2. neděle v mezidobí B

1 S 3, 3-10.19; J 1, 35-42

Povolání, nadpřirozené neseno přirozeným

Dvakrát jsme dnes svědky klíčové události v životě osoby mimořádně důležité pro celé dějiny spásy; slyšíme povolávat Samuela a také budoucí apoštoly. Povolání není jen formalitou, je také víc než autentizací nebo zmocněním. Povolání člověka podstatným způsobem formuje. Přitom bývá taková událost navenek velmi všední; pokud ten zvoucí impuls zvenčí neprobudí víru povolaného, určitě odezní bez následků, nikdo si ničeho nevšimne.

Povolávání Samuele, budoucího proroka s velkým P, nemuselo vyvolat jiné důsledky, než vyvolají živé sny lidí. Hošík byl navíc nezkušený ve věcech zbožnosti; Byl sice od malička ve službách stánku setkávání, ale uměl uklízet posvátné místo, uměl oddaně posluhovat starému veleknězi, protože ten by se od svých synů pomoci nedočkal. Víc jej nikdo neučil; protože ani velekněz Éli sám nepatřil mezi ty horlivější, nemohl si ani jeho otrok dosud všimnout, že Hospodinu lze také naslouchat. Dosud býval svědkem pouze křiku směrem k Hospodinovi. Slyšel úpění a sliby, zoufalé návrhy modlících se, slyšel možná i teatrální modlitby placených funkcionářů chrámu, ale že by Hospodin mluvil k lidem?! To snad by se mohlo přihodit jen jednou za staletí a ne každému, jen postavám jako byl Mojžíš.

Není divu, že když dřímající hošík Samuel zaslechl své jméno, běžel k veleknězi; odjinud příkazy nečekal. Samuel měl ovšem velké štěstí. Jeho velekněz sice nebyl nejskvělejší, děti měl ohavně nevychované, zato měl ohromnou přednost: nebyl žárlivý na svou živnost, snad dokonce si i přál, aby jeho úřad po něm převzal někdo lepší než jeho synové. A tak ochotně poučil Samuela, ačkoli jiný by si v takové situaci raději pojistil pro sebe samého svou nepostradatelnost a jedinečnost prostředníka mezi nebem a zemí. Dodnes býváme svědky spíš té zbožné žárlivosti než starostem o kvalitu služebníků v dalších generacích.

V té pozoruhodné osobní skromnosti je náš velekněz Éli podobný Křtitelovi: i ten si dokáže šlapat po štěstí a doporučit zástupům právě Ježíše, ačkoli právě Křtitel měl v té chvíli všechny trumfy v ruce: měl nejen úspěchy, ale měl i odpovědnost za zástupy; měl nejen důvěru kajícníků, ale i respekt královského dvora. Lidé menšího formátu si v takové situaci najdou nějaké slušně znějící omluvu pro svoji údajnou nepostradatelnost; "kdybych to nevzal já, přišel by možná někdo horší," říkává se s oblibou, aniž se jakkoli prokazuje, zda někdo ještě neschopnější vůbec kandiduje. Dodnes je to tak: jen lidé Kristovu věc opravdu milující dokáží unést představu, že schopný je ještě někdo kromě nich samých.

Tyhle všední historie jistě znáte, málokdo by je nezakusil na své kůži. Je tu o nich řeč proto, že právě v podobně všedních kulisách veřejného smýšlení se kdysi rozhodovalo, zda bude mít Izrael svého Samuela pomazávajícího prvé krále Izraele, anebo nikoli. Tak se ve skutečnosti zcela bezbarvý velekněz Éli sám dostal do dějin spásy: právě on naučil Samuela naslouchat Hospodinu; pro proroka není důležitějšího umění. A kdo ví, jak by se odvíjely dějiny spásy, kdyby Křtitel sám nedoporučil tehdy zcela neznámého Ježíše svým elitním učedníkům.

Chci tím říci, že i velká řeka osudu vyvolených má své nepatrné a všední prameny a vznikne jen díky potůčkům. Chci tím ukázat, že boží vůli třeba hledat i ve všedních událostech, právě v nich se odvíjí největší část dějin spásy. Chci tím konečně povzbudit všechny, aby důvěřovali těm hlasům svého nitra ne méně než hošík Samuel nebo Křtitel z údolí Jordánu. Není dobré je nekontrolovat jinými projevy, je však velká škoda je ignorovat. Kdo dokáže poslechnout takového hnutí svého srdce, možná právě posouvá dějiny spásy božího lidu přes další práh.

Je samozřejmé, že důvěřivost sama nestačí. Všichni přece už máme svou zkušenost s infantilní důvěřivostí, s výrobci perpetuum mobile a s lovcem fata morgana. Nicméně pokorná odvaha poslechnout to povolávající hnutí vlastního srdce otevírá nejen mnohé historie šťastných mezilidských lásek; otevírá i šťastné vztahy mezi člověkem a Bohem. Ten vnitřní tajemný svět naší přirozenosti i přirozenosti světa, ve kterém my zrajeme, to je přece dílo našeho Stvořitele, nese nejen jeho pečetě, ale i jeho šifry, mnoho informací a mnoho veledůležitých motivací.

Jak se vlastně stal Křtitel křtitelem Krista Ježíše? Autor čtvrtého evangelia líčí setkání Jana Křtitele a Ježíše pomocí paradoxů. Křtitel, podle Ježíšova ocenění prorok nejvyššího kalibru, pokřtil už mnohé z Izraele dřív, než se objevil na scéně nový rabi z Nazareta. Poslušný právě jen svého svědomí přiměl Křtitel k pokání a znamení obrácení celé zástupy, zahrnující od prostých hříšníků až po "plemeno zmijí". Jan křtil přesto, že sám nebyl pokřtěn nikým autentizovaným, tedy jedná tak v poslušnosti svého nikým neautentizovaného povolání. Možná, že právě to také rozhodlo, že pokřtil nakonec i Ježíše; a zcela jistě je to pro zástupy právě jen tento v důvěře přijímaný Křtitel, kdo uvádí na scénu i samotného tesaře z Nazareta. Tak to tedy je v dějinách spásy: jedni rozsévají, jiní zalévají, opět jiní mohou sklidit úrodu. Jiným se bude tleskat, pokud se dílo podaří. Ano, jen to ovoce může svědčit o kvalitě těch, kteří pracovali kdysi ve skrytu. Dnes kupodivu vůbec není zvykem ptát se po ovoci, ale po legitimaci; víme sice, že ovoce padělat nelze, doklady snadno, přesto je to tak. Má to ovšem svou logiku. Ne však tu logiku, o které nás spravuje a kterou radí Bible.

Jan křtil řekli bychom rutinně, stovky a možná opravdu i tisíce vstupovaly do Jordánu. Takovou věc nelze opakovat s původním nadšením a horlivostí mnohokrát. Je to situace dost podobná víkendové situaci průměrného českého faráře: slouží mši, mnoho mší, mnoho upřímných sebenasazení, a pochopitelně proto i mnoho únavy a nakonec i té rutiny. Nepřeslechněte: Ten český farář říká denně slova shodně znějící s Křtitelovým vyznáním: "Hle, beránek boží". Křtitel nepřeslechl v tom hlomozu rutiny ten tichý hlas ve vlastním srdci, nepřehlédl svatodušní charakter chvíle a také díky jemu dnes my vyznáváme, že Ježíš je náš Pán. Kéž bychom to mohli říci i o našich celebrantech! Kéž by ta jejich ten den třeba třetí, ale ve skutečnosti už v životě tisíckrát nebo desettisíckrát vyslovená formule uvádějící eucharistii, rozhřešení, křest či svatbu ani potom nepostrádala tu křtitelskou otevřenost vůči jednajícímu Duchu! Možná by pak byla i naše doba méně Ducha-prázdná a nebyla by tak chudá na nová povolání tak říkajíc duchovní.

Žádná doba nepostrádá hlas naznačující boží vůli; hlas tu je, nenachází však uši, anebo aspoň ne uši ochotné k poslušnosti. Hřivna povolání je tak bezpečně zakopaná, bezpečně pacifikovaná. Přesto, že z našeho povolání mají žít především ti druzí; pro ně přece daroval Pán to povolání nám, aby ti ostatní jeho milí měli dost potřebných služeb.