Michal Sklenář: Postaveny navzdory: Vznik nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v letech 1948–1989

ÚSTR, Praha – CDK, Brno 2022, 495 stran

Ústav pro studium totalitních režimů a Centrum pro studium demokracie a kultury se spojily v nakladatelském počinu, který si vytýčil za úkol zmapovat tuzemskou tvorbu na poli římskokatolické sakrální architektury v době vlády komunistického režimu. Na první pohled může překvapit vysoký počet stran věnovaných tématu, o němž panuje obecné přesvědčení, že je kvantitativně zcela marginální: „Za komunismu se přeci kostely nestavěly.“ Vysvětlení zdánlivého rozporu je dvojí. Za prvé: „Stavěly“ (...i když zřídka a za neustálého překonávání mnohých překážek); a za druhé: autor knihy, historik a teolog Michal Sklenář, odborný pracovník ÚSTRu, se rozhodl pojmout dané téma ve velmi širokých souvislostech. Kniha sestává ze čtyř rozsáhlých kapitol, z nichž pouze třetí („Lokality“) je sensu stricto věnována titulnímu problému. První dvě („Východiska“ a „Procesy“) představují pokus o vyčerpávající kontextualizaci daného tématu z řady úhlů pohledu, tu více tu méně případných, a poslední se pak zabývá interpretací a „historizací“ II. vatikánského koncilu.

Síla a význam knihy nepochybně spočívají právě v kapitole o jednotlivých lokalitách a sakrálních novostavbách, které zde v letech 1948–1989 vznikaly. Jde o 30 realizací, z toho osm kostelů a přes 20 kaplí a kapliček, z nichž řada byla nějakým způsobem započata již v době před rokem 1948 a jiné naopak definitivně dokončeny (ať už stavebně či formálně obřadem zasvěcení kostela) až po roce 1989. V přehledu a výčtu, který se jeví jako úplný a v rámci dnešního stavu poznání definitivní (v tomto směru odvedl Sklenář obdivuhodnou heuristickou a objevitelskou práci), vyniknou některé ne příliš překvapivé zákonitosti: Většina realizací vznikala na Moravě (v Čechách vznikly dvě kaple a na samém konci sledovaného období nový kostel sv. Václava v Mostě – stavba svojí historií i architekturou výjimečně pozoruhodná), a i zde lze sledovat zahušťování směrem od západu k východu (zcela mimořádná je pak intenzita dobových sakrálních novostaveb na Valašsku v okolí Vsetína). Druhý obecnější závěr zní, že řada staveb, zpravidla těch náročnějších – jak rozsahem akce, tak architektonicky a umělecky – vděčí za svůj vznik době „tání“ na konci 60. let. Platí to i pro realizaci pro dané období doslova ikonickou – kostel sv. Josefa v Senetářově. O poznání méně samozřejmý je další obecný závěr, že nemalý počet ze staveb, vznikajících před i po „pražském jaru“ se podařilo ve vyjednávání s režimem (či proti jeho vůli) prosadit jako náhradu za kaple nebo kostely zanikající tehdy zejména v souvislosti s hospodářským a průmyslovým rozvojem země.

Jednotlivé medailony jsou v mnoha případech prvním odborným zpracováním daného kostela či kaple. Sklenář zde naplno využívá své erudice historika, pracuje s dostupnými prameny písemné i vizuální povahy i se vzpomínkami a sděleními pamětníků či současných správců a uživatelů stavby. I tam, kde jde o položky již v literatuře známé (Senetářov, Most, Tichá…), předkládá autor dosud patrně nejdetailnější vypsání peripetií a osudů jednotlivých realizací. Záslužně se věnuje hlavně okolnostem, za nichž se idea nového kostela/kaple rodila, těžkostem, navzdory nimž se prosazovala, typickému nadšenému zapojení místní komunity, (někdy postupnému) přijetí ze strany církevního aparátu i obstrukcím státní moci. Naopak mnoho se nedozvídáme o uměleckém zhodnocení daných staveb, což na jednu stranu plyne z v tomto směru absentujícího profesního školení autora, na stranu druhou toho však netřeba příliš želet, protože zpravidla jde o stavby, síla jejichž „příběhu“ s jistotou převáží jejich spíše marginální uměleckou hodnotu. Opět je nutno vyzdvihnout výjimky jako je Kolkův Senetářov, který osobitým neakademickým způsobem překládá do našeho prostředí tehdy moderní organické formy Le Corbusierových staveb, a jehož křestní kaple je zřejmě nejpůsobivějším sakrálním interiérem své doby, nebo již vzpomenutý kostel sv. Václava v Mostě od Michala Sborwitze, jako celek umělecky jistě nejhodnotnější architekturu sledovaného souboru, v níž se tvůrce vypořádal s omezeními ze strany státní moci a na poměrně skromné parcele vytvořil dílo dobově moderní i do značné míry nadčasové. Důkladnějšímu pochopení jednotlivých příběhů pak vhodně přispívají četné exkurzy, dokreslující církevní mikrodějiny odvíjející se v daném čase a lokalitě, nebo – častěji – „kontrastní příběhy“, kdy se za podobných výchozích podmínek z řady důvodů novou či náhradní stavbu prosadit nepodařilo a zpravidla se potřeby daných farností v tomto směru naplnily až v 90. letech. Některé z odboček ovšem kýžený kontext spíše rozmlžují, než dokreslují. Například pasáž o „sakralizované místnosti“ v koncentračním táboře v Dachau je zřejmě motivována hlavně možností zmínit úryvky z působivých a otřásajících osobních svědectví přeživších, k fungování ani k pozdějším osudům Čermákovy nemocniční kaple Božského Srdce Páně v Olomouci, k níž je v knize připojena, však nic podstatného nedodává. Podobně část, která se věnuje „kvazisakralitě“ některých dobových reprezentativních veřejných staveb je spíše konfuzní, když vedle sebe staví tehdy typické „smuteční síně“ (jejichž uvedení jako „kontrastního příběhu“ by smysl dávalo) a například budovy okresních a krajských stranických sídel, jejichž lidové označení „kokos“ (rozuměj „komunistický kostel“) jednoznačnou potřebu začlenění do práce o dobové sakrální architektuře po mém soudu nezakládá.

Vůbec tendence na řadě míst textu zmínit či ocitovat mnohem více, než je k pochopení tématu a k plynulosti výkladu nezbytně třeba, je rysem, který čtenářsky přívětivému obcování s recenzovanou publikací příliš nenapomáhá. Neplatí to bohužel jenom v jednotlivostech, ale lze to povědět i o samotné základní stavbě celého textu. Dvě úvodní kapitoly, které mají v podstatě stejný rozsah jako samotná část věnovaná „navzdory postaveným“ stavbám (tedy bezmála 200 stran), mají předložit metodologická a faktografická východiska vlastního soupisu. Metodologická část se však nijak zásadně do zpracování kapitoly o jednotlivých stavbách nepropisuje, užívaná metoda je totiž celkem tradiční – a to pozitivistická (v tom nejlepším slova smyslu): předkládá co nejúplnější sumu informací, načerpaných z pramenů, k analýze či vyhraněnější interpretaci však nepřistupuje. Zato se tato část jeví jako proklamativní přihlášení se k na autorově domovském ÚSTRu momentálně panujícímu přístupu k tuzemským poválečným dějinám: podtržení (a vyztužení) konceptu totalitarismu (kap. I.1.2-4), nedůvěra k (v rámci tohoto tématu možná zvláště případným) dějinám každodennosti (s. 55), používání rétorických návěstidel typu „revizionismus“ (s. 55), přijetí legislativního vymezování pole odborného výzkumu (s. 47-48) či kritika marxismu opřená poněkud bizarně o oficiální církevní dokumenty z počátku 20. století (s. 39-42). Následující řada subkapitol je sledem nepříliš záživného opakování či sumarizace vybraných historických témat od přehledů (proti)církevních politik v jednotlivých státech východního bloku prizmatem architektury, přes nástin vývoje sakrálního stavitelství od konce 18. do poloviny 20. věku, slovníkový výčet příčin zániku sakrálních staveb v českých zemích v době komunismu či shrnutí tuzemských církevních dějin ve sledovaném období se zřetelem na proměny institucionálních struktur. Hlavní slabinou tohoto nikoli nepatrného oddílu je jeho postradatelnost. K pochopení a ocenění příběhů, které stojí za jednotlivými novostavbami, čtenáři netřeba znát přístup k sakrálním stavbám v dobové Litvě, ani okolnosti vydávání periodika Žeh: odborný měsíčník pro šíření kremace, ani kolísání počtu bohoslovců na CMTF v Litoměřicích mezi lety 1966–1970, ba dokonce ani proměny hesla „kostel“ v Dětské encyklopedii Bohuslava Říhy v osmi vydáních od r. 1959 do r. 2004 (kteréžto nuance jsou sice instruktivně zachyceny v praktické tabulce, v jejich interpretaci však dospěje autor nejvýš k málo překvapivému závěru, že téma kostela je zpracováno „tendenčně“ a „indoktrinačně“). Odhlédnuto od toho, že sám autor se v kapitole „Lokality“ na tyto předcházející pasáže odvolává minimálně, v oprávněných případech by jistě stačilo v poznámce odkázat na existující hojnou odbornou literaturu k jednotlivým problematikám (v poznámkovém aparátu ostatně extenzivně citovanou), kde by případný zájemce daný kontext načerpal neexcerpovaný, takříkajíc z první ruky.

Vlastní část věnovaná sakrálním novostavbám je pak bezprostředně orámována pasážemi, pojednávajícími o II. vatikánském koncilu, jeho průběhu a recepci (s. 173-200) a jeho pochopení a historizaci (s. 387-411). Důvod tohoto rozdělení jinak jednotného tématu (a to i diferenciace hierarchické, když první část sestává – v rámci poměrně složitého formálního členění knihy – ze dvou podkapitol, zatímco druhá tvoří poslední ze čtyřech velkých kapitol publikace) mi zůstal neobjasněn. Problém této dvojjediné tematické části se mi jeví trojí. První leží mimo odpovědnost autora, snad jen, že jej mohl více tematizovat. Jde o to, že kaple a kostely stavěné u nás před rokem 1989 na II. vatikánský koncil v podstatě nereagovaly, nepočítáme-li často zcela mechanické (a i tak leckdy až po r. 1989 realizované) otočení oltáře versus populum, doprovozené přesunem místa pro hlásání a výklad Božího slova z kazatelny k nově instalovaným pulpitům. Za tyto pouze vnějškové změny ve směru promýšlení a recepce podnětů konstituce Sacrosanctum concilium žádná z realizací výrazněji nepostoupila (například pojetí liturgie jako společného konání shromážděného Božího lidu, které by se mělo projevit v revizi oddělení místa pro tzv. laiky a pro klérus i v tom, že by architektura měla napomáhat co nejintenzivnějšímu zapojení obce do liturgického konání ve smyslu principu „actuosa participatio“ apod.). Je to zákonité, protože recepce II. vaticana byla státní mocí velmi aktivně tlumena a dušena a kromě krátkého období pražského jara a následně některých neoficiálních proudů nebyla ani zásadním tématem pro tehdejší církevní struktury. K takové recepci je pak totiž třeba nejen kvalitní architekt, ale i poučený a uvědomělý zadavatel a motivovaný uživatel (farnost). Této kombinace – viděno optikou vztahu ke koncilu – se podařilo dosti výjimečně dosáhnout v případě (pře)staveb iniciovaných jedovnickým farářem Františkem Vavříčkem. Pro stavbu či úpravy „svých“ kostelů v Senetářově, Jedovnicích a Kotvrdovicích angažoval nejen všestranného umělce Ludvíka Kolka (mimochodem později v Davídkově podzemní církvi vysvěceného kněze), ale přes kontakty s progresivně uvažujícími památkáři s katolickým zázemím Miloše Stehlíka a Jiřího Kuběnu se mu podařilo pro vnitřní výzdobu prostor získat i přední neoficiální umělce Jana Koblasu, Mikuláše Medka či Josefa Istlera. Přestože sama architektura na podněty konstituce o posvátné liturgii příliš nereagovala, jeden z hlavních principů koncilu – aggiornamento – se v těchto realizacích v krátké příhodné době konce 60. let podařilo zpřítomnit s výsledky dodnes viditelnými a široce oceňovanými.

