Český duchovní film II: Mučedníci lásky (2. část)

Reflexe Veroniky Neyreneuf

Mezi další poklady nové vlny filmového prostředí patří režisér, fotograf, scenárista, který byl jedním z mála tvůrců, kteří se nebáli dát do svého umění více odvahy a originality. Zmíním například film V žáru královské lásky, podle knihy Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha, v němž se Jan Němec pokusil o velmi odvážný kousek, vnést na plátno téměř nemožné. Tento počin je pro mnohé nestravitelným soustem a Jan Němec natočil velmi provokativní film, který byl v devadesátých letech 20. století dosti vyčnívajícím prvkem, neřku-li i dnes.

Vraťme se však o pár let zpět. V roce 1966 natočil Jan Němec film tří volně propojených povídek. Tři lidé se stejnou touhou: nalézt cestu k lásce. Každý z nich je uvězněn ve svém vnitřním světě a jejich samota a jinakost je jejich vlastním bičem. Poháněni touhou nalézt blízkou duši, se nakonec přiblíží ještě více ke své samotě a svému údělu - hledat a nenalézt. Jak lze nahlížet na tento obraz, který je decentní inspirací němého filmu, v němž slova představují jen drobný kosmetický doplněk? To, co je důležité je pocit a síla, která tu vyzařuje. K čemu slova? Zde jsou zbytečná. Hudba v tomto díle dotváří mnohem více a především písně, které poetičnost filmu zcela dobarvují, a především mají smysl mnohem větší, než by měly v tomto případě dialogy. Z článku Miroslava Zvelebila: Písňové texty Ester Krumbachové ve světle Písma, se dovídáme, že Jan Němec vědomě navázal na Chaplinovy filmy, a to především na zábavnost, která je však zároveň obhajobou citlivých, většinou neúspěšných lidí (…). Ráda bych zde dala důraz na onu obhajobu „citlivých lidí“, kteří možná působí neúspěšně, ale jejich touha a hledání je mnohdy dovede k větší vnímavosti a možná jsou mnohem dál než ti úspěšní a necitliví. Právě tito lidé vidí a vnímají pravý a skutečný cit i lásku. Jsou to oni, možná téměř ztroskotanci, jejichž láska ke zvířatům, lidem jde ruku v ruce k lásce k Bohu. Mohl by snad někdo příliš zaměstnaný sám sebou s duší prázdnou, pohladit malé kotě na plotě, jako to udělal Jakub v povídce Dobrodružství sirotka Rudolfa? Na své cestě mnohdy velmi trnité, naleznou více než ti, kteří zvolí cestu přímou a bez překážek.

Zahloubáme-li se do duší hrdinů ve filmu, uvědomíme si, že se nám zde odráží obraz lásky Boha k člověku a zároveň obraz lásky člověka k Bohu. Asi největší důkaz této skutečnosti je, že tam, kde se nachází nějaké utrpení, je i hledání a naděje v lásku. Především Starý zákon nám dává jasný důkaz toho, že to byli právě ti, kteří by mohli být považováni za spodinu a kal společnosti. A právě oni našli zalíbení v Bohu.

V první povídce Pokušení manipulanta, je zapotřebí zaposlouchat se především do textů, které jsou skrytou odpovědí na otázky: Neboť co je to člověk, jak zní v písni Marty Kubišové, je to skutečně jen bylina, která má sílu jen chvíli a posléze uvadá, ale její touha trvá a pak jak suchý list ve větru odlétá.

„Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš.“ Žalm 8,4–6

Ve všech povídkách je patrné, že je to o stále novém hledání a víře v lásku. Ačkoli lze pohlížet na tento film, jako na krásnou poetiku s velmi vkusnou hudbou, kde se prezentovala špička velkých jmen, je zde prvořadě vtištěno největší poselství člověka, které je jediným smyslem v jeho životě. Toto poselství lze vyjádřit slovy 1listu Pavla Korintským 13,1-3: Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.

