Jste zde

Láska k bližnímu novým pohledem

autor: 

1

Vycházíš-li z toho, že vše, co máme, je darem Božím, znamená to, že Bůh je nespravedlivý, protože své dary rozděluje nestejnou měrou? Proč jsi bohatý, zatímco druhý je chudý? Zdali ne proto, aby tys měl zásluhu, že jsi dobrým správcem, a on dostal odměnu za trpělivé čekání?“

Svatý Basilius, autor tohoto výroku, tvrdí, že Bůh činí některé lidi chudými a slabými proto, aby majetní a silní měli příležitost sloužit, a tak se mohli připodobnit Kristu. Na této myšlence je založen tzv. charitativní model vztahu k postižení. Ten je dnes obecně odsuzován a odmítán. Papež Benedikt XVI. k tomu řekl: „Jsem si vědom úchylek a vyprazdňování smyslu lásky, k čemuž docházelo a dochází, i následného rizika, že láska bude špatně chápána, že bude vypuzována z etické životní praxe a že bude bráněno jejímu správnému uplatňování.“ (Caritas in veritate 2) Takové problémy s charitativním modelem přispěly ke koncepci alternativního modelu, jehož základem jsou práva. S kritikou charitativního modelu sice souhlasím, avšak kladu si i otázku, jestli je argumentace na základě práv člověka sama o sobě postačující, jestli plní svůj účel. Pohled na historické proměny lásky k bližnímu (caritas) může ukázat, kde tato láska sešla z cesty a jak by ji bylo možno opět uplatňovat. Může být přínosné zamyslet se znovu nad láskou k bližnímu? To je téma následujícího příspěvku.

Přístupové modely poskytují rámec pro výklad názorů a přesvědčení týkajících se určitého tématu. V případě tématu postižení zprostředkovávají specifický pohled na lidskou zkušenost s postižením, vyjádřený už v názvu modelu. Skutečnost, že nějaký model existuje, ještě neznamená, že příslušný přístup je pravdivý, model jej pouze vysvětluje. Tak např. podle lékařského modelu je postižení jev, který je nutno diagnostikovat a léčit. Specifický pohled modelu tak vyvolává určité odpovědi: příslušnou úpravu legislativy, vytváření služeb a zaujímání postojů vůči postiženým jednotlivcům. Podle tohoto modelu, zaměřeného na nedostatky, je postižení pro člověka tragédie. Jedinou adekvátní reakcí je tudíž pacienta léčit, aby opět dosáhl plné schopnosti, nebo mu nabídnout služby charitativních organizací a jednotlivců, aby se jeho trápení zmírnilo.

1. Láska k bližnímu jako problém

Charitativní model, vycházející ze vžitých stereotypů (závislost, odlišnost, sentimentalita), vidí v hendikepovaných jedincích objekt soucitu a zároveň prostředek pro druhé, jak se stát lepšími. Tak vzniká verze příběhu, v níž je hodnota dotyčného jakožto osoby přispívající svými schopnostmi ke společenství snižována. Například papež František na svém twitteru k tématu Láska v rodině říká: „Lidé s postižením jsou pro rodinu dar a příležitost k růstu v lásce, ve vzájemné pomoci a v jednotě.“ V několika odstavcích své exhortace Amoris laetitia (4; 195; 97), vydané po Synodě o rodině, vysvětluje, jaký vliv má existence postiženého dítěte na rodinu. Vyjadřuje dík církve rodinám, které potvrzují důstojnost života tím, že své postižené dítě přijaly. Chválí náklonnost sourozenců k postiženému bratříčkovi nebo sestřičce a vyzvedává nutnost podpory v široké rodině. Papež zde představuje postižené lidi nikoli jako zajímavé osoby přispívající společnosti vlastním nezaměnitelným způsobem, nýbrž jako ty, jejichž výkon je postižením omezen.

Historik David Perry, otec chlapce s Downovým syndromem píšící na téma „práva postižených“, odpovídá kriticky. Podle jeho názoru prezentuje papežův tweet i dokument „postiženého člena rodiny spíše jako objekt než jako protagonistu, vidí v něm příležitost pro zdravého jedince demonstrovat vlastní dobrotu, nevidí v něm osobu, která je sama schopna konat dobro. Tím [papež] dále podporuje mýtus, že postižený je věčným dítětem“. Kayla Whaley, sama postižená, takový postoj rovněž odsuzuje: „Jako bychom byli méně než lidé. My ale nejsme ‚darem‘ nebo ‚příležitostí‘ pro lidi bez postižení, aby se na nás učili milovat.“ Oba autoři právem odmítají názor, že by hodnota hendikepovaného jedince vyplývala z jeho role nástroje pro druhé, že by nespočívala v něm, nýbrž někde mimo. Vnitřní důstojnost každého člověka se tím nejen zpochybňuje, nýbrž se činí závislou na morální orientaci druhého.

