Akutní krize v Církvi československé husitské, o které jsme referovali minule, se doufejme stává minulostí. Dosavadní patriarcha moudře rezignoval aspoň za pět minut dvanáct a jeho prozatímní nástupce, biskup Štěpán Klásek, bude snad osobností méně konfliktní a schopnou situaci zklidnit. Je ovšem nutno ihned dodat: Zklidnit neznamená vyřešit.
Bývalý patriarcha Jan Schwarz byl velmi vynalézavý v tom, jak problémy vytahovat na světlo a rozdmýchávat. Sám však hlavní příčinou potíží své církve rozhodně nebyl; daleko lépe bychom ho mohli označit za jejich nápadný symptom.
CČSH má své vlastní, specifické obtíže, jako je nepevně ukotvená teologická základna, veteš hurávlasteneckých tradic a kolaborace s komunisty zametená z větší části pod koberec. Ale vedle toho a především trpí stejnou životu nebezpečnou nemocí jako většina tradičních, "lidových" církví našeho kontinentu. Ta nemoc se jmenuje ztráta kontaktu s vlastní kulturou a projevuje se rychlým úpadkem členstva a vlivu, nezájmem široké veřejnosti o náboženství a totálním míjením se s většinou mládeže.
Lidé z církevního establishmentu obvykle poukazují na to, že tato nemoc je nemocí světa, který nás obklopuje. Z jistého hlediska mají svatou pravdu: Například tolik rozšířený egoistický, tupý materialismus vskutku nelze nazvat zdravým stavem ducha. Z dalšího úhlu pohledu se však šeredně mýlí: Mohou být církve zdravé, když nedovedou svým příkladem ostatní lidi zachránit ani ze spárů egoistického, tupého materialismu? A proč tolik našich duchovně hledajících současníků mnohem ochotněji naslouchá kdekterému samozvanému guruovi odněkud z východu než osvědčeným radám své vlastní národní duchovní tradice?
Jednou stránkou zmíněné nemoci, kterou bude muset překonat nebo jíž podlehne CČSH stejně jako mnohé jiné církve, je tedy odtrženost od reality spojená s pýchou na to, že my jsme ti zdaleka nejlepší a nejmoudřejší - a jenom ubohý okolní svět na to stále ještě ne a ne přijít.
Jednou z cest, jak odtrženost od reality překonávat, je zajímat se o to, co si skutečně myslí a co dělají běžní lidé kolem nás. Práce studentů prvního ročníku Institutu ekumenických studií, které v tomto dvojčísle Getseman vycházejí, se snažily odpovědět na jednu dílčí otázku tohoto typu: jaký je názor "obyčejných" ateistů na církve a sekty. I když jde o školní výzkumné práce, založené navíc jen na hrstce respondentů, přesto ve svém celku poskytují pestrý obraz. Obraz poměrně nelichotivý jakpro samotné ateisty, kteří zjevně často postrádají o církvích základní věcné a nestranné informace, tak i pro církve, které už nedokáží prorazit informační bariéry a hradby předsudků kolem svých nevěřících bližních a které navíc často nepůsobí nejlepším a nejsrozumitelnějším příkladem.
Hlavním tématem dvojčísla je tentokrát večeře Páně. Přinášíme tři příspěvky z 20. semináře zájemců o teologii na téma Eucharistie - svátost jednoty, pořádaného Institutem ekumenických studií v Praze který se konal ve dnech 27. a 28. května 2005. Zvlášť upozorňuji na příspěvek emeritního pro fesorabonnské univerzity Hanse Jorissena. Ukazuje, proč svátost těla akrve Páně nemusí a ani nesmí stát mezi církvemi jako rozdělující znamení, ale naopak může a má být branou k jednotě.
Přejeme vám požehnané léto.
Poslední komentáře