Řím promluvil, jak dál?

Slaveníeucharistie mělo jižpro první starokatolíky19. století mimořádnývýznam.Lze dokonce říci, žestarokatolická církev kvůlislavení eucharistie vznikla. Po exkomunikaci. všechtěch,kteří se nazývali„starokatolíci“ze strany papeže Pia IX vyvstala jednodušepotřeba vytvořitcírkevnía pastorační struktury, abybylo možno slavit společnécentrum církevníhoživota–eucharistii. Poslední večeřeJežíšejako centrální slavnost celécírkveje skutečně svýmzpůsobem„starokatolickétéma“–a toto konstatování se mi jevío to více důvodem, abych sezabýval poslednímivyhlášeními římskokatolickécírkvek eucharistii.

Kdosi bez předsudkůpřečteinstrukci Redemptionis sacramentum(Svátost vykoupení),zjistí tam okamžitějednu zásadní tendenci. Ve186 úsecích a na 43 stránkáchzavazuje tato instrukce všechny římskékatolíky ke striktnímudodržovánístanovených liturgickýchnorem. V mnohadetailech zabývajícímise např. používánímdovolených misálůnebo i oděvu kněze a materiálů,ze kterých majíbýtkalichy nebo roucha, jsou řešenyvšechnyotázkytýkajícíse eucharistické slavnosti způsobem„coje třeba dodržovata čemuse vyhýbat“. Text neníničímjiným než do nejpodrobnějšíchdetailů jsoucímipokyny pro kněze, co je zakázané,nedovolené, nesprávné,nevhodné, zavrženíhodné nebo nutnéodstranit (mimo jiné i vzájemnésdílenístolu Páně). Můjosobní dojem je: Celáinstrukce se čte jako dokument strachu a nedůvěry.Není tu cítitnic z odvážnéhoa radostného vstupu do novéhotisíciletí.Nedýchá tu nic z ducha svobody, kekteré nás Kristusosvobodil; spíše cosi z jha otroctví(srv. Ga 5,1). Nic nedávánajevo, že Řím chápeznamení času a je připravenz nich vyvodit s odvahoua optimistickou důvěrou důsledky.Opětje – ze starokatolickéhohlediska –promarněna šance církevuschopnit pro budoucnost. Při pohledu naeucharistickou slavnost nemůže jítvýlučněo platnost a dovolenost, v prvnířaděje třeba hledat ducha, kterýdnešnímu člověkuumožňuje, aby našelv liturgii církvesvůjduchovní domov.

Právěpředněkolikatýdnyzde v Offenbachu proběhlapódiovádiskuze na téma eucharistickápohostinnost. Vzpomínámsi dobře na závěrečnáslova, ve kterých diskutující(včetněmne) nechali zaznít tóny nadějea zdůrazňovali, ženásspojuje mnohem více nežlinásdělí–a to si máme všichni uvědomovat.Nevím zda je to tak zcela realistické.Ve zmíněné římskéinstrukci se nepraví v zásaděnic nového, nýbržje tu přehledněshrnuto všechno to, co bylo jiždlouho o požadovanémzacházení s eucharistickouslavností známo. Instrukce námpřitom však stavípředočizcela jasně pro násvelice bolestnou část ekumenickéreality. V otázkáchpro náš křesťanskýživottak důležité,tedy eucharistické slavnosti, násdělípřecejen mnohem více, nežněkteříchtějí brátna vědomí. To neplatípro substanci toho, co křesťanéa křesťanky věřío odkazu Ježíše, ale platíto pro otázky zacházenís tímtoodkazem, tedy pro otázky církevnídisciplíny.

Totorozdělení se podle méhonázorudápopsat takto: Na římskokatolickéstraně stojícírkevnísystém, kterýse pokouší velkéa božské tajemstvízabudovat komplexně do církevněprávníchpředpisů–na straně jiných církví(např. anglikánskýchnebo starokatolických) stojípřesvědčení,žemusí sice existovat jistáformální pravidla (abyeucharistická slavnost zůstalaspolečnou slavnostícelé církve), ževšakmnohem více platí:Bůhje větší nežnašesrdce (i naše teologickéchápání)a Kristus je jediným pánem svécírkve.Z tohoto zásadního přesvědčeníje třeba vycházetpřikaždémcírkevnímrozhodnutí, a potom platí:Jako křesťanérůznýchkonfesí můžeme společněslavit Ježíšovu hostinu, i kdyžcelá otázka chápánícírkvenení doposud s konečnouplatností osvětlena, i kdyždoposud neexistuje mezi církvemi definitivnísoulad v otázkáchordinace a svěcení, i kdyžchápánívečeřePáněa eucharistie se doposud stoprocentně nepřekrývají.Můžemeto, protože k eucharistiinásnezve ten či onen duchovní,nýbržsámKristus, který řekl: „Abyvšichnibyli jedno“ (J 17,21). Touto cestou teologickéodvahy musíme jako starokatolickéobce jít bez váhání,plni naděje a důsledněi nadále.

JürgenWange, starokatolickýfarář v Offenbachu

ImpulseIII/2004, Offenbach; přeložilJ. König