Geoffrey Francis Fisher (1887–1972)

Narodil se 5. května 1887 v Higham on the Hill v Leicestershire ve střední Anglii jako nejmladší z deseti dětí. Pocházel z rodiny anglikánských duchovních, kteří sloužili jako faráři (v anglikánské terminologii rektoři) v Highamu několik generací od roku 1772. Pozdější životopisci považují prostředí venkovské farnosti, rodiny a místního společenství za jeden z klíčů k Fisherovu pozdějšímu chápání církve: důležitý pro něj byl řád a struktura společenství, v němž mohou různí lidé a skupiny nalézt své místo.

Od roku 1901 studoval na Marlborough College ve Wiltshiru. Během studia získal stipendium na Exeter College v Oxfordu, kam v roce 1906 nastoupil. Kolej byla pod silným vlivem anglikánské tradice, své zastoupení zde měl jak evangelikální proud (tzv. Low Church), tak anglokatolický (tzv. High Church). Fisher měl blíže k evangelikálnímu proudu, ale byl přesvědčen, že oba mají co nabídnout. Kolej reprezentoval ve veslování i v ragby. Patřil k úspěšným studentům, ale akademická dráha ho nelákala, proto odmítl nabídky lektorských míst v Oxfordu.

Vrátil se do Marlborough College, kde tři roky vyučoval. Během této doby v roce 1911 krátce studoval na Wells Theological College, roku 1912 byl vysvěcen na jáhna a v roce 1913 na kněze.

Na přání Williama Templa, pozdějšího arcibiskupa z Canterbury, byl roku 1914 v pouhých 27 letech jmenován ředitelem Repton School, kde Templa vystřídal. Nedlouho po svém jmenování se musel potýkat s problémy souvisejícími s vypuknutím I. světové války, např. s odchodem některých vyučujících i studentů jako dobrovolníků na frontu. Ve funkci zůstal osmnáct let a získal si pověst schopného správce a člověka, který si dokázal poradit s komplikovanými situacemi, zavedl pevnou disciplínu a modernizoval učební osnovy.

Během pobytu v Reptonu se seznámil s Rosamond Chevallier Forman, která byla dcerou bývalého učitele a vnučkou slavného ředitele školy. Vzali se 12. dubna 1917 a v manželství se jim narodilo šest synů.

Začátkem 30. let Fisher cítil, že je čas odejít a očekával jmenování farářem ve venkovské farnosti. Opět zasáhl William Temple, v té době arcibiskup v Yorku, který Fishera doporučil tehdejšímu canterburskému arcibiskupovi Cosmovi Langovi. Lang Fishera zařadil na užší seznam kandidátů na uprázdněné biskupské místo v Chesteru. V té době jmenoval biskupy král na doporučení premiéra. Jmenování Fishera bylo schváleno a 21. září 1932 byl vysvěcen na biskupa a poté dosazen v Chesteru. Bylo neobvyklé, že byl biskupem jmenován někdo, kdo neměl zkušenosti s farností. Jeho kněžská služba byla až do roku 1932 spojena především se školstvím.

Také na pozici biskupa Fisher uplatnil svoje organizační a administrativní schopnosti, např. v oblasti odměňování duchovenstva, při záchraně církevního vzdělávání v Chesteru, podpoře církevních škol, zámořských misií atd.

Po určitém váhání přijal v roce 1939 návrh na jmenování biskupem v Londýně, v diecézi, která byla rozdělena na různé frakce a byla na pokraji rozpadu. V listopadu 1939 byl dosazen na biskupský trůn. Velkou část jeho působení ovlivňovala II. světová válka a bombardování Londýna. Musel řešit poškození mnoha kostelů, fungování diecéze za války a poválečnou obnovu.

Válka a vedení církve Williamem Templem, který byl arcibiskupem z Canterbury v letech 1942–1944, přispěly k zlepšování vztahů mezi různými křesťanskými církvemi, především anglikánskou, římskokatolickou a nonkonformisty (tj. svobodnými církvemi). Tuto spolupráci Fisher podporoval z pozice předsedy společného výboru hnutí anglikánské a svobodných církví „Náboženství a život“ (Religion and Life) s římskokatolickým hnutím „Meč Ducha“ (Sword of the Spirit). Fisher zde získal první výraznější zkušenosti s ekumenismem.