Na základě našich postojů k druhým a našich mínění o nich vzniká potom příslušný narativ. Taková vyprávění mají dvě stránky: jednak jsou mechanismem k pochopení významu lidí a událostí, jednak tento význam odrážejí a ovlivňují druhé lidi. Každý člověk vypráví svůj příběh, ale nikdo nemá skutečně kontrolu nad svým vlastním příběhem. Ten pochází jak z přímé zkušenosti, tak ze zpráv z druhé ruky; je to pestrá mozaika dojmů a názorů různých vypravěčů, kteří o příslušné osobě hovoří. Rozmanitá vyprávění se pak spojují v jedno meta-vyprávění, které má opět vliv na to, jak se s lidmi zachází, jak oni chápou sami sebe a své životní příležitosti, jaké vztahy navážou a jaká bude jejich aktivní účast na životě. Vyprávění vytvářejí identitu jednotlivců i společenství. V tom je jejich zásadní význam.

Charitativní narativy (obsahující podobné výroky jako citovaný Františkův), ať už jsou míněny sebelépe, upevňují status quo systémových struktur, které udržují závislost postižených lidí na dobré vůli druhých. Taková závislost, jíž chybí důvěryhodnost a spolehlivost, zcela ignoruje vnitřní hodnotu hendikepovaného člověka.

2. Práva versus láska k bližnímu

Chápat postižení na základě lidských práv znamená odmítat blahosklonnost a povýšenost lékařského nebo charitativního modelu, které vycházejí z lidských deficitů. Tento postoj se naopak inspiruje hnutím za lidská práva; na základě individuálních práv odmítá nevhodné zásahy do života postižených. Tento cíl však zůstává nadále nedosažitelný – navzdory legislativní podpoře v některých zemích a navzdory mezinárodním smlouvám o právech lidí s postižením. Společnou základnou na mezinárodní úrovni je Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením. Tara Melish z USA a Giampiero Griffo z Itálie zdůrazňují, jak je důležité, aby jednotlivé státy tuto dohodu podepsaly, a komentují zejména situaci ve své zemi. Melish je přesvědčena, že v USA by to posílilo zákonodárný proces v této oblasti. Griffo si stěžuje, že Úmluva má omezený účinek, protože řada zemí dosud nevydala příslušné zákony, třebaže ji ratifikovaly.

Detailní směrnice Úmluvy OSN jsou často nejasné, mluví se o „rozumné míře“, časový horizont je neurčitý. Práva jsou důležitá, aby bylo možno pojmenovat strukturální síly, které postižené lidi diskriminují. Ale máme-li skutečně dosáhnout úspěchu, musí lidské společenství lépe spolupracovat. Jenže postoje a city nelze zákonem nařídit. Zdá se, že práva závisejí na sklonech a přesvědčení druhých stejně jako láska k bližnímu v její současné podobě, i když v jiné míře. Respektování práv jednotlivce vyžaduje jasnou zákonnou úpravu a pochopení ze strany společnosti, což předpokládá také rozhodný postoj odpovědných činitelů.

Jak by tedy měl vypadat správnější a účinnější přístup k problému postižení, na jehož základě by byli všichni hendikepovaní respektováni jako osoby se zájmy a požadavky, a ne už jen jako objekty něčí dobročinnosti? Podle Perryho otázka zní: Existuje teologie postižení, která „otvírá cesty, jak dosvědčovat a akceptovat naše společné lidství bez ohledu na to, do jaké míry naše tělo nebo duch fungují, a která chápe, že jsme všichni odkázáni na příležitost stát se jak osobami jednajícími, tak takovými, za něž se jedná – neboť každý touží po dobrém životě ve společenství“?

3. Láska k bližnímu novým pohledem

Charitativní model ve své současné podobě podkopává respekt k lidské důstojnosti, která je ústředním pojmem celého katolického sociálního učení. Ale co když je koncept lásky k bližnímu chybný? Pohled do historie nám pomůže pochopit současný vývoj jako výsledek předchozích událostí. Nebude to vyčerpávající historické shrnutí, ale pokusíme se odhalit, jak vznikala schémata spojená s dnešní problematikou. Protože tradice křesťansky lásky, jak jsme ji převzali od Ježíše, byla ovlivněna hebrejskými svatými spisy a hebrejskou kulturou, bude užitečné podívat se i na židovské kořeny evangelia.

U Židů šlo při prokazování lásky k bližnímu až do 4. století po Kristu o uspokojování potřeb souvisejících s fyzickým přežitím a s osobními a společenskými následky chudoby. Bylo to organizováno tak, aby osobní sféra příjemců pomoci byla respektována a zároveň byla odstraněna veřejná žebrota. Byl to projev úcty a lásky k bližnímu a zároveň to prospívalo celému společenství. V průběhu 4. století začaly jak židovské, tak křesťanské církevní struktury upevňovat svoji hospodářskou, politickou i náboženskou moc. Jak se křesťanství i židovská diaspora šířily, setkávaly se s řecko-římskými filosofickými názory na blahobyt, chudobu a společenský řád, jejichž součástí nebyla starost o lidi zranitelné a žijící na okraji společnosti, jeden z důležitých aspektů Hospodinovy smlouvy s Izraelem. Vliv těchto názorů se časem projevil v křesťanské praxi dávání almužen. Při ní šlo spíše o činy milosrdenství vedené představou osobního vykoupení než o rostoucí péči o blaho společnosti. Jiný způsob charitativního jednání vznikl v téže době v klášterech. Vývoji lásky k bližnímu ovlivnil nepřímo Sv. Benedikt z Nursie, známý jako „otec mnišství“. Klášterní spiritualita byla od počátku pevně zakotvena v Písmu svatém. Život klášterního společenství ovlivňovala praxe tzv. svatého čtení (lectio divina). Vybrané úryvky Písma, často zdůrazňující pohostinnost a péči o příchozí, zranitelné a nuzné, vyzvedávaly skutečnost, že Kristus je přítomen v každém člověku. V monastickém systému byl klášter domem Božím na základě „dokonalé Kristovy přítomnosti – jakožto všechno ve všem je Kristus přítomen v tom, kdo přijímá hosta, i v tom, kdo je přijímán“. To je vyjádřeno metaforou o „dvou podobách Krista“: jedna otvírá a dává, druhá klepe na dveře jako žebrák. Role žebráka je metaforou každého, komu se dostává pomoci. Mniši v dobách Benediktových vnímali přítomnost Krista v opatovi, ve spolubratrech, v hostech kláštera i v nemocných a chudých.

Podle Benedikta byla láska k bližnímu nejsvětějším závazkem, který měli mniši v pokoře plnit skrze vztahy a služby prokazované spolubratrům i příchozím. Rozhodující přitom byla nouze dotyčného, nikoli jeho funkce nebo společenské postavení, i když se při poskytování pomoci jeho životní situace zohledňovala. Proto je obtížné hledat souvislosti mezi láskou k bližnímu, jak ji viděla klášterní tradice, a její dnešní charitativní podobou, která naprosto nevnímá vzájemnost mezi aktéry, ani přítomnost Krista v osobě, jíž je láska k bližnímu prokazována.

Benediktův klášter tehdy nebyl jediným místem charitativní činnosti, dokonce ani ne nejčastějším, avšak to se vlivem vnějších událostí změnilo. Když Karel Veliký sjednotil evropskou katolickou církev uvnitř feudální společnosti, spojil struktury církevní s politickými, aby udržel říši pohromadě, a vládl s pomocí „správní aristokracie“, složené z mocných laiků, biskupů a opatů. Řehole sv. Benedikta byla propagována a přijata jako ideální způsob organizace charitativní činnosti říše i církve. Benediktova pravidla byla sice obdivuhodně jednoduchá, nicméně prostor pro rozhodování, jaký dávala opatovi, byl v rámci této nové struktury problematický. Klášter nadále zůstal místem, kde mniši skrze modlitby, askezi a liturgii hledali Boha, avšak právě tak se stal nástrojem křesťanského státu se všemi z toho vyplývajícími privilegii a závazky. Tato nová identita a struktura byly první změnou, která v té době ovlivnila křesťanskou tradici lásky k bližnímu.

Druhá změna byla způsobena pronikáním národního jazyka do života společnosti a vytlačováním latiny. Ta se sice udržela v liturgii a v modlitbách, ale používali ji a rozuměli jí jen duchovní a řeholníci, což přineslo zlom ve spiritualitě lásky k bližnímu. Mniši se stále více věnovali transkribování a psaní učených spisů a zbývalo jim málo času na péči o příchozí a nuzné. Pro tyto služby byli získávání noví pracovníci z řad tzv. conversi, tedy laiků, připuštěných k mnišskému životu. Jejich postavení uvnitř řádu bylo poněkud nejasné a neodpovídalo postavení dnešních laických bratrů. Zpravidla byli nevzdělaní, nemluvili latinsky a duchovního života v klášteře se neúčastnili. To znamená, že ti, kdo se věnovali modlitbě, už neměli nic společného s prokazováním lásky k bližním, čímž v klášteře vznikl hierarchický řád svatosti (i když laičtí bratři začali být považování za mnichy druhé třídy teprve později). Na základě tohoto rozdělení odpovědnosti se charitativní činnost dostala do rukou mužů, jimž chyběly spirituální kořeny. Jinými slovy: Skutky lásky k bližnímu byly konány bez pravého jádra lásky k bližnímu, což nezůstalo bez vlivu na vývoj v této oblasti. Timothy Fry, editor anglického vydání Řehole sv. Benedikta, říká přímo, že integrování mnišské lásky k bližnímu do struktury říše přineslo v průběhu času fatální důsledky.

Řehole sv. Benedikta, „knížka pro začátečníky“, se v rukou Svaté říše římské stávala mnohem složitější a podrobnější. Zatímco původně zdůrazňovala vnitřní orientaci, vzájemnost a důvěru v opatova rozhodnutí a umožňovala flexibilitu, zakládání nových klášterů přineslo zálibu v podrobných a jednotných předpisech. Jejich množství ve srovnání s dobou Benediktovou neúměrně vzrostlo. Je logické, že zmíněné „dvě podoby Krista“ se z prokazování lásky k bližnímu vytrácely.

Tento krátký přehled raných dějin lásky k bližnímu dokládá několik významných změn. Zatímco židovsko-křesťanská láska k bližnímu stavěla na tom, že všechny schopnosti, majetek a postavení pocházejí od Boha, a proto mají sloužit Bohu, další vývoj středověkých klášterů byl ovlivněn jinými sociopolitickými přístupy. Rozhodující v souvislosti s naším tématem byly dva posuny ve směru centralizace a institucionalizace: jeden ve 4. století, druhý v souvislosti s novou karolinskou organizací ve středověku. Zdá se, že oba dohromady narušily spojení lásky k bližnímu s láskou v běžném slova smyslu, a byly nahrazeny oním blahosklonným, přezíravým a sebevztažným modelem lásky k bližnímu, jaký známe dnes. Další posun ve směru institucionalizace v moderní době pak smazal poslední stopy toho, že láska k bližnímu má svůj základ v milostiplném, námi nezaslouženém Božím jednání mezi lidmi skrze Ducha svatého. Jsme-li si těchto změn a jejich příčin vědomi, může to přispět k nápravě? Jsem přesvědčena, že ano.

4. Důstojnost člověka vyžaduje pravou lásku k bližnímu

Láska k bližnímu, na niž má člověk nárok na základě lidské důstojnosti, bude nutně vypadat zcela jinak než její pokleslý model. To učí katolická sociální nauka, respektující každou osobu jakožto stvořenou k obrazu Božímu. Láska k bližnímu, caritas, uznává věčnou hodnotu osoby a je zdrojem motivující síly. Vidět hodnotu člověka pouze v tom, že dává druhému příležitost růst v lásce nebo se stávat lepším, znamená přehlížet přítomnost Krista v bližním. Myšlenka „dvou Kristových podob“, nepostradatelná součást mnišského pojetí lásky k bližnímu, je tím negována. Abychom překonali deformované praktikování lásky k bližnímu, navrhuje papež Benedikt XVI.: „Pravdu je třeba hledat, nalézat a vyjadřovat v ‚ekonomii‘ lásky.“ (Caritas in veritate 2) Jde o proces, jímž je láska (k bližnímu) vykonávána. Láska k bližnímu založená na pravdě dokáže překročit meze sentimentality a vyprázdněnosti, opustit staromódní stereotypy a spojit vědění a praxi v jedno ve prospěch člověka i společnosti. Schopnost takto jednat, která zase vyžaduje schopnost cítit s druhým místo sebelásky, je nám dána skrze působení Ducha (Ř 5,5; Caritas in veritate 3; 4; 30-32,5).

Péče o důstojnost člověka vyžaduje, aby měl každý přístup k základním věcem, které k životu vpravdě lidskému patří, jako je jídlo, oblečení, bydlení, zdravotní péče, vzdělání, práce, soukromí, rodinný život, různé vztahy, práva, odpovědnost, a dokonce i právo dělat chyby (Gaudium et spes 23-28; 40;) . To je důležitý závěr Druhého vatikánského koncilu, opakovaně zdůrazňovaný ve výrocích papežů a stanoviscích biskupských konferencí. Jen tak může církev reagovat na měnící se potřeby lidské společnosti.

Katolické sociální učení nehlásá, co milého a hezkého bychom měli dělat. Konstatuje, co se dělat musí. Církev jako organizace a její jednotliví členové na celém světě musejí spolupracovat při odstraňování chudoby a nespravedlnosti a jejich důsledků, a to v zájmu všech lidí. Pokud bereme katolické sociální učení vážně, mohou nám jeho tři principy – solidarita, péče o obecné blaho a subsidiarita – poskytnout rámec pro nové pojetí lásky k bližnímu. Solidarita znamená chápat a vnímat utrpení druhého jako vlastní (1 K 12,26). Pečovat o obecné blaho znamená považovat uspokojování potřeb těch nejzranitelnějších za součást blaha celé společnosti. Taková péče je v protikladu se zaměřením liberální společnosti na individualismus a na individuální práva. Subsidiarita znamená podporovat růst a vývoj ohrožených jedinců jejich začleňováním, tedy nezvyšovat jejich závislost. Katolické sociální učení v této souvislosti i nadále uznává vzájemnou závislost lidí a chápe člověka jako bytost sociální (na rozdíl od liberální společnosti, která zdůrazňuje individualismus a oddává se iluzi nezávislosti). To je pro osoby s těžkými nebo komplikovanými postiženími vzhledem k jejich časté izolaci rozhodující. Přátelství, přirozená součást lidského života, nemůže být nařízeno zákonem či nějakým dekretem. Vyvíjí se na základě blízkosti v atmosféře vzájemného respektu. Jsme-li vybízeni znovu praktikovat pravou lásku k bližnímu, znamená to opět uznat „obě podoby Krista“ a neschovávat se za programovými strukturami (Caritas in veritate 7). Karl Rahner říká, že „ani nemůžeme jinak, než vidět v osudu druhého člověka svůj vlastní osud“. Pravá láska k bližnímu poznává, že jsme všichni povoláni kráčet každý svou vlastní cestou skrze drobné události každodenního života společně, bok po boku s druhými (srov. Gaudete et exultate 141). Schopnost k tomu je nám dána z Boží milosti, která naše lhostejná a ustrašená srdce proměňuje v srdce, jež jsou otevřena životu našich bližních (Gaudete et exultate 139-146).

Z časopisu Concilium 2020/5 přeložila Helena Medková

1 Anne Masters, doktorandka teologie na Svobodné universitě v Amsterdamu, je vedoucí Kanceláře pro pastoraci postižených v arcidiecézi Newark, USA.

Komentáře

Odmítám tento citát a nesouhlasím s ním, je ryze teoretický, nepodložený znalostí situace (alespoň u nás).:
"Katolické sociální učení v této souvislosti i nadále uznává vzájemnou závislost lidí a chápe člověka jako bytost sociální (na rozdíl od liberální společnosti, která zdůrazňuje individualismus a oddává se iluzi nezávislosti). To je pro osoby s těžkými nebo komplikovanými postiženími vzhledem k jejich časté izolaci rozhodující."
Liberální demokratická společnost je ta, která prosadila, že naši hendikepovaní nejsou v ústavech, ale doma, že se pro ně budují chráněná bydlení, vznikají odlehčovací služby, denní stacionáře apod. Vláda ovšem nedává dostatek peněz na provoz, raději dotuje koncerny. Základem je respekt k člověku jako k individuální bytosti se svými právy (na bydlení, práci, sociální začlenění) na rozdíl od komunistického odstranění osob do ústavů. Tyto dobré změny u nás jsou díky liberální EU a jejímu tlaku. Liberální společnost stojí na rozdíl od totalit na křesťanství a úctě k člověku. Pokud v některých demokraciích je situace horší (např. USA), je na vině republikánská vláda, která má blíže k totalitním a sobeckým postojům, naopak liberální se snaží o solidaritu např. ve zdravotním pojištění i jiných jistotách. Válka severu proti jihu v USA byla válkou konzervativního jihu proti liberálnímu severu. Konzervativní znamenalo ovládání jiných lidí násilím (otroci), za zneužití křesťanství (propagace mravnosti a život v nemravnosti a lži - i nyní republikáni nazývali liberály satanem). Lidé v bílých kápích (Ku klux klan) bylo kolektivním násilím za pomoci anonymity a "rozložení viny". Obdobným rozložením = zdánlivým zmenšením viny bývalo skupinové kamenování.