Církev v 18. století IV.

Reformy Marie Terezie

Mnohým reformám v oblasti církve připravila cestu již císařovna Marie Terezi­e, o níž známý bonmot říká, že „byla nejen matkou Josefa II., ale i mat­kou josefinismu“.¹ Přes své hluboké náboženské přesvědčení i ona usilovala o podřízení církve potřebám státu. Základy rakouské formy státní církve byly tedy položeny již před Josefem II., až za jeho vlády dostala tato forma svůj typic­ký výraz.

Roku 1769 pověřila Marie Terezie plnou mocí státního sekre­táře knížete Václava Kounice, aby zřídil u spojené česko-rakouské dvorské kanceláře zvláštní oddělení, tzv. "úřad pro církevní záležitosti", který převzal funkce zároveň zrušené komise "in publico- ecclesiasticis", a to s působností pro celou monarchii. Tento úřad měl za úkol podrobit církev a její instituce státu ve všem, s výjimkou hlásání evangelia, bohoslužby a udílení svátostí. Tomuto kroku však již předcházely zásahy panovnice do čistě církevní sféry, a další následovaly.

V roce 1767 vydala zákon omezující počet klášterů, který zároveň obsahoval článek o omezení přijímání dorostu, tzv. "nu­merus clausus".² O tři roky později vydala výnos stano­vící nejnižší hranici pro skládání věčných řeholních slibů na 24. rok života. Už v roce 1763 stanovila výši sumy (tzv. věna), kterou přinášeli kandidáti vstupu do řehole, na maximálně 1500 zl. V roce 1771 vydala zákon proti špatnému hospodaření klášterů s řeholním jměním a zakázala převod řeholního jmění do ciziny, včetně hotových peněz, čímž zabránila odlivu cenných kovů ze země. O něco později (1775) zrušila právo azylu v klášterech.

V roce 1771 pak zrušila klášterní vězení, nejen pro jejich krutost,³ a kvůli sjednocení soudnictví omezila soudní pravomoc klášterů. Špatnou finanční situaci, způsobenou vleklými válkami o rakouské dědictví, řešila mj. odnětím sinekur (beneficií bez duchov­ní správy) a přidělením jejich výnosu vojenskému fondu. Roku 1772 zavedla cenzuru náboženských publikací (modliteb­ních knih, kázání apod.) a vydala příkaz, aby byla v breviá­ři přelepena lekce o papeži Řehoři VII. (1073–1085). Dbala však na to, aby byl dodržován nedělní a sváteční klid, a to pod hrozbou trestů.⁴ Poté vydala výše zmíněná omezení pro cizince pů­sobící v klášterech monarchie a zároveň postavila správu ma­jetku klášterů pod přísný dohled státu.

17. září 1773 došlo panovnickým reskriptem i na území její monarchie ke zrušení řádu jezuitů, čímž vyvrcholilo úsilí o likvidaci tohoto řádu, patrné již od první poloviny 18. století po celé Evropě. Za tímto činem stály síly, jež dráždila moc a vliv jezuitů na panovnických dvorech a v Ří­mě a také určitá neochota ze strany jezuitů dělit se o monopol na vzdělání.⁵ V habsburském soustátí (a nejen zde) proto jezuité své posta­vení a monopol (na univerzitě apod.) postupně ztráceli. Na zrušení řádu nebyla bez viny ani sama císařovna – omluvou jí není ani fakt, že byla pravděpodobně ke svému činu donucena. Podle protestantského historika Tomáše Bílka ji prý pohnulo k souhlasu až to, když jí dal papež odevzdat "listiny jezuitů, v nichž byly sepsány zpovědi císařovny, arcivévodů a arcivévodkyň, několika ministrů a jiných vzne­šených dvořanů".⁶ Toto tvrzení (jako i mnoho jiných výmyslů o jezuitech) bylo však již mnohokrát vyvráceno.⁷

Následky tohoto kroku v českých zemích byly dalekosáhlé. Profesorská místa jezuitů na teologických fakultách obsadili členové jiných řádů vesměs jansenistického a febronianského smýšlení. Pád jezuitského řádu byl dobrou příležitostí k nebývalému rozkvětu piaristů. Velmi těžké bylo např. nahradit jezuity ve středním školství, neboť spravovali většinu z 57 gymnázií v Čechách a na Moravě. Některá po nich převzali právě piaristé, na jiná byli dosazeni profesoři světští, ale počet těchto škol se celkově zmenšil na 20. Převzetí jmění řádu a zrušení jednotlivých řádových domů prováděly zvláštní komise z úředníků gubernia, státní účtárny a zástupci konzistoří. V Čechách vznikla taková komise při zemské vládě, v jejím čele stanul hrabě František Antonín Nostic. Působila nepřetržitě v letech 1773–1778 a její práci lze sledovat v pečlivé evidenci hospodaření s majetkem tovaryšstva.⁸ Kolejní domy byly přeměněny na kasárna, nemocnice, školy nebo sídla úřadů. Knihovny jezuitských kolejí se staly od 16. srpna 1773 majetkem státu, jejich soupisy musely být poslány do Vídně. Mnoho jezuitských knihoven byl převezeno do Klementina, kde se staly součástí univerzitní knihovny.⁹ Majetek jezuitského řádu připadl pokladně studijního fondu, z něhož byly hrazeny náklady na provoz středních škol, vypláceny penze a platy ještě žijícím ex-jezuitům, kteří si nenašli jiný zdroj obživy, nebo už nebyli schopni práce. Někteří se zařadili mezi světský klérus, jiní vstoupili do jiného řádu nebo se dále věnovali výuce a výchově mládeže, někteří se uplatnili v "praktických" povoláních. Dále působit na katedrách a v akademických úřadech mohli jen nemnozí, jako např. matematici Vydra, Tesánek, Stepling, astronom Zeno aj. Nezapomínejme ani na Františka Pubitschku, jemuž se dostalo čestného titulu, odpovídajícího jeho pracovní náplni, totiž "historiographus patriae" (zemský dějepisec).¹⁰ Jenom v Čechách bylo zrušeno 22 jezuitských klášterů a residencí se 600 osobami.¹¹

Zrušení Societas Jesu do určité míry předznamenalo vlnu ru­šení, která postihla kláštery o deset let později. Někteří autoři (např. I. Čornejová) poznamenávají, že tehdy se jejich příslušníkům nedostalo nejen z nedostatku času takové péče, jako předtím členům Tovaryšstva.¹²

Další zásahy prováděla Marie Terezie v oblasti školství. Dne 13. 10. 1770 bylo stanoveno, že učitel závisí pouze na vrchnosti světské, protože školství je a zůstane politicum. V roce 1774 byl vydán příkaz, aby v každé farní osadě byla zřízena škola nezávislá na vlivu církve (mimo výuku náboženství), nad níž měl dozor státní inspektor. Kněží byli povinni získat vysvědčení ke katechesi na normálních školách. Interkalární příjmy (= obnos nashromážděný po dobu neobsazení beneficia) propadl ve prospěch školských fondů. Vrchnosti byla uložena povinnost dohlížet na plnění, resp. vyplácení zbožných odkazů a fundací.

V roce 1747 vydala Marie Terezie zákaz vizitace církevního obročí ze strany papežských nunciů. Ona sama přijala titul apoštolského krále uherského, s nímž byl spojen výkon pravomoci papežského legáta. V roce 1749 vydala zákaz ohlašování papežských bul bez královského placet. O tři roky později (1752) naposledy požádala o indult (výjimku, povolení), aby bylo možno duchovenstvu uložit daně (1.800.000 zl. jako turecká daň). To představovalo další finanční zátěž pro duchovenstvo, které se podstatně podílelo při vojenských operacích třeba na výpalném, stanoveném okupační armádou, jako např. při dobytí pražských měst Prusy v roce 1744.

Roku 1773 vydala císařovna rozkaz, aby veškerá církevní korespondence s Římem probíhala prostřednictvím ministerstva zahraničních záležitostí, čímž získala dozor nad zásahy kurie do interních záležitostí monarchie.

Ve dnech 1. 9. 1753 a 22. 6. 1771 vyšly patenty omezující počet svátků na konečných 18, odůvodněné bojem proti zahálce a potřebou zvýšit počet dní, kdy poddaní mohli obdělávat pole. Změny podporoval kromě jiných církevních prelátů i olomoucký biskup Ferdinand Julies Troyer z Troyersteinu. O první redukci svátků Marie Terezie ještě papeže (Benedikta XIV., 1740–1758) informovala, o druhé (Klementa XIV.) už nikoli.

Nařízení z roku 1758 proti zneužívání exorcismů souviselo s bojem Marie Terezie proti pověrám. Podílel se na něm i její dvorní lékař Gerard van Swieten, který z jejího pověření sepsal několik děl, včetně spisu vyvracejícího pověry o upírech na Moravě.

Významným chvályhodným počinem bylo stanovení povinnosti řádně vést a chránit matriky (viz patenty z let 1772 a 1774). O vedení matrik sice bylo rozhodnuto již na Tridentském koncilu, ale až do 18. století nebylo toto nařízení důsledně vymáháno. Ze strany panovnice šlo mj. o přehled nad zvláště mužskou populací kvůli vojenské konskripci.

Ačkoli Marie Terezie během své vlády působení církve v zemích svého soustátí výrazně ovlivnila, s četnými církevními reformami, jež navrhoval její syn (a od roku 1765 spoluvladař) Josef II., nesouhlasila – byly pro ni příliš radikální. O jeho reformách se zmíníme v dalším pokračování.

Marie Terezie jako vdova 1773

Kapucínská hrobka Vídeň – sarkofág Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského