Jste zde

Křesťanská (?) budoucnost Evropy

1

Promiňte, že nebudu odkazovat na rozsáhlou literaturu týkající se tzv. „křesťanských kořenů“; že si odpustím výpady na adresu sekularizace, která je – nebo možná není – konečným důsledkem „křesťanského“ rozdělení mezi náboženským a veřejným životem. A jistě mi nebudete mít za zlé, že se nezmíním o panoramatech evropských měst, jimž dominují věže, kupole a zvonice nejrůznějšího druhu, všechny krásné a všechny odkazující k týmž hodnotám.

Máme sklon zdůrazňovat dějiny Evropy a v tom či onom modelu křesťanství dokonce spatřovat samotný počátek evropské myšlenky. A navíc ještě Evropu považujeme za geopolitickou kategorii. Jenže při bližším pohledu je Evropa abstrakce, a to i zeměpisně, protože k ní nerozlučně patří všechno to, co bychom správně měli nazývat Eurasie nebo dokonce Afro-Eurasie. Ve skutečnosti (podle mýtu) se Evropa zrodila v tavicím kotli Středozemí jako šťastná básnická personifikace Diovy lásky k dívce jménem Evropa (bůh se proměnil v býka a svedl ji). Tento mýtus je jakýmsi vysvětlením původu některých středomořských národů. V našem případě to byli zřejmě obyvatelé Kréty, kdo podle dívky, jež se stala jejich královnou, nazvali kraj ležící severně od jejich ostrova. A už v tomto mýtu je patrná snaha o přiblížení.

Ať už se to týká kterékoli části území sahajícího od břehů Atlantiku a blízkých ostrovů až po hřeben Uralu, šlo o to nazvat konkrétní oblast jménem Evropa. V tomto z etnického hlediska velmi rozmanitém teritoriu se střídaly a vzájemně mísily četné národy, udržovaly si a osvojovaly si svérázné rysy, jež jsou navzdory tzv. hranicím mezi národy patrné dodnes.

Myšlenku, že onen tavicí kotel je homogenní celek, zmíněná báje opět – i když jiným způsobem – posilovala. Ve skutečnosti nebyl vůbec jednolitý: dějiny tamních národů byly formovány různými hodnotami, modely, institucemi. Právem bychom se mohli ptát, má-li vůbec smysl mluvit o Evropě, jestli bychom snad neměli její hranice vymezovat jinak, nebo dokonce popírat. Východ, západ, sever i jih Evropy se vyznačují specifickými rysy a ani Středozemní moře ji neohraničuje, neboť břeh severní Afriky je svým způsobem evropský – tak jako jsou mnohé výběžky zasahující do Středozemního moře asijské. Stačí pohled na dějiny chrámu Hagia Sofia a je zřejmé, že důvodů ke krizi bylo a dodnes je dost.

Jak můžeme vzhledem k těmto rozhodně nemalým problémům mluvit o budoucnosti Evropy? A ptát se, jakou roli v ní bude mít ještě křesťanská víra?

1. Jaká je budoucnost Evropy?

Odhalit pravou a hlubokou dynamiku současných sjednocovacích procesů v Evropě není snadné. I když se všechny halí do roucha ideálů, v pozadí jsou velmi často hegemonické záměry. Bylo tomu tak v minulosti a je tomu tak i dnes. V evropské jednotě vidí mnozí spíše ekonomickou příležitost než společensko-politický proces sbratření a vzájemného obohacování národů.

Jistěže na počátku stálo přání otců-sjednotitelů udělat tlustou čáru za konflikty, které byly příčinou krvavých válek v Evropě (a nejen zde) až do poloviny 20. století. Zdálo se, že myšlenka solidarity mezi národy, ideál bratrství, vycházejícího ze společných hodnot (především právního státu, respektujícího občany, kteří jsou si rovni a mají táž nezcizitelná práva a povinnosti), zabrání občanským válkám. Ale vedle ideálu lidí „svobodných a silných“ tu stále byla představa většího trhu, který může zajistit výhody jedněch proti druhým.

