzskou církev".
V tomto filmu https://www.ceskatelevize.cz/porady/12452513037-hitleruv-lid/219382566590001-prizpusobovani-se/
se říká, že se církve s režimem dobrovolně dohodli včetně Vatikánu s Hitlerem. "Proč by v něm měli vidět antikrista?", řekl německý biskup...
V I. světové válce to nebyl takový kontrast, ale na všech stranách se podporovala národní politika. Křesťani proti sobě.
Místo poslušnosti Jemu, se učila poslušnost mocným tohoto světa a k zabíjení, především za vydatné podpory církve.
Podle mne, církve totálně selhaly.
Ježíšovo vyučování bylo o hledání spravedlnosti a smyslu "věci" na rozdíl od poslušnosti hierarchům, mocným a zákonu.
Tomu hledání u nás vyučuje snad jen Václav Vacek, zatím, co představitelé šaškují, třeba okolo Tatrovky nebo Číňana,
zatloukají zneužívání a bojují proti "nepříteli", jakým je Úmluva proti násilí na ženách a dětech, když nerozumí slovu gender.
Písmo se jen okuřuje a šermujeme § katechizmu, které jsou mimo.
Pak se nemůžeme divit.
Evangelikálních církví je sice víc, ale navzájem tam není taková povýšenost, jako u katolické hierarchie k ostatním.
Já ty sbory chápu jako jednotlivé farnosti. U nich takový problém nevidím. Zvou k Večeři Páně i ostatní denominace.
To ta katolická zakazuje.

Nerozumím černobílému pohledu na svět a nechci mu rozumět. Nejenže zjednodušuje těžké věci, snaží se vysvětlit kříže a utrpení, které vysvětlit nelze, ale především uráží. Uráží stejně, jako Jóba uráželi jeho "přátelé", kterým šlo jen o ně samotné, aby si vysvětlili, co vlastně Jób či jeho blízcí provedli, že musí tak trpět. To, že jen rozdírají jeho rány a otáčejí v nich nožem jim bylo jedno. Jak se věřící, kteří takto černobíle smýšlejí mohou podívat do očí těm, kteří mají těžký život? Jak je možné, že ještě v dnešní době někteří preferují doslovný výklad Bible, navíc Starého zákona, který byl určen židovskému národu (navíc my o myšlení a symbolice vyjadřování semitského národa víme houby) a který byl dílem starověkého pohledu na svět? Bolí mne to za všechny nemocné, postižené, odlišné, za všechny, kdo trpí válkou či přírodními katastrofami. Mrzí mne to i za (kvůli nelásce, která trvá) rozdělenou církev, která také podléhá zjednodušování. Připojuji odkaz na organizaci, která se snaží pomoci těm, kteří dostali kříž, který nelze unést. Tvrzení, že jej má každý na míru je projev lhostejnosti a alibismu. Pokud by odkaz nešel otevřít, jedná se o organizaci "Děti úplňku", která se snaží pomoci díky informovanosti - natáčí dokumenty o životě rodin zasažených těžkým postižením, propaguje sdílenou péči, která je opravdovou pomocí rodinám apod.
Odkaz na dokument o jedné z rodin:
https://www.youtube.com/watch?v=2lnUmLc_Y6k