Reflexe Markéty Ryšavé

Úvod

V roce 1966 natočil režisér Jan Němec se scenáristkou Ester Krumbachovou sérii tří povídek: Pokušení manipulanta, Nastěnčiny sny a Dobrodružství sirotka Rudolfa. Byl to jeden z posledních filmů, které před zákazem činnosti a emigrací v Česku Jan Němec natočil. Žánr filmu bychom mohli popsat jako podobenství, děj je spíše podřadný, důležité jsou obrazy, a tak bychom film mohli označit za lyrické dílo. Ve filmu najdeme prvky černobílého němého filmu, a tak v žádné z povídek nepadne mnoho slov, konkrétně co by se na prstech spočítat dalo. Za zmínku stojí, že počet slov roste od první povídky k poslední. Roste zároveň spolu s jakousi rostoucí mírou reality a snižováním počtu vyloženě snových záběrů. Důležitou součástí celého díla je hudba. Každá povídka obsahuje píseň Ester Krumbachové, která je podstatnou částí jinak velmi upozaděného verbálního projevu postav povídek. Nejen z důvodu absence dialogů si všimneme často se střídající výrazné a veselé hudby s chvílemi ticha. Ve všech povídkách je výrazným prvkem alkohol, který jen v té druhé zůstane nevypitý, nalitý ve skleničkách. Významný je tento kinematografický kus i proto, že do hereckých rolí byli obsazeni i mladí zpěváci Karel Gott a Marta Kubišová.

Shrnutí filmu

První povídka Potěšení manipulanta nás vede do světa mladého člověka, který je uvězněn ve víru každodenního spořádaného života. Jako diváci si nemůžeme být jisti, jestli děj, který sledujeme, je spíše žitou realitou či snem hlavního protagonisty. Mladík sní o erotickém vztahu s dívkou. Dívky zpovzdálí sleduje, ale neodváží se udělat aktivní krok či se přiblížit. Sleduje bujarý život městských zábav zcela nezúčastněně. Veselí a zábava jde jakoby mimo něj. Prožívá hluboký smutek z absence blízké snad zejména fyzické lásky. Snad i právě pro absolutní neaktivnost překvapí, že se ve společnosti dvou žen a jiného muže ocitá ve svém bytě. K posunu ze smutku a nenaplněné lásky však nedojde. Nejprve obsluhuje své hosty nabízením skleniček alkoholu. Stále se smutnýma očima, ale s jakousi otupělou nadějí očekává fyzickou blízkost jedné z žen. Avšak ona zpočátku laškovná brzy usíná, a to velmi tvrdě a se ztrátou veškeré něhy a půvabu chrápe. Zůstává na našem rozhodnutí, jestli celé nadějné dějství bylo jen představou či snem, z kterého se mladík probouzí do reality. Musí své tvrdě spící hosty vypakovat z bytu a spěchat sám do práce. V práci na něj hledí množství starších žen s opovrhujícími výrazy. Je ztracen ve své nenaplněné touze milovat a být milován.

Druhá povídka již názvem napovídá, že půjde o snění. Opět není jasné, v kterém okamžiku Nastěnka – mladá kráska v černém klobouku s dlouhými blond vlasy leštící nádobí začíná snít. Nastěnce se líbí zpěvák, který zpívá milostnou píseň z balkónu před svatebčany. Zpěvák si jí vůbec nevšímá. Neopětovaná touha Nastěnce vykresluje na obličeji mnohomluvné grimasy. Útrpně snáší přednes písně držíc v rukou tác se skleničkami s drinkem. Zdá se, jako by chtěla všechny do jedné vypít, aby nemusela být vystavena tomu trýznění, ale neudělá to. Touha k neudržení se projeví až po skončení produkce, kdy Nastěnka běží naproti autu vezoucímu zpěváka. Stačí několik pohledů a je jasné, že si může o něm nechat leda tak snít. Děj se ale obrací a na scénu přijíždí jiné auto s otevřenou střechou a v něm vojensky oblečený muž s jeptiškou. Muž pokyne k Nastěnce, aby nastoupila, ona tak učiní. Muž po cestě Nastěnku vyšetřuje, snad je to lékař nebo jen obrazně ztvárněné zkoumání, jestli je to žena dostatečně dobrá, aby si ji vzal za manželku. V příštím okamžiku již sledujeme vojenskou svatbu, Nastěnka pod závojem není šťastná, je hluboce smutná, a to ji pohne k akci a ze svatby utíká. Nastoupí za jízdy do kolem jedoucího vlaku, v kterém zní pozitivní drnkání na kytaru dobře naladěného člověka, který si k tomu hvízdá. Snad poprvé vidíme v očích Nastěnky záblesk radosti, očekávání a zvědavosti v jednom. Muž, který hraje a hvízdá, k Nastěnce pokyne a vyzve ji, aby přišla blíž. Střihem se objevujeme zpět v kuchyni, kde Nastěnka leští sklo, ale po obličeji se již nerozlévá smutek, nenaplněná touha, ale štěstí a přirozená životní radost.