Je paradoxní – paradox ovšem k člověku patří –, že ekonomické sjednocování probíhalo a probíhá rychleji než sjednocování ve sféře politické. To ještě zdaleka není dovršeno, avšak používá mocnou byrokracii, jejíž složité mechanismy nijak nenapomáhají tomu, abychom tento proces vnímali jako směřující k onomu „společenství“, o něž šlo zakladatelům. A myšlenka hospodářské solidarity zatím nedokázala překonat národní zájmy, v jejichž jménu jsou uvalována břemena i na státy, jejichž ekonomická situace neodpovídá úrovni států považovaných za ekonomicky prosperující.

Místo sjednocené Evropy tak máme Evropu, jejímiž charakteristickými rysy jsou podezírání, privilegované kontakty, hegemonie určitých států a problémy s novými členskými zeměmi, které se mimochodem staly hlásnou troubou nacionálně-populistických vizí. Nové, větší trhy nepřinesly očekávaný efekt, naopak přispěly ke vzniku nových zdí a plotů. A vysloveným krokem zpět je skutečnost, že Radě Evropy, zřízené ze všech států, byla dána rozhodovací moc, což oslabilo nadnárodnost Evropské komise a zvýhodnilo „silnější“ státy. Ani odmítnutí „evropské ústavy“ (v podstatě její odsunutí na „lepší časy“) není zrovna důvod k nadšení…

Je zřejmé, že takhle se daleko nedostaneme. To zcela jednoznačně prokázal brexit. Buď si tedy přiznáme, že evropský projekt je neudržitelný, nebo si začneme klást otázky týkající se kroků již učiněných anebo v budoucnosti nevyhnutelných.

Budoucnost Evropy vyžaduje možná zásadní změnu myšlení. Národní státy se nutně musejí vzdát jisté části své suverenity. Je nezbytné, aby se Evropské společenství, v současnosti složené z 27 států, vyjadřovalo k problémům zahraniční politiky, hospodářství, zdravotnictví, občanských práv, pracovního trhu, přistěhovalectví aj. jedním hlasem. A konečně se musí opravdu uvažovat o Evropě jako o společenství, jehož demokraticky zvolené vrcholné orgány budou mít faktickou rozhodovací moc. Uvnitř pak budou respektována regionální specifika. Národní státy, které jsou mimo jiné výsledkem náhodných a povrchních sjednocovacích procesů, trpí hlubokými vnitřními rozpory. Často je předmětem sporu dokonce národní jazyk. Obecně lze říci, že neexistuje nějaká národní kultura, nýbrž množství regionálních kultur navrstvených na určitém území soužitím usazeného a příchozího obyvatelstva.

Ano, neboť Evropa (a nejen ona) je odedávna místem, kde se projevuje migrační dynamika. Její dějiny jsou dějinami stálého proudění lidí ze severu na jih, z jihu na sever, z východu na západ a ze západu na východ, lidí, kteří zde zapouštěli kořeny a hlásili se ke své specifické kultuře. A často – ještě před vznikem národních států s jejich snahou o jednolitost – zakládali v různých oblastech autonomní a vzájemně odlišné politické útvary. Příkladem je Itálie, která tomuto procesu vděčí za své nesmírné kulturní bohatství.

Toto atavistické vědomí přetrvává. Je pro mapu kontinentu v jeho zeměpisné dokonalosti charakteristické, avšak jakmile se otevřeme onomu „jinému světu“ za hranicemi danými mořem a horami, mapa je zpochybněna

Ano, hranice Evropy jsou labilní. Co je na obyvatelích Istanbulu, Izraele nebo některých států Blízkého Východu či severní Afriky „neevropské“? Při setkání s nimi objevujeme, že je spojovala jedna jediná civilizace a že onu kosmopolitní, interreligiózní a interkulturní směsici – jak je jasné při bližším pohledu – poškodil teprve hulvátský kolonialismus 19. století (a posléze, po 2. světové válce, bezohledné rozdělení světa podle pravítka). Tenhle zlom je od nás časově méně vzdálený, než bychom si rádi namlouvali. A my teď prožíváme celé to drama. Pomysleme jen na Blízký Východ – to je sud střelného prachu. Anebo na vzedmutí různých fundamentalismů, fenoménů, jež rozdmýchal arogantní a nevzdělaný kolonialismus, doslova slepý, neschopný kulturně diferencovaného přístupu.

