Liturgie kněžského svěcení žen na Petříně

V sobotu 12. 8. 2023 se ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze na Petříně uskutečnila ordinace prvních dvou žen do presbyterské služby. Stalo se tak 76 let od kněžské ordinace žen v Církvi československé (husitské), 70 let v Českobratrské církvi evangelické, 53 let od ordinace ženy v Koinotés, 29 let od svěcení žen v anglikánské církvi. Již v 70. letech minulého století nás Josef Zvěřina učil: „Není teologického důvodu proti svěcení ženy“. Služebné kněžství není vyznamenáním jeho nositele/nositelky, ale je určeno těm, kterým slouží. Těmi musí být tato služba přijata. Ve starokatolické církvi je tato podmínka splněna.

Neměl jsem v plánu o liturgii na Petříně psát. Nebyl jsem svědkem žádných hrubých chyb, ale zároveň mne slavnost neoslnila tak, abych měl potřebu se podělit. Po skončení jsme průběh v malé skupině diskutovali a jeden z diskutujících, kpt. Rostislav Toman prohlásil, že jaké to bylo, se dočteme v Getsemanech… Ani to mne nepřimělo psát, ale pár dnů poté u nás nešel před 2 hodiny proud a chtěl jsem čas nějak využít, tak jsem si pár poznámek na papír napsal.

Biskup Pavel Stránský svým liturgickým umem výrazně přesahuje většinu našich římskokatolických biskupů. (Aby nezpychl, dodávám, že to při kvalitě této konkurence není zas tak těžké.) Podstatné pasáže liturgie jako homilie (hovořil o úloze proroka/prorokyně) či obě velké eulogie (konsekrační modlitba a anafora) byly dobré. Liturgii zřejmě sestavil a brožurku k ní vzorně připravil administrátor katedrály Petr Jan Vinš. Během liturgie sloužil jako ceremonář. Liturgie se účastnili zástupci starokatolických obcí, vč. jejich kněží a jáhnů z celé České republiky, i obce v Bratislavě.

Pokusím se popsat silné i slabé stránky liturgie:

1. Liturgie byla příliš dlouhá.

Všímal jsem si několika rodin s dětmi. Děti se nudily a fixuje se v nich zkušenost raději se kostelu vyhnout. Přitom stačil jeden člověk, který by se dětem (nejspíš venku – bylo krásné počasí) věnoval. Příčin zdlouhavosti bylo několik:

- pozdní začátek

- zdvojování některých pasáží (např. sólový zpěv introitu, ač krásný, následoval, když jsme již jeden vstupní zpěv zpívali; obdobně zpěv před evangeliem)

- zbytečné prodlevy v liturgii (např. při doprovodných ritech ordinace jako je oblékání do příslušných parament, podávání pateny a kalicha, nebyly příslušné předměty včas připraveny a čekalo se, až je akolyté přinesou – je úkolem ceremonáře, aby v předstihu dával jednotlivým služebníkům pokyny; on však spíše působil jako liber, tj. držel vkleče knihu biskupovi a neměl přehled)

- litanie ke všem svatým – na to upozorňovali kolegové při diskusi. Já jsem ovšem považoval tuto část, jako jednu z nejlepších. A to z více důvodů. Litanie se obrací k Bohu, a ne ke svatým, jak je (zlo)zvykem v římské církvi. Aklamace nezní „oroduj za nás“, ale se svatým XY „chválíme tvé jméno“; výběr jednotlivých mučedníků obsahuje i Edith Steinovou, Dietricha Bonhoeffera, Oskara Romera, br. Rogera z Taizé, z místních Josefa Štemberku z Lidic, Josefa Toufara z Číhoště, Přemysla Coufala a Pavla Švandu (z ES); řadu vyznavačů a vyznavaček doplnili sv. Patrik, Kolumbán, Brigit a Ita, což souvisí se spirituálním zaměřením jedné z kandidátek; a konečně provedení, zpěv jáhnem a kantorem bylo vynikající.

2. Liturgie byla na můj vkus příliš klerikální.

Projevovalo se např. tak, že

- při pozdravu pokoje se nově ordinované zdravily pouze v rámci presbyterátu (což je na místě, staly se jeho součástí), ale nic nebránilo tomu, aby podrav přinesly „lidu“ či alespoň jeho zástupcům

- role shromáždění byla omezena na zpěvy a dialogy; žádné přímluvy (nahrazeny litaniemi), žádný průvod s dary

- eucharistický chléb podával jen sám biskup; jednak to není předsednická role (porušení liturgické subsidiarity), jednak to přijímání zbytečně prodlužuje; možnost přijímání pod obojí byla, jak pitím, tak namáčením (přijímající si sám namočí); přijímající přicházeli ve frontě (jednak se tím zastiňuje sociální stránka přijímání, jednak je zamlžena jeho podstata: Ježíš přichází nejprve k nám a pak teprve my k němu). Tyto mé námitky poněkud utlumilo skrutinium, tj. otázky před ordinací kandidátkám, těm, kteří odpovídali za jejich přípravu. Na rozdíl od římskokatolické církve je tázán i lid, aby vyjádřil s ordinací souhlas a ochotu je v jejich službě podporovat. Tak to s tím klerikalismem není zas tak zlé…

3. Drobnosti, které by stály za to promyslet:

- příprava darů: mnohé zbytné rity chyběly jako Orate fratres; lavabo, které akolyta připravil, biskup odmítl; zůstala však Super oblata (modlitba nad dary), kterou David Holeton nevylučoval, ale přisuzoval ji malý význam, neboť její obsah zdvojuje anaforu. Starokatolický misál ji však předpokládá.

- anamnetická aklamace byla na logickém místě, tj. po anamnezi, nikoli před ní, jak to má římský misál; byla však jen recitovaná – při takovéto slavnosti by se slušelo ji zpívat podobně jako další aklamace anafory (sanctus a závěrečné amen)

- přišlo mi divné oblékání do presbyterských paramant v kleče