Třetí povídkou se znovu otevírá téma lásky. Sirotek Rudolf, utečenec, odsouzený k nejhoršímu, člověk na dně jdoucí náhle svobodně na zdař bůh po neznámé ulici. Volný jako toulavé kotě, které hladí na zídce. Stav bezprizornosti se rychle změní, je vyzván ke spoluúčasti na rodinné oslavě v zahradě u vily. Rodinní příslušníci jej zvou „Jakube“, z čehož vypadá Rudolf poněkud překvapen. Události mají rychlý spád a Jakub se stane rychle vítaným hostem, snad i možná více – novým členem rodiny. Jakub překvapivě hledí. Celou situaci spíše pasivně přijímá. Aktivní, plní veselí, alkoholu a hluku – to je charakteristika členů rodiny, s jednou výjimkou. Mladá dáma celé dění též pasivně sleduje, jeví drobný zájem o hlavní postavu, ale vyčkává. Až na závěr vysloví těch pár slov „Jsem unavená, přijď večer nebo umřu žalem.“ Skvělými filmovými prostředky jsme uvedeni do situace, kdy Rudolf/Jakub je v práci, ale jen čeká na ten okamžik, kdy se bude moci ke své milé vrátit. Pracuje bezhlavě, rychle a čas běží. Již se může vrátit, jde po ulici a hledá onen dům plný veselí, rodinu, která jej včera tak samozřejmě přijala a zejména svou lásku. A tu se ten okamžik hledání prodlužuje, Rudolf/Jakub nemůže onen dům najít. Nervozita stoupá, hledání se převrací k bezhlavému a zoufalému pobíhání sem a tam. Bezmoc až k šílenství se uhnízdí nově v srdci ještě před tak krátkým časem plným radosti, života a nadějných očekávání.

Závěr všechny tři povídky propojuje. Vidíme všechny tři hlavní protagonisty jít po ulici. Všímáme si, že mladík z první povídky je ustrojen v černém saku, Rudolf/Jakub v saku šedém a Nastěnka v šatech bílých. Po chvíli přechází na louku a Nastěnka přechází doprostřed mezi oba muže, jako by se seřadili podle pořadí povídek. Závěrečný pohled kamery míří do korun stromů.

Propojujícím tématem všech povídek je láska a s ní související trable. Poprvé vidíme problém nepříjemně svírající touhy po lásce, která ale vůbec neví, jakou strategii zvolit nebo snad se obává, že pro žádnou akci nemá kompetence. Druhá povídka vypráví o neopětované lásce, kterou nahradí neméně vyčerpávající a beznadějná láska nechtěná. Na závěr nedojde Rudolf/Jakub ke štěstí, které poznal snad jen kvůli hloupé shodě náhod a smůle.

Vlastní komentář

Myslím si, že není důležité rozlišovat, které pasáže jsou snem a které realitou. Film chce ukázat vnitřní život postav, emoce, touhy, zklamání a další pocity, které se rozehrávají v hlavních postavách jakoby na pozadí obecného dění světa.

Uvědomila jsem si, že prvního protagonistu neznáme jménem. Druhou známe z názvu povídky, třetí známe z názvu a během příběhu je jméno dokonce i vysloveno, ale důležitější je nově přiznané jméno Jakub, které zní až velmi provokativně mnohokrát. Rudolf/Jakub jako by dostal možnost nového života s novým jménem. V dnešní době nevnímáme tak zásadně roli jména, ale z biblických příběhů známe hned několik, kde Bůh přejmenuje osobu pro významné události/činy či změnu poslání. Jméno zavazuje vztahem, můžeme na člověka zavolat a začít s ním jednat.

Lásku k Bohu v povídkách nevnímám nějak konkrétně. Protagonisté jsou plně zaměstnáni svými osudy a vztahy či chybějícími vztahy k lidem na zemi, že k vertikálnímu pohledu vzhůru směrem k Bohu u nich dochází myslím až v samotném závěru po setkání všech postav a pohledem do korun stromů. Až tam poté, co troskotali ve světě, snažili se sami lidskými silami lásku pro sebe získat. Až po těch zkušenostech možná bilancují, možná tam se uchylují k jistotě a základu všeho bytí a veškeré lásky – k Bohu.

Lásku k přírodě, když ji ve filmu hledáme, nalézáme zejména pak v poslední povídce v motivu kočky na ulici. Stvoření zvířat a rostlin žije svou vlastní linii, má svou vlastní lásku a vztah ke Stvořiteli. Jen pokud se člověk zastaví a otevře oči naplno, může se také touto milující silou inspirovat a nechat naplnit.

Osobně považuji za velmi zdařilý právě samotný konec filmu, kdy se příběhy protnou a protagonisté potkají. Všimneme si jejich oblečení a vzpomínáme zpětně na jejich příběhy. Pasivní mladík v černém saku se ze své nenaplněné touhy nikam neposunul a zůstává se svým neutěšeným stavem. Možná můžeme říci, že se vlastně moc nesnažil, nezadal mnoho příležitostem k tomu, aby mohlo dojít ke změně. Nebo to byl jeho černý osud? Nastěnka v bílém byla aktivní. Snažila si prošlapat cestu ke své lásce. Také hned neuspěla. Prošla nejedním zklamáním, ale nakonec našla muže, který na ni netlačil, a přitom o něj měla zájem. Úsměv na rtech prozrazuje změnu naladění hlavní postavy a posun do světlejších nálad. Rudolf/Jakub snad nic nehledal. Ale přesto získal mnoho. Získal rodinu a velikou lásku. Chce se až říci „rychle nabyl, rychle pozbyl“. Snad v opilosti náhlého štěstí mu utekla realita a s ní důležitá informace o tom, kde lásku opětovně hledat. V šedém saku je zástupcem mezním, který poznal lásku, ale ne na dlouho.

Závěr

Film považuji za čitelný, a proto zdařilý i pro filmového laika. Pochopitelnější jsou, myslím, druhé dvě povídky. Divák neuvyklý této tvorbě bude pravděpodobně překvapen možnostmi, jakými autoři dokázali bez slov vyjádřit tolik emocí. Recenze, které jsem si vyhledala, se tématem lásky k Bohu ani ke zvířatům nezabývají. Láska k lidem je klíčovým tématem, ale i proto to není daleko k myšlenkám o lásce k přírodě a Bohu. Také tím, že je ve filmu vnitřní život člověka natolik zevrubně popsán, můžeme v jeho zákoutích nalézt mnoho. Závěrečný pohled skrze koruny stromů naznačuje přesah a ten si každý už může ve svých představách dokonkretizovat sám.

Reflexe Karla Švugera

Film režiséra Jana Němce a scenáristky Ester Krumbachové z roku 1966 volným způsobem propojuje tři povídky: Pokušení manipulanta, Nastěnčiny sny a Dobrodružství sirotka Rudolfa. Všechny tři povídky propojuje nenaplněná touha po lásce, podle mého soudu po lásce fyzické, po erotice, sexu.

V povídkách, respektive celém filmu jde především o různé formy podobenství, či metafory, a tak můj počáteční soud je pouhé východisko, nikoli závěr.

Celá scéna filmu je především “kostýmová“ a „kulisní“, což odpovídá, myslím, koncepci Ester Krumbachové (Démanty noci, O slavnosti a hostech).

Film je také koncepčně založen na tichu. Nonverbalita dialogů se projevuje v náznacích nečekané akce nebo střihu a vložených písní.

V povídce Pokušení manipulanta sledujeme celkem ledabyle pulzující život mladého muže, který snad není ani spokojen se svým nudným povoláním a setrváváním ve svém stereotypu. Pozoruje městský život a chce být součástí světa, který pozoruje. Je okouzlen ženami, ale nedokáže s nimi navázat kontakt. Jednou tedy vezme naspořené peníze a vydá se do víru nočního městského života. V noci se k němu přidají dvě slečny a jeden chlapík. S dívkou, která má na hlavě poštovní čepici, se chce pomilovat. Dívka však usne ještě dříve, než k něčemu dojde. Dokonce začne hlasitě chrápat, což zabrzdí veškerou možnou touhu. Neschopnost hrdiny povídky vykresluje i obsluhování náhodných přátel alkoholem. Sám však očekává, že přijde nějaký impuls ze strany dívky. Přebujelé snění ho zradí v momentě, kdy se má sám za sebe rozhodnout.

Povídka Nastěnčiny sny samotným názvem naznačuje, že půjde o snění.

Opět se ocitáme v „kostýmovém“ světě mužů s buřinkami a strnulých výrazů. (Nejsem si jist, zda v šedesátých letech byla buřinka jako pokrývka hlavy aktuálně v módě).

Mladá Nastěnka, která umývá nádobí v jídelním voze, nese v zámeckých kulisách tác s nápoji a blíží se ke zpěvákovi, který je středem „buřinkové“ společnosti. Zpěvák začne zpívat svatební milostnou píseň. Zpěvák se Nastěnce líbí, ale on si ji vůbec nevšímá. Nastěnka běží za autem, které pak zpěváka odváží pryč a v tu chvíli je jasné, že touha po zpěvákovi je marná.

Všechno se odehrává jakoby ve snu a Nastěnka vidí že v přijíždějícím kočáře s otevřenou střechou sedí jeptiška a voják. (Tyto dva atributy je možné vykládat několikerým způsobem, ale myslím, že podstatou tohoto filmu nejsou.)

Nastěnčin sen je o opravdové lásce o muži, o vznešeném důstojníkovi, o naplněné lásce. Sen končí a Nastěnka je opět u leštění skla v jídelním voze, kouří cigaretu a zvoní telefon. Vítejte zpět v realitě.

(Rok 1966. Dvacet jedna let po skončení II. světové války. Brigadýrka důstojníka připomíná čepice příslušníků SS.)

Dobrodružství sirotka Rudolfa začíná jako celkem reálný příběh. Rudolf se trochu potácí v opilosti ulicí. Klobouk, bradka, celkem bezstarostný (opravdu bezstarostný?) úsměv na tváři. Zastaví se před vilou, kde přijme pozvání od rozjařilé společnosti. Všichni v té chvíli blaženého opojení jsou blízcí přátelé. Ne přátelé. Všichni jsme blízcí příbuzní. A tak se Rudolf octne uprostřed veselí a radosti na zahradě vily a všichni jej nazývají: Jakube, Jakube…

Rudolfa zaujme krásná dívka, která ho k sobě pozve na druhý den. Píseň Jakube, Jakube nepoznáš strach, nikdy se nebudeš bát. A pár slov „Jakube, přijď večer, už jsem unavená. Jestli nepřijdeš, umřu žalem.“

Střízlivý Rudolf marně hledá dům, kde viděl krásnou dívku……

Odchází zklamán a potkává se s Nastěnkou a manipulantem. Snad jsou všichni nesmělí, osamělí, možná neúspěšní lidé.

Jak se ve filmu projevuje láska k Bohu?

Myslím, že můžeme pozorovat lásku Boha k člověku a hledání Boha člověkem.

Touhy, častokrát nenaplněné touhy, to věčné bažení po čemkoli může být svůdné a nebezpečné. Možná, že silnější existenciálnější zážitek byl z filmu v šedesátých letech, v souvislosti s ostatní novou vlnou. V dnešní době může snový děj vytvářet mnoho možností pro interpretaci, která snad původně nebyla míněna. V každém případě je to film, který zasáhne člověka v jeho Celistvosti. Shledal jsem dialektiku vztahů mezi člověkem a člověkem a mezi člověkem a Bohem.