Jste zde

Zlatý věk rubricistiky se vrací

PavelHradilek

Před dvěma měsíci vydala Kongregacepro bohoslužbu a svátosti instrukci Redemptionis sacramentum (svátost vykoupení)[1].Jedná se o jakýsi seznam zákazů a nařízení týkajících se slavení eucharistie.Jakoby kongregace sumarizovala všechna udání na biskupské konference, biskupy,kněze či křesťanské obce, která obdržela v posledních čtyřiceti letech odjednotlivců, kteří se nikdy nesmířili s literou ani s duchem čtyřstěžejních dokumentů posledního koncilu – konstitucí podepsaných jak známonejen dvěma tisíci římskokatolických biskupů, ale také vždy i papežem. Otazníkymůže vzbudit pojetí církve, liturgie, všeobecné kněžství pokřtěných, nebopojetí církevní tradice vůbec. Liturgické dokumenty, vydávané v pokoncilním období (např. úvody k jednotlivýmliturgickým knihám) obsahovaly biblickou, patristickou a teologickouargumentaci. Naproti tomu v instrukci najdeme odkazy na církevní právo, naprotireformními zásahy upravené vydání Všeobecných pokynů k římskémumisálu[2],na množství interních předpisů kongregace a dokonce na jednání Tridentskéhokoncilu. Hojně je odkazováno naencykliku Ecclesia de eucharistica[3]z r. 2003 (instrukce, chce být jakýmsi „prováděcím předpisem“ k tétoencyklice).

Aniž by se instrukce věnovalasoučasné sakramentální teologiijakoukoli zmínku, konstatuje v čl. 4.: Není možno zastírat, že existujínešvary, dokonce velmi závažné, proti podstatě liturgie a svátostí, jakoži proti tradici a autoritě Církve, které dnes často liturgickémuslavení v té či oné církevní oblasti škodí. Na některých místech se tytonešvary v liturgii staly zvykem. Je jasné, že toto není možno připustita musí přestat.

O jaký druh „nešvarů“ se jedná, můžemetušit z čl. 30 doslova cokoli z celého spektra, od extrémůnegativních po positivní: Je bohužel třeba litovat toho, že předevšímv počátcích let pokoncilní liturgické reformynechyběla zneužívání, jež mnohým přinesla utrpení, z důvodů špatněpochopené tvořivosti a přizpůsobování."

Zato odmítavý postoj k ekumenismunová instrukce vyjadřuje jasněji. Hned v předmluvě (čl. 8) jsou pranýřoványekumenické iniciativy: Je také nutno s velkým politováním konstatovat, že"ekumenické iniciativy, které jsou sice myšleny dobře, [...] vedouk eucharistickým praktikám, které protiřečí nauce, pomocí které Církevvyjadřuje svou víru". Eucharistie je však "příliš velké dobro, aby semohla připustit dvojsmyslnost a zkracování". Proto je záhodno, aby seněkteré věci opravily a přesněji stanovily, aby i v této oblasti"tajemství Eucharistie nadále zářilo ve svém plném lesku".

Odstavec 17 klade opět (jako tomu bylopřed koncilem) na roveň „slavení mše svaté“ a „uctívání, které se Nejsvětější svátosti prokazuje také mimo mši“. Tento jevnazývá „tradicí celé církve“. „Patřenína Ježíše, přítomného v Nejsvětější svátosti,totiž sjednocujevěřícího s Kristem, protože se jedná o přijímání touhy, jak je tozřejmé z příkladu mnoha světců. (čl. 135) „Před uchovávanou nebovystavenou Nejsvětější svátostí nemá být vyloučenaani modlitba růžence, která je podivuhodná "svou prostotou a svouhloubkou". (čl. 137)

Eucharistie, podle pojetí instrukce(čl. 38) „není jen hostinou, ale také a především obětí“. Aktérem takové obětiuž zase přestal být Kristus, jak dosudkatolík věřil, ale je jím prý podle článku 19 „biskup, vyznamenaný svátostísvěcení“…který … „obětuje, nebo nechává obětovat“ eucharistii. (čl. 19)

Staronově je také charakterizovánarole laiků. Na eucharistii prý nesmí být nahlíženo jako na „koncelebraci“kněze s přítomným lidem. Výrazy jako „celebrující shromáždění“ mají býtpoužívány pouze opatrně. (čl. 42) Laici nejsou vyloučeni z účasti naeucharistii docela, ale mohou kromě služeb popsaných v Římském misálu„připravit hostie, čistit liturgické prádlo a podobné záležitosti“ (čl. 44)Zatímco ještě v liturgické konstituci Sacrosanctumconcilium 29 laici „vykonávají skutečnou liturgickouslužbu“ podle instrukce všechny služby laiků jsou nahlíženy jako „pomocné“ .Podle čl. 46 Laikům „není ve mši svatédovoleno přednášet evangelium“ Další dva články (65 a 66) citujeme celé: Nutnopřipomenout, že jakoukoliv dřívější normu, která povolovala neposvěceným osobámpronášet homilii při mši svaté, je třeba považovat na základě kán. 767 § 1za zrušenou. Tato praxe je odmítnuta a nemůže být proto povolena nazákladě rozšířeného zvyku. Zákaz kázání laiků při mši svaté platí i probohoslovce, studenty teologie i pro ty, kteří působí jako tzv. pastoračníasistenti, jakož i pro jakékoliv skupiny, společnosti či sdružení laiků.

Opět se doporučují malé hostie, kterénení třeba lámat. (čl. 49) Lámání eucharistického chleba není zakázáno, ovšemtento úkon „má být krátký“ a „naléhavě je proto nutné napravit rozšířenýnešvar, kdy je tento úkon bezdůvodně protahován a to i protipředpisům za účasti laiků a je mu přisuzován nepřiměřený význam.“ (čl. 73)I na víno instrukce pamatuje v čl. 50, naštěstí není ani tentokrátkonkrétnější, protože specifikovat kompetentní pochybnost by nebylo vůbeclehké: „Je přísně zakázáno používat víno, o jehož pravosti či původupanuje pochybnost. Neboť vzhledem k nutným podmínkám platnosti svátosti vyžadujeCírkev jistotu.“

K centrální části eucharistie seinstrukce vyjadřuje těmito slovy: "Nesmí se připustit, aby si někteříkněží osobovali právo skládat eucharistickou modlitbu." nebo aby textyschválené Církví měnili nebo používali modlitby sestavené jinými soukromýmiosobami. (čl. 51) Důležité rovněž je, že„na některých místech se rozšířil nešvar, že kněz při slavení mše svaté lámehostie během proměňování. Toto odporuje tradici Církve a je nutné to zamítnoua odstranit.“ (čl. 55) Rovněž „zmínka jména papeže a diecézníhobiskupa nesmí být v eucharistické modlitbě vynechána, aby byla chráněnaprastará církevní tradice“ (čl. 56)

Prastará tradice však nemusí znamenattaké vůbec nic, když jde o pozdravení pokoje. Podle instrukce se může státdokonce aktem rušivým: Při pozdravenípokoje se kněz „může pozdravit s ministranty, vždy však v prostorupresbytáře, aby slavnost nebyla narušena.“Chce-li se pozdravit s několika málo věřícími musí být způsob určenbiskupskou konferencí a schválen Apoštolským stolcem.

Instrukce dbá i na to, že kromě stavunouze „nesmí být mše svatá sloužena na jídelním stole, v jídelně nebov místě, kde se jí, dále pak ne v místech, kde se nachází jídlo,a ti, kteří se této mše účastní, nesmí sedět za stolem.“ (čl. 77)

Velká pozornost se věnuje přijímání:„Věřícím není dovoleno, aby si svatou hostii nebo posvátný kalich "samibrali, tím méně aby si je podávali mezi sebou z ruky do ruky". V této souvislosti je třeba odstranitzlozvyk, podle něhož nevěsta a ženich při svatební mši svaté si vzájemněpodávají svaté přijímání. (čl. 94) Kněz a koncelebranti„ať nikdy nepřistupují k přijímání až poté, když skončilo přijímání lidu“.(čl. 97) Pokud je věřícím dovoleno přijímat pod obojí způsobou,pak „není dovoleno, aby přijímající sám namáčel hostii do kalichu ani abypřijímal na ruku namočenou hostii.“ (čl.104) Při slavení eucharistie „je třeba odvrhnout zvyk, že se při slavení mšepoužívají (…) nádoby ze skla, kameniny, hlíny a dalších rozbitnýchhmot“. (čl. 117) Článek 106 říká: „Je všaktřeba se vyhnout po posvěcení Krve Kristovy přelévání z jedné nádoby dodruhé, aby v ničem nemohla být spatřována neúcta k tak velkémutajemství.“

Zveřejněním je posvátná Kongregacepřipravena kdykoli kohokoli postihnout. Přečtete-li si instrukci, uvidíte, žejistý si nemůže být vůbec nikdo. Z publikovaných reakcí je vidět, ženejvětší problém s instrukcí mají angosaskénárody, zejména Němci. Jsou zvyklí brát psané slovo vážně. Naproti tomupříslušníci jižních národů, kteří podobné normy rádi vytvářejí, se jimi taknetrápí. Uvažme např., jak se v Itálii dodržují dopravní předpisy, anebojiné vnitrocírkevní kázeňské předpisy.




[1] Neoficiální překlad z němčiny lzenalézt na serveruhttp://res.catholica.cz

[2] Všeobecné pokyny k Římskému misálu,ČBK, Praha, 2003

http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=5143

[3]http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=3902