Hnutí „Meč Ducha“ založil kardinál Arthur Hinsley v roce 1940 a jeho cílem bylo uvádět do praxe křesťanské sociální učení jako alternativu k totalitarismu a extremismu všech ideologií. Cíle hnutí zveřejněné v dopise pro The Times v prosinci 1941 podepsali společně arcibiskupové z Canterbury a Yorku (Cosmo Gordon Lang a William Temple), kardinál Hinsley a moderátor rady svobodných církví (W. H. Armstrong). Hinsley v naději, že se hnutí stane ekumenickým, zorganizoval v květnu 1941 v Londýně dvě mezidenominační masová setkání, ale v průběhu roku 1941 Vatikán trval na oddělení katolických a protestantských sociálních hnutí, takže pro anglikány a svobodné církve ylo založeno paralelní hnutí pod názvem „Náboženství a život“. Další oslabení ekumenické spolupráce z katolické strany představovalo úmrtí kardinála Hinsleye v březnu 1943.

Po náhlém úmrtí canterburského arcibiskupa Williama Templa v říjnu 1944 byl Fisher vybrán jako jeho nástupce. Fisher se stal arcibiskupem z Canterbury roku 1945 a v úřadu zůstal do roku 1961. Jeho šestnáctileté působení spadá do období zásadní proměny světového křesťanství: poválečná rekonstrukce, dekolonizace a osamostatňování anglikánských provincií, vznik Světové rady církví (1948) a nové kontakty protestantských a anglikánských církví s pravoslavím i římským katolicismem.

Výrazně reformoval správu a kanonické právo Church of England, podílel se na přetváření Anglikánského společenství z prostředí stále silně navázaného na britské impérium ve skutečně mezinárodní společenství autonomních provincií.

Z jeho významných příspěvků k ekumenickému hnutí je možné zmínit projev na univerzitě v Cambridge z 3. listopadu 1946 s názvem „Krok vpřed ve vztazích mezi církvemi“ (A Step Forward in Church Relations), ve kterém se především věnoval překonání překážky mezi Church of England a britskými svobodnými církvemi. Byla to reakce na dosavadní důraz ekumenických dialogů na spojení církví v tzv. organické jednotě nebo unii. Podle tohoto původního důrazu se neepiskopální církve v podstatě rozpustily v unii s episkopálními anglikánskými církvemi. Fisher navrhoval místo toho navrhoval, aby neepiskopální církve zvážily přijetí historického episkopátu do svých struktur. To by podle něj mohlo otevřít cestu k plnému společenství, včetně vzájemného sdílení svátostí a uznání služby, aniž by církve musely splynout v jedinou instituci. Tento podnět měl nakonec dlouhodobý význam zejména pro anglikánsko-metodistický dialog. Po desetiletích jednání nakonec plán anglikánsko-metodistické unie nakonec v roce 1969 nezískal potřebnou většinu v zasedáních (tzv. anglikánských konvokacích) a po opětovném předložení neuspěl ani na Generálním synodu Church of England v roce 1972. Určitou ironií je, že sám Fisher po svém odchodu do důchodu kritizoval tento plán a stavěl se proti jeho schválení. Přes tento neúspěch představa plného společenství bez úplného institucionálního sloučení předjímala model, který později získal v ekumenických vztazích značný význam.

Fisherova podpora vzniku sjednocené církve Church of South India v roce 1947, která spojila anglikány s metodistickými, presbyterními a kongregacionalistickými tradicemi, stejně jako nadšené přivítání vzniku Světové rady církví v Amsterdamu (1948), kde Fisher předsedal prvnímu plenárnímu zasedání a 23. srpna 1948 formálně prohlásil Světovou radu církví za ustavenou, v letech 1948–1954 byl jedním z jejích prezidentů, vnímali někteří anglokatolíci s nepřátelstvím. Podezřívali Fishera z podpory panprotestantismu.

V letech 1948 a 1958 předsedal Lambethské konferenci, jejíž zasedání se intenzivně zabývaly také vztahy anglikánství k ostatním křesťanským tradicím.

Arcibiskup Fisher oddával princeznu Alžbětu ve Westminsterském opatství v roce 1947 a po jejím nástupu na trůn v roce 1953 vedl korunovační obřad a korunoval ji královnou.

Mimořádný význam měla jeho ekumenická cesta a setkání v listopadu a prosinci 1960. V Jeruzalémě se setkal s pravoslavným patriarchou jeruzalémským Benediktem, v Konstantinopoli s ekumenickým patriarchou Athenagorem I. a nakonec v Římě s papežem Janem XXIII. Jednalo se o první osobní setkání papeže a arcibiskupa z Canterbury v moderní době a zásadní symbolický počátek nových anglikánsko-katolických vztahů.

Předcházela mu citlivá diplomatická jednání a vatikánský státní sekretariát se snažil co nejvíce omezit jeho oficiální a veřejný charakter, neboť ve Vatikánu panovala obava z interpretace této události jako nějakého „summitu“ církví nebo uznání eklesiologické rovnocennosti s Anglikánským společenstvím. Vatikánský státní sekretář Domenico Tardini stanovil britskému vyslanci u Sv. Stolce různé podmínky (např. nebyly povoleny fotografie a v oficiálním vatikánském tisku byl Fisher označován pouze jako „Dr. Fisher“). Setkání vyvolalo odpor i na anglikánské straně, protože se někteří obávali, že tím arcibiskup Fisher ustupuje papežství. Nejčastěji připomínaným okamžikem audience, která se uskutečnila 2. prosince 1960, se stala tato příhoda: Podle Fisherova pozdějšího líčení, publikovaného v roce 1971, mluvil Jan XXIII. o dni, kdy se odloučení bratři „vrátí do římské církve“. Fisher jej přerušil slovy: „Svatosti, ne návrat.“ Vysvětlil, že nikdo nemůže jít zpět; obě církve mají jít kupředu, až se jejich cesty jednoho dne setkají. Papež prý po krátké pauze odpověděl, že má pravdu.

Historici o tomto setkání konstatovali, že se v obou mužích setkali především praktičtí církevní představitelé, kteří oba měli smysl pro humor, již mnohé zažili a zjevně si byli lidsky sympatičtí. Potvrdilo se tím, že ekumenismus roste prostřednictvím osobních vztahů, vzájemného respektu a přátelského rozhovoru.

Po audienci u papeže následovalo setkání s představiteli nově založeného Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů, jeho předsedou Augustinem Beou a sekretářem Johannesem Willebrandsem, které původně vatikánský státní sekretář Tardini odmítal, ale papež tento zákaz zrušil. Jednali o některých praktických otázkách, např. o vztazích mezi Anglikánským společenstvím a Římem, o způsobu vyslání nekatolických pozorovatelů na chystaný II. Vatikánský koncil a především o vyslání osobního zástupce canterburského arcibiskupa do Říma. Tím se v roce 1961 stal Bernard Pawley, který vytvořil pravidelnou komunikační linku mezi Canterbury a Sekretariátem pro jednotu křesťanů.

O několik měsíců později, 10. května 1961 v rámci rozsáhlé debaty o jednotě křesťanů, Fisher ve Sněmovně lordů zdůraznil, že návštěva nebyla jednáním o církevní unii, nýbrž otevřela možnost veřejného a svobodného rozhovoru mezi Římem a Canterbury.

V roce 1961 Fisher ze své funkce odstoupil a jeho nástupcem se stal Michael Ramsey. Fisher byl jmenován doživotním baronem z Lambethu v hrabství Londýn. S manželkou se usadil na faře v Trentu u Sherborne v Dorsetu, kde působil jako výpomocný venkovský duchovní. Paradoxně teprve na konci života vykonával běžnou venkovskou farní službu.

Zemřel 15. září 1972 v Sherborne, ve věku 85 let, a byl pohřben u kostela sv. Ondřeje v Trentu.

Fisher je považován především za institucionálního a praktického ekumenika. Nebyl originálním eklesiologickým myslitelem. Jeho význam spočíval ve schopnosti měnit vztahy mezi institucemi, otevírat dveře, navazovat osobní kontakty a hledat takové formy jednoty, které podle něj nemusely znamenat odstranění legitimních církevních rozdílů. Jeho pojetí ekumenismu se během života vyvíjelo.

Za svého života získal Fisher řadu čestných akademických titulů britských i zahraničních univerzit. V jihovýchodním transeptu Canterburské katedrály se nachází kaple sv. Řehoře, kde se od roku 1978 nachází památník Geoffreyho Fishera.