Co je pravda?

V pašijovém příběhu podle synoptických evangelií (Mt 27, Mk 15 a Lk 23) se Ježíš s Pilátem moc nevybavoval. Kromě strohé odpovědi na otázku, zda je králem Židů, „Ty sám to říkáš“, Ježíš už na nic neodpovídal, přestože Pilát kladl mnoho otázek (Lk 23, 9). V Janově evangeliu (J 18) jsou některé Pilátovy otázky uvedeny, na něž Janovský Ježíš na rozdíl od synoptiků odpovídá. Do skutečného dialogu to má však daleko. Ježíšova slova o království, které není z tohoto světa, u Piláta, představitele tehdejší politické moci, vzbuzují jen další otázky. Na Ježíšova slova o smyslu svého poslání, „abych vydal svědectví pravdě“, reagoval Pilát jen další otázkou: „Co je pravda?“ Tradice tento dotaz interpretovala jako doklad filozofického tázání po pravdě. Dnes je vykládán jako pohrdlivé, skeptické nebo relativistické vyjádření Piláta, kterým v podstatě Ježíšova slova a jeho poslání odmítá, zjevně není „z pravdy“ a jeho hlas neslyší. Zdá se, že ani nečekal odpověď na svou řečnickou otázku a hned šel oznámit Židům, že na něm žádnou vinu nenašel. Možná alespoň něco málo pochopil, ale přes úsilí o Ježíšovo propuštění nakonec podléhá křičícímu davu a strachu, že by vstřícnost vůči Ježíšovi mohla být davem interpretována jako nepřátelství k císaři.

Napadají mě různé paralely v současném veřejném životě, např. strach politiků z křičícího davu. I když mnohdy se nejedná ani tak o strach, ale o alibi, které si někteří z nich vědomě vytvářejí pro svůj vzestup a své kroky podněcováním emocí, mnohdy i nenávisti. Do toho vstupují dobře organizované skupiny, které většinou prostřednictvím sociálních sítí podporují jakákoliv sporná témata ve veřejném životě, aby způsobila ještě větší rozhádanost a rozdělení společnosti, případně odklonila pozornost od skutečných problémů. Cílem není hledání odpovědí nebo pravdy, ale oslabení společnosti a prosazení svého vlivu. Je smutnou skutečností, že se do této hybridní války nebo kulturního boje nechávají křesťané mnohdy tak snadno vtáhnout. Zaslepeni nebo ohlušeni bojem za pomyslný „normální svět“ nebo „křesťanské hodnoty“ často Ježíšův skutečný hlas ani neslyší. Jeho slova jsou pro ně jen municí do zbraní kulturních válek, kterými vehementně pálí po svých zdánlivých nebo skutečných oponentech.

Nad Pilátovou otázkou po pravdě mě napadá ještě jiná věc. Mám pocit, že pravda je v současnosti velmi relativizována. Nemám na mysli poctivé tázání, které respektuje složitost světa a naši schopnost ji obsáhnout v celé její rozmanitosti, ani skutečnost, známou především historikům, že každé vypravování nebo svědectví je vždy více či méně subjektivně zabarveno. Mám na mysli vědomé zatemňování pravdy, vytváření a šíření nepravd a lží. Hluboké rozdělení společnosti vytváří příznivé podmínky a mnohé skutečnosti, které se zdají být zřejmé a jednoznačné, jsou vykládány zcela rozdílně. Ať jsou to třeba záběry střelby agentů Imigračního a celního úřadu USA nebo vymyšlená legenda o bývalé rektorce Univerzity Karlovy lezoucí po žebříku do bytu vyšehradské kapituly, kde se před převzetím svého odvolání skrýval děkan Katolické teologické fakulty. Každá skupina věří té své „pravdě“ nebo interpretaci. Rozdíl mezi pravdou a lží může být zamlžen také poukazem na různé názory. A do veřejného života stále více zasahují nástroje umělé inteligence, které vytvoří v podstatě jakoukoliv „pravdu“ podle potřeby. Může se šířit s alibistickým odůvodněním, že výtvor nebyl rozpoznán jako nepravda, jak nedávno předvedl náměstek ministerstva školství.

Co dělat v této situaci? V rozhovoru Ježíše s Pilátem podle Jana zaznělo, že pravda je bytostně spjata s Ježíšovým životem a posláním. V Matoušově evangeliu najdeme text, který klade důraz a zodpovědnost za pronesená slova, podle kterých budeme ospravedlněni nebo odsouzeni (Mt 12, 33–37). Následuje bezprostředně po sporu nad tím, zda vyhání démony mocí Ducha Božího nebo ve jménu Belzebuba a slovy o shromažďování a rozptylování (Mt 12, 22–32). V textu je také zmíněno rozlišování dobrého a špatného stromu a jejich ovoce, které zaznívá i v závěru kázání na hoře v souvislosti s varováním před lživými proroky (Mt 6, 15–20). Můžeme tak získat alespoň drobnou pomůcku pro orientaci v množství zpráv i jejich šiřitelů: Rozeznáme je podle „ovoce“, tedy podle toho, k čemu vedou, zda k lásce nebo k nenávisti.