Druhý problém se týká první části pasáží o II. vatikánském koncilu (o průběhu a recepci). Opět jde po mém soudu o část, kterou by bylo možno shrnout jenom velmi komprimovaně a odkázat zájemce na hojnou i v češtině dostupnou lieraturu, především standardní práci Otto Hermanna Pesche, která je zmíněna jenom zcela okrajově a uvedena je poněkud enigmatickou poznámkou, že jde o knihu „která si v českém prostředí udržuje vliv“ (?) (s. 173, pozn. 800). Výběrem sekundární literatury a prizmatem témat, na kterých je koncil představen, se přitom vyjevuje určitá rezervovanost autorova postoje k pokoncilnímu směřování církve. Jde například o otázky „závaznosti“ koncilových dokumentů či „kontinuity“ pokoncilních a předkoncilních konceptů ekleziologických, liturgických, ekumenických apod., nebo zcela kontroverzní a objektivně v podstatě neuchopitelné téma „krize římskokatolické církve v souvislosti s koncilem“ vedoucí ke štěpení církve a úbytku věřících. Prostor (např. s. 175-178), věnovaný v publikaci těmto otázkám, které tak rády tematizují tradicionalistické proudy, jimž jde více méně přiznaně o zásadní revizi (v podstatě anulaci) koncilu, je znepokojivý ve srovnání s pouze okrajovými zmínkami o pozitivním hodnocení koncilních změn a pokoncilního vývoje. Tato tendence pak – a to je třetím ze zmiňovaných problematických rysů – vrcholí v poslední části, věnované „historizaci“ koncilu, jež se s ústředním tématem knihy míjí zúplna a otevírá z podstaty jiné otázky – po tvorbě teoreticky fundované zcela soudobé liturgické architektury, odpovídající reflektovanému sebepojetí pokoncilní katolické církve, navíc ve svobodných společenských podmínkách. Tedy situace ani v jednom z aspektů neodpovídající převažujícím okolnostem, v jejichž rámci vznikaly stavby „navzdory postavené“. Zde by se pak zřejmě nabízelo použití termínu revizionismus ve smyslu, domnívám se, příhodnějším, než je tomu v často plané a ideologicky podvázané debatě o přístupu k našim nedávným dějinám. Opět volbou témat a citované literatury nechává totiž autor naplno zaznít především hlasy volající po revizi koncilu, ať už z pozic oficiálních či okrajovějších. Ty první zastupuje předně kardinál prefekt Joseph Ratzinger, potomní papež Benedikt XVI., a jeho „radikální posun“ na pozice kritika liturgického hnutí, pokus o oslabení koncilových reforem tzv. „hermeneutikou kontinuity“, či vydání motu proprio „Summorum Pontificum“ vycházejícího z (jak se brzy ukázalo mylného a dnes alespoň částečně korigovaného) předpokladu, že jeden „lex credendi“ mohou autenticky zrcadlit dva radikálně odlišné „leges orandi“. Druhé jmenované pak zastupují autoři jako Peter Kwasniewski, Rod Dreher nebo Athanasius Schneider, jejichž postoje do českého prostředí uvádějí otevřeně až militárně protikoncilní platformy jako je nakladatelství Hesperion, web krasaliturgie.cz či časopis Monitor (jehož distribuce byla například v plzeňské diecézi právě kvůli této jeho agendě oficiálně zakázána). Taková nevyváženost v představení diskuse, která se o II. vatikánském koncilu v církvi vede, a nekritičnost ke zdrojům vyloženě pochybným, by bohužel mohla znedůvěryhodňovat recenzovanou publikaci jako celek…

To by nicméně byla škoda! Závěrem lze totiž shrnout, že Michal Sklenář předložil velmi poctivě napsanou, objevnou a pro budoucí studium vývoje tuzemské sakrální architektury již nyní nepominutelnou publikaci – a to v těch částech, kde se naplno soustředil na titulní téma. Zájemcům o obecnější problematiku církevních dějin druhé půle 20. v Evropě i u nás, o jejich specifickou metodu a aktuální výsledky, či o celý konvolut témat spjatých s II. vatikánským koncilem (od jeho dějin, průběhu, recepce, liturgické reformy, dopadu na církevní architekturu a umění, po aktuální diskusi o odkazu koncilu či o v pravém smyslu slova sou-dobé liturgické architektuře) lze nicméně doporučit, aby sáhli po některé z četných i v češtině přístupných publikací, které tato témata předkládají vyváženěji, poučeněji či originálněji a v neposlední řadě stravitelněji. Naštěstí odkazy na mnoho z nich objeví i v poznámkách a bibliografických soupisech Sklenářovy monografie.