Má-li mít Evropa nějakou budoucnost, pak se musí vyrovnat s realitou neostrých hranic, musí vidět jejich hodnotu, znovu se otevřít proudům, které kontinent utvářely a proměňovaly, a uznat jejich rovnoprávnost ve smyslu transkulturality.2 Protože jedině když Evropa tyto proudy skutečně asimilovala, byla vpravdě velká. Když byla vynikající laboratoří setkávání národů a kultur, rodištěm demokracie, která uznává rovná práva a povinnosti všech občanů, pak v kulturním smyslu vítězila: přijímala nové příchozí a splývala s nimi, dala se jimi obohacovat a učila je velkému umění akceptovat a dělat přesně to, co se zprvu zdálo cizí či dokonce nepřátelské.

Toto téma je velmi naléhavé právě dnes, kdy bezpříkladná migrace nutně proměňuje tvář Evropy. Dnes více než kdy jindy závisí vše na schopnosti přijmout druhého a mluvit s ním jako s rovnoprávným. Neexistuje nějaká „vyšší“ evropská kultura, kterou „nižší“ Severoafričané nebo Asiaté, které k nám žene hlad a války, devastují. Stojí před námi úkol osvědčit společně lidskost, jež přesahuje hranice vlastního jazyka a kultury, lidskost, jež je otevřena odvážné transkulturaci.

Jenže toto všechno se odehrává ve chvíli, kdy Zápas prochází nejhlubší krizí, krizí identity a víry, krizí hodnot, modelů a institucí. Porodnost klesá, blíží se nule nebo vykazuje záporné hodnoty – což svědčí o problému. Porodnost není jen věcí rozhodnutí. Těla sama se stávají neplodnými, když lidé v současném bezútěšném a nesoudržném světě přestávají věřit v budoucnost. A přesto je z čeho čerpat. Pomysleme jen na kulturní bohatství, ať už jsou to jazyky, tradice, umělecká díla či utopická očekávání.

Nicméně se zdá, že tohle všechno už nestačí. Evropa se cítí stará; je stará a neví, odkud brát sílu.

2. Křesťanská budoucnost?

Krize zasahující církve je tak hluboká, že musíme pochybovat, dokážeme-li ji překonat. Postihuje všechny církve, jak dokazuje množství věřících, kteří opouštějí tzv. „historické“ církve. V římskokatolické oblasti se krize týká hodnot a vizí – a institucionální církev není schopna akceptovat moderní hodnoty a budoucí modely. Klade zuřivý odpor všemu novému, jako kdyby zárukou budoucnosti byla nehybnost. Hájí vlastní privilegia, zuřivě usiluje o to, aby moc zůstala v rukou představitelů instituce. Jen tak lze totiž vysvětlit podivnou argumentaci, s níž se církev snaží navždy zabetonovat genderovou asymetrii a hierarchickou krátkozrakost. Církev, která tvrdí, že se obejde bez žen, nemá budoucnost. A křečovité hledání krkolomných forem přítomnosti žen v církvi nestačí, je nesmyslné, pokud se neřeší otázka úřadu. Církev, která navzdory II. Vaticanu trvá na nerovnosti svých členů, která se nechce vzdát rozdělení na vládce a poddané, která navzdory výzvám „vyjít do světa“ zůstává v obranné pozici, nemá budoucnost.

Na druhé straně je vidět, jak jí chybí výměna názorů. Ve farních společenství se nedostává vůdčích osobností. Farnosti se slučují, jako by k oživení stačilo překreslit mapu terénu. A pravomoci a úkoly se přenášejí na nevhodné jedince, jejichž charisma naprosto neodpovídá úřadu.

Odpovědné osoby, biskupové a vikáři se podobají uštvaným manažerům; mají tolik ekonomických povinnosti, že služba obcím jde často stranou.

Všelékem se zdá být návrat do ideální minulosti (která ale nikdy neexistovala). Odtud plyne touha po všem „svatém“, po oživení zastaralých forem, po zásadním rozdílu mezi osobou pokřtěnou a vysvěcenou, jenž způsobuje rozdělení lidu božího a znovu popírá subjektivitu a proroctví.

Během covidové pandemie jsme byli konfrontováni s klerikálním omylem, že víru lze prožívat formou pověry. Převládaly mediálně působivé výklady. Neohrabaná virtuální realita nahrazovala vztah, onu blízkost, která – z jiných důvodů – byla v krizi už dávno.

Pandemie odhalila situaci, která byla už dlouho neudržitelná. Narážím (mluvím především o Itálii) na neschopnost uchopit kairos, učinit z něj prostřednictvím rétoriky „skutečný“ nový začátek, zbavit se všeho, co je urážkou zdravého lidského rozumu a evangelia. A co si žádá radikální reformu.

Především je třeba skoncovat s konfesním rozdělením. Je načase začít se vzájemně uznávat jako křesťané a spojit síly – ne z vypočítavosti, nýbrž abychom dali sobě i světu najevo, že jsme odhodlání a schopni vykročit do budoucnosti. Pro římskokatolickou církev to znamená vzdát se nároku na výlučnou katolicitu. Jedna svatá katolická a apoštolská církev existuje v rozmanitých podobách na konkrétních místech, všude tam, kde se stává tělem. Katolictví je přítomné ve všech církvích a v každé z nich – navzdory četným rozkolům a dělením, k nimž došlo v průběhu dějin.

V římskokatolické oblasti dnes často slýcháme slovo „synodalita“, jehož smysl přesahuje hranice konfesí. Synodalita ovšem předpokládá, že bude překonána propast mezi duchovními a laiky a radikálně zrušena diskriminace na základě pohlaví. Bez splnění těchto dvou podmínek zůstává synodalita prázdným, lživým slovem zcela mimo logiku křesťanství. Křesťanská společenství se nemohou vydat novou cestou, pokud si znovu neuvědomí, že jsou putující lid Boží, že jsou bratři a sestry, jednající – každý podle svého obdarování – společně, čímž dosvědčují radikalitu Božího království. Jejich úkolem je rozpoznávat znamení doby a být souputníky trpícího lidstva.

Církev, tj. církve je tedy nutno vidět jako solidární lid na cestě, decentralizovaný, odklerikalizovaný, odhierarchizovaný, multikulturní, sloužící svým členům i lidem stojícím mimo. Církev, tj. církve si musejí být vědomy úkolu kriticky reflektovat nezadržitelný vývoj a hrozivé vykořisťování matky Země. Církev, tj. církve se musí stát hlasem všech vykořisťovaných a opomíjených, hlasem vyzývajícím k lidskosti, ke změně myšlení a k pozitivnímu jednání. Ale to vše nelze uskutečnit bez zásadní změny instituce, která musí být opět jednoduchá, funkční a soustředěná na podstatné, aby mohla hlásat, chválit a nést spoluodpovědnost.

Tady nejde jen o rozhodnutí v „politické“ oblasti, jako by i v církvi spočívala demokratizace ve změně strany na bojišti rozděleného a nepřetržitě válčícího světa. Jde o apel na kompetenci, tj. na charisma každého jednotlivce. Synodalita skutečně spočívá ve vzájemné souhře kompetencí, ve společném myšlení v symfonické pluralitě konkrétních církví, v symfonické pluralitě kultur, v nichž jsou tyto církve doma. Dokázat myslet a jednat, logicky a důsledně – to je ona utopická vize, cíl obnovy. A možná i podnět i pro ty, kdo už mezitím nepovažují hodnoty víry za společensky relevantní.

3. Kde začít?

Je nutno najít nové výchozí body. Odvážně za sebou nechat neautentické a nepraktické pokusy minulosti. Pro radostnou zvěst křesťanství musíme najít „nový jazyk“, aby byla přitažlivá, schopná přitáhnout a vyburcovat všechny ty, kdo vidí spásu jen v okamžitém uspokojování svých osobních, nejsoukromějších potřeb.

Bylo by třeba postavit „vztah“ na nový základ, ukázat ho v jeho bezprostřední zřejmosti.

Jsem přesvědčena, že křesťanský model církve jakožto těla, v němž jednotlivé údy spolupracují, má stále svůj význam.

Pro nejbližší budoucnost bych se obešla bez patetické představy „křesťanské“ Evropy (existovala vůbec kdy?) a místo toho bych raději spoléhala na mikro-společenství, která – vědoma si neblahého vývoje, jenž postihl i církve – dávají vyrůst novému světu. Tím, že tato společenství hledají a kultivují nový antropologický, sociální, politický, ekonomický model, přispívají k budoucnosti „této“ Evropy, Evropy, která je jako skutečným „společenstvím“, založeným na subsidiaritě a vzájemných vztazích.

Stačilo by, kdybychom dokázali mluvit o jádru křesťanského dogmatu tak, aby bylo blízké, srozumitelné a účinné, o tajemství trojjediného Boha, o tajemství vtěleného Boha, který nás učinil svým tělem. Tělo – vtělení Boha v Ježíši z Nazareta – je oním paradigmatem, od něhož musíme znovu začít v usmířeném bezprostředním vztahu k sobě i k druhým.

Budoucnost nevyhnutelně přinese „nová“ setkání národů a kultur. Noví příchozí vnesou nový život do starého kontinentu. Evropa budoucnosti bude multikulturní. A abychom ji mohli vnímat pozitivně, bez lítosti nad minulostí a beze strachu z budoucnosti, je třeba přijmout výzvu, jíž je lidská solidarita, která nebere ohled na odlišnosti. Z odlišností je naopak nutno vycházet. Vše cizí a jiné není „peklem“, nýbrž je – právě díky hojnosti a vzájemné provázanosti odlišností – oním hledaným zdrojem.

Jistě se mohou nové transkulturní podněty objevovat i pod vlivem jiných náboženství. Například návrat k „milosrdenství“ jako společnému jmenovateli by mohl otevřít cestu k dialogu mezi nejrozmanitějšími náboženskými směry, které už jsou v Evropě přítomny, což by, kromě společné náboženské zkušenosti, mohlo zvýšit pozornost k lidství, jehož podstatným rysem je ona skutečná hranice, křehká a polarizující mezi narozením a nevyhnutelnou smrtí.

Snad bychom mohli (i to by mělo transkulturní a transnáboženský dopad) zvolit jako východisko kategorii bratrství/sesterství, jak navrhuje papež František. Kategorii, kterou je ovšem nutno očistit od přežívajících rysů „patriarchálnosti“.

Mým snem je Evropa, která uznává hodnotu všeho, co je odlišné, a zasazuje se o to, aby už nikdy nikoho nenapadlo ji popírat. Všechna křesťanská společenství by mohla bez triumfalistických gest a bez přílišné zátěže pomáhat rozvoji nové kultury, která bude vědět, že při bratrském a přátelském setkávání se může i sama ušpinit a že ona sama není cílem, nýbrž prostředkem, dokonce – podle evangelia – „znamením“ jednoty celého lidského rodu a jeho spojení s Bohem.

Z časopisu Concilium 2021/1 přeložila Helena Medková

1 PhDr. ThDr. Cettina Militello (nar. 1945), laická teoložka, učila od roku 1975 na Teologické fakultě v Palermu, poté na Papežském liturgickém institutu v Římě aj. V současnosti vede Institut Constanza Scelfo, který se věnuje problematice laiků a žen v církvi, a přednáší obor „žena a křesťanství“ na Papežské teologické fakultě Marianum.

2 Transkulturalita – počátkem 90. let zavedený pojem označující spojení různých rovnoprávných kultur v jeden nedělitelný celek. V transkulturní společnosti se uplatňují všichni bez ohledu na svůj kulturní původ. (pozn